32 Odo 1180/2005

32 Odo 1180/2005

32 Odo 1182/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České republiky – Úřad práce v B., proti žalovaným 1) R. Z., a 2) P. Š., a 3) A. L., o zaplacení 420 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 97/99, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. listopadu 2004, č.j. 12 Co 683/2003-121, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. února 2005, č.j. 12 Co 683/2003-132, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. listopadu 2004, č.j. 12 Co 683/2003-121, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. února 2005, č.j. 12 Co 683/2003-132, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2003, č.j. 15 C 97/99-97, pokud jimi bylo ve výrocích I. rozhodnuto o nároku co do částky 420 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovaným 2) a 3), a pokud jimi bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovaným 2) a 3), se v tomto rozsahu zrušují, a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. ledna 2003, č.j. 15 C 97/99-97, výrokem I. zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaní byli zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 429 060 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 420 000 Kč od 1. 2. 1994 do zaplacení s tím, že plněním žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ze strany společnosti H. spol. v.o.s., zavázané k plnění platebním rozkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. března 1994, sp. zn. Ro 968/94, podle nějž byla společnost H. spol. v.o.s. uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 420 000 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení 9 060 Kč s tím, že plněním této společnosti zaniká v rozsahu

tohoto plnění povinnost plnit ze strany žalovaných; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze závěru, že základ nároku žalobkyně ve vztahu k částce 420 000 Kč je po právu, když společnost H. spol. v.o.s. nesplnila podmínky dohody o zřízení nových společensky účelných pracovních míst, uzavřené s žalobkyní dne 4. 3. 1992, a z tohoto důvodu v souladu s uzavřenou dohodou žalobkyně dne 23. 9. 1993 od předmětné dohody odstoupila a požadovala po uvedené společnosti vrácení poskytnuté částky ve výši 420 000 Kč. Vznesenou námitku promlčení všemi žalovanými shledal soud důvodnou, a proto žalobu zamítl.

Vyšel přitom ze skutečnosti odstoupení od dohody dne 23. 9. 1993 a z úsudku, že 15 dnů před nabytím právní moci uvedeného platebního rozkazu (10. 5. 1994) byl hlavní dlužník H. spol. v.o.s. vyzván věřitelem k zaplacení, že den následující po právní moci platebního rozkazu, tj. dne 26. 5. 1994, se žalobkyně mohla domáhat splnění dluhu ve smyslu § 306 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) po ručitelích (žalovaných), neboť žalovaní jsou členy H. spol. v.o.s. a ručí podle § 306 odst. 1 ve spojení s § 312 a § 76 a § 86 obch. zák. za závazky této veřejné obchodní společnosti, která nesplnila svůj splatný závazek.

Uzavřel, že obecná čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. k uplatnění nároku vůči žalovaným uplynula 26. 5. 1998, avšak žalobkyně svůj nárok vůči nim uplatnila až 8. 3. 1999. S ohledem na znění ustanovení § 310 obch. zák. se soud zabýval i otázkou promlčení nároku vůči hlavnímu dlužníku H. spol. v.o.s. Konstatoval, že nárok vůči němu se odvíjí od odstoupení od dohody uzavřené s žalobkyní a poprvé mohl být uplatněn den po odstoupení, tedy dne 24. 9. 1993; obecná čtyřletá promlčecí doba přestala běžet dnem podání žaloby proti společnosti H.

spol. v.o.s. dne 24. 3. 1994 a neběžela až do dne právní moci platebního rozkazu, tj. do 25. 5. 1994. Z uvedeného dovodil, že promlčecí doba ve vztahu k hlavnímu dlužníku uplynula dne 25. 11. 1997, tedy ještě před promlčením vůči žalovaným jako ručitelům.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č.j. 12 Co 683/2003-121, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. února 2005, č.j. 12 Co 683/2003-132, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I. ohledně částky 420 000 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 420 000 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 2. 1994 do zaplacení s tím, že plněním žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ze strany společnosti H.

spol. v.o.s., zavázané k plnění platebním rozkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. března 1994, sp. zn. Ro 968/94, podle něhož byla společnost H. spol. v.o.s. uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 420 000 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení 9 060 Kč s tím, že plněním této společnosti zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ze strany žalovaných. Odvolací soud se neztotožnil s částí závěrů soudu prvního stupně, v níž byla řešena důvodnost vznesené námitky promlčení uplatněného nároku.

Zatímco v případě žalovaných okresní soud správně podle názoru krajského soudu posoudil otázku odpovědnosti žalovaných za závazky H. spol. v.o.s., jakožto závazek ručení z titulu obchodněprávního vztahu v režimu obchodního zákoníku, pochybil v posouzení promlčení uplatněného nároku vůči žalovaným, pokud aplikoval ustanovení o promlčení obchodního zákoníku. Konstatoval, že předmětnou dohodu, kterou uvedená společnost uzavřela s žalobkyní, bylo nutno kvalifikovat jako nepojmenovanou smlouvu podle § 51 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), proto při posouzení promlčení v případě hlavního závazku, jehož osud však sleduje i akcesorický závazek žalovaných, bylo nutno aplikovat občanský zákoník, a to jeho ustanovení § 110 odst. 1 obč. zák., podle něhož bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno.

Pokud předmětný platební rozkaz nabyl právní moci 25. 5. 1994 a řízení bylo v posuzované věci zahájeno 8. 3. 1999, nedošlo k promlčení hlavního závazku H. spol. v.o.s. vůči žalobkyni, a proto nedošlo ve smyslu § 310 obch. zák. k promlčení uplatněného nároku ve výši 420 000 Kč ani vůči žalovaným z titulu jejich ručitelského závazku za hlavní závazek dlužníka. Co do zbývající části žalobního návrhu ve výši 9 060 Kč s příslušenstvím odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do této částky, neboť v tomto rozsahu se již nejedná o ručitelský závazek žalovaných, ale pouze o procesně založené nároky žalobkyně v příslušném soudním řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 2) a 3) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítají, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou základu uplatněného nároku a bez dalšího uzavřel, že v daném případě byla mezi žalobkyní a H. spol. v.o.s. uzavřena nepojmenovaná smlouva podle § 51 obč. zák., aniž by odvolací soud vůbec požadoval předložení této smlouvy jako významného důkazního prostředku, pokud ve spise smlouva založena není. Odvolací soud nezdůvodnil, jak dospěl k závěru, že smlouva vůbec vznikla, co bylo jejím obsahem a proč ji podřadil pod občanskoprávní režim, neměl-li k dispozici smlouvu, a ani nezkoumal, jaký právní režim účastníci zvolili pro případný závazkový vztah. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že odvolací soud učinil správný právní závěr. Námitku žalovaných 2) a 3), že soud neměl k dispozici dohodu uzavřenou mezi žalobkyní a H. spol. v.o.s. nepovažuje za důvodnou, když z předešlých skutkových zjištění vyplynulo, že dohoda byla soudu při podání žaloby předložena v originálu a sloužila jako podklad pro vydání platebního rozkazu k zaplacení žalované částky.

Dovolání jsou v dané věci přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť byla podána proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání splňují formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., byla podána včas, osobami oprávněnými (druhým a třetím žalovaným), řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vycházejí z možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé ani tyto vady nenamítají.

Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této vadě řízení vůbec nedošlo.

Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je v první řadě neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu nikoli z pohledu výsledku hodnocení provedených důkazů, jímž může být skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nýbrž z pohledu postupu soudu v důkazním procesu. Uvedenou vadu dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a právě touto vadou je řízení poznamenáno.

V rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly oběma soudy zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci zejména tím, že nebyl proveden důkaz dohodou uzavřenou mezi Úřadem práce B. a H. spol. v.o.s. ze dne 4. 3. 1992, jak dovolatelé důvodně namítají, přičemž nebylo ani zjišťováno, jakou formou byla tvrzená dohoda uzavřena. Z obsahu této listiny mohlo být zjištěno, že se jedná o obchodní závazkový vztah na základě dohody ve smyslu § 262 odst. 1 a odst. 2 obch. zák., pokud byla dohoda uzavřena v písemné formě. Hlavní závazkový vztah, který je zajištěn ručením, nemůže být doložen jen shodným tvrzením účastníků, tak jak oba soudy dovodily.

Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu, seš. 3/94, č. 10 II).

Dovolací soud dospěl k závěru, že i touto jinou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, je řízení postiženo.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení i ve spojení s § 211 o. s. ř. je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce a dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

I v tomto případě je třeba přisvědčit dovolatelům, že soudy nepostupovaly v souladu se zákonným postupem, pokud odvolací soud bez dalšího aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 51 obč. zák. a následně ustanovení o promlčení podle občanského zákoníku) při posouzení námitky promlčení vznesené žalovanými, aniž by zdůvodnil, jak k tomuto závěru dospěl, čímž je jeho odůvodnění nejen nepřesvědčivé, ale je i nepřezkoumatelné, když zcela absentuje zdůvodnění, proč posuzovaný hlavní závazkový vztah je vztahem občanskoprávním a nikoliv vztahem obchodním. Stejně tak je nepřezkoumatelný i závěr soudu prvního stupně, který rovněž bez jakéhokoliv zdůvodnění, aplikoval při posouzení vznesené námitky promlčení naopak obchodní zákoník, aniž by osvětlil, proč tak učinil a podle čeho tak usuzoval; na základě čeho považoval hlavní závazkový vztah, který měl být založen tvrzenou dohodou mezi Úřadem práce B. a H. spol. v.o.s., za obchodnězávazkový vztah ve smyslu § 261, resp. § 262 obch. zák.

Z uvedených důvodů nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně je v napadeném rozsahu ve vztahu k žalovaným 2) a 3) správné, proto se Nejvyšší soud České republiky již nezabýval, a ani nemohl zabývat, z důvodu nepřezkoumatelnosti právního posouzení obou soudů, dalším dovolateli uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. února 2007

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu