32 Odo 1171/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P. P., proti žalované V., a.s., o zaplacení 233 482,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 214/99, o dovolání žalobce proti rozsudku soudu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2004, č.j. 2 Cmo 511/2002-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č.j. 3 Cm 214/99-81 uložil žalované výrokem I. zaplatit žalobci částku 233 482,60 Kč s 14,4 % úrokem z prodlení od 13. 8. 1996 do zaplacení a náklady řízení a výrokem II. žalobu zamítl ohledně zbývající části požadovaného úroku z prodlení. Dospěl k závěru, že mezi žalobcem, jako zhotovitelem, a žalovanou, jako objednatelkou, byla uzavřena v roce 1996 smlouva o dílo podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.). Vyšel ze zjištění, že cena za provedené práce byla sjednána v soupisu provedených prací a dodávek, že žalobce smluvené dílo provedl, a proto žalobci náleží vyúčtovaná cena prací. Splatnost zaplacení ceny nebyla stanovena, tudíž z toho důvodu je žalovaná podle § 340 obch. zák. povinna splnit závazek bez zbytečného odkladu poté, kdy byla žalobcem o plnění požádána fakturou č. 23 se splatností 31. 7. 1996. Pokud žalovaná neuhradila žalobci cenu díla včas, soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou ceny díla, a žalobci vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení ve smyslu § 369 obch. zák. ve výši o 1 % vyšší, než činila v roce 1996 průměrná výše úroků požadovaných bankami za poskytnuté úvěry (§ 502 obch. zák.), tudíž ve zbývající části žalobu v rozsahu zaplacení úroků z prodlení zamítl. Soud neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobcem uplatněná pohledávka zanikla z důvodu řádného skončení vyrovnávacího řízení, vycházeje z ustanovení § 63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), ve znění před novelou zákonem č. 370/2000 Sb., s tím, že v daném případě má pravomocné skončení vyrovnávacího řízení pro pohledávky, které nebyly předmětem vyrovnávacího řízení, ten dopad, že nadále trvají.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. května 2004, č.j. 2 Cmo 511/2002-106, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, to je ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení 233 482,60 Kč s příslušenstvím zamítl a ohledně nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k odvolací námitce, týkající se zániku povinnosti plnit pohledávku žalobce z titulu řádného skončení vyrovnávacího řízení žalované a skutečnosti, že žalobce svoji pohledávku vůči žalované do vyrovnávacího řízení nepřihlásil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že zákonem č. 370/2000 Sb. bylo s účinností od 25. 10. 2000 doplněno ustanovení § 63 odst. 1 ZKV tak, že ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle § 56 odst. 1 nebo § 58 odst. 1, přičemž podle § 56 odst. 1 ZKV věřitelé musí přihlásit své pohledávky ve lhůtě stanovené v § 50 odst. 3 písm. c) ZKV (do čtyř týdnů ode dne vyvěšení usnesení o povolení vyrovnání na úřední desce soudu) a podle § 58 odst. 1 ZKV věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky včas, jsou oprávněni i před vyrovnacím jednáním podávat návrhy a prohlášení, jakož i hlasovat o vyrovnání.
Z uvedených ustanovení ZKV dospěl odvolací soud k závěru, že pokud žalobce svou pohledávku vůči žalované, jíž bylo povoleno vyrovnání, do vyrovnání nepřihlásil, zanikla právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání povinnost žalované předmětnou pohledávku vůči žalobci plnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení jeho nároku na zaplacení pohledávky vůči žalované z titulu zaplacení ceny za práce zhotovené podle smlouvy o dílo. Nesouhlasí s odvolacím soudem, jenž založil své rozhodnutí na znění ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. Má za to, že pro posouzení nároku bylo rozhodující znění ustanovení § 63 ZKV před uvedenou novelou, a to s ohledem na datum podání návrhu na povolení vyrovnání dne 20. 6. 2000, čímž bylo v souladu s § 79 o. s. ř. zahájeno vyrovnávací řízení, a podle právní úpravy před účinností předmětné novely ZKV povinnost žalované plnit pohledávku vůči žalobci nezanikla z důvodu jejího nepřihlášení do vyrovnávacího řízení. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže použil pro posouzení věci ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, ve znění zákona č. 370/2000 Sb., neboť podle čl. XI. odstavce 5. uvedeného zákona nabylo nové znění tohoto ustanovení (čl. VI odstavec 11 části šesté daného zákona, jímž bylo ustanovení § 63 odst. 1 ZKV na konci doplněno větou: \"Ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle § 56 odst. 1 nebo § 58 odst. 1.\") účinnosti dnem vyhlášení tohoto zákona, to je dnem 25. 10. 2000. Protože nárok žalobce vůči žalované zanikl s ohledem na znění zákona č. 370/2000 Sb. a skutečnost, že žalobce svou pohledávku vůči žalované, jíž bylo povoleno vyrovnání, do vyrovnání nepřihlásil, nelze učinit závěr, že by odvolací soud věc nesprávně posoudil, pokud žalobu na zaplacení požadované částky zamítl.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami, Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu