32 Odo 1185/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce J.
S., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému A., spol. s r.o.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení 872 500 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
18 C 479/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 27. srpna 2003 č. j. 18 Co 102/2003-229, 18 Co
103/2003, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 6 450 Kč k rukám jeho právního
zástupce ...
Rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002 č. j. 18 C 479/98- 184 Obvodní soud pro
Prahu 6 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 140 000 Kč s 26% úrokem z
prodlení od 12.6.1998 do zaplacení, jinak žalobu o
zaplacení dalších 132 500 Kč a 599 500 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o
nákladech řízení účastníků. Usnesením ze
dne 22. listopadu 2002 č. j. 18 C
479/98-188 výrok rozsudku doplnil o rozhodnutí o nákladech řízení vzniklých
státu. K odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce se domáhal na žalovaném
zaplacení 872 500 Kč s příslušenstvím za užívání pozemku parc. č. 1217/2,
jehož je vlastníkem, a pozemku parc. č. 1116/1,2,3,
jehož je spoluvlastníkem, v k.ú. H., resp. R. Žalovaný pozemky po
1.1.1998 (poté, co byl ukončen smluvní vztah účastníků) užívá bez právního
důvodu a žalobce proto za období do 30.4.1999 požadoval vydání bezdůvodného
obohacení v rozsahu, který by byl roven dříve sjednané výši nájemného.
Žalovaný na svou obranu tvrdil, že žalobci byl pozemek vydán se stavbou
žalovaného na ní umístěnou v rozporu s restitučními předpisy, namítal proto,
že žalobce není ani aktivně legitimován a uplatňoval proto k zápočtu částku,
kterou mu dosud jako „nevlastníkovi“ za užívání pozemku
uhradil, popíral dále, že by užíval všechny plochy podle žaloby. Soud prvního
stupně z provedeného dokazování dovodil, že žalobce je v řízení aktivně
legitimován, neboť je vlastníkem, resp. spoluvlastníkem v žalobě označených
pozemků, tvrzení žalovaného o porušení restitučních předpisů soud odmítl s
poukazem na své zjištění, že stavba žalovaného na těchto pozemcích (zpevněná
plocha sloužící jako kompostoviště) je stavbou nikoli trvalou a je relativně
snadno odstranitelnou, a nebyla tak překážkou k vydání pozemků vlastníkovi.
Pokud pak byly uzavírány mezi účastníky nájemní smlouvy, pak úhrady
představující sjednané nájemné obdržel žalobce právem a jejich zápočet – nyní
žalovaným uplatňovaný – na pohledávku uplatněnou žalobcem v tomto řízení možný
nebyl, neboť žalovanému žádná pohledávka z tohoto důvodu nevznikla. Na základě
zjištění, podloženého i místním šetřením, že žalovaný užívá pozemky v celém
rozsahu dle žalobních tvrzení bez uzavření nájemní smlouvy, zabýval se soud
výší nároku žalobce. Vyšel přitom nikoli z předchozích nájemních smluv
účastníků, ale z údajů znaleckého posudku, jenž si obstaral, k obvyklé výši
nájemného za pozemek v dané lokalitě a období, s tím, že dle sdělení znalce by
částka jím určená odpovídala i úplatě za zřízení věcného břemene. Uplatněnému
nároku žalobce tak odpovídá uhrazení částky 140 000 Kč, proto v tomto rozsahu
spolu s úroky dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) soud
žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího usnesení Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 27. srpna
2003 č. j. 18 Co 102/2003-239, 18 Co 103/2003,
jej ve vyhovujícím výroku o věci samé a výrocích o nákladech řízení potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu
prvního stupně jak po stránce skutkové, tak po stránce právní za zcela správný
a s jeho odůvodněním se ztotožnil. Doplnil dokazování o rozhodnutí
Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v P. ze dne
12.8.2003, z něhož zjistil, že stavba kompostoviště není již předmětem
evidování v katastru nemovitostí a přestává být evidována jako
stavba na cizím pozemku, což podporuje zjištění a závěry soudu
prvního stupně. Podle odvolacího soudu správně se soud prvního stupně
vypořádal s námitkou žalovaného k nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce v
řízení a tvrzenému zápočtu údajné pohledávky žalovaného a
správně posoudil i výši nároku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, má za to, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci oběma soudy, zejména na nesprávném
posouzení prejudicielní otázky věcné aktivní legitimace žalobce ve sporu s
ohledem na absolutní neplatnost restitučních dohod
uzavřených v rozporu s ust. § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., na
základě kterých byly zastavěné pozemky vydány žalobci.
Zdůraznil, že stavba kompostoviště je nemovitostí,
jejíž přemístění je vyloučeno. Tak byla stavba i řádně zkolaudována, následně
zapsána podle tehdejších předpisů do katastru nemovitostí. Stavba nemůže být
přemístěna, ale pouze odstraněna demolicí, což by si vyžádalo značné finanční
náklady. Pro posouzení platnosti dohod o vydání je rozhodný stav k datu
podpisu restitučních dohod a ten byl dle dovolatele jednoznačný – oprávněná,
řádně zkolaudovaná stavba trvalého charakteru, tehdy zapsaná jako ostatní
stavební objekt, resp. zemědělská hospodářská budova, byla překážkou vydání.
Důsledkem pak nutně musí být závěr o neexistenci
pohledávky žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného s
tím, že ve věci řešená otázka, že ten, kdo užívá cizí
pozemek bez právního důvodu, se bezdůvodně obohacuje a je povinen vlastníkovi
bezdůvodné obohacení vydat, není otázkou zásadního právního významu. Pokud pak
žalovaný dovozuje, že žalobce ve skutečnosti není vlastníkem pozemků, pak toto
dle žalobce bylo vyřešeno v již jiných řízeních, zejména rozhodnutím
tehdejšího státního notářství o registraci dohody o vydání věci podle zákona č.
87/1991 Sb., z něhož soud podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu i
správně vycházel.
Jelikož již řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I.,
části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony –
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně
zastoupeným advokátem, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s . ř.) se
proto zabýval přípustností dovolání.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo
jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu
zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek
právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky
(zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost
dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat
nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší
soud neshledává.
Pokud dovolatel v obsahu svého dovolání vytýká soudům obou stupňů nesprávné
posouzení jeho námitky, že při vydání pozemků žalobci byl porušen právní
předpis – zákon č. 87/1991 Sb. a že žalobci proto platně
vlastnické právo k nim nevzniklo, pak dovolací soud se s jejich závěrem o
nedůvodnosti této námitky ztotožnil.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění účinném v době
uzavření dohody o vydání pozemků žalobci, si kladl za cíl napravit či alespoň
zmírnit ty majetkové křivdy, které vznikly
občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v tzv.
rozhodném období, tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, v rozporu se zásadami
demokratické společnosti, respektujícím práva občanů vyjádřená Chartou
Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími
mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a
kulturních právech, přičemž zmírnění následků majetkových křivd spočívalo
především ve „vydání“ věcí, které však není možné ztotožnit s vindikací podle §
126 ObčZ, neboť jde o úpravu sui generis znamenající obnovu předešlého stavu,
povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla státem v minulosti určitým,
zákonem stanoveným způsobem odňata, resp. oprávněné osobě. Ustanovení § 8 odst.
3 zmíněného restitučního zákona umožňuje tzv. povinné osobě (§ 4
odst. 2) nevydat oprávněné osobě pozemek, jestliže na něm byla po jeho převzetí
státem zřízena stavba, jeho smyslem bylo zabránit vzniku složitých právních
vztahů vyplývajících z toho, že někdo jiný je vlastníkem pozemku
a někdo jiný vlastníkem na něm stojící stavby. Došlo-li však z vůle oprávněné
i povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci, na jejímž podkladě byl
oprávněné osobě vydán zastavěný pozemek a tato osoba byla zapsána v katastru
nemovitostí jako vlastník takového pozemku, zatímco vlastníkem na něm stojící
stavby zůstal jiný subjekt, je namístě tento stav respektovat, neboť - jak
připomněl již ve své nálezu ze dne 7. září 1995 sp. zn. I. ÚS 142/94 i Ústavní
soud České republiky - tyto vlastnické vztahy mohou existovat vedle sebe a je
možno je právní cestou řešit.
Užívá-li vlastník stavby předmět svého vlastnictví, je fakticky vyloučeno, aby
tím nezasahoval do vlastnického práva vlastníka pozemku, na němž se stavba
nachází. Aby mohl vůbec realizovat své vlastnické právo ke stavbě tak, jak mu
zákon (ustanovení § 123 ObčZ) umožňuje, musí – aniž by jeho úkony byly
protiprávními - zasahovat do výkonu vlastnického práva vlastníka pozemku, na
němž stavba stojí. Vlastníka stavby nelze z výkonu vlastnického práva ke
stavbě vyloučit, lze však po něm požadovat, aby vlastníku pozemku – za
situace, kdy mezi účastníky nebyly vztahy vzniklé odlišením
vlastníka pozemku a na něm stojící stavby právně vyřešeny, vydal bezdůvodné
obohacení, které na jeho úkor získal.
Z uvedených obecných závěrů je zcela zřejmé, že dohodu o vydání pozemku, na
níž je umístěna stavba, pokud již byla uzavřena a na základě ní se
žalobce stal vlastníkem (resp. spoluvlastníkem) pozemku, nelze
označit za uzavřenou v rozporu s § 8 odst. 3 cit.
zákona a proto neplatnou, jak dovozoval dovolatel. Aniž se dovolací soud proto
zabýval tím, zda a o jakou „stavbu“ jde v daném případě, uzavřel, že soudy
nepochybily, pokud při řešení otázky vzniku práva žalobce na
vydání bezdůvodného obohacení, jež užíváním pozemků vzniklo žalovanému,
vycházely z existence vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům.
Za situace, kdy odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu
prvního stupně, jímž byl žalobci jako vlastníku (spoluvlastníku) pozemků,
užívaných bez uzavřené smlouvy žalovaným, přiznán nárok na vydání vzniklého
bezdůvodného obohacení, dovolací soud, jsa vázán skutkovým stavem zjištěným
soudy nižších stupňů, neshledal, že by bylo postupováno v rozporu s hmotným
právem, přičemž ani z jiných okolností nedospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Za daného stavu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není proti rozsudku
odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu podle § 237 odst. 1 písm.
c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl jako
nepřípustné [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolání
bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem v částce 6 375 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, §
14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z
paušální částky 75 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 15. února 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu