32 Odo 1186/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně M., spol. s r.o., zastoupené, advokátkou,
proti žalovanému J. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky
252.378,40 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 237/96, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. června
2003, č.j. 29 Co 199/2003-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č.j. 29 Co
199/2003-214, se v rozsahu potvrzujícího výroku a ve výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. září
2002, č.j. 18 C 237/96-196, žalovanému uložil zaplatit
žalobkyni částku 252.378,40 Kč spolu s 19% úrokem z prodlení od 21. května 1996
do zaplacení (výrok I.) a dále mu uložil uhradit náklady řízení žalobkyni a
České republice (výroky II. a III.). Přisouzená částka představuje náhradu
škody za zboží, které bylo odcizeno v průběhu mezinárodní přepravy prováděné
žalovaným. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Krajský soud v Praze
usnesením ze dne 17. února 1999, č.j. 29 Co 470/98-65, v
pořadí jeho první zamítavý rozsudek ze dne 16. dubna
1998, č.j. 18 C 237/96-44, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s vytyčením
skutečností, na jejichž objasnění má zaměřit dokazování.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2003, č.j. 29 Co
199/2003-214, změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl 14% úrok z prodlení z částky 252.378,40 Kč od 21. května 1996 do
zaplacení a ve zbývajícím rozsahu ho potvrdil (první odstavec výroku). Dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně,
jakož i s jeho právním posouzením věci. V odůvodnění rozsudku
uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, který nedoznal
žádných změn ani v odvolacím řízení a že spor mezi
účastníky posoudil správně podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní
silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva CMR“) vyhlášené ve Sbírce zákonů
pod číslem 11/1975 Sb. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně byla mezi
účastníky uzavřena smlouva o přepravě zboží s místem nakládky v Itálii a s
místem vykládky v České republice, přičemž během přepravy došlo ke ztrátě části
přepravovaného zboží, čímž vznikla žalobkyni škoda ve výši žalobního nároku. O
těchto skutečnostech nebylo mezi účastníky sporu, sporným mezi nimi bylo, zda
žalovaný za vzniklou škodu odpovídá.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že odpovědnost za
škodu podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR je odpovědností
objektivní a bylo proto na žalovaném, aby prokázal, že došlo k takovým
okolnostem, které lze považovat za liberační důvod ve
smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Podle odvolacího soudu je třeba za
liberační důvody považovat okolnosti vzniklé tzv. vyšší mocí, např. živelní
pohromou. Za situace, kdy se žalovanému žádnou z takových
okolností prokázat nepodařilo, rozhodl soud prvního stupně správně, když
žalovanému uložil povinnost žalobkyni škodu v žalované výši zaplatit.
Okolnosti, které žalovaný na svou obranu uváděl, konkrétně že neznámí pachatelé
v noci na nehlídaném parkovišti omámili neznámou látkou řidiče i
závozníka, poté rozřízli plachtu přívěsu a odcizili část nákladu, takovým
liberačním důvodem být nemohou, neboť tato tvrzená skutečnost, v řízení ani
neprokázaná, totiž není v příčinné souvislosti se vznikem škody. Naopak je
podle odvolacího soudu vzniklá škoda v příčinné souvislosti jednak s tím, že
část nákladu byla přepravována na přívěsu s plachtou, kterou bylo možné
rozříznout a ke zboží se tak jednoduše dostat a jednak s tím, že pracovníci
žalovaného takto nedostatečně zabezpečený kamion zaparkovali na nehlídaném
parkovišti. Pochybení se pak dopustil soud prvního stupně pouze ve výši
přisouzeného příslušenství, neboť podle článku 27 odst. 1 Úmluvy CMR činí výše
úroku z prodlení 5 %. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výši
přiznaného příslušenství a ve zbývajícím rozsahu ho jako věcně správný
potvrdil.
Potvrzující část rozsudku odvolacího soudu napadl žalovaný,
odvolávaje se na ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) a c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dovoláním. Podle
dovolatele soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, neboť přepadení
osádky vozidla, při němž došlo k odcizení zboží, je třeba považovat za
liberační důvod podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR, protože samotná okolnost,
která umožnila, že zboží bylo odcizeno, nemohla být osádkou
vozidla bez ohrožení jejich vlastních životů odvrácena. S hodnocením odvolacího
soudu, že ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti s okolnostmi na jeho
straně, nesouhlasí. Namítl, že nic, co by bylo v příčinné
souvislosti se vznikem škody, nezanedbal. Povinnosti dopravce
neporušil a rovněž dodržel předpisy upravující pravidla práce osádek v
mezinárodní silniční dopravě A. Náklad byl z větší části převážen ve skříňovém
vozidle a pouze z menší části pod plachtou, čímž byla vzniklá škoda
minimalizována. Použitý přívěs byl vyroben tak, aby vyhovoval mezinárodní
silniční přepravě a to jak po technické stránce, tak i celním předpisům.
Použití přívěsů s krytou plachtou je v praxi obvyklé, takže zvolení vozidla s
přívěsem není možné za porušení povinností považovat a nelze ho dávat do
příčinné souvislosti se vznikem škody. Totéž podle dovolatele platí i pro
zastavení vozidla na nehlídaném parkovišti. V praxi je obvyklé, že řidiči po
dobu bezpečnostní přestávky a odpočinku podle Dohody A. zůstávají v kamionu,
který parkují na parkovištích podél dálnic a rychlostních komunikací, která
jsou za tím účelem budována, přičemž není v silách dopravců zabezpečit
odstavení kamionu pouze na hlídaném parkovišti, neboť jejich množství není ani
dostatečné. Odvolávaje se obecně na stanoviska jednotlivých evropských soudů
uvedl, že zastavení kamionu na parkovišti za účelem bezpečnostní přestávky a
odpočinku řidičů podle Dohody A. není považováno za porušení povinnosti, ale
naopak je jejich povinností zastavit, přičemž k tomu i parkoviště slouží. V
doplnění dovolání pak dovolatel rozporoval konstatování soudu o pojištění jeho
odpovědnosti za škodu silničního dopravce.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby ho v dovoláním napadené části zrušil.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že podmínky ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) a c) o. s. ř. nebyly naplněny. Proto navrhla, aby ho dovolací soud
odmítl.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů
obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v
souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části dvanácté, zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve
znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v řešení otázky, zda
liberačním důvodem podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR může být pouze živelní
událost (vis maior) nebo zda jím může být též jednání (chování) třetích osob
(např. přepadení). Řešení této právní otázky, kterou odvolací soud
řešil v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), má v souzené
věci rozhodující vliv pro učinění závěru o případné odpovědnosti žalovaného za
škodu, jež je předmětem žalobního nároku.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném
rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242
odst. 3 věta první o. s. ř.). Námitky dovolatele lze podřadit pod dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou
ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí
zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací
lhůty.
Podle článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR je dopravce zproštěn odpovědnosti, jestliže
ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno
oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce,
vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž
následky odstranit není v jeho moci.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že pokud článek 17 odst. 2 Úmluvy
CMR vymezuje liberační důvod jako okolnosti, které dopravce nemůže odvrátit a
jejichž následky odstranit není v jeho moci, má tím na mysli okolnosti vzniklé
tzv. vyšší mocí, např. živelní pohromou, které nemají původ v
nesprávném rozhodnutí dopravce. Podle odvolacího soudu ovšem takovým liberačním
důvodem nemohou být okolnosti, které žalovaný v řízení na svoji obranu uváděl,
konkrétně že neznámí pachatelé v noci na nehlídaném
parkovišti u motorestu v jižní Itálii omámili neznámou látkou
řidiče i závozníka a poté rozřízli plachtu a odcizili
část nákladu.
Dovolací soud s právním názorem odvolacího soudu, že liberačním
důvodem ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR mohou být
jen okolnosti vzniklé tzv. vyšší mocí, nesouhlasí, neboť tato skutečnost z
uvedeného článku ani z jiných článků Úmluvy CMR nevyplývá. Z dikce zmíněného
článku Úmluvy CMR nelze vyloučit, aby okolností, kterou dopravce nemůže
odvrátit a jejíž následky odstranit není v jeho moci, byla vedle událostí
přírodního charakteru i okolnost mající původ v lidském jednání (např. loupežné
přepadení, ozbrojený útok apod.).
Pod vlivem tohoto nesprávného právního názoru pak odvolací soud nevěnoval
dostatečnou pozornost zjišťování skutkového stavu vztahujícího se k tvrzení
žalovaného o přepadené posádky a své hodnocení omezil pouze na
konstatování, že „tato tvrzená skutečnost, v řízení dokonce ani neprokázaná,
totiž není v příčinné souvislosti se vznikem škody“.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud zjistil, že řízení těmito tzv.
jinými vadami řízení trpí.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvede, které
skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o
skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, přičemž dbá o to, aby
odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem,
zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních
práv a svobod (srov. ústavní zákon č. 23/1991 Sb.) a z
článku 1 Ústavy České republiky (srov. ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), který
představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé.
Odvolací soud však takto nepostupoval. Pokud totiž v odůvodnění napadeného
rozhodnutí pouze konstatoval, že skutečnost tvrzená žalovaným, tj. že neznámí
pachatelé omámili neznámou látkou řidiče i závozníka a poté rozřízli plachtu a
odcizili část nákladu, nebyla prokázána a není v příčinné souvislosti se
vznikem škody, aniž uvedl, na základě jakých skutkových závěrů (z jakých
důkazů) k takovému závěru dospěl, je takový jeho závěr obtížně přezkoumatelný a
řízení před odvolacím soudem tak trpí jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Této jiné vady řízení se dopustil odvolací soud i tvrzením o příčinné
souvislosti mezi vnikem škody a okolnostmi na straně
žalovaného (přívěs překrytý pouze plachtou a
nedostatečné zabezpečení kamionu na nehlídaném parkovišti). Opět totiž
neuvádí, na základě jakých úvah k takovému závěru dospěl,
případně jaké právní předpisy dopravce porušil v souvislosti se zajištěním
zásilky.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl
naplněn, přičemž řízení bylo zatíženo i tzv. jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu, tj. v potvrzujícím výroku a
v akcesorickém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.) a věc vrátil v tomto
rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. září 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu