NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1206/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v
právní věci žalobkyně W. I. S. s.r.o., zastoupeného JUDr. I. R., advokátem,
proti žalované E., spol. s r.o., zastoupené JUDr. PhDr. J. S., advokátem, o
zaplacení částky 216.119,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm
103/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 26. května 2004, č.j. 2 Cmo 646/2002-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 9.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího
zástupce JUDr. PhDr. J. S.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. června 2002, č.j. 17 Cm 103/97-132,
zamítl žalobu o zaplacení částky 216.119,- Kč s příslušenstvím a uložil
žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení. Na základě provedeného dokazování
dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala svou aktivní legitimaci, pasivní
legitimaci žalované, ani existenci závazkového vztahu se žalovanou, na základě
něhož by se mohla domáhat úhrady vyúčtovaných cen přepravy a dalších poplatků
s přepravou spojených, které učinila předmětem žaloby. Žalobkyně zejména
neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že přeprava byla prováděna vždy ve
prospěch žalované a že žalovaná zásilky i nákladní listy od žalobkyně převzala.
Rovněž tak nepřisvědčil názoru žalobkyně, že žalovaná svým přípisem ze dne 21.
listopadu 2000, kterým vůči ní provedla jednostranný zápočet vzájemných
pohledávek, současně svůj závazek vůči ní uznala.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. května 2004, č.j. 2 Cmo
646/2002-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
posouzením věci. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že soud prvního stupně
posuzoval uplatněné nároky správně podle ustanovení § 610 a násl. obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a podle Úmluvy o přepravní smlouvě v
mezinárodní silniční nákladní dopravě, která se stala součástí českého právního
řádu vyhláškou č. 11/1975 Sb. Jelikož odvolací námitky žalobkyně směřovaly
pouze do hodnocení jednostranného zápočtu učiněného vůči ní žalovanou, v rámci
odvolacího přezkumu posuzoval, zda projev vůle žalované směřoval i k uznání
závazku, jak tvrdila žalobkyně a což obecně vyloučit nelze. Konstatoval, že při
výkladu projevu vůle je třeba především vycházet ze subjektivního hlediska,
tedy z úmyslu jednajícího a pokud nelze bezezbytku jeho úmysl zjistit, vychází
se z toho, jak mohl a měl projev vůle chápat průměrný seriozní obchodník, vůči
němuž právní úkon směřoval, s přihlédnutím k okolnostem případu, chování
účastníků i k případným obchodním zvyklostem. Vycházeje z obsahu
předmětného přípisu žalované dospěl k závěru, že projev vůle žalované
jednoznačně směřoval k zániku vzájemných pohledávek a nikoli k uznání jejich
závazků vůči žalobkyni, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že zápočet k
zániku žalované pohledávky nevedl. Soud prvního stupně tedy učinil správný
závěr, že zápočet žalované ze dne 21. listopadu 2000 uznáním závazku nebyl. Za
této situace rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opřela o zásadní právní význam uvedeného rozhodnutí podle § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dle názoru
dovolatelky spočívá jí napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž řízení předcházející vydání
napadeného rozhodnutí bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Vady řízení se dle tvrzení dovolatelky dopustily soudy obou stupňů při
hodnocení předložených důkazů, konkrétně při posouzení přípisu žalované ze dne
21. listopadu 2000. Dovolatelka, poukazujíc na jí zastávaný názor v průběhu
řízení, že uvedenou listinu sice nelze považovat za započtení pohledávky ve
smyslu § 580 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ale lze ji
mít za uznání závazku podle § 323 obch. zák., soudům vytýká jejich postup,
pokud se spokojily pouze se závěrem, že listina neobsahuje náležitosti uznání
dluhu ve smyslu § 323 obch. zák., aniž se však jakkoli dále zabývaly tím, že z
ní lze nepochybně učinit závěr o existenci pohledávek. Takový postup soudů
označila za nepřípustně formalistický. Podle dovolatelky je nezbytné, aby soudy
právní úkony a důkazy o nich přesně oddělovaly, k čemuž však v projednávané
věci nedošlo. Situace, kdy projev vůle, který byl zjištěn v rámci dokazování z
listiny předložené k důkazu, nemá zákonem předepsané náležitosti, neznamená, že
listinu nelze jako důkaz použít. Podle dovolatelky soudy obou stupňů pominuly,
že z předmětné listiny lze učinit i jiná zjištění než obsah, byť neplatného,
právního úkonu žalované. Jinak řečeno, i z listiny obsahující neplatné uznání
závazku lze činit závěry podstatné pro rozhodnutí sporu. Tím poukazuje na stav,
kdy předmětným přípisem žalovaná podle ní zcela nepochybně deklaruje existenci
sporných pohledávek žalobkyně, z čehož lze podle dovolatelky učinit závěr o
existenci pohledávek. Skutečnost, že sama žalovaná existenci pohledávek
žalobkyně nepopírala a tuto okolnost dokonce žalobkyni sama oznámila, však
soudy pominuly a žalobu zamítly pro neunesení důkazního břemene žalobkyní,
jelikož žalovaná v průběhu řízení existenci pohledávek popřela, aniž
považovaly za nutné objasnit důvod rozporu v tvrzeních žalované.
Dovolatelka nesouhlasí se zcela jednoznačně vysloveným závěrem soudů, že
nesplnila důkazní povinnost ohledně existence pohledávek za žalovanou. Tvrdí,
že soudu předložila dokumenty prokazující poskytnutí přepravních služeb,
přičemž existence pohledávek vyplývá i z přípisu samotné žalované, případně ke
zjištění této skutečnosti bylo možné provést i další důkazy, zejména důkaz
účetní evidencí žalované. Podle dovolatelky postupovaly soudy zcela formálně a
účelově, pokud důkazním břemenem zatížily v plném rozsahu pouze žalobkyni.
Namítá, že žalobce je v řízení povinen prokázat tvrzený nárok do takové míry,
aby jeho existence nebyla pochybná. Pokud však žalovaný tento nárok
zpochybňuje, je na něm, aby o svých tvrzeních předložil důkazy, v
žádném případě však není možné, aby soud k námitkám žalovaného zatěžoval
povinností předložit k těmto námitkám důkazy pouze žalobce.
Dovolatelka označila jí napadené rozhodnutí za zásadně právně významné pro
dosud judikaturou neřešenou otázku, „zda přesto, že právní úkon obsažený v
listině předložené k důkazu je považován za neplatný, lze takovou listinu
použít k důkazu o skutečnostech v ní uvedených“, jejíž posouzení označila za
zásadní v průběhu řízení před soudem prvního stupně a zejména pak před
odvolacím soudem. Je tak přesvědčena o zásadním právnímu významu otázky, zda
neplatnost právního úkonu vyjádřeného v listině brání či nebrání tomu, aby
taková listina byla použita k prokázání jiných skutečností než je existence
právního úkonu, zejména k prokázání tvrzení v ní obsažených.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud jí napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná zastává názor, že listina ze dne 21.
listopadu 2000 nemůže sloužit jako důkazní prostředek, z něhož by bylo možné
usoudit na existenci pohledávky žalobkyně vůči žalované. Tvrdí, že v
souladu s projevem vůle žalované je možné z uvedeného přípisu vyložit pouze
její úmysl započíst pohledávku a to z procesní opatrnosti, nikoli ji uznat ve
smyslu § 323 obch. zák. nebo ji jinak uznat ve smyslu potvrzení její existence.
O existenci pohledávky žalobkyně vůči žalované lze hovořit pouze ve smyslu
existence žalobního nároku, nikoli ve smyslu její skutečné existence. O těchto
skutečnostech svědčí podle žalované jak obsah předmětné listiny nazvané
„Započtení pohledávky“, vyjádření žalované k žalobě, tak i průběh celého
řízení, v němž pohledávku tvrdila pouze žalobkyně a žalovaná ji popírala.
Skutečnost, že započtení pohledávky ze dne 21. listopadu 2000 je možné vykládat
jako uznání dluhu ve smyslu § 323 obch. zák., dovozovala žalobkyně, proto se
soudy zabývaly pouze touto námitkou, nikoli v dovolání uváděným
názorem, že z uvedeného započtení pohledávek je možné dovodit
existenci pohledávek.
Žalovaná rovněž oponuje dovolatelce, podle níž je s ohledem na zpochybňování
žalobního nároku na žalované, aby o svých tvrzeních předložila důkazy. Je toho
názoru, že unesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení o tom, že
uvedenou listinou neměla v úmyslu žalovanou pohledávku jakkoli uznat; prokázání
existence provedení předmětných přeprav je pak na žalobkyni, jelikož žalovaná
neexistenci nějaké skutečnosti prokazovat nemůže.
Oproti mínění dovolatelky se dále domnívá, že důkaz účetní evidencí žalované ke
zjištění existence pohledávek, který ostatně nebyl ani v řízení před soudem
prvního stupně navržen, není relevantní, neboť zaúčtování pohledávek do
účetnictví nemůže sloužit jako důkaz o tom, že pohledávka je uznávána nebo že
přepravy byly provedeny.
Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl s tím, že
jí uloží zaplatit žalované náklady dovolacího řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek
právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky
(zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost
dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání
odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat
nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je
dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím
důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena
pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak
vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud neshledává, neboť odvolací soud dovolatelkou vymezenou otázku zásadního
právního významu neřešil a své rozhodnutí na jejím řešení nezaložil. Podle
odůvodnění rozsudku odvolací soud zamítl žalobu na základě posouzení listiny
dne 21. listopadu 2000 jako projevu vůle, který jednoznačně směřoval k zániku
vzájemných pohledávek a nikoli k uznání jejich závazků žalovanou vůči
žalobkyni. Odvolací soud tak své rozhodnutí nezaložil na závěru, že
listinu, obsahující neplatný právní úkon, nelze jinak použít k důkazu o
skutečnostech v ní uvedených, a ani v soudní judikatuře takový názor nebyl
dohledán.
Dovolací soud ani neshledal, že by odvolací soud posoudil věc v rozporu s
hmotným právem. Závěr odvolacího soudu o tom, že projev vůle žalované v
předmětné listině směřoval k započtení pohledávek, nikoli k uznání jejich
závazků vůči žalobkyni, k němuž dospěl za aplikace výkladových
pravidel projevu vůle upravených v § 34 obč. zák. a v § 266 obch.
zák., je správný. Při vymezení otázky dovolatelka zřejmě vycházela z mylného
přesvědčení, že uvedená listina prokazuje existenci pohledávky, kterou učinila
předmětem žaloby, neboť v ní žalovaná její existenci a splatnost potvrdila.
Listina však maximálně osvědčuje, jaký názor měla žalovaná na existenci a
splatnost pohledávky žalobkyně v době jejího sepsání; není a nemůže však být v
žádném případě důkazem o právní skutečnosti, zakládající vznik žalobou
uplatněného nároku žalobkyně na plnění proti žalované.
Za situace, kdy dovolatelka založila zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí na řešení otázky, na jejímž posouzení odvolací soud
své rozhodnutí nezaložil a kdy v dovolání nevymezila jinou právní otázku,
kterou by dovolací soud mohl posoudit jako zásadně významnou, dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho
výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
ve věci samé, není přípustné. Za tohoto stavu nebylo možné se zabývat ani
dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť k takovým vadám přihlíží dovolací soud ve smyslu §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci nákladů řízení před soudy obou stupňů, majícímu
charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy
přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného.
Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věty první o. s. ř. a § 218
písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za
zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst.
3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 1.425,- Kč
(srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května 2004) a z
paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu