32 Odo 1171/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce P. P., proti žalované V., a.s., o zaplacení 233 482,60 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 214/99, o
dovolání žalobce proti rozsudku soudu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27.
května 2004, č.j. 2 Cmo 511/2002-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 7. 2002, č.j. 3 Cm 214/99-81 uložil
žalované výrokem I. zaplatit žalobci částku 233 482,60 Kč s 14,4 % úrokem z
prodlení od 13. 8. 1996 do zaplacení a náklady řízení a výrokem II. žalobu
zamítl ohledně zbývající části požadovaného úroku z prodlení. Dospěl k závěru,
že mezi žalobcem, jako zhotovitelem, a žalovanou, jako objednatelkou, byla
uzavřena v roce 1996 smlouva o dílo podle § 536 obchodního zákoníku (dále jen
obch. zák.). Vyšel ze zjištění, že cena za provedené práce byla sjednána v
soupisu provedených prací a dodávek, že žalobce smluvené dílo provedl, a proto
žalobci náleží vyúčtovaná cena prací. Splatnost zaplacení ceny nebyla
stanovena, tudíž z toho důvodu je žalovaná podle § 340 obch. zák. povinna
splnit závazek bez zbytečného odkladu poté, kdy byla žalobcem o plnění požádána
fakturou č. 23 se splatností 31. 7. 1996. Pokud žalovaná neuhradila žalobci
cenu díla včas, soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaná dostala do prodlení
s úhradou ceny díla, a žalobci vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení ve
smyslu § 369 obch. zák. ve výši o 1 % vyšší, než činila v roce 1996 průměrná
výše úroků požadovaných bankami za poskytnuté úvěry (§ 502 obch. zák.), tudíž
ve zbývající části žalobu v rozsahu zaplacení úroků z prodlení zamítl. Soud
neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobcem uplatněná pohledávka zanikla z
důvodu řádného skončení vyrovnávacího řízení, vycházeje z ustanovení § 63 odst.
1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV), ve znění před
novelou zákonem č. 370/2000 Sb., s tím, že v daném případě má pravomocné
skončení vyrovnávacího řízení pro pohledávky, které nebyly předmětem
vyrovnávacího řízení, ten dopad, že nadále trvají.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. května 2004, č.j. 2 Cmo
511/2002-106, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, to je
ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení 233 482,60 Kč s příslušenstvím
zamítl a ohledně nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem.
Odvolací soud posoudil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k odvolací
námitce, týkající se zániku povinnosti plnit pohledávku žalobce z titulu
řádného skončení vyrovnávacího řízení žalované a skutečnosti, že žalobce svoji
pohledávku vůči žalované do vyrovnávacího řízení nepřihlásil. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dovodil, že zákonem č. 370/2000 Sb. bylo s účinností od
25. 10. 2000 doplněno ustanovení § 63 odst. 1 ZKV tak, že ve stejný okamžik
zaniká v plném rozsahu povinnost dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří
nepřihlásili své pohledávky podle § 56 odst. 1 nebo § 58 odst. 1, přičemž podle
§ 56 odst. 1 ZKV věřitelé musí přihlásit své pohledávky ve lhůtě stanovené v §
50 odst. 3 písm. c) ZKV (do čtyř týdnů ode dne vyvěšení usnesení o povolení
vyrovnání na úřední desce soudu) a podle § 58 odst. 1 ZKV věřitelé, kteří
přihlásili své pohledávky včas, jsou oprávněni i před vyrovnacím jednáním
podávat návrhy a prohlášení, jakož i hlasovat o vyrovnání. Z uvedených
ustanovení ZKV dospěl odvolací soud k závěru, že pokud žalobce svou pohledávku
vůči žalované, jíž bylo povoleno vyrovnání, do vyrovnání nepřihlásil, zanikla
právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání povinnost žalované předmětnou
pohledávku vůči žalobci plnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž uplatnil dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení jeho nároku na
zaplacení pohledávky vůči žalované z titulu zaplacení ceny za práce zhotovené
podle smlouvy o dílo. Nesouhlasí s odvolacím soudem, jenž založil své
rozhodnutí na znění ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, ve znění zákona č. 370/2000
Sb. Má za to, že pro posouzení nároku bylo rozhodující znění ustanovení § 63
ZKV před uvedenou novelou, a to s ohledem na datum podání návrhu na povolení
vyrovnání dne 20. 6. 2000, čímž bylo v souladu s § 79 o. s. ř. zahájeno
vyrovnávací řízení, a podle právní úpravy před účinností předmětné novely ZKV
povinnost žalované plnit pohledávku vůči žalobci nezanikla z důvodu jejího
nepřihlášení do vyrovnávacího řízení. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen
opět „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst.
1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže použil pro posouzení
věci ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, ve znění zákona č. 370/2000 Sb., neboť podle
čl. XI. odstavce 5. uvedeného zákona nabylo nové znění tohoto ustanovení (čl.
VI odstavec 11 části šesté daného zákona, jímž bylo ustanovení § 63 odst. 1 ZKV
na konci doplněno větou: \"Ve stejný okamžik zaniká v plném rozsahu povinnost
dlužníka plnit závazky vůči věřitelům, kteří nepřihlásili své pohledávky podle
§ 56 odst. 1 nebo § 58 odst. 1.\") účinnosti dnem vyhlášení tohoto zákona, to
je dnem 25. 10. 2000. Protože nárok žalobce vůči žalované zanikl s ohledem na
znění zákona č. 370/2000 Sb. a skutečnost, že žalobce svou pohledávku vůči
žalované, jíž bylo povoleno vyrovnání, do vyrovnání nepřihlásil, nelze učinit
závěr, že by odvolací soud věc nesprávně posoudil, pokud žalobu na zaplacení
požadované částky zamítl.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože
nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl
postižen takovými vadami, Nejvyšší soud ČR, aniž nařídil jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. října 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu