32 Odo 1160/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka
Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně
S. P. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované M. P. a.s., zastoupené,
advokátem, o zaplacení 51.070,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 47 Cm 287/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. června 2003, č. j. 4 Cmo 148/2002-72, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2003, č. j. 4 Cmo
148/2002-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným v pořadí druhým rozsudkem
změnil v pořadí druhý rozsudek bývalého Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 11. června 1999, č.j.
47 Cm 287/98-25, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve
výroku o nákladech řízení tak, že žalobu o zaplacení částky
51.070,- Kč (sestávající z fakturovaného plnění ve výši 39.000,- Kč a z
poplatku z prodlení ve výši 12.070,- Kč) zamítl a žalované nepřiznal náhradu
nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.). V zamítavém
výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním
žalované napaden. Odvolací soud tak rozhodl poté, co
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2002, č.j. 29 0do 341/2001-62, v
pořadí jeho první zamítavý rozsudek ze dne 13. prosince 2000, č.j. 4 Cmo 281/99
- 42, zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. V
odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že právní posouzení odvolacím soudem správné
není, jelikož spočívá na vadné úvaze ohledně důkazního břemene žalobkyně.
Jestliže se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právní
předchůdce žalované předmětnou listinou dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně
uznal, pak nemohl žalobu v dotčeném rozsahu zamítnout pro neunesení důkazního
břemeno žalobkyní, jelikož v důsledku uznání závazku byla důkazním břemenem
ohledně skutečnosti, že jí nevznikla povinnost plnit ze smlouvy, protože
žalobkyně nesplnila svůj závazek, zatížena žalovaná.
Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav řádně a úplně,
proto z jeho skutkových zjištění a závěrů o skutkovém stavu vyšel a v odvolacím
řízení žádná další zjištění neprováděl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl
k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako dodavatelem a právním
předchůdcem žalované jako odběratelem byla
uzavřena řádná hospodářská smlouva ve smyslu § 153 odst. 1 a § 332f
hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“). Vycházeje ze zjištění z
příslušného dodacího listu a z ustanovení § 332f odst. 2 hosp. zák., podle
něhož je závazek předávajícího splněn odevzdáním výsledků nabyvateli, však má
na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že závazek z uvedené
smlouvy byl splněn pouze částečně (111 kusů odlitků věnce a 12 kusů odlitků
kostek). V odůvodnění rozsudku dále uvedl, že i když uznáním závazku obecně
přechází důkazní břemeno na dlužníka a je tedy na něm, aby prokázal, že závazek
(dluh) nevznikl nebo již zanikl, je v posuzovaném případě nutné postavit
najisto existenci závazku, tj. splnění předpokladů vzniku práva fakturovat. To
ovšem dlužník učinit nemůže – jedná se o negativní důkaz, je
tedy na žalobkyni, aby prokázala, že jí vzniklo právo fakturovat. Ačkoli právní
předchůdce žalované uznal svůj závazek z faktury, kterou byla vyúčtována částka
ve výši 39.000,- Kč za plnění dle uvedené hospodářské smlouvy, jejíhož
zaplacení se žalobkyně v souzené věci domáhala, je nutné podle
odvolacího soudu vycházet ze skutečnosti, že se
žalobkyni v průběhu řízení nepodařilo prokázat, že jí vzniklo právo fakturovat
ve smyslu § 376 hosp. zák. Z tohoto důvodu jí proto nemohlo vzniknout ani právo
na zaplacení poplatku z prodlení podle § 378 odst. 1 hosp. zák. Proto rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně dovolatelka rozporovala závěr odvolacího soudu, že jí nevzniklo právo
fakturovat podle § 376 hosp. zák., jakož i podřazení předmětného smluvního
vztahu pod právní režim ustanovení § 332f hosp. zák. upravujícího
smlouvu o využití výsledků vědeckotechnických prací.
Poukázala na to, že v řízení bylo prokázáno, což správně na
rozdíl od odvolacího soudu dovodil i soud prvního stupně, že sjednanou zakázku
splnila řádně a včas. Pokud by tomu tak nebylo, žalovaná by na její upomínku
nereagovala písemným uznáním závazku, které obsahuje všechny náležitosti
vyžadované ustanovením § 132 hosp. zák. Zdůraznila, že jí okamžikem splnění
závazku vzniklo právo fakturovat a žalované vznikla povinnost fakturovanou
částku uhradit. Protože tak neučinila, dostala se do prodlení a žalobkyni tak,
kromě nároku na zaplacení dodaného plnění, vzniklo právo i na poplatek z
prodlení. Následné uznání závazku je po právu, neboť existuje zajišťovaný
závazek. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání se závěry odvolacího soudu
ztotožnila, a proto navrhla dovolání jako bezdůvodné v celém rozsahu zamítnout.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový
případ jde i v této věci, jelikož odvolací
soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.
rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám
výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence činí
zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s.
ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu (tzv. zmatečnosti),
jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, k nimž v případě přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovoláním namítány
nejsou a z obsahu spisu rovněž nevyplývají.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj.
jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci je zásadní otázkou, kterého účastníka řízení (zda
žalobkyni či žalovanou), s ohledem na uznání závazku
právní předchůdkyní žalované dle § 132 hosp. zák.,
stíhalo důkazní břemeno.
Stejně jako v předcházejícím dovolacím řízení, je i v tomto řízení pro další
úvahy Nejvyššího soudu se zřetelem k době vzniku hospodářské smlouvy mezi
právními předchůdci účastníků rozhodný výklad zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářského zákoníku, ve znění zákonů č. 117/1965 Sb., č. 82/1966 Sb., č.
13/1967 Sb., č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970
Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988
Sb., č. 103/1990 Sb. a č. 403/1990 Sb.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127,
kterým, vycházeje zejména z ustanovení § 132 odst. 1 hosp. zák. a § 133 o. s.
ř., předchozí zamítavý rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. prosince 2000 pro
nesprávné právní posouzení věci zrušil, zavázal odvolací soud právním názorem,
že jestliže právní předchůdce žalované dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně
uznal, nelze žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemeno žalobkyní,
jelikož v důsledku uznání závazku byla důkazním břemenem ohledně skutečnosti,
že jí nevznikla povinnost plnit ze smlouvy, protože žalobkyně nesplnila svůj
závazek, zatížena žalovaná.
Podle ustanovení § 132 odst. 1 hosp. zák., platilo, že uzná-li povinná
organizace co do důvodu a rozsahu písemně svůj
závazek, třeba i promlčený, má se za to, že v rozsahu
uznání závazek v době uznání trvá.
Uznáním dluhu podle § 132 odst. 1 hosp. zák. se zakládá vyvratitelná právní
domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku
je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka,
na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či
byl převeden na jiného.
V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v
ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně
stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v
řízení nevyšel najevo opak. Zákon tím vyslovuje obecnou zásadu, že dokud není
dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v
zákoně stanovena domněnka, a že tedy pouhá třeba i závažná
pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená
existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou.
Nejvyšší soud již ve svém shora citovaném rozsudku formuloval a odůvodnil
závěr, že jestliže uznání dluhu založilo vyvratitelnou
domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval, pak v
řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá
důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném).
Z uvedeného je třeba vyvodit, že skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní
domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka
existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení § 133 o.
s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. shodně též například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2000, sp. zn. Cdo 2854/99,
zveřejněný v časopise Obchodní právo, ročník 2001, číslo 1, str. 29, dále též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000,
zveřejněný v časopise Obchodní právo, ročník 2001, číslo 7, str.
20, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo
180/2003, zveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7 ročník 2003, pod číslem
113). V řízení mohou nastat tedy jen dvě možné situace – buď platí skutečnost,
které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo
její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že
skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V
žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že
oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní
domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li povinný (dlužník) takovou
skutečnost negativními tvrzeními.
Jestliže tedy odvolací soud v posuzované věci vyšel ze závěru soudu prvního
stupně o tom, že právní předchůdce žalované dluh vůči právnímu
předchůdci žalobkyně platně dle § 132 hosp. zák. uznal, nemohl
opětovně žalobu zamítnout pro neunesení důkazního břemene žalobkyní o tom, že
jí vzniklo právo fakturovat, jelikož v důsledku uznání závazku uskutečněného
právní předchůdkyní žalované dle § 132 hosp. zák. byla důkazním břemenem, že jí
nevznikla povinnost plnit ze smlouvy, protože žalobkyně nesplnila svůj závazek,
zatížena žalovaná. Odvolací soud, ačkoli v odůvodnění napadeného rozsudku
závazný právní názor dovolacího soudu cituje a rovněž v něm uvádí, že „i když
uznáním obecně přechází důkazní břemeno na dlužníka a je tedy na něm, aby
prokázal, že závazek – dluh – nevznikl nebo již zanikl“, tento závazný právní
názor Nejvyššího soudu, který jeho předchozí rozsudek zrušil, nerespektoval a
postupoval v rozporu s ustanoveními § 132 hosp. zák. a § 133 o. s. ř.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než opětovně konstatovat, že dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř. byl naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) dovoláním napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 1 věta za středníkem o.
s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta
první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst.
1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. srpna 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu