32 Odo 1204/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce Mgr. J. M., proti žalované K., p., a.s., o zaplacení částky
10 980 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19
Cm 318/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
3. června 2004, č.j. 5 Cmo 63/2003-323, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 102 822 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. M.,
advokáta.
od 1. 7. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze závěru,
že předchůdci účastníků uzavřeli dne 18. 12. 1996 pojistnou smlouvu na
pojištění proti poškození, zničení a odcizení věci při jednorázové přepravě s
koncem pojištění 23. 12. 1996 a následným prodloužením trvání pojistné smlouvy
do 31. 12. 1996. Dále vyšel ze shodného tvrzení účastníků, že žalobce požádal
faxem dne 3. 1. 1997 žalovanou o prodloužení termínu skončení pojistné smlouvy
do data uskutečnění přepravy, což žalovaná dopisem ze dne 7. 1. 1997
akceptovala. Krajský soud dospěl k závěru, že tím účastníci nepochybně
projevili shodně vůli setrvat v dosavadním závazkovém vztahu, či případně
uzavřít novou smlouvu se stejným obsahem jaký byl dán předchozí smlouvou, vyjma
doby trvání, jež byla nově sjednána. Dovodil, že uvedenými úkony došlo k novaci
původního závazku, případně že vedle dosavadního závazku vznikl nový závazek -
nová pojistná smlouva. Protože v nočních hodinách ze dne 8. 1. 1997 na 9. 1.
1997 došlo k pojistné události ztrátou pojištěných věcí při přepravě, což
žalobce oznámil žalované dne 14. 1. 1997, soud uzavřel, že žalobce má právo na
výplatu pojistného plnění včetně úroků z prodlení za nesplnění závazku
žalovanou včas. Neuznal námitku žalované, že v daném případě se nejednalo o
odcizení, jestliže ke ztrátě došlo důsledkem trestného činu řidiče
převážejícího zboží a jež se na ztrátě zboží podílel, když jeho čin byl
kvalifikován jako zpronevěra. Soud dovodil, že k odcizení zboží může dojít i
formou zpronevěry, a že skutková podstata pojistné události ve smyslu uzavřené
pojistné smlouvy byla nepochybně naplněna.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. června 2004, č.j. 5 Cmo 63/2003-323,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení; zároveň rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze závěru soudu prvního stupně, že
předchůdci účastníků uzavřeli dne 18. 12. 1996 pojistnou smlouvu na pojištění
proti poškození, zničení a odcizení věci při jednorázové přepravě s koncem
pojištění 23. 12. 1996, případně 31. 12. 1996, což nepovažoval pro posouzení
věci za rozhodující, a že žalobce požádal faxem ze dne 3. 1. 1997 žalovanou o
prodloužení pojistné smlouvy z 18. 12. 1996, případně uzavření nové smlouvy, a
že žalovaná podáním ze dne 7. 1. 1997 žalobci oznámila svůj souhlas s jeho
žádosti o posunutí počátku platnosti pojistné smlouvy až do uskutečnění
přepravy. Dále vyšel ze skutkového zjištění, že faxovým podáním z 8. 1. 1996
žalobce žalované oznámil předání zboží k přepravě a 14. 1. 1997 oznámil
odcizení zboží, k němuž došlo z 8. 1. 1997 na 9. 1. 1997. Na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že pojištění mohlo ve smyslu §
791 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), platného v rozhodné
době uzavírání pojistné smlouvy, existovat pouze na základě písemně uzavřené,
platné a účinné pojistné smlouvy, přičemž ta byla uzavřena na dobu od 18. 12. 1996 do 31. 12. 1996 a v této době k žádné pojistném události nedošlo. Konstatoval, že v uvedené době nedošlo ani k žádné změně či alespoň k návrhu
změny pojistné smlouvy a že po 31. 12. 1996 nemohli účastníci původní smlouvy
tuto smlouvu měnit ve smyslu § 516 obč. zák. a ani ji nahradit novým závazkem
podle § 570 obč. zák., neboť obojí pojmově předpokládá, že k uvedeným úkonům
dochází za trvání stávajícího závazku, což ze skutkových zjištění v dané věci
nevyplývá, když návrh, který by měl eventuelně směřovat ke změně nebo novaci
závazku, podal žalobce žalované až 3. 1. 1997 po ukončení smluvního vztahu (31. 12. 1996). Pokud návrh ze dne 3. 1. 1997 obsahoval in eventum i návrh na
uzavření nové pojistné smlouvy, odvolací soud učinil závěr, že návrh nebyl
dostatečně určitý a srozumitelný, a proto sám o sobě nemohl vést k uzavření
nové pojistné smlouvy. Vrchní soud konstatoval, že i kdyby bylo možno
připustit, že z uvedeného návrhu bylo možno dovodit, že návrh měl mít obsahové
náležitosti jako smlouva z 18. 12. 1996, neobsahoval určení časového období, po
které mělo přepravované zboží být pojištěno. Dále dovodil, že podání žalované
ze dne 7. 1. 1997 by bylo možno hodnotit také jako návrh na uzavření pojistné
smlouvy, ale se stejnými výhradami jako u návrhu žalobce, tedy jako návrh
neurčitý a nesrozumitelný, a to v otázce trvání pojištění, výše pojistného,
předmětu pojištění, atd. Uzavřel, že na základě úkonů účastníků ze dne 3. 1. 1997 a 7. 1. 1997 nová pojistná smlouva nevznikla. Dodal, že písemné potvrzení
žalované ze dne 14. 1.
1997 (po skončení přepravy a vzniku tvrzené pojistné
události) nemohlo nahradit uzavření pojistné smlouvy mezi účastníky a založit
mezi nimi vztah z pojištění, neboť takové potvrzení je možno vydat pouze tomu,
kdo uzavřel pojistnou smlouvu. Z uvedeného odvolací soud učinil konečný závěr,
že zboží nebylo v době tvrzené pojistné události pojištěno, proto žalobce nemá
nárok na žalované plnění. Pokud žalobce v žalobě požadoval buď plnění z
pojistné smlouvy nebo plnění z titulu náhrady škody, odvolací soud, vycházeje z
ustanovení § 420 a násl. obč. zák., podle něhož nárok na náhradu škody
předpokládá vznik škody poškozenému, porušení povinnosti škůdcům a přímou
příčinnou souvislost mezi nimi, dospěl k závěru, že žalobci ve smyslu jeho
žalobních tvrzení škoda nevznikla, jestliže mu měla vzniknout důsledkem jednání
žalované, která jej měla uvést při uzavírání smlouvy z 18. 12. 1996 v omyl tím,
že neměl v úmyslu uzavřít takovou smlouvu, neboť hodlal uzavřít smlouvu, na
základě které by se pojistná smlouva vztahovala na tvrzenou pojistnou událost. Vyšel přitom ze zjištění, že v průběhu řízení nebylo mezi účastníky sporu o
tom, že měli v úmyslu uzavřít pojistnou smlouvu z 18. 12. 1996 tak, jak byla
uzavřena, ale protože v období, na které byla uzavřena, nedošlo k přepravě
zboží, snažil se žalobce účinky smlouvy přesunout na období pokrývající
tvrzenou pojistnou událost. Uzavřel, že nebyla-li prokázána škoda, nebylo třeba
se zabývat dalšími předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, z jehož obsahu je
zřejmé, že uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b)
občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť má za to, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení nároku na plnění z
pojistné smlouvy a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud odňal žalobci možnost přezkumu
rozsudku soudu prvního stupně tím, že aniž by nárok na náhradu škody posoudil
soud prvního stupně (s ohledem na odlišný právní závěr), odvolací soud o tomto
nároku rozhodl sám, zatímco měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit zpět
nalézacímu soudu s pokynem, aby se věcí z tohoto pohledu zabýval. Žalobce
připouští právní názor odvolacího soudu, že poté, co právní vztah již zanikl,
jej nelze měnit, ale nesouhlasí se závěrem, že následnou písemnou komunikací
mezi účastníky ze dne 3. 1., 7. 1., 8. 1. a 14. 1. 1997 nevznikla pojistná
smlouva. Má za to, že požadavku písemné formy uzavření pojistné smlouvy bylo
vyhověno, neboť právní úprava pojistné smlouvy v rozhodné době nevyžadovala,
aby projevy vůle byly zachyceny v jedné listině. Poukazuje, že i počátek
pojištění lze odvodit, a to od data návrhu na uzavření pojistné smlouvy,
případně jej vázat na zahájení přepravy pojištěného majetku, jestliže i odpověď
předchůdkyně žalované tomu odpovídá. Domnívá se, že byť pojistná smlouva
neobsahuje konec pojištění přepravy nákladu, nemůže jít tato skutečnost k tíži
žalobce, bylo –li rozhodující, že pojištěný náklad je pojištěn v době přepravy
a bylo možno dovodit, že dobou přepravy nákladu bylo také pojištění ohraničeno.
Mimoto z potvrzení o uzavření pojistné smlouvy ze dne 13. 1. 1997, vydané
žalovanou, vyplývá, že pojištění bylo sjednáno na dobu od 8. 1. do 15. 1997.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnost, že právním
předchůdcům účastníků bylo zcela jasné, co bylo předmětem pojištění, jaká je
výše pojistného, na jakou částku byl majetek právního předchůdce žalobce
pojištěn a na jakou dobu bylo pojištění sjednáno. Poukazuje, že všechny tyto
skutečnosti jsou zjistitelné z písemných projevů účastníků, jak požadovalo
ustanovení § 791 odst. 1 obč. zák. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí
odvolacího sodu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla jeho zamítnutí, neboť se
domnívá, že odvolací soud vyložil právní úkony účastníků v souladu s
ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. Poukazuje, že úmyslem smluvních stran nebylo
uzavřít novou pojistnou smlouvu, nýbrž úmyslem byla novace původní pojistné
smlouvy. Odvolací soud však správně dovodil, že po zániku původního závazku
nemohlo k novaci dojít. I kdyby však projevy účastníků byly posouzeny jako
návrhy na uzavření nové pojistné smlouvy, žalovaná souhlasí s názorem
odvolacího soudu, že tyto projevy byly tak neurčité, že nemohly vést k uzavření
pojistné smlouvy. K otázce postupu odvolacího soudu ohledně posouzení nároku
žalobce na náhradu škody žalovaná připomíná, že i kdyby bylo možno postup
odvolacího soudu považovat za vadný, pak by muselo jít o takovou vadu, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná je přesvědčena, že
o takovou vadu se v dané věci nejedná, protože nárok na náhradu škody nebyl
konstituován v žalobě tak, že by měl přicházet v úvahu, pokud by pojistná
smlouva nevznikla, ale pro případ, že by se předmětná pojistná smlouva ze dne
18. 12. 1996 na daný případ nevztahovala. Takto skutkově vymezený nárok na
náhradu škody však není z daných skutkových zjištění na první pohled důvodný,
proto případná vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
samé. Žalovaná poukazuje, že v dovolání žalobce odůvodňuje nárok na náhradu
škody zcela jinými skutkovými tvrzeními než v žalobě, což není v dovolání ve
smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. možné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§
10a občanského soudního řádu – dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §
242 o. s. ř.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce svým dovoláním směřuje k uplatnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), když odvolací
soud odňal žalobci možnost přezkumu rozsudku soudu prvního stupně tím, že aniž
by nárok na náhradu škody posoudil soud prvního stupně (s ohledem na odlišný
právní závěr), odvolací soud o tomto nároku rozhodl sám, zatímco měl napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit zpět nalézacímu soudu s pokynem, aby se věcí z
tohoto pohledu zabýval.
Vadou řízení ve smyslu citovaného ustanovení je mimo jiné z pohledu dovolací
námitky porušení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení, k níž
dojde například i tím, že odvolací soud nedostatek rozhodujících (pro správné
rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nahradí vlastním doplněním
dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a poté učiní právní závěr odlišný od
právního závěru soudu prvního stupně. V posuzovaném případě ale odvolací soud
nenahradil nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných)
skutkových zjištění vlastním doplněním dokazování, pouze opakoval důkazy
provedené soudem prvního stupně a na základě totožného skutkového zjištění se
soudem prvního stupně dospěl k jinému správnému právnímu posouzení, což nelze
považovat za překvapivé rozhodnutí, jestliže odvolací soud, jak výše uvedeno,
vyšel z totožného skutkového zjištění a jen správně právně zhodnotil daný
skutkový stav.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatněný žalobcem nebyl
tedy naplněn, když ani nebylo zjištěno, že by řízení trpělo vadami uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, jestliže na základě skutkového
zjištění dovodil, že původní smlouva zanikla a nová pojistná smlouva nevznikla,
když smlouva ze dne 18. 12. 1996 byla uzavřena na dobu do 31. 12. 1996 a nebyly
sjednány všechny potřebné náležitosti nové pojistné smlouvy, jako předmět
pojištění, výše pojistného, určení časového období pojištění, atd. Z faxu
žalobce ze dne 3. 1. 1997 pouze vyplývá, že žalobce žádá žalovanou o uzavření
nové pojistné smlouvy bez manipulace s jím uhrazeným pojistným a z faxu
žalované ze dne 7. 1. 1997 určenému žalobci je zjistitelné, že vyhovuje žádosti
o posunutí počátku platnosti pojistné smlouvy ze dne 18. 12. 1996.
Odvolací soud rovněž správně právně posoudil, že chybí předpoklad vzniku škody
pro uplatnění nároku na náhradu škody žalobcem ve smyslu § 420 obč. zák.,
jestliže vyšel ze skutkových tvrzení žalobce v žalobě, a to, že při uzavírání
pojistné smlouvy jednal v omylu vyvolaném žalovanou ve smyslu § 49a obč. zák.
Žalobce totiž nemohl být při uzavírání pojistné smlouvy uveden v omyl, když
žalobcem poukazované potvrzení žalované o uzavření pojistné smlouvy je ze dne
13. 1. 1997 a k pojistné události došlo už před tímto datem. Je tedy třeba dát
za pravdu žalované, že i kdyby bylo možno postup odvolacího soudu považovat za
vadný, nejednalo se v daném případě o takovou vadu, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť právní závěr odvolacího soudu ohledně
nároku žalobce na náhradu škody je správný a dovolatel ostatně nesprávnost
právního závěru odvolacího soudu ohledně jeho tvrzeného nároku na náhradu škody
v dovolání ani nenamítá.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněný žalobcem nebyl
tedy rovněž naplněn.
Vzhledem k tomu, že žádný z dovolacích důvodů nebyl shledán důvodným, Nejvyšší
soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle §
243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z
odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 86 330 Kč /§ 3 odst. 1,
§ 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 16 417 Kč
(srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, § 46a odst. 1 z.
č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 102 822 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 30. října 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu