32 Odo 1196/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní
věci žalobkyně Ing. D. P., proti žalovanému L. R., zastoupenému,
advokátem, o zaplacení 120.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.
6 C 212/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 20. března 2003, č.j. 27 Co 187/2001-64, ve znění
usnesení ze dne 12. května 2003, č.j. 27 Co 187/2001-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2003,
č.j. 27 Co 187/2001-64, ve znění usnesení
ze dne 12. května 2003, č.j. 27 Co 187/2001-75, a
rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. března 2001, č.j. 6 C
212/2000-40, ve výrocích I., III. a IV. se zrušují a věc
se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze
dne 13. března 2001, č.j. 6 C 212/2000-40, ve
výrocích I., III., a IV., kterými Okresní soud ve
Zlíně žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč s
příslušenstvím, jakož i soudní poplatek České republice a
nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (bod I. výroku). Dále
rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (bod
II. výroku). Ve výroku II., kterým bylo zastaveno řízení ohledně úroku z
prodlení ve výši 2,16 % z požadované částky do zaplacení, zůstal rozsudek soudu
prvního stupně nedotčen, neboť nebyl odvoláním žalovaného napaden.
Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jakož i s jeho
právním posouzením věci, ztotožnil. Mezi účastníky byla uzavřena podle
ustanovení § 409 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) kupní
smlouva ze dne 31. května 1998 (dále též jen „kupní smlouva“), na základě níž
žalobkyně dodala žalovanému zboží, doplacení jehož kupní ceny se v souzené věci
domáhala. Obsah kupní smlouvy byl zčásti dohodnut písemně a
část byla vymezena ústně při předání a převzetí konkrétního zboží. Odvolací
soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že smlouvu neuzavřel jako podnikatel,
neboť z písemné kupní smlouvy vyplývá opak. Žalovaný smlouvu podepsal a opatřil
razítkem se svým jménem a identifikačním číslem podnikatele, přičemž i
žalobkyně byla označena identifikačním číslem. V jejím záhlaví pak účastníci
výslovně deklarovali, že ji uzavírají podle obchodního zákoníku. Podle
skutkových zjištění soudu prvního stupně přebíral zboží za žalovaného jeho
zaměstnanec K., jenž také podepsal dodací listy, které byly o převzetí zboží
vyhotoveny. Na dohodnutou kupní cenu ve výši 370.000,- Kč zaplatil žalovaný
pouze 250.000,- Kč (zálohu 150.000,- Kč a dvě splátky po 50.000,- Kč). Žalovaný
neprokázal své tvrzení o tom, že zbytek kupní ceny ve výši 120.000,- Kč
žalobkyni uhradil. Za této situace odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadl žalovaný dovoláním,
jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Potvrzením závěru soudu prvního stupně o tom,
že posuzovaný právní vztah je vztahem obchodněprávním, učinil podle dovolatele
odvolací soud z dovoláním napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního
významu, které je v rozporu s obecnou judikaturou vyšších soudů. Odvolacímu
soudu vytkl, že pokud učinil závěr o tom, že kupní smlouva byla uzavřena v
režimu obchodněprávním, měl z něho vyvodit i závěr o tom, že na prvním stupni
rozhodoval věcně nepříslušný soud. To však neučinil, ačkoli je soud povinen
zkoumat naplnění věcné příslušnosti soudu jako jedné ze základních podmínek
řízení kdykoli za řízení. Za uvedené situace tak nebyly podmínky pro potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně splněny.
Dovolatel uvedl, že dovolání podává z důvodů uvedených v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a)] spatřuje v
tom, že na obou stupních rozhodovaly věcně nepříslušné soudy. Nesprávného
právního posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b)] se podle dovolatele dopustil
odvolací soud tím, že předmětný právní vztah kvalifikoval jako obchodněprávní,
aniž bylo prokázáno, že se týká jeho podnikatelské činnosti. Namítl, že v
okamžiku vzniku předmětného závazku byl podnikatelem v oboru zednictví, a
nikoli v oboru koupě a prodej zboží či v oboru ubytovacích služeb. Zboží od
žalobkyně nekupoval pro svou podnikatelskou činnost, nýbrž pro svého syna, což
potvrdila i žalobkyně ve své výpovědi. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů
neprovedly důkaz předložením živnostenských oprávnění, nemohly tak učinit
kvalifikovaný závěr o režimu posuzovaného závazkového vztahu a
dopustily se tak nesprávného právního posouzení
věci.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně nesouhlasí s dovolatelem, pokud uváděl, že
zboží kupoval pro svého syna a že byl v době uzavírání kupní smlouvy pouze
podnikatelem v jím uváděném oboru. V této souvislosti poukázala na jím
zastávanou funkci jediného jednatele ve společnosti Š. b. s.r.o. s
předmětem podnikání ubytovací služby včetně provozování hostinských činností.
Žalobkyně se s rozsudkem odvolacího soudu ztotožnila, a proto
navrhla dovolání zamítnout.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů
obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v
souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I, části
dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
odvolací soud řešil otázku, zda jde z procesního hlediska o obchodní věc, v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tzv.
zmatečnostní vady dovolatel nenamítal a dovolací soud je z obsahu spisu
neshledal. Jinak tomu však je s tzv. jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť dovolatel v souvislosti se závěrem
odvolacího soudu o uzavření kupní smlouvy mezi účastníky v
režimu obchodněprávním poukazoval na věcnou nepříslušnost soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil
(srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že „mezi účastníky, podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.) došlo k uzavření kupní
smlouvy podle ustanovení § 409 odst. 1 obch. zák.“. Vycházel tedy z toho, že
mezi účastníky jde o tzv. relativní obchod ve
smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák.
Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. se podává, že tato část zákona (rozumí se
část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli,
jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se
týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle odstavce 5 téhož ustanovení je při
použití této části zákona rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového
vztahu.
Toto ustanovení předpokládá jednak závazkové vztahy mezi podnikateli, které
vznikají při jejich podnikatelské činnosti, tj. vztahy v rámci jejich
podnikatelské činnosti nebo které k ní mají přímý vztah. Ze slova „se týkají“
vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se
bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, kteří jsou
účastníky tohoto vztahu, ale i závazky, které s jejich podnikáním souvisejí,
tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané
smlouvy uzavírají (srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní
zákoník. Komentář. 8. vydání, Praha, C. H. Beck 2003, strana 942).
Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. tak nepochybně vyplývá, že aby je bylo
možné na nějaký závazkový vztah aplikovat, musí být splněny dvě podmínky. První
z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž
podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha
účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak
je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti.
Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto
ustanovení představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z
charakteru účastníků a jejich činnosti.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud nepřisvědčil námitce
žalovaného, že smlouvu neuzavřel jako podnikatel se zdůvodněním, že
z písemné kupní smlouvy ze dne 31. května 1998 uzavřené mezi účastníky vyplývá
opak. Žalovaný smlouvu podepsal a opatřil razítkem se svým jménem a
identifikačním číslem podnikatele, rovněž žalobkyně byla ve smlouvě označena
identifikačním číslem, přičemž v jejím záhlaví účastníci deklarovali, že
smlouvu uzavírají podle obchodního zákoníku. Tomuto zjištění odvolacího soudu
žádné právní pochybení vytknout nelze.
Pokud však odvolací soud postavil v případě předmětné kupní smlouvy závěr o
tom, že jde o relativní obchod (§ 261 odst. 1 obch. zák.) jen na shora
uvedených zjištěních, tj. jak v ní byli účastníci označeni, je toto jeho právní
posouzení nesprávné, protože je neúplné. Jak bylo vysvětleno již shora, je
třeba v případě aplikace § 261 odst. 1 obch. zák. rovněž zkoumat a zhodnotit,
zda při vzniku závazkového vztahu mezi účastníky bylo
zřejmé, že se týkal jejich podnikatelské činnosti,
což odvolací soud v případě kupní smlouvy ze dne 31. května 1998 uzavřené mezi
účastníky vůbec neučinil. Odpověď na tuto otázku jen označení účastníků včetně
jejich identifikačního čísla nedává.
Lze uzavřít, že odvolací soud nesprávným výkladem ustanovení § 261 odst. 1
obch. zák. postupoval při řešení dovolatelem vytčené otázky v rozporu s hmotným
právem. Uvedené pochybení odvolacího soudu má tak za následek naplnění
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
neboť jím provedené právní posouzení věci je neúplné a
tím i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí ve výrocích I., III. a IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
V novém řízení tak bude nutné zabývat se tím, zda se závazkový vztah mezi
účastníky založený kupní smlouvou ze dne 31. května 1998 s přihlédnutím ke všem
okolnostem týkal jejich podnikatelské činnosti. Pokud by se o tzv. relativní
obchod podle § 261 odst. 1 obch. zák. nejednalo, bude třeba posoudit předmětný
závazkový vztah podle § 262 odst. 1 obch. zák., pro což bude rozhodující, zda
projev vůle účastníků směřoval k podřízení jejich závazkového vztahu obchodníku
zákoníku, a to i za aplikace interpretačních pravidel uvedených v § 266 obch.
zák.
Od vyřešení otázky, zda šlo mezi účastníky o obchodní vztah, bude odvislé i
posouzení dovolatelem tvrzené vady řízení, že vzhledem k závěru o uzavření
kupní smlouvy v režimu obchodněprávním, o věci rozhodoval na prvním stupni
věcně nepříslušný soud.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu