32 Odo 1172/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a
JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) A. H., b) I. H., obou zastoupených,
advokátkou, proti žalovaným 1) S., spol. s r. o., zastoupené, advokátem, 2)
P. B., a. s., 3) U., a. s., zastoupené, advokátem, o 473 892 Kč,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 132/95, o
dovolání všech žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 24. června 2002, č. j. 17 Co 488/99 - 171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2002, č. j. 17 Co 488/99 -
171, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
pokuty; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že smlouva o
dílo č. 4049/30712/93 ze dne 9. 2. 1994, o níž žalobci opírali svou žalobu, je
neplatná, neboť smlouvu uzavřelo „Ú. s. p. a f. o.“, zastoupené S.-k. B.,
přičemž žádný z obou neměl právní subjektivitu. S ohledem na § 544 odst. 2 obč.
zák., podle něhož je předepsána obligatorní písemná forma ujednání o smluvní
pokutě, dovodil, že mezi stranami nebyla sjednána smluvní pokuta, a mimoto ve
smlouvě použitá konstrukce smluvní pokuty byla v podstatě ujednáním o
úrocích z prodlení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. června 2002, č. j. 17 Co 488/99 – 171, změnil výrok soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí žaloby ve věci samé tak, že žalovaným uložil povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobcům částku 473 892 Kč, každému z nich po 236
946 Kč; zároveň změnil výroky soudu prvního stupně o náhradě nákladů
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem
prvního stupně do té míry, že pokud by uvedená smlouva byla podepsána jen „Ú. s. p. a f. o.“, byla by takto podepsaná smlouva neplatná. Avšak s ohledem na
skutkové zjištění, že rozhodnou smlouvu o dílo podepsali všichni oprávnění
zástupci účastníků sdružení, kteří se podíleli na plnění předmětu smlouvy,
dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že předmětná
smlouva o dílo je uzavřena platně. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že
všichni účastníci „Ú. s. p. a f. o.“ uzavřeli mezi sebou dne 9. 8. 1993
písemnou smlouvu o sdružení podle § 829 obč. zák., tudíž všichni
účastníci tohoto sdružení vystupovali vůči žalobcům ve smyslu § 835 odst. 2
obč. zák. společně a nerozdílně, proto všichni společně odpovídají žalobcům za
závazky z předmětné smlouvy o dílo, tudíž i za termín dokončení předmětu
smlouvy o dílo do 30. 11. 1994, a i za porušení této povinnosti a za zaplacení
smluvní pokuty. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že žalobci
zažalovali pouze právnické osoby jako účastníky sdružení, když podle § 511
odst. 1 obč. zák. mohou žalobci požadovat plnění smluvní pokuty na kterémkoliv
z účastníků sdružení. Nedůvodná byla i námitka, že žaloba vykazuje
vadu neuvedením IČO u jednotlivých žalovaných, když z § 79 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že označení IČO se vyžaduje ve věcech vyplývajících z obchodních
vztahů, zatímco předmětný spor se týká občanskoprávního vztahu. Nedůvodnou
shledal i námitku, že termín zhotovení díla byl účastníky smlouvy o
dílo dohodnut dodatkem k této smlouvě na 31. 1. 1995. Dospěl k závěru, že
dodatek není jako celek podepsán žalobci, ke změně termínu dokončení
stavby sjednaného ve smlouvě na listopad 1994 tedy nedošlo. Žalobce pouze svým
podpisem opatřeným datem 22. 3. 1995 odsouhlasil nepřekročitelnou cenu díla 1
579 639 Kč. Uzavřel, že smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána v
souladu s § 544 obč. zák. a není sjednaným úrokem z prodlení, jak
namítali žalovaní. Smluvní pokuta je samostatným nárokem, který účastníci musí
sjednat písemně, zatímco úrok z prodlení je ve smyslu § 121 odst. 3
obč. zák. majetkovou sankcí stanovenou zákonem, nevyžadující další dohodu
účastníků o jeho existenci, jeho výši, či způsobu určení jeho
výše, jak to vyžaduje ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. o
smluvní pokutě. Odvolací soud ani neshledal, že by sjednaná smluvní
pokuta odporovala z hlediska § 39 obč. zák.
dobrým mravům, když jejím smyslem
bylo zajistit žalobcům v konkrétním termínu jejich neutěšenou bytovou situaci,
přičemž nedodržení termínu dokončení díla v listopadu 1994 způsobilo žalobcům
komplikace a vzhledem ke všem těmto okolnostem nepovažoval odvolací soud
sjednanou smluvní pokutu za přemrštěnou, ale zcela odpovídající jak uvedeným
okolnostem, tak i celkové hodnotě díla.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované dovoláním.
První žalovaná se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo
byla uzavřena platně, a že i smluvní pokuta byla platně sjednána. První
žalovaná se domnívá, že v případě, kdy na straně zhotovitele v dané věci
vystupoval subjekt bez způsobilosti k právním úkonům - „Účelové sdružení
právnických a fyzických osob“, je taková smlouva o dílo podle § 38 odst. 1 obč.
zák. absolutně neplatná. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
odvolací soud správně posoudil předmětnou smlouvu o dílo za platnou, poukazuje
na skutečnost, že došlo k dohodě o změně obsahu předmětné smlouvy o
dílo nejen ohledně výše ceny díla, ale i ve změně termínu dokončení stavby, tj.
dokončení díla, na měsíc leden 1995. Jestliže žalobce umístil svůj podpis pod
text čl. IV. dodatku (o změně ceny díla), potvrdil tím i souhlas se
změnou termínu dokončení díla v č.l. III. (čas plnění) předmětného dodatku,
neboť tento text je nad jeho podpisem. Z tohoto důvodu se nemohl zhotovitel
dostat do prodlení s plněním závazku a nárok na zaplacení smluvní
pokuty objednatelům díla (žalobcům) vůbec nevznikl. Mimoto považuje sjednání
smluvní pokuty podle § 37 odst. 1 obč. zák. za neplatné pro neurčitost ve
vztahu k zhotoviteli, zejména z hlediska času plnění a předání díla
zhotovitelem, a s ohledem na ujednání o postupných termínech plnění
a podílech jednotlivých účastníků sdružení na provedení díla. Zdůraznila, že
odpovědnost první žalované, jako zpracovatelky projektové dokumentace, nemůže
být z titulu prodlení s předáním díla dána. Neurčitost ujednání o smluvní
pokutě s odkazem na § 37 odst. 1 obč. zák. spatřuje i v ujednání o
určení její výše, z níž má být smluvní pokuta vyčíslena, když není
jasné, zda je touto cenou původně sjednaná cena nebo cena zvýšená, dohodnutá
podle dohody o rozšíření předmětu díla. Nesouhlasí tedy se závěrem, že smluvní
pokuta byla sjednána platně a domnívá se, že odvolací soud měl posoudit
ujednání o smluvní pokutě za neplatné i s ohledem na § 39 obč. zák. a
dosavadní ustálenou judikaturu, jestliže výše smluvní pokuta odporuje dobrým
mravům podle § 3 odst. 1 obč. zák. Za nesprávný považuje i závěr
odvolacího soudu, že všichni žalovaní jsou zavázáni vůči žalobcům solidárně,
když odvolací soud přitom odkázal na § 10 odst. 2 obč. zák. (majíc na mysli
zřejmě obch. zák.), který nelze na uvedený občanskoprávní vztah aplikovat.
První žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná mimo námitky k nesprávnému právnímu posouzení, které
uvedla již první žalovaná, namítá nesprávný výklad smlouvy učiněný
odvolacím soudem v posouzení otázky počátku běhu prodlení od 1. 12. 1994.
Poukazuje na logický rozpor v ustanoveních smlouvy, kdy smluvní pokuta byla
sjednána pro případ prodlení s předáním předmětu díla do 30. 11. 1994,
předmětem díla byl určen byt a garáž, přičemž v čl. III. je v čase plnění
uvedeno datum listopad 1994 jako termín dokončení stavby (domu), nikoliv však
díla (bytu a garáže) a termín předání a převzetí díla nebyl sjednán
vůbec. Nebyla tedy určena povinnost, pro jejíž porušení by bylo možné sjednat
smluvní pokutu, tudíž je v ujednání o smluvní pokutě stanovena nesplnitelná
podmínka pro určení počátku prodlení. Ujednání o smluvní pokutě je tak pro
svoji neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatné. Nesprávné posouzení
spatřuje dále v tom, že odvolací soud neaplikoval v dané věci § 520 obč. zák.,
podle něhož se žalované nemohly dostat do prodlení s plněním svého závazku,
jestliže žalobci neposkytli žalovaným včas součinnost specifikovanou v č. l.
II. bodu 5. smlouvy o dílo, spočívající ve sdělení svých nadstandartních
požadavků k provedení díla do termínu 15. 1. 1994. Jestliže žalobci
specifikovali své požadavky po tomto termínu, než jim ukládala smlouva, muselo
nutně dojít k prodloužení termínu zhotovení díla, avšak v takovém případě se
zhotovitel nemohl ve smyslu § 520 obč. zák. dostat do prodlení. Dále namítá
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
spočívající v tom, že nebyl řádně proveden důkaz smlouvou o sdružení uzavřené
mezi žalovanými, přičemž odvolacímu soudu vytýká nesprávný výklad čl. III.,
bodu 2.3. této smlouvy, podle něhož S.-k. B. vystupovalo toto sdružení ve
vztahu k účastníkům „Účelového sdružení právnických a fyzických osob“
jako zástupce objednatele – žalobců, proto považuje za právně irelevantní
posuzovat, kdy bylo dílo předáno žalobcům, mělo-li být předáno jejich zástupci
S.-k. B. Z tohoto pohledu však odvolací soud počátek běhu prodlení se splněním
díla vůbec neposuzoval, a s ohledem na toto právní posouzení nezjistil
dostatečně skutkový stav ohledně termínu předání díla, čímž je řízení postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení shledává dále v tom, že odvolací soud opomněl zabývat se platností
předmětné smlouvy o dílo v intencích tehdy platného zákona č. 52/1966Sb.,
o osobním vlastnictví k bytům, upravujícího mimo jiné pravidla pro výstavbu
domu občany, podle jehož § 12 odst. 1 si vzájemná práva a povinnosti při
výstavbě domu vymezí stavebníci písemnou smlouvou a podle § 12 odst. 2 tato
smlouva (s obsahem vymezeným zákonem), její změny a doplňky podléhají vkladu do
katastru nemovitostí. Odvolací soud si však důkaz, zda taková smlouva byla
podle zákona uzavřena, vůbec neopatřil. Druhá žalovaná poukazuje, že bylo-li
nezbytnou podmínkou pro uzavření předmětné smlouvy o dílo na výstavbu bytů
uzavření smlouvy se všemi stavebníky domu, tj. budoucími vlastníky podle
zákona č. 52/1966Sb., a taková smlouva uzavřena nebyla, nemohli žalobci uzavřít
s žalovanými smlouvu o dílo na výstavbu bytu, a tato skutečnost má za následek
její neplatnost. Druhá žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Třetí žalovaná ve svém dovolání nesouhlasí se závěrem, že předmětná smlouva o
dílo je platná, jestliže smlouva není určitá ve vztahu k jednotlivým
dodavatelům s ohledem na ustanovení o čase plnění a předání a převzetí
díla. I kdyby však byla smlouva sjednána platně, poukazuje na dodatek ke
smlouvě, podle něhož se strany dohodly na změně termínu dokončení stavby na
leden 1995, nemohlo proto dojít k prodlení a vzniku nároku na smluvní pokutu
pro nesplnění termínu plnění. Nesouhlasí ani se závěrem, že v dané věci byla
platně sjednána smluvní pokuta, neboť strany si zjevně chtěly sjednat výši
úroků z prodlení, i když takové ujednání odporuje kogentní úpravě. Navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání první žalované navrhli zamítnutí
dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považují za věcně správné.
Poukazují, že předmětná smlouva o dílo je platná, bylo-li prokázáno, že byla
podepsána všemi účastníky, všemi zúčastněnými fyzickými osobami a právnickými
osobami ve smyslu § 20 obč. zák. Jestliže žalované byly účastnicemi sdružení ve
smyslu § 829 a násl. obč. zák., pak odvolací soud správně aplikoval § 835 obč.
zák. o jejich společné a nerozdílné odpovědnosti vůči třetím osobám, proto je
nedůvodná námitka první žalované k neurčitosti ujednání o smluvní pokutě ve
vztahu k první žalované, jestliže byla pouze zpracovatelem projektové
dokumentace a nezavinila porušení závazku dokončit předmět díla do 30.
11. 1994. Námitku první žalované, že smluvní pokutou není zajištěn závazek
dokončit dílo, ale závazek zhotovitele dílo předat objednateli, považují
žalobci za účelovou, a souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smluvní pokuta
byla v dané věci sjednána platně. S ohledem na respektování dobrých mravů
připomínají, že v tomto řízení se domáhají zaplacení smluvní pokuty pouze
za období 60 dnů, kdy prokazatelně předmět díla nemohl být jimi užíván, přičemž
dne 30. 1. 1995 nebyl předán celý předmět díla, pouze byt a garáž, avšak
nedošlo k předání společných prostor jako součásti předmětu díla.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle
občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s.
ř.”).
Podaná dovolání žalovaných jsou v dané věci přípustná (§ 236 odst. 1 o. s.
ř.), neboť byla podána proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé § 238 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. Dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), řádně zastoupenými (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), splňují formální i obsahové
znaky předepsané ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírají se o
způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a dovolání
druhé žalované o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Z této zásady vázanosti užitými dovolacími
důvody představují výjimku vady řízení podle § 237 odst. 1 o. s. ř. a - je-li
dovolání přípustné - jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, ke kterým dovolací soud přihlédne z úřední povinnosti bez
ohledu na to, zda byly v dovolání uplatněny § 241 odst. 3 písm. b) o. s.
ř.
Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolatelé nenamítají a ani z
obsahu spisu se nepodávají.
Jiné vady řízení (než uvedené v § 237 o. s. ř.) jsou způsobilým dovolacím
důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen
tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při
zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi
vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o
nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že
by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení
vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je v první řadě
neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu
výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které
nemá oporu v provedeném dokazování § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., nýbrž z
pohledu postupu soudu v důkazním procesu. O vadu řízení při zjišťování
skutkového stavu věci se jedná zejména tehdy, jestliže v důkazním řízení nebylo
postupováno v souladu s § 120 o. s. ř. a nebyl proveden důkaz, který měl
posloužit k verifikaci právně významné skutečnosti, představující určitý
znak skutkové podstaty právní normy. Za situace, kdy zmíněná rozhodná
skutečnost není prokázána jinak, jde o vadu řízení, a to i tehdy, jestliže soud
takový neprovedený důkaz hodnotil postupem podle ustanovení § 132 o. s.
ř. a dovodil z něho skutkové zjištění, o něž opřel své právní závěry. Takové
vady dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b)
o. s. ř., uplatněný druhou žalovanou, není v dané věci naplněn. Ze spisového
materiálu vyplývá, že důkaz smlouvou o sdružení ze dne 9. 8. 1993,
uzavřené mezi žalovanými, provedl soud na č.l. 42, včetně dodatků
smlouvy na č.l. 42/verte. Důkaz byl proveden i k otázce zjištění skutkového
stavu ohledně termínu předání díla, a to zápisem o předání a převzetí bytu v
bytovém domě ze dne 30. 1. 1995 na č.l. 34/verte. Námitky druhé žalované,
napadající nesprávný výklad uvedené smlouvy o sdružení, podle níž S.-k. B.
vystupovalo jakožto sdružení ve vztahu k účastníkům „Ú. s. p. a f. o.“ jako
zástupce objednatele – žalobců, a že je právně irelevantní posuzovat, kdy bylo
dílo předáno žalobcům, mělo-li být předáno jejich zástupci S.-k. B., směřují do
uplatnění dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. Stejně tak
námitka, že soud se nezabýval platností předmětné smlouvy o dílo s
ohledem na ustanovení o výstavbě domů občany upravené v zákoně č.
52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, zakotvující mimo jiné pravidla pro
výstavbu domu občany, kdy podle jeho § 12 odst. 1 si vzájemná práva a
povinnosti při výstavbě domu vymezí stavebníci písemnou smlouvou, jejíž obsah
určil tento zákon v § 13.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že odvolací soud věc nesprávně
posoudil. Všem dovolatelkám lze přisvědčit, že smluvní pokuta nebyla sjednána
ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. platně, byť nejsou odůvodněné všechny
dovolatelkami uvedené námitky neplatnosti smluvní pokuty. Oprávněnou byla
dovolacím soudem shledána námitka všech dovolatelek připínající se k tvrzení
neurčitosti předmětného ujednání o smluvní pokutě. Byla-li totiž
povinnost zaplatit smluvní pokutu vázána na prodlení zhotovitele v plnění
termínu předání díla, t. j. do 30. 11. 1994, a přitom ve smlouvě nebyla
sjednána povinnost předat dílo do 30. 11. 1994, když termín listopad 1994 se
váže jen k dokončení stavby, nebyl sjednán počátek prodlení rozhodný pro
výpočet smluvní pokuty určitě. Oprávněnou byla shledána i námitka poukazující
na neurčitost ceny, z níž měla být výpočtem stanovena smluvní pokuta za každý
den prodlení, jestliže podle ujednání v článku VI. bodě 1. mohl objednatel
uplatnit smluvní pokutu ve výši 0,5 % „z ceny“ za každý den prodlení, a
přitom v předmětné smlouvě o dílo v článku IV. jsou pod cenou díla
uvedeny různé výše cen, a to stavby, ceny předmětu smlouvy - rozčleněné
na cenu stavebních prací a montážních prací, cenu projektových prací a
inženýrských prací, atd. Není-li tedy zřejmé, z jaké ceny má být procentuelně
výše pokuty stanovena, nelze dospět k jinému závěru, než že smluvní
pokuta je neplatná pro neurčitost, a to i tehdy, shodli-li by se
účastníci na tom, o jakou cenu se jedná, neboť s ohledem na obligatorní
písemnou formu ujednání o smluvní pokutě, musí být způsob určení výše smluvní
pokuty stanoven určitě (§ 544 odst. 2 obč. zák.). Pro úplnost je třeba
konstatovat, že námitka, směřující k tvrzení neurčitosti ujednání o smluvní
pokutě s ohledem na neurčitost ve vztahu k zhotoviteli díla, není oprávněná. Odvolací soud dospěl ke správnému k závěru, že nebylo třeba
ujednání o smluvní pokutě konkretizovat ve vztahu ke každému
zhotoviteli, jestliže tito jako účastníci sdružení ve smyslu § 829 obč. zák. jsou podle § 835 odst. 2 obč. zák. ze závazků vůči třetím osobám zavázáni
společně a nerozdílně. Nedůvodná je i připomínka, že došlo k ujednání o změně
termínu času plnění – dokončení stavby - z termínu listopad 1994 na leden 1995,
a že zhotovitel není v prodlení s plněním, proto nárok na smluvní pokutu vůbec
nevznikl. Odvolací soud správně uzavřel, že k takovému ujednání o
změně termínu plnění nedošlo, jestliže vyložil uvedený právní úkon žalobců tak,
že žalobci dodatek č. 1 N k předmětné smlouvě o dílo jako celek nepodepsali,
žalobce v předmětném dodatku pouze svým podpisem s datem 22. 3. 1995 akceptoval
změnu ceny předmětu smlouvy. Nepřípadná je i námitka druhé žalované, že nemohlo
dojít k prodlení žalovaných s plněním ve smyslu § 520 obč. zák., neboť
objednatelé – žalobci neposkytli potřebnou součinnost ke splnění dluhu, když
neposkytnutí potřebné součinnosti spatřovala druhá žalovaná v tom, že žalobci
pouze nevyužili možnosti, kterou jim poskytl zhotovitel, a to uplatnit
do 15. 1.
1994 individuální požadavky na úpravu a vybavení bytu. Jestliže
zhotovitel poté akceptoval požadavky objednatelů na individuální úpravu bytu
předložené mu až po datu 15. 1. 1994, nelze v této skutečnosti spatřovat důvod
pro aplikaci § 520 obč. zák. Odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávné
právní posouzení ujednání o smluvní pokutě ve smyslu § 39 obč. zák., uzavřel-
li, že sjednaná smluvní pokuta neodporuje dobrým mravům, a že v daném případě
se nejedná ani o sjednaný úrok z prodlení, a tyto své závěry v odůvodnění
rozsudku řádně zdůvodnil. Nepřípadná je i námitka druhé žalované,
že s ohledem na smlouvu o sdružení, uzavřené mezi žalovanými, mělo být dílo
předáno S. k., jako zástupcům objednatele (ve vztahu k účastníkům
sdružení), a nikoliv objednatelům – žalobcům, a že z tohoto pohledu
odvolací soud věc nesprávně posoudil, jestliže se nezabýval zjištěním předání
díla S. k., jako zástupcům objednatele. Předmětem sporu je zaplacení smluvní
pokuty a podle článku VI. bodu 1. předmětné smlouvy o dílo bylo zaplacení
smluvní pokuty vázáno na termín předání díla objednateli, kterými byli podle
článku I. smlouvy o dílo žalobci. Ve vztahu k žalobcům je ujednání
mezi účastníky sdružení (žalovanými) o předání díla ve smlouvě o sdružení s
ohledem na řešení otázky nároku na zaplacení smluvní pokuty podle ujednání ve
smlouvě o dílo zcela irelevantní, proto se odvolací soud tímto skutkovým
zjištěním správně nezabýval.
V souvislosti s posouzením určitosti a potažmo platnosti ujednání o smluvní
pokutě není možno pominout posouzení platnosti zajišťovaného (hlavního)
závazku, vzniklého ze smlouvy o dílo, když smluvní pokuta je právní
prostředek k zajištění závazku, jež má akcesorickou povahu a zajišťovací
závazek nemůže vzniknout bez existence závazku zajišťovaného (hlavního).
Podstatnou náležitostí platného uzavření smlouvy u dílo je dohoda o předmětu
smlouvy a o poskytnutí ceny za dílo. Podle článku II. posuzované smlouvy o dílo
je předmětem smlouvy „Příprava, výstavba a dodávka díla, to je bytu, garáže vč.
spol. prostorů domu do osobního užívání objednatele a zajištění provozu a
údržby bytového domu s integrovanými funkcemi v B. – L. na K. u., jehož je byt
garáž funkční součástí. Rozsah předmětu smlouvy je velikostně a graficky
vyjádřen příloze k této smlouvě a tvoří její nedílnou součást.“
Odvolací soud se však důsledně nezabýval výkladem uvedeného ujednání o předmětu
smlouvy o dílo a posouzením platnosti této smlouvy z pohledu § 37 odst. 2
obč. zák., podle něhož je právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné,
neplatný. Pokud by v dalším řízení odvolací soud po výkladu projevu vůle
účastníků o předmětu díla dospěl k závěru, že předmětem smlouvy o dílo bylo
zhotovení bytu a garáže včetně společných prostor domu, které by nebyly
oddělitelnou částí domu, pak by nemohlo být takové dílo samostatně
zhotovitelné, neboť součást věci ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. nemůže být
sama předmětem právních vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.
1. 1990, 3 Cz 3/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek r.
1992, seš. 2-3, pod č. 4). V případě, že neoddělitelná součást věci se
stane předmětem právního vztahu, stává se plnění takového předmětu právního
vztahu (smlouvy) plněním nemožným, s dopadem na neplatnost tohoto právního
úkonu ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud i pominul, že v rozhodné
době výstavbu domů s určením vlastníků jednotlivých bytů upravoval speciální
zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, upravující mimo jiné
pravidla pro výstavbu domu občany, podle jehož § 12 odst. 1 si vzájemná
práva a povinnosti při výstavbě domu museli stavebníci vymezit
písemnou smlouvou, jejíž obsah byl tímto zákonem dán. Odvolací soud však
ustanovení tohoto zákona vůbec neaplikoval, proto námitka druhé žalované k
nesprávnému právnímu posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo je tedy v
tomto směru důvodná. Za neoprávněnou považuje dovolací soud i námitku,
že smlouva o dílo je neplatná s ohledem na § 38 odst. 1 obč. zák., podepsal-li
tuto smlouvu subjekt, který nemá způsobilost k právním úkonům, neboť s ohledem
na skutková zjištění, že předmětnou smlouvu podepsali všichni oprávnění
zástupci účastníků sdružení, kteří se podíleli na plnění předmětu smlouvy,
učinil odvolací soud správný závěr, že smlouva je z tohoto pohledu uzavřena
platně.
S ohledem na shora uvedené není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací
důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl tedy v dané věci naplněn, a
proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, aniž nařídil jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.), toto rozhodnutí podle § 243b odst. 1 a 2 o. s. ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. března 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu