32 Odo 1186/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně C. G. a.s., proti žalovanému Ing. M. O., zastoupenému JUDr. J. P.,
advokátem, o zaplacení částky 287 114 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě
žalovaného, vedené u Okresního soudu Praze - západ pod sp. zn. 7 C 1076/99, o
dovoláních obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23.
března 2005 č. j. 29 Co 621/2004-229, takto:
I. Rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 23. března 2005 č. j. 29 Co 621/2004-229 s výjimkou
výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 29.
června 2004 č. j. 7 C 1076/99-190 ve výroku pod bodem I, s výjimkou výroku,
kterým bylo konstatováno, že ve výroku pod bodem III zůstává rozsudek soudu
prvního stupně nedotčen, s výjimkou výroku, kterým odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemný návrh v části týkající se
úroku z prodlení ve výši 8 % z částky 844 774,90 Kč, a s výjimkou výroku,
kterým odvolací soud uložil žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek, a
rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 29. června 2004 č. j. 7 C
1076/99-190 s výjimkou výroků pod body I a III a s výjimkou výroku, kterým byla
žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému 8% úrok z prodlení z částky 844
774,90 Kč od 15. 5. 1998 do zaplacení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.
II. Dovolání
žalovaného v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 23. března 2005 č. j. 29 Co 621/2004-229 v části, ve které byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá vzájemný návrh v části
týkající s 8% úroku z prodlení z částky 844 774,90 Kč, se zamítá.
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení
částky 287 114 Kč se smluvní pokutou ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení od
4. 6. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o
dílo na vypracování projektové dokumentace a stavbu rodinného domu v P.
Žalobkyně jako zhotovitelka dílo předala dne 15. 5. 1998. Žalovaný neuhradil
doplatek ceny díla ve výši 287 114 Kč.
Podáním ze dne 9. 2. 2000 uplatnil
žalovaný proti žalobkyni svá práva vzájemným návrhem, kterým se domáhal
zaplacení částky 1 456 520,10 Kč s 26% p.a. úrokem z prodlení od 15. 5.1998 do
zaplacení, přičemž do výše odpovídající pohledávce žalobkyně by měl být
posuzován jako obrana proti nároku žalobkyně a ve zbytku, tj. co do částky 1
169 406,10 Kč s příslušenstvím jako vzájemný návrh. Návrh odůvodnil tím, že
částku 800 000 Kč požaduje jako náhradu nákladů vynaložených žalovaným na
odstranění následků nesprávného postupu žalobkyně při umístění stavby
(vybudování systému opěrných zdí, schodiště, přístupu do objektu, přístupu do
garáže, zpevněných ploch, terénní úpravy – viz dodatek č. 3 – nesplněný závazek
žalobkyně) – viz faktury žalovanému účtované „firmou“ O. B., H. S. s.r.o. Ř.,
Ing. T. B., částku 300 000 Kč uplatňuje za škodu + slevu z ceny za vady
subjektivně a objektivně neodstranitelné, to vše v rozsahu zápisu o předání
stavby + další vady díla uplatněné písemně žalovaným u žalobkyně v záruční
lhůtě, částku 105 000 Kč jako smluvní pokutu za nedodržení lhůty výstavby,
částku 33 390 Kč za dodávku domovní čerpací stanice splaškových vod (důsledek
výškového založení stavby – 1, 75 m oproti stávající komunikaci), částku 68
461,60 Kč jako náklady za žalobkyní odebraný elektrický proud za období červen
1997 až květen 1998, částku 147 668,50 Kč jako náhradu škody vzniklé žalovanému
zaplacenými úroky na stavebním úvěru oproti nižším úrokům na hypotečním úvěru,
což bylo způsobeno nedodržením termínu dokončení stavby za období srpen 1997 až
květen 1998, částku 2 000 Kč jako poplatek Č. s., a. s., za prodloužení čerpání
úvěru v důsledku nedodržení lhůty výstavby.
Okresní soud Praha - západ
rozsudkem ze dne 29. června 2004 č. j. 7 C 1076/99-190 zamítl žalobu žalobkyně
na zaplacení částky 287 114 Kč se smluvní pokutou 1 000 Kč za každý den
prodlení od 4. 6. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni
zaplatit žalovanému částku 1 092 400,90 Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 5.
1998 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl vzájemnou žalobu žalovaného v
části, ve které se žalovaný domáhal zaplacení částky 77 005,17 Kč s 26% úrokem
z prodlení od 15. 5. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem III) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V). Soud prvního stupně zjistil,
že účastníci uzavřeli dne 17. 4. 1996 smlouvu o dílo, kterou se žalobkyně
zavázala zajistit pro žalovaného projektovou dokumentaci, inženýrskou činnost a
vlastní realizaci stavby rodinného domu v P. Ve smlouvě byla smluvena smluvní
pokuta za nedodržení termínů zhotovitelkou a za prodlení žalovaného s placením
ceny díla, a to ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení. Smlouva byla změněna
dodatky č. 1 až 6 tak, že byl mj. posunut termín zhotovení díla na 31. 1. 1998,
dodatkem č. 3 účastníci sjednali způsob kompenzace zjištěné vady – špatného
umístění stavby – a to výstavbou garáže, terénními úpravami, navezením ornice
do výše minimálně 35 cm s tím, že se žalovaný současně zavázal nepožadovat
jakékoliv další kompenzace, pokud uvedený závazek žalobkyně splní. Žalovaný
uhradil žalobkyni fakturovanou cenu díla s výjimkou poslední doplatkové faktury
z 20. 5. 1998 na částku 287 114 Kč. Rodinný dům byl předán dne 15. 5. 1998 s
vadami a nedodělky, o čemž byl pořízen zápis. Dne 17. 11. 1998 žalovaný u
žalobkyně reklamoval další vady a dopisem ze dne 18. 6. 1998 započetl vůči
žalobkyni svůj nárok na slevu z ceny díla oproti nároku žalobkyně na úhradu
ceny díla, a to ve výši odpovídající jejímu nedoplatku – částky 287 114 Kč. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně dluží žalovanému za odebraný
elektrický proud podle dohody mezi účastníky částku 68 461,60 Kč. Ze zprávy Č. s., a. s., soud prvního stupně zjistil, že podle podmínek v úvěrové smlouvě měl
žalovaný čerpat stavební úvěr do 1. 10. 1997, později byl termín změněn na 31. 3. 1998. Za prodloužení lhůty ke splacení stavebního úvěru musel žalovaný
zaplatit částku 70 633,33 Kč + 2 000 Kč na poplatcích za prodloužení. Soud
prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně založila dům o jeden metr hlouběji a
jeden metr blíž ke komunikaci, než měl být podle projektu, garáž zhotovila tak,
že by vjezd do garáže nebyl vůbec možný, proto se musel udělat z druhé strany,
což si vyžádalo další zpevněné plochy o výměře kolem 100 m2, dále bylo třeba
vybudovat opěrné zdi, zpevnit komunikační plochy, apod. Dům nebyl pravoúhlý,
nebyl dodržen převis soklu, nebyla dodržena světlá výška v podkroví. Jako
kompenzaci za špatné založení stavby poskytla žalobkyně žalovanému další
plnění, zejména výstavbu garáže; na pozemek také navezla cca 800 m3 zeminy. Ze
znaleckého posudku znalce Ing. V. soud prvního stupně zjistil, jaké vady (jsou
vyjmenovány v posudku) nebyly dosud odstraněny, přičemž hodnota těchto
neodstraněných vad činí 116 113 Kč. Hodnotu prací, které bylo třeba provést v
důsledku nesprávného umístění stavby na pozemku, znalec vyčíslil na částku 586
764 Kč. Vrstva navezené ornice byla sondami zjištěna pěti až
deseticentimetrová. Jako přiměřenou slevu z ceny díla za špatné umístění domu
znalec považuje slevu ve výši 10 % z ceny díla. Ze smlouvy o dílo uzavřené se
„stavební firmou“ O. soud zjistil, že žalovaný jí zaplatil za oplocení, terasu
a schody u rodinného domu částku 745 491,30 Kč.
Žalovaný dále zaplatil Ing. T. B. za navezení ornice a úpravy terénu částku 49 770 Kč a M. B. částku 33 390 Kč
za dodávku a montáž domovní čerpací stanice splaškových vod. Žalovaný rovněž
zaplatil společnosti H.S. s.r.o. částku 87 434,60 Kč za pokládku betonové
dlažby. Soud prvního stupně posuzoval nároky účastníků podle obchodního
zákoníku (dále jen „ObchZ“) vzhledem k tomu, že strany si ve smyslu § 262 odst. 1 ObchZ dohodly ve smlouvě o dílo, že jejich vztah se bude řídit tímto zákonem,
a tato volba nezhoršila postavení žalovaného. Žalovaný zaplatil žalobkyni
všechny zálohy na cenu díla, nezaplatil však „doplatkovou“ fakturu na částku
287 114 Kč. Nárok žalobkyně na úhradu jejího nedoplatku zanikl započtením
(jednostranným právním úkonem žalovaného) provedeným podle § 580 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“). Soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalce
Ing. J. V. a z dalších důkazů zjistil, že dílo mělo vady, které posoudil podle
§ 560 ObchZ. Nejzávažnější z nich – nesprávné umístění domu na pozemku
považoval soud prvního stupně za vadu neodstranitelnou, která je podstatným
porušením smlouvy ve smyslu § 436 odst. 1 ObchZ, jíž odpovídá nárok žalovaného
domáhat se přiměřené slevy z ceny díla. Podle odborného odhadu znalce mohl
žalovaný nárokovat přiměřenou slevu ve výši 10 % z celkové ceny díla. Pokud
sjednaná cena díla činila 3 114 503,20 Kč a žalovaný požadoval slevu ve výši
300 000 Kč, považoval soud prvního stupně tento požadavek za oprávněný. Opodstatněným shledal soud prvního stupně i uplatněný nárok na zaplacení
smluvní pokuty ve smyslu § 544 odst. 1 ObčZ, neboť podle smlouvy mělo být dílo
dokončeno do 31. 1. 1998, přičemž k faktickému předání díla došlo 15. 5. 1998,
takže pokuta ve výši 105 000 Kč odpovídá smluvnímu ujednání. Soud shledal
oprávněným i nárok žalovaného z titulu náhrady škody podle § 440 odst. 1 ObchZ
a § 420 odst. 1 ObčZ, která mu vznikla porušením povinnosti žalobkyně zhotovit
dílo včas a bez vad. Škoda mu vznikla tím, že žalovaný byl nucen vynaložit
konkrétní finanční částky na nutné úpravy domu a jeho okolí tak, aby mohl dům a
zahradu vůbec užívat, přičemž tyto náklady by nevznikly, pokud by byl dům na
pozemku umístěn v souladu s projektem. Jednalo se o částku 33 390 Kč za domovní
čerpací stanici splaškových vod, částku 800 000 Kč vynaloženou na nezbytné
terénní úpravy, stavbu masivního oplocení a vybudování opěrných zdí. Vzhledem k
tomu, že náklady žalovaným takto vynaložené přesahují částku 800 000 Kč a
některé z těchto nákladů by žalovaný (byť v minimálním rozsahu) musel vynaložit
i v případě zhotovení bezvadného díla, nepodařilo se soudu zcela přesnou výši
škody zjistit, a proto ji určil postupem podle § 136 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) sám svou úvahou.
Soud prvního stupně vzal za prokázaný
také nárok žalovaného na náhradu škody, která mu vznikla porušením povinnosti
žalobkyně zhotovit dílo v původně sjednané lhůtě v červenci 1997, neboť musel
žádat o prodloužení lhůty čerpání stavebního úvěru; za žádost zaplatil 2 000 Kč
a dále vynaložil o 70 663,33 Kč více na splacení úvěru kvůli vyšším úrokům u
stavebního úvěru než u hypotéky. Žalovaný požadoval náhradu škody ve výši 149
668,50 Kč za překročení termínu předání stavby, soud však zjistil, že škoda
vznikla pouze ve výši 72 663,33 Kč. Další část nároku žalovaného za odebraný
elektrický proud z odběrního místa žalovaného, za který žalovaný uhradil částku
68 461,60 Kč, posoudil soud prvního stupně jako nárok, který žalovanému náleží
podle § 451 a § 454 ObčZ. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celkový nárok
žalovaného činí 1 379 514,90 Kč, který do výše 287 114 Kč zanikl zápočtem
oproti nároku žalobkyně na úhradu ceny díla, takže k úhradě zbývá částka 1 092
409,90 Kč. Pokud žalobkyně namítala, že sleva z ceny díla ani nárok na náhradu
škody způsobené špatným umístěním domu na pozemku žalovanému nenáleží kvůli
uzavřené dohodě mezi účastníky v dodatku č. 3 smlouvy o dílo, poukázal soud
prvního stupně na to, že žalovaný neměl nárokovat jinou kompenzaci než uvedenou
v bodu 2 a 3 tohoto dodatku z podmínky, že tyto body budou v plném rozsahu
naplněny. V řízení však bylo prokázáno, že například ornice byla navezena do
výšky max. 10 cm (podle dodatku měla být tato výška 35 cm) a přístupové cesty
si vybudoval žalovaný a nikoliv žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud
v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2005 č. j. 29 Co 621/2004-229 rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, kterým byla zamítnuta žaloba o
zaplacení částky 287 114 Kč se smluvní pokutou, potvrdil, ve výroku pod bodem
II změnil tak, že se zamítá žaloba v rozsahu povinnosti žalobkyně zaplatit
žalovanému částku 247 626 Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 5. 1998 do
zaplacení a v části týkající se úroku z prodlení ve výši 8 % ze zbývající
částky, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že zamítavý výrok
pod bodem III zůstal nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a
o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek z odvolání a z žaloby. V
odvolacím řízení žalobkyně upřesnila, že požaduje smluvní pokutu ve výši 98 000
Kč za 98 dnů prodlení, když počátek stanovila na den 4. 6. 1998. Odvolací soud
částečně zopakoval dokazování. Zjistil, že smlouva o dílo uzavřená mezi
účastníky obsahovala ujednání o převzetí hotového díla (článek X), když hotovým
dílem je dílo odpovídající výsledku určenému ve smlouvě, a to bez vad a
nedodělků, které brání bezpečnému provozu. Dílo bude podle smlouvy objednatelem
převzato i v případě, když bude vykazovat drobné vady a nedodělky, které ve
spojení s jinými nebrání plynulému a bezpečnému provozu. Dne 30. 5. 1997
uzavřeli účastníci dohodu, podle níž se žalovaný zavázal umožnit žalobkyni
odběr elektřiny v období 6/97 až 5/98 a tato jej uhradí. V řízení bylo
prokázáno, že ke dni předání a převzetí díla mělo dílo vady. Žalovaný převzal
stavbu s 21 reklamovanými vadami, přičemž reklamoval též další vady. Dne 28. 5. 1998 žalovaný převzal odstraněné vady pod body 1 – 21. Po převzetí reklamoval
žalovaný dopisem ze dne 17. 11. 1998 další vady. Odvolací soud dovodil, že
účastníci si odchylně od ustanovení § 548 odst. 1 ObchZ sjednali splatnost ceny
díla, když si zhotovitelka vymínila povinnost objednatele převzít dílo, pokud
bude mít pouze drobné vady a nedodělky, které ve spojení s jinými nebrání
plynulému a bezpečnému provozu. Ze seznamu nedodělků je ale prokázáno, že se
nejednalo jen o vady, které by splňovaly tuto charakteristiku drobných vad,
popřípadě vad nebránících provozu. Dílo proto nelze považovat za provedené. Zhotovitelce tedy nevzniklo právo na zaplacení ceny díla. Podle ustanovení §
439 odst. 1 ObchZ má objednatel právo nezaplatit příslušnou část ceny díla v
rozsahu přicházející přiměřené slevy, jestliže objednatel požadoval po
zhotoviteli odstranění vad, a to do té doby, než budou vady odstraněny. Žalovaný požadoval v zápise odstranění vad, později uplatnil právo na slevu z
ceny díla. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně ohledně
zániku nároku žalobkyně na zaplacení poslední sjednané faktury v důsledku
započtení provedeného žalovaným jeho dopisem z 28. 7. 1998.
K nároku žalobkyně
na zaplacení smluvní pokuty ve výši 98 000 Kč odvolací soud učinil právní
závěr, že jednak ze strany žalobkyně nebyla splněna povinnost dílo provést,
neboť dílo mělo vady a žalovaný se tudíž nedostal do prodlení, jednak by došlo
s ohledem na provedené započtení i k „ukončení běhu smluvní pokuty“. Proto byl
odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. Odvolací soud dále přezkoumal nároky žalovaného. Potvrdil správnost závěru
soudu prvního stupně ohledně slevy z ceny díla ve výši 300 000 Kč, která
odpovídá ustanovení § 564 a § 436 odst. 1 písm. c) ObchZ, když smlouva byla
porušena podstatným způsobem, neboť se jedná o vadu, kterou nelze odstranit,
neboť nesprávné umístění stavby by bylo možno napravit pouze zbouráním
nemovitosti. Podle znalce Ing. V. je přiměřenou slevou sleva ve výši 10 % z
ceny díla. Vzhledem k tomu, že celková cena díla byla 3 114 503,20 Kč, je
požadovaná sleva úměrná a podle názoru odvolacího soudu i slevou minimální. Uplatněný nárok na smluvní pokutu ve výši 105 000 Kč shledal odvolací soud
důvodný za 104 dny, po které trvalo prodlení žalobkyně s předáním díla, nikoliv
105 dnů, když termín zhotovení byl sjednán na 31. 1. 1998, k předání došlo dne
15. 5. 1998. K tvrzení žalobkyně ohledně prodlení žalovaného s placením
jednotlivých zálohových faktur odvolací soud nepřihlédl, neboť se jednalo o
nepřípustná nová tvrzení v odvolacím řízení v režimu neúplné apelace. Co se
týče nákladů na odběr elektřiny ve výši 68 461,60 Kč, vyšel z toho, že tento
nárok žalobkyně v řízení výslovně uznala. Odvolací soud potvrdil správnost
závěru soudu prvního stupně ohledně uplatněného nároku žalovaného na škodu
vzniklou nedodržením termínu dokončení stavby, neboť musel za prodloužení lhůty
čerpání úvěru zaplatit Č. s. částku 70 633,33 Kč + 2 000 Kč na poplatcích. Podle závěru odvolacího soudu by tyto náklady žalovanému bez prodloužení
termínu zhotovení díla prokazatelně nevznikly. U zbývající části nároku
žalovaného ve výši 800 000 Kč, kterou požadoval jako náhradu škody, která mu
vznikla nesprávným postupem při umístění stavby, vycházel odvolací soud z ceny
úprav stanovené znalcem Ing. V. na částku 586 764 Kč, kterou musel žalovaný
vynaložit na odstranění následků nesprávného umístění stavby na pozemku, včetně
nesprávného výškového osazení stavby. Proto odvolací soud z nároku na zaplacení
částky 800 000 Kč přiznal pouze částku 586 764 Kč, když v této části je závěr
soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 373 a § 440 ObchZ. V rozsahu
požadované částky 213 236 Kč žalobu zamítl. Odvolací soud žalovanému nepřiznal
nárok na úhradu částky 33 390 Kč, kterou vynaložil na zbudování domovní
čerpací stanice splaškových vod, protože podle jeho závěru nebylo prokázáno, že
se jednalo o důsledek vady stavby, s ohledem na náklady vyčíslené znalcem Ing. V. částkou 586 764 Kč. Pokud se týká příslušenství pohledávek žalovaného,
ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně
dostala do prodlení s úhradou těchto pohledávek dnem 15. 5. 1998, tj. ke dni
předání díla.
Správná výše úroku z prodlení odpovídající ustanovení § 369
ObchZ, ve znění platném do 31. 12. 2000 (o 1 % vyšší než činí úroková sazba
podle § 502 ObchZ) činí 18 %, což je soudu známo z úřední činnosti.
Proti
rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně ve
svém dovolání napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, a v
souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů s tím,
že dovolání považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, a také podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního
významu označila posouzení, zda je věřitel (žalovaný) oprávněn požadovat
náhradu škody vzniklou porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní
pokuta (za situace, kdy vztah mezi náhradou škody a smluvní pokutou smlouva
neupravuje), a dále otázku, zda se žalobkyně mohla dostat do prodlení se
zaplacením náhrady škody, resp. slevy z ceny díla za jeho neodstranitelné vady
dříve, než je vůči ní uplatnil žalovaný. Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá
podle žalobkyně na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je postiženo vadami, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.].
Zásadní pochybení soudů obou stupňů spatřuje žalobkyně v
posouzení věci v rozporu s § 545 odst. 2 ObčZ, který jako obecné ustanovení
dopadá i na obchodněprávní vztahy, podle něhož platí, že pokud vznikne škoda
porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, věřitel není
oprávněn požadovat její náhradu, jestliže z ujednání účastníků nevyplývá něco
jiného. V dané věci ze smlouvy a jejích dodatků nic takového nevyplývá, a proto
neměla být žalovanému přisouzena vedle smluvní pokuty ještě náhrada škody
vyplývající z téhož prodlení v jakékoliv výši. Žalobkyně je dále toho názoru,
že žalovanému nevzniklo právo ani na smluvní pokutu s ohledem na ujednání v
článku 5.3 smlouvy o dílo, podle něhož není zhotovitel v prodlení se splněním
svého závazku v termínu dle smlouvy, pokud objednatel je nebo byl v prodlení s
úhradou některé z dohodnutých záloh nebo v prodlení s poskytnutím součinnosti
dohodnuté ve smlouvě, přičemž jakmile se žalovaný dostal jednou do prodlení s
placením zálohy, nemohla se již žalobkyně dostat do prodlení se zhotovením
díla. Žalovaný přitom uhradil sedm zálohových faktur s větším či menším
prodlením, a proto mu žalobkyně vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 98 000 Kč. K
neposkytnutí součinnosti žalovaným došlo obtížnou komunikací žalobkyně s otcem
žalovaného, který na stavbě vykonával „stavební dozor“ a dával mnohdy
protikladné pokyny oproti žalovanému, přičemž toto bylo prokázáno výpověďmi
svědků F. a Š. Uvedené ustanovení smlouvy vylučuje prodlení na straně
žalobkyně, a to nikoliv jen po dobu prodlení žalovaného, ale absolutně.
Námitkou vznesenou žalobkyní v uvedeném smyslu v žalobě a ve vyjádření ze dne
19. 7. 1999 se nezabýval ani soud prvního stupně, ani soud odvolací, přestože
ji žalobkyně znovu vznesla v odvolání, když odvolací soud nesprávně tvrdil, že
se jedná o nepřípustná nová tvrzení v odvolacím řízení v režimu neúplné
apelace. To má samozřejmě vliv na výši částky přisouzené žalovanému; jednak
proto, že žalovanému neměla být přisouzena smluvní pokuta ve výši 104 000 Kč
(žalovaný nemohl uplatnit smluvní pokutu dle článku 9.1 smlouvy, protože
žalobkyně nebyla v prodlení), jednak proto, že v rozhodnutí měla být zohledněna
smluvní pokuta ve výši 98 000 Kč uplatněná žalobkyní. Tím odvolací soud zatížil
řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O nároku
žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 98 000 Kč rozhodoval až odvolací soud a v
tomto smyslu jde o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Přitom nesprávně
vycházel z ujednání v článku X smlouvy o dílo, které však řeší pouze převzetí
díla, splatnost je však výslovně řešena v článku VII smlouvy o dílo a
navazujících dodatcích tak, že žalovaný byl povinen zálohy hradit ve
stanovených termínech bez souvislosti s předáním díla nebo jeho vadami.
Žalovanému tak v důsledku nesprávného rozhodnutí ve věci byla přisouzena částka
o 98 000 Kč vyšší.
Ohledně příslušenství pohledávky žalovaného soud podle
názoru žalobkyně sice správně vycházel z obchodního zákoníku, pochybil však v
otázce počátku prodlení žalobkyně. Se zaplacením náhrady škody nebo slevy z
ceny díla se žalobkyně mohla dostat do prodlení až poté, kdy tyto nároky
žalovaný uplatnil – což bylo u částky 287 114 Kč dopisem jeho právního zástupce
ze dne 29. 7. 1998 a u zbývající částky vzájemným návrhem doručeným žalobkyni
při řízení dne 10. 2. 2000. Z toho důvodu měla být i sazba úroku z prodlení
stanovena diferencované ke každému uplatněnému nároku zvlášť v takové výši,
která byla aktuální ke každému datu vzniku prodlení.
Soudy obou stupňů
pochybily i při výkladu výpovědi znalce Ing. V., který za přiměřenou slevu z
ceny díla velice orientačně uvedl 10 %, přičemž tak neřešil případné jiné
kompenzace, které byly učiněny mezi účastníky. Předmětná neodstranitelná vada
však byla žalobkyní kompenzována jinak, a to dle dohody v dodatku č. 3 ke
smlouvě o dílo tak, že žalobkyně beze změny ceny za dílo postaví žalovanému
garáž a provede účelné terénní úpravy k využití pozemku, přičemž žalovaný se
současně zavázal nenárokovat za způsobenou vadu jinou kompenzaci. Na základě
toho žalobkyně garáž postavila a terénní úpravy provedla, byť ne beze zbytku
(do dohodnuté výše 35 cm), a proto nelze žalovanému přiznat slevu z ceny v plné
výši. Pokud jde o částku, kterou žalovaný požadoval z titulu náhrady škody,
žalobkyně namítla, že se již soud prvního stupně nevypořádal s jejími námitkami
vůči znaleckému posudku, do kterého byly zahrnuty všechny náklady, nejen ty,
které byly vyvolány nesprávným osazením stavby, ale i ty které by žalovaný
stejně musel vynaložit, např. oplocení, vrátka, vrata, podezdívka se základem
oplocení, výkop pro něj, apod. Odvolací soud také nezohlednil otázku, kolik
žalovaný ušetřil snížením nivelety stavby – jde o náklady na vysvahování,
případně vybudování opěrné zdi ve spodní části pozemku, která nebyla předmětem
smlouvy o dílo, znalci nezohlednili např. to, že i kdyby byla garáž situována
podle původního záměru, musela by k ní vést také příjezdová komunikace, apod.
Znalecký posudek Ing. V. tak nedal soudu vodítko k rozlišení, které z úprav
musely být provedeny v důsledku vad díla způsobených žalobkyní, a které
nikoliv. Tím, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s námitkami žalobkyně vůči
znaleckému posudku Ing. V., zatížily řízení vadou, která mohla a skutečně měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný dovoláním napadl měnící část rozsudku odvolacího soudu, ve
které byl zamítnut vzájemný návrh v rozsahu povinnosti žalobkyně zaplatit
žalovanému částku 247 626 Kč s 26% úrokem z prodlení od 15. 5. 1998 do
zaplacení a povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 8% úrok z prodlení ze
zbývající částky, a výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení a namítl, že
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil [dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.].
Pokud se týká zamítnutí žaloby co do 8%
úroku z prodlení, tak taková změna rozsudku soudu prvního stupně porušuje
zásadu neúplné apelace. Žalovaný dále namítl, že dohoda účastníků o volbě
práva ve smlouvě o dílo není podle jeho názoru v souladu s § 262 odst. 1 ObchZ,
neboť směřovala ke zhoršení postavení žalovaného, který není podnikatelem, v
otázce příslušenství nároku, když ke dni 15. 5. 1998, kdy se dostala žalobkyně
do prodlení, platila diskontní sazba Č. ve výši 13 % p. a. a úrok z prodlení by
podle občanského zákoníku činil 26 %. Pokud se týká výroku, kterým byl zamítnut
vzájemný návrh žalovaného co do částky 247 626 Kč, má žalovaný za to, že ze
strany odvolacího soudu došlo k nesprávné interpretaci provedených důkazů,
odvolací soud nevzal v úvahu všechny provedené důkazy a jeho rozhodnutí vychází
i z nesprávného právního posouzení věci. Žalovaný nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu o výši nákladů, které musel vynaložit na odstranění následků
činnosti žalobkyně, neboť částka 586 764 Kč stanovená znalcem nezahrnuje
veškeré škody a náklady, které musel žalovaný vynaložit – týká se pouze opěrné
zdi, schodiště, zpevněných ploch a vedlejších rozpočtových nákladů k nim.
Znalec neocenil a odvolací soud nevzal podle jeho názoru v úvahu tyto žalovaným
vynaložené náklady, které mají jasný původ v nesprávném umístění stavby:
-
hodnotu navezené ornice, kterou si musel žalovaný navézt sám, u níž znalec v
posudku pouze uvedl, že její hodnotu nelze objektivně stanovit. Žalovaný však
může tuto škodu doložit fakturou Ing. T. B. č. 99112 na částku 49 770 Kč.
-
náklady ve výši 33 390 Kč, které žalovaný vynaložil na vybudování domovní
čerpací stanice splaškových vod, jež byla nezbytná s ohledem na to, že osazením
stavby do výše 1,75 m pod rostlý terén se vyústění domovní kanalizace dostalo
pod úroveň řadu obecní kanalizace uložené v silnici, takže splašky by se bez
této stanice nemohly do obecního řadu dostat. Tento náklad žalovaný doložil
fakturou M. B. č. 32598 na uvedenou částku.
- náklady, které musel žalovaný
vynaložit na odstranění drobných vad, které byla povinna odstranit žalobkyně,
ale neučinila tak; jedná se o náklady v celkové výši 116 113 Kč, jak je uvedeno
na straně 23 posudku.
- hodnotu vady spočívající ve snížení světlé výšky
místnosti v podkroví z 2,5 m podle projektu na skutečných 2,3 – 2,4 m, kterou
znalec stanovil na částku 12 618 Kč.
- náklady vynaložené na venkovní dlažbu
(do zádveří), která se musela budovat vzhledem k chybnému osazení stavby, což
účastníci konstatovali v dodatku č. 5 ke smlouvě o dílo a vymezili ji částkou
20 000 Kč bez DPH, tj. 21 000 Kč s DPH.
Odvolacím soudem použitá tzv.
„zpřesňující metodika“ tedy žalovaného poškodila, neboť odvolací soud nevzal v
úvahu celou řadu položek, které nebyly uvedeny ve znaleckém posudku, a
nesprávně vyhodnotil další důkazy (doplňující vyjádření znalce, skutkové
posouzení dopadů umístění stavby pod úroveň obecní kanalizace, apod.).
Spravedlivějším se jeví žalovanému postup soudu prvního stupně, který k
vymezení nároků žalovaného užil § 136 o. s. ř. Žalovaný navrhl zrušení napadené
části rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně popřel jeho přípustnost, když
žalobkyně nenapadá měnící část rozsudku, vada řízení nebyla prokázána a zásadní
právní význam napadené rozhodnutí nemá. Nárok na smluvní pokutu ve výši 98 000
Kč žalobkyně nemá, neboť až do odvolacího řízení žalobkyně považovala smluvní
pokutu za příslušenství pohledávky 287 114 Kč, jejíhož zaplacení se domáhala,
a smluvní pokutu požadovala ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení od 4. 6. 1998 do zaplacení, aniž ji kapitalizovala, takže ji neučinila předmětem řízení
(také nezaplatila soudní poplatek v příslušné výši). Pokud tak učinila až v
odvolacím řízení, jednalo se skutečně o nové tvrzení nepřípustné v systému
neúplné apelace. Navíc byla tato pohledávka již v době jejího uplatnění v
odvolacím řízení dávno promlčena a tím nezpůsobilá k započtení. Žalovaný vznesl
ve vyjádření námitku promlčení. Ohledně příslušenství pohledávek žalovaný
setrvává na svém stanovisku, které vyjádřil v dovolání, že daný vztah je nutno
posuzovat podle práva občanského, neboť dohoda o volbě obchodního zákoníku
zhoršuje postavení žalovaného jako nepodnikatele. Žalovaný se ztotožnil s
názorem odvolacího soudu, že se žalobkyně dostala do prodlení s plněním nároků
žalovaného vyplývajících z vad díla dnem 15. 5. 1998, kdy předala vadné dílo
žalovanému. Nesprávný je názor žalobkyně, že podstatnou část svých nároků
žalovaný uplatnil až kompenzační námitkou dne 10. 2. 2000. Uplatnění vzájemného
nároku je procesní úkon, jemuž dávno předcházel hmotněprávní úkon, který
žalobce učinil dne 18. 6. 1998 předáním dopisu žalobkyni obsahujícího posouzení
stavu objektu znalcem Babickým a dále z opatrnosti ještě dopisem právního
zástupce žalovaného z 28. 7. 1998, který byl žalobkyni taktéž doručen. Ž
alobkyně proto nemohla být v prodlení až od 10. 2. 2000. Pokud se týká výše
slevy z ceny díla za nesprávné umístění stavby, žalobkyně pomíjí, že soudy
dospěly k výši slevy postupem podle § 136 o. s. ř., když takovou slevu nelze
stanovit posudkem. Žalovaný posoudil argumentaci žalobkyně jako nemravnou za
situace, kdy žalobkyně postavila dům tak, že balkon v prvním patře je v úrovni
chodníku, obývací pokoj a kuchyň se nachází pod úrovní chodníku a žalovaný
fakticky bydlí v suterénním bytě; dům tak nemá komfort odpovídající ceně tří
milionů Kč a je fakticky neprodejný. Žalobkyně v dovolání neodlišuje vadu a z
ní vycházející nárok (slevu z ceny) a škodu z vady (nutnost vynaložit náklady
na odstranění vady). Tyto nároky fakticky zaměňuje. Pokud žalobkyně argumentuje
tím, že vystavěla garáž a provedla některé další dílčí práce (avšak nenaplnila
dodatek č. 3), pak nebere na vědomí, že pokud by takové práce neprovedla, byly
by nároky z odpovědnosti za škodu ještě větší, neboť žalovaný k tomu, aby dům
vůbec mohl užívat, by je musel provést sám. Žalovaný odmítl myšlenku žalobkyně,
že žalovaný měl ušetřit tím, že dům byl postaven pod úrovní chodníku. Díky
neodbornosti žalobkyně přišel o značnou část svého pozemku, kterou zabraly
opěrné zdi a zpevněné plochy, které nemusely být vůbec postaveny.
Svažitost
pozemku žalovanému nevadila a tento pozemek si vybral pro stavbu svého domu. Terénní úpravy nebyly předmětem smlouvy a otázka toho, zda a jak by je
prováděl, bylo jeho věcí. Nepřijatelné jsou i výhrady žalobkyně k posudku Ing. V., když z protokolu z 15. 4. 2004 na str. 4 je protokolována výzva soudu
účastníkům, aby pro případ doplnění dokazování označili důkazy do tří týdnů a
poté byli poučeni o jejich povinnosti tvrzení a také o jejich důkazní
povinnosti. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání žalobkyně jako nepřípustného,
event. jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že oba účastníci podali
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval, zda jsou tato dovolání přípustná, přičemž
dovodil, že tato dovolání přípustná jsou. Dovolání žalobkyně je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní
otázku v rozporu s hmotným právem, dovolání žalovaného je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval
dovolání žalobkyně.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O
takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom,
zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237
odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že
přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o
zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum
se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první
o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka pod
bodem I dovolání namítá, že odvolací soud v rozsahu, ve kterém potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému přiznána náhrada
škody ve výši 72 663,30 Kč spočívající v povinnosti žalovaného platit vyšší
úroky na stavebním úvěru oproti nižším úrokům na hypotečním úvěru ve výši 70
663,30 Kč a ve vynaloženém poplatku ve výši 2 000 Kč za prodloužení čerpání
úvěru, opomenul ustanovení § 545 odst. 2 ObčZ, podle něhož věřitel není
oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se
vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě
nevyplývá něco jiného. Tato námitka dovolatelky je odůvodněná, odvolací soud v
tomto rozsahu rozhodl v rozporu s hmotným právem, neboť tato škoda byla
způsobena tím, že žalobkyně se podle závěru odvolacího soudu dostala do
prodlení s povinností provést dílo. Pro případ tohoto prodlení však strany ve
smlouvě sjednaly smluvní pokutu. Jelikož ze skutkového zjištění soudů obou
stupňů nevyplývá, že by strany ve smlouvě sjednaly, že žalovaný má právo i na
náhradu škodu způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní
pokuta, bylo přiznání této náhrady škody skutečně v rozporu s ustanovením § 545
odst. 2 ObčZ.
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu však
nezpůsobuje závěr rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla žalobkyni stanovena
povinnost zaplatit žalovanému částku 104 000 Kč z titulu smluvní pokuty za
prodlení s provedením díla. Nesprávnost závěru rozsudku odvolacího soudu
spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaný byl po
určitou dobu v prodlení s úhradou některých z dohodnutých záloh na cenu díla.
Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací totiž takové skutkové zjištění, ze
kterého by tato skutečnost vyplývala, neučinily. Dovolací soud je přitom v
případě, že přípustnost dovolání může být dána pouze při splnění podmínek
upravených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vázán skutkovými
zjištěními odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, a tato skutková
zjištění přezkoumávat nemůže. Dovolacím důvodem nemůže být důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Stejný závěr se týká námitky žalobkyně, že objednatel
byl v prodlení s poskytnutím součinnosti dohodnuté ve smlouvě. Pokud pak
žalobkyně namítá, že v rozhodnutí měla být zohledněna smluvní pokuta ve výši 98
000 Kč uplatněná žalobkyní, nemůže rovněž tato námitka založit zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu, a to jednak ze shora uvedených důvodů
(skutečnosti tvrzené žalobkyní nejsou obsahem skutkového zjištění soudů obou
stupňů), jednak odvolací soud potvrdil rozsudek soudu v zamítavém výroku pod
bodem I, přičemž své rozhodnutí ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve
výši 98 000 Kč založil na závěru, že ze strany žalobkyně nebyla splněna
povinnost provést dílo, neboť dílo mělo vady, takže se žalovaný nemohl dostat
do prodlení, a na závěru, že s ohledem na provedené započtení žalovaným by
došlo i k ukončení běhu smluvní pokuty. Dovolací soud je rozhodnutím odvolacího
soudu, proti němuž v rozsahu výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok
rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I, dovolání podáno nebylo, podle
ustanovení §159 odst. 4 o. s. ř. vázán. Nelze tudíž dovodit, že by v rozhodnutí
odvolacího soudu v části, jež byla dovoláním žalobkyně napadena, měl být
zohledněn nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 98 000 Kč.
Pokud
se týká příslušenství částky, k jejímuž zaplacení byla žalobkyně zavázána,
odvolací soud se ztotožnil se závěrem rozsudku soudu prvního stupně, že
žalobkyně se dostala do prodlení dne 15. května 1998, kdy došlo k počátku
prodlení – jde o den předání díla. Tento závěr je nesprávný, neboť pomíjí
ustanovení § 340 odst. 2 ObchZ. Do prodlení s plněním peněžitého závazku se
dlužník dostává v okamžiku, kdy nesplní svůj splatný závazek. Pokud není
splatnost stanovena ve smlouvě, stane se závazek splatným uplynutím lhůty bez
zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník k úhradě věřitelem vyzván. Je tudíž
nutno rozlišit den vzniku práva na zaplacení peněžité částky a den splatnosti
této částky. Soud tudíž musí ve svém rozhodnutí odůvodnit, kdy došlo ke vzniku
práva na zaplacení příslušné pohledávky, a dále musí odůvodnit, kdy došlo ke
splatnosti této pohledávky. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ani soudu
prvního stupně přitom nevyplývá, proč by tímto dnem měl být den 15. 5. 1998,
tedy den předání díla. Tento závěr má přitom vliv i na stanovení výše zákonného
úroku z prodlení.
Žalobkyně dále namítá, že žalovanému neměla být přiznána
sleva v plné požadované výši 10 % z ceny díla, neboť takto stanovená sleva
pomíjí skutečnost, že vada nesprávného umístění domu na pozemku byla
kompenzována dohodou stran v dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo. Žalobkyně se tímto
dodatkem zavázala kompenzovat tuto vadu tak, že bez změny ceny za dílo postaví
žalovanému garáž a provede všechny účelné terénní úpravy dle požadavků
objednatele vedoucí k maximálnímu zhodnocení nezastavěné plochy pozemku včetně
úpravy vstupu do suterénu a přístupových cest do garáže a do domu, na pozemek
bude navezena ornice do výše min. 35 cm a pozemek bude předán ve stavu
připravenosti pro zahradnické úpravy. Za podmínky splnění tohoto závazku nebude
objednatel nárokovat za způsobenou vadu jakoukoliv jinou kompenzaci. Žalobkyně
namítá, že i když svůj závazek podle dodatku č. 3 nesplnila v plném rozsahu
(například ornice nebyla navezena do dohodnuté výše 35 cm), z největší části
svým závazkům dostála – garáž byla postavena, terénní úpravy provedeny byly. Za
daných okolností proto nelze žalovanému slevu přiznat v plné výši. Pokud by
totiž závazek podle dodatku č. 3 byl splněn v plném rozsahu, neměl by žalovaný
na slevu nárok v žádném rozsahu.
Posoudit tuto námitku nelze bez toho, že by
soud právně zhodnotil ujednání v dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo uzavřené mezi
stranami. Soud měl totiž posoudit, jaký právní důsledek má ujednání pod bodem 5
předmětného dodatku, podle něhož za podmínky splnění ustanovení podle bodu 2 a
3 nebude objednatel nárokovat za způsobenou vadu jakoukoliv jinou kompenzaci,
zda jde či nejde o odkládací podmínku podle ustanovení § 36 odst. 2 ObčZ,
resp. zda jde o určitý právní úkon ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ (v
této souvislosti neměl též opominout zhodnocení ujednání, že zhotovitel provede
„všechny účelné terénní úpravy podle požadavků objednatele vedoucí k
maximálnímu zhodnocení nezastavěné plochy pozemku“), resp. jaký důsledek má
případné částečné plnění žalobkyně podle dodatku č. 3 na práva z odpovědnosti
za vady díla podle předmětné smlouvy o dílo a na odpovědnost žalobkyně za
škodu. V případě, že by totiž o odkládací podmínku šlo a závazek žalobkyně
podle bodu 3 tohoto dodatku splněn nebyl, nenastaly by právní následky tohoto
právního úkonu, žalobkyně by plnila v rozsahu plnění podle tohoto dodatku bez
právního důvodu, v důsledku čehož by jí vzniklo právo na vydání bezdůvodného
obohacení, naproti tomu by žalovaný mohl uplatňovat práva z odpovědnosti za
vadu nesprávného umístění stavby. Obdobně by tomu tak bylo, pokud by soud
dovodil, že ujednání v předmětném dodatku není ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ
určité, a tudíž je neplatné. Pokud by však soud dovodil, že ujednání v dodatku
č. 3 je určité a tudíž platné, přičemž pod bodem 5 tohoto dodatku nebyla
sjednána odkládací podmínka, musel by posoudit, jaký je právní důsledek dohody
stran v dodatku č. 3. Tímto dodatkem by totiž došlo ke změně smlouvy. Soud by
tudíž musel postupem podle ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ a § 266 odst. 1 – 4
ObchZ vyložit, zda žalovaný může uplatňovat práva z odpovědnosti za vadu
nesprávného výškového a horizontálního umístění stavby, či pouze práva z
odpovědnosti za vady nesplněného závazku podle dodatku č. 3 k předmětné smlouvě
o dílo. Současně soud musel posoudit předmětný dodatek z hlediska, zda ujednání
podle bodu 5 má za důsledek i nemožnost uplatňovat náhradu škody způsobenou
nesprávným umístěním stavby a zda toto ujednání je platné z pohledu ustanovení
§ 386 odst. 1 ObchZ. Odvolací soud však z tohoto hlediska věc neposuzoval, jeho
posouzení je tudíž neúplné a v důsledku toho třeba konstatovat, že je i v
rozporu s hmotným právem, a to i pokud se týká jeho závěru o povinnosti
žalobkyně nahradit žalovanému škodu ve výši 586 764 Kč. I v tomto rozsahu je
tedy dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání v
tomto rozsahu je tedy i důvodné.
Řízení navíc trpí vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K těmto vadám
přihlíží dovolací soud v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti.
Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. musí návrh na zahájení řízení kromě
obecných náležitostí podle § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat mj. vylíčení
rozhodujících skutečností. Těmito skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou
nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout.
Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový
děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který
umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem).
Podle ustanovení § 97 odst. 3 o. s. ř. se na vzájemný návrh použije přiměřeně
ustanovení o návrhu na zahájení řízení.
V daném případě však vzájemný návrh
žalovaného ze dne 9. 2. 2000 zčásti nesplňoval podmínky ustanovení § 79 odst. 1
o. s. ř, a to v rozsahu, ve kterém žalovaný uplatnil po žalobkyni nárok na
zaplacení částky 300 000 Kč. Žalovaný v tomto rozsahu uvedl, že mu žalobkyně
dluží částku 300 000 Kč za škodu + slevu z ceny za vady subjektivně a
objektivně neodstranitelné, to vše rozsahu zápisu o předání stavby + další vady
díla uplatněné písemně žalovaným u žalobkyně v záruční lhůtě. Vzájemný návrh je
v tomto rozsahu neprojednatelný ze dvou důvodů; nejsou specifikovány vady, v
důsledku jejichž neodstranění žalovaný předmětnou částku požaduje, neurčitý je
odkaz na subjektivně a objektivně neodstranitelné vady v rozsahu zápisu o
předání stavby a zcela chybí vymezení vad, které byly uplatněny v záruční
lhůtě. Skutkově pak není vůbec vymezeno, v jakém rozsahu uplatňuje žalovaný u
těchto vad práva z odpovědnosti za vady a v jakém rozsahu uplatňuje právo na
náhradu škody. Soud prvního stupně měl za této situace žalovaného vyzvat
postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad vzájemného návrhu. Soud
prvního stupně tak však neučinil, v řízení pokračoval, ač vzájemný návrh byl
zčásti neprojednatelný, a tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Nápravu neprovedl ani odvolací soud.
Druhá vada
spočívá ve skutečnosti, že žalovaný podáním ze dne 24. 5. 2004, jež bylo soudu
prvního stupně doručeno při jednání dne 29. 6. 2004, upřesnil svá tvrzení ve
vzájemném návrhu. V tomto podání alespoň částečně změnil svá skutková tvrzení
oproti vzájemnému návrhu ze dne 9. 2. 2000, včetně vyčíslení jednotlivých
požadovaných nároků. Alespoň zčásti jde tedy obsahově o změnu vzájemného návrhu
ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř., i když to žalovaný v tomto podání
popírá. Změnou návrhu ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. se zejména rozumí
změna spočívající v tom, že žalobce na základě stejného skutkového základu
požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv.
rozšíření návrhu); na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění,
např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení
peněžité částky; na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění
povinnosti vydání určujícího výroku nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na
určovací žalobu; požaduje sice stejné plnění, ale na základě jiného skutkového
stavu než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového nebo doplněného o další
rozhodující skutečnosti; na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné
plnění. O připuštění změny vzájemného návrhu měl soud prvního stupně podle
ustanovení § 95 o. s. ř. rozhodnout. Jelikož tak neučinil a pokračoval v
řízení, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dokud totiž soud nerozhodne o uplatněné změně návrhu,
nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu. V této souvislosti je však třeba
upozornit, že podání ze dne 24. 5. 2004 je zatíženo vadami. Podle nového
vyčíslení nároků v tomto podání nedosahuje částka požadovaná žalovaným částku 1
456 520,10 Kč. Žalovaný však na úhradě této částky trvá. Za této situace měl
soud opět postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř. Pokud by vady tohoto podání
nebyly odstraněny, nemohl by soud změnu vzájemného návrhu připustit, neboť ve
smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. se k takovému podání nepřihlíží. Iv
tomto případě nápravu neprovedl ani odvolací soud.
Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí však nemohou založit námitky žalobkyně, které směřují do
posouzení výše škody přiznané odvolacím soudem. V těchto námitkách totiž
žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi
protiprávním úkonem žalobkyně spočívajícím ve skutečnosti, že žalobkyně vadně
umístila stavbu předmětného domu, a škodou, která vznikla žalovanému. Otázka
příčinné souvislosti mezi určitým protiprávním úkonem a konkrétní škodou je
však otázkou skutkovou; soud zjišťuje její existenci. Tento závěr vyjádřil i
Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001.
Jak je již vyjádřeno shora, nemůže dovolací soud v případě, kdy přípustnost
dovolání přichází v úvahu pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., přezkoumávat skutková zjištění odvolacího soudu. Nicméně, jak shora
uvedeno, i v rozsahu přisouzené částky 586 764 Kč z titulu odpovědnosti za
škodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž v rozporu s
hmotným právem v důsledku neposouzení právních důsledků uzavřeného dodatku č. 3
ke smlouvě o dílo.
Dovolání žalobkyně je tedy v plném rozsahu přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ze shora uvedeného
vyplývá, že odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem v
rozsahu, který pokrývá celý výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. V této souvislosti je
třeba navíc podotknout, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni
nevzniklo právo na zaplacení částky 287 114 Kč, současně však dovodil, že právo
na zaplacení předmětné částky zaniklo v důsledku započtení, jež učinil žalovaný
dopisem ze dne 28. 7. 1998 (soud prvního stupně dovodil, že se tak stalo
dopisem žalovaného ze dne 18. 6. 1998). I vzhledem k nepřezkoumatelnosti tohoto
závěru (odvolacím soudem potvrzený výrok rozsudku soudu prvního stupně pod
bodem I však nebyl dovoláním napaden), kdy není zřejmé, která část pohledávek
žalovaného měla zaniknout započtením, bylo nutno zrušit celý výrok rozsudku
odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod
bodem II.
Nejvyšší soud poté posuzoval dovolání žalovaného.
Toto dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v tomto
rozsahu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaný uplatnil
dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že
odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a podle ustanovení § 241a odst. 3
o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Právní posouzení
věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod
hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným
právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj.
jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Výsledek činnosti soudu při
hodnocení důkazů lze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
za podmínky, že na nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného
hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v
tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení
důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s.
ř., protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo že
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Musí tedy jít o skutkový závěr,
na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto
hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou
nesprávného rozhodnutí), a který nemá oporu v provedeném dokazování. Není
významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací
soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr
soudu prvního stupně. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo
jiné tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §
132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, ebeny. věrohodnosti je logický rozpor,
nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o. s. ř.
Pokud se týká dovolání
žalovaného v části, ve které směřuje proti zamítavému výroku ohledně 8% úroku z
prodlení, žalovaný uplatňuje jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Z hlediska právního posouzení věci žalovaný
namítá, že výše úroku z prodlení měla být posuzována podle občanského, a
nikoliv podle obchodního zákoníku, neboť dohoda stran o volbě práva podle § 262
odst. 1 ObchZ je neplatná, neboť tato dohoda směřovala ke zhoršení postavení
právního postavení žalovaného, který není podnikatelem. Tato námitka
opodstatněná není. Uzavřenou dohodu stran o volbě obchodního zákoníku je totiž
nutno poměřovat ustanoveními obchodního zákoníku ve znění platném v době
uzavření této dohody, v daném případě tedy ke dni 17. 4. 1996, kdy došlo k
uzavření smlouvy o dílo. Obchodní zákoník platný v té době ustanovení o
neplatnosti této dohody v případě, že taková dohoda směřuje ke zhoršení
právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, neobsahoval.
Žalovaný dále namítá, že změna rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem v
části týkající se 8% úroku z prodlení z částky 844 774,90 Kč porušuje zásadu
neúplné apelace. Tato námitka opodstatněná není. V daném případě totiž žalovaný
ve svém vzájemném návrhu uplatnil nárok na zaplacení 26% úroku z prodlení z
uplatněné částky. Povinností žalovaného ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s.
ř. však bylo vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž je vymezen skutek, který má
být předmětem řízení, a to i z hlediska uplatněného úroku z prodlení.
Povinností žalovaného bylo uvést, zda uplatňuje zákonný či smluvní úrok z
prodlení a uvést skutkového okolnosti, ze kterých vyplývá, kdy se žalobkyně
dostala do prodlení s plněním svého závazku. Žalovaný tuto povinnost splnil až
v podání ze dne 24. 5. 2004, přičemž uvedl, že se domáhá úhrady zákonného úroku
z prodlení a to ve výši dvojnásobku diskontní sazby (což ovšem neodpovídalo
ustanovení § 369 odst. 1 ObchZ). Toto doplnění vzájemného návrhu však nebylo
doručeno žalobkyni. Tím soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť tím došlo k porušení
ustanovení § 18 o. s. ř., které zaručuje rovné postavení účastníků. Ve smyslu
ustanovení § 205a písm. b) o. s. ř. mohl proto odvolací soud tento nárok
posoudit v odvolacím řízení.
Žalovaný dovoláním dále napadl rozsudek
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém tento soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaného co do částky 247 626 Kč s
příslušenstvím. Žalovaný namítá, že v částce 586 764 Kč, kterou odvolací soud
žalovanému přiznal z titulu odpovědnosti za škodu, nejsou zahrnuty veškeré
škody a náklady, které musel žalovaný vynaložit, případně které ještě vynaloží
na odstranění následků činnosti žalobkyně. Uvedená částka se totiž vztahuje
pouze na opěrnou zeď, schodiště, zpevněné plochy a vedlejší rozpočtové náklady
k nim (přesuny hmot, zařízení staveniště, projektové práce). V uvedené částce
však nejsou zahrnuty níže uvedené náklady.
V prvé řadě jde o náklady, které
žalovaný vynaložil na navezení ornice. Dodatek č. 3 stanovuje navezení ornice
ve vrstvě 35 cm. Žalobkyně však tuto ornici navezla pouze ve vrstvě 5 – 10 cm.
Znalec tuto položku vůbec neocenil, neboť nebyl schopen vyčíslit hodnotu
navezené ornice. V doplňujícím podání ze dne 7. 8. 2003 (srov. č. l. 168)
znalec uvádí, že hodnotu navezené ornice nelze objektivně stanovit, avšak
žalovaný má doklady, které lze uplatnit. Žalovaný náklady doložil fakturou Ing.
T. B. č. 99112 na částku 49 770 Kč, přičemž tuto částku uhradil v hotovosti.
Odvolací soud zjistil, že žalovaný zaplatil Ing. T. B. za navezení ornice a
úpravy terénu částku 49 770 Kč (ornice 22 400 Kč, terénní úpravy 25 000 Kč).
Odvolací soud své rozhodnutí založil pouze na tom, že pokud se týká výše škody
vzniklé žalovanému v důsledku nesprávného umístění stavby, odkázal na znalecký
posudek znalce Ing. V. Odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
prokázány. Jednak pominul, že znalec nezahrnul předmětnou částku do vyčíslení
škody vzniklé v důsledku nesprávného umístění stavby z důvodu, že nelze
vyčíslit hodnotu navezené ornice, při jednání soudu prvního stupně dne 15. 4.
2004 (č. l. 174) však uvedl, že pokud žalovaný doložil fakturu, kde mu „firma“
B. vyúčtovala za tyto práce částku 49 770 Kč (takové skutkové zjištění odvolací
soud učinil), lze tuto cenu považovat za cenu obvyklou. Skutkové zjištění
odvolacího soudu tedy nemá v tomto rozsahu oporu v provedeném dokazování.
Žalovaný ve svém dovolání dále namítá, že mu odvolací soud nesprávně nepřiznal
nárok na náhradu škody spočívající v nutnosti vybudovat domovní čerpací stanici
splaškových vod. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil, tak, že žalovaný tento
nárok prokazoval fakturou na částku 33 390 Kč. Podle odvolacího soudu byla
prokázána výše vynaloženého nákladu, nikoliv však skutečnost, že tyto náklady
musely být vynaloženy v důsledku vady umístění stavby. Závěr odvolacího soudu,
že žalovaný v tomto rozsahu neunesl důkazní břemeno, však neobstojí za situace,
kdy k této otázce nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, ač potřeba provedení
tohoto důkazu ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Tím soud
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud současně ohledně obou položek odkazuje na shora provedený
rozbor ohledně chybějícího právního posouzení právních důsledků uzavřeného
dodatku č. 3 ke smlouvě o dílo.
Pokud žalovaný namítá, že soud nepřiznal
žalovanému právo na úhradu nákladů ve výši 116 113 Kč, což představuje náklady
na odstranění neodstraněných vad podle zápisu ze dne 15. 5. 1998, podle dopisu
žalovaného ze dne 17. 11. 1998 a zjištěných při místním šetření dne 4. 12.
2000, nebylo právo na úhradu této částky žalovaným vzájemným návrhem uplatněno,
resp. je zahrnuto v položce, ve které žalovaný požaduje po žalobkyni zaplacení
částky 300 000 Kč titulu škody, resp. slevy za vady subjektivně a objektivně
neodstranitelné. Tuto částku odvolací soud žalovanému ve svém rozhodnutí
přiznal (v této souvislosti dovolací soud odkazuje na odůvodnění shora,
provedené při posuzování dovolání žalobkyně). Zaplacení další částky z tohoto
důvodu žalovaný ve vzájemném návrhu neuplatnil. To se týká též namítaného
neohodnocení vady snížení světlé výšky místností v podkroví, kterou žalovaný
oceňuje na částku 12 618 Kč a vady nedodání dlažby do zádveří, kterou žalovaný oceňuje na částku 21 000 Kč. Zaplacení těchto částek
uplatnil žalovaný v podání ze dne 24. 5. 2004. Jak vyplývá ze shora uvedeného,
soud tím, že nerozhodl o uplatněné změně vzájemného návrhu učiněné v podání ze
dne 24. 5. 2004 a pokračoval v řízení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ze shora uvedených důvodů není tedy s
výjimkou výroku o zamítnutí 8% úroku z prodlení z částky 844 774,90 Kč
rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalovaným
správné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za
středníkem rozsudek odvolacího soudu v dovoláními napadené části (s výjimkou
měnícího zamítavého výroku ohledně 8% úroku z prodlení ze zbývající částky,
tedy z částky 844 774,90 Kč), včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení,
zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3
o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a věc
mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
V části týkající se měnícího
zamítavého výroku ohledně 8% úroku z prodlení z částky 844 774,90 Kč, v níž
bylo z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů shledáno rozhodnutí
odvolacího soudu správným, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věty
před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října
2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu