32 Odo 1222/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně I. S., zastoupené JUDr. V. H., advokátem, proti žalované
Č. I. B. S., a. s., zast. Mgr. M. B., advokátkou, o zaplacení částky 117.720,-
Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 231/2003, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2006,
č. j. 30 Co 461/2005-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení 13.274,45 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího právního zástupce JUDr. V. H.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna
2006, č. j. 30 Co 461/2005-120, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 1. března 2005, č. j. 10 C 231/2003-100, tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni částku 117.720,- Kč spolu s 3,5 % úrokem z prodlení počínaje
dnem 2. ledna 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, a
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že se žalobkyně
žalobou podanou k soudu dne 23. 9. 2003 po žalované domáhala zaplacení částky
117.720,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 25. 10. 1999 byla mezi
účastníky uzavřena leasingová smlouva č. , dle které se žalobkyně stala
nájemkyní osobního vozidla D. M., jež jí bylo žalovanou předáno bez technického
průkazu a ani po opakovaných výzvách jej žalovaná nedodala. Žalobkyně v dopise
ze dne 28. 12. 2001 sdělila žalované, že odstupuje od smlouvy a vyzvala ji k
vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 117.720,- Kč, avšak žalovaná toto
odstoupení od smlouvy neuznala, jelikož byla přesvědčena, že neporušila žádnou
svou smluvní povinnost. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že mezi účastníky byla uzavřena leasingová smlouva ve smyslu ust. § 269
odst. 2 obchod. zák. Dále vycházel v souzené věci z ust. § 433 odst. 1 obchod. zák. a dovodil, že nedostatek spočívající v nepředání technického průkazu k
automobilu jeho uživateli nemůže být právní vadou. Dle odvolacího soudu nebylo
možné aplikovat ustanovení čl. 2 Všeobecných podmínek finančního pronájmu
movitých předmětů týkající se odpovědnosti za vady, poněvadž měl za to, že
nejde ani o jinou vadu automobilu. Dle ust. § 88 vyhl. č. 145/1956 Úl., které
bylo nutné aplikovat v souzené věci, se technickým průkazem rozuměl doklad o
technickém stavu vozidla obsahující údaje o držiteli a o vozidle. Aby mohl
vlastník vést vozidlo do provozu a následně jej řádně užívat, popř. umožnit
jeho řádné užívání třetí osobě, byl povinen mít platný technický průkaz. Technický průkaz je dle odvolacího soudu příslušenstvím automobilu ve smyslu
ust. § 121 odst. 1 občan. zák. ve spojení s ust. § 1 odst. 2 obchod. zák. Odvolací soud dále uvedl, že „žalovaná (správně žalobkyně) se pak přímo v
leasingové smlouvě ze dne 25. 10. 1999 zavázala mimo jiné přihlásit předmět
leasingu do evidence dopravního inspektorátu“ a že „ve smyslu ust. § 85 vyhl. č. 145/1956 Úl. byla povinna v tomto případě předložit technický průkaz, jež jí
měla předat žalovaná jako vlastník automobilu, aby tak naplnila jeden z
předpokladů řádného užívání automobilu žalobkyní“. Povinnost předat technický
průkaz žalobkyni měla podle odvolacího soudu v daném případě společnost M. M.,
a. s., a to jako zmocněnec žalované na základě plné moci ze dne 2. 11. 1998. Žalobkyně byla proto dle odvolacího soudu oprávněna uplatňovat svůj požadavek
na vydání technického průkazu předmětného automobilu ve smyslu ust. § 32 odst. 2 občan. zák. ve spojení s ust. § 1 odst. 2 obchod. zák. nadále po žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná sama či prostřednictvím svého zmocněnce technický
průkaz žalobkyni nepředala a neumožnila jí řádné užívání předmětu leasingu,
neplnila řádně a dostala se splněním svého závazku dle § 365 obchod. zák. do
prodlení, byla žalobkyně oprávněna ve smyslu § 344 a § 367 ve spojení s ust. §
345 odst. 1 a 2 obchod. zák. od smlouvy odstoupit.
Jelikož však žalobkyně svého
práva nevyužila a od smlouvy bez zbytečného odkladu neodstoupila poté, co se o
tomto porušení dozvěděla, mohla od smlouvy dle odvolacího soudu odstoupit jen
za podmínek uvedených v ust. § 346 obchod. zák., tzn. po uplynutí přiměřené
lhůty ke splnění povinnosti ze strany žalované. Přestože v řízení nebylo
prokázáno, že žalobkyně takovou lhůtu žalované poskytla, aplikoval odvolací
soud ust. § 350 odst. 1 obchod. zák. a dovodil, že přiměřená dodatečná lhůta,
jež měla být žalované poskytnuta ke splnění povinnosti, marně uplynula, jelikož
přiměřenou lhůtou je jeden týden ode dne 25. 10. 1999, kdy došlo k uzavření
leasingové smlouvy, bylo-li zřejmé, že dodavatel automobilu, jednající jménem
žalované, předání dokladu v této lhůtě přislíbil. Odvolací soud proto
považoval, na rozdíl od soudu prvního stupně, odstoupení od smlouvy ze dne 28. 12. 2001 ze strany žalobkyně za platné, a proto byly smluvní strany dle ust. §
457 občan. zák. ve spojení s ust. § 1 odst. 2 obchod. zák. povinny vrátit si
navzájem vše, co podle uzavřené smlouvy dostaly. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
prokázala, že žalované dle uzavřené leasingové smlouvy zaplatila celkem
117.720,- Kč, je žalovaná ve smyslu výše uvedených ustanovení povinna tuto
částku žalobkyni vrátit. Námitku žalované, že by mělo být přihlédnuto k
opotřebení vozidla, neshledal odvolací soud důvodnou, poněvadž k běžnému
opotřebení předmětu, který má být na podkladě zrušené smlouvy vrácen, se
nepřihlíží. Uplatňovala-li žalovaná v řízení nárok na náhradu škody, bylo její
povinností tvrdit porušení právní povinnosti žalobkyní, vznik škody a příčinnou
souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Jelikož žalovaná
před soudem prvního stupně tvrdila toliko vznik škody, bylo dle odvolacího
soudu namístě žalovanou poučit ve smyslu ust. § 118a odst. 1 a 3 za použití
ust. § 211 o.s.ř. Žalovaná se však k nařízenému jednání odvolacího soudu
nedostavila, a proto jí poučení nemohlo být poskytnuto. Odvolací soud k tomuto
dále uvedl, že v jednání žalobkyně neshledal žádné porušení zákonné či smluvní
povinnosti.
Odvolací soud z výše uvedených důvodů změnil ve smyslu § 220 o.s.ř. rozsudek
soudu prvního stupně a žalobě v celém rozsahu vyhověl, přičemž shledal
opodstatněným rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení, jenž
vyplývá z ust. § 369 odst. 1 obchod. zák. ve spojení s ust. § 1 odst. 1 vyhl.
č. 142/1994 Sb., bylo-li prokázáno, že žalovaná se dostala do prodlení se
splněním svého závazku nejpozději dne 17. 1. 2002, kdy vyjádřila svůj nesouhlas
s odstoupením od smlouvy, ve kterém byl již požadavek žalobkyně na úhradu
žalované částky uveden.
Dovoláním ze dne 16. 4. 2006 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, neboť je přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
V odůvodnění svého dovolání žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že dostatečně
nepřihlédl k jednotlivým sjednaným právům a povinnostem uvedeným v předmětné
leasingové smlouvě. Z čl. 2 Všeobecných smluvních podmínek finančního leasingu
movitých předmětů, které tvoří nedílnou součást leasingové smlouvy, vyplývá,
„že žalobce jako leasingový nájemce je vůči žalobci (správně ,žalované´) jako
leasingovému pronajímateli odpovědný za řádné a bezvadné převzetí předmětu
leasingu“. Skutečnost podpisu předávacího protokolu žalobkyní o bezvadném
převzetí předmětu leasingu za situace chybějícího technického průkazu je podle
žalované jednoznačným porušením sjednaných podmínek leasingové smlouvy ze
strany žalobkyně. Dovolatelka je přesvědčena, že si žalobkyně musela být s
ohledem na zplnomocnění k převzetí leasingu od žalované vědoma své odpovědnosti
při převzetí předmětu leasingu. Dovolatelka se proto ztotožňuje se závěrem
soudu prvního stupně v tom, že porušení povinností z předmětné leasingové
smlouvy bylo na straně žalobkyně. Žalovaná dále brojí proti postupu odvolacího
soudu, jenž se měl podle jejího názoru zabývat tím, proč žalobkyně předložila
potvrzení od dodavatele o dodatečném doložení technického průkazu po mnoha
měsících od převzetí předmětu leasingu. Dovolatelka odvolacímu soudu dále
vytýká, že se nezabýval jejím návrhem na vypracování znaleckého posudku k
určení doby vzniku potvrzení vyhotoveného dodavatelem, neboť žalovaná má
pochybnost o pravosti doby jeho vystavení.
S ohledem na shora uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 5. 6. 2006 se k dovolání obsáhle vyjádřila žalobkyně a mj.
uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry rozsudku odvolacího
soudu, na který odkázala. Dále uvedla, že je přesvědčena, že podané dovolání je
podáno z jiných důvodů, než které jsou zákonem přípustné. Žalobkyně namítla, že
žalovaná odvolacímu soudu vytkla vadu řízení, kterou ovšem v dovolání blíže
nespecifikovala. Stejně je tomu dle žalobkyně i v případě zbývajících dvou
uplatněných dovolacích důvodů, kdy dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje
nesprávné právní posouzení věci a která skutková zjištění provedená odvolacím
soudem nemají dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání „jako
zjevně bezdůvodné odmítl a současně žalovanou zavázal k úhradě nákladů
dovolacího řízení“.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. ledna 2006, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jí
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (odst. I. výroku rozsudku odvolacího soudu),
tak i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů (odst. II. a III.
výroku rozsudku odvolacího soudu).
Dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden a přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení v dovolání.
V posuzovaném případě žalovaná v dovolání uplatnila dovolací důvody uvedené v
ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř., tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o.s.ř. vyplývá, že dovolací
soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení. V
případě přípustného dovolání dovolací soud přihlíží k vadám řízení vyjmenovaným
v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka především namítá, že to byla
žalobkyně, kdo porušil smluvní povinnost vyplývající z čl. 2 Všeobecných
smluvních podmínek finančního leasingu movitých předmětů (dále jen „VP“), které
tvoří nedílnou součást leasingové smlouvy, a to tím, že podepsala předávací
protokol o předání a převzetí předmětu leasingu, přestože si musela být s
ohledem na zplnomocnění k převzetí leasingu od žalované vědoma své odpovědnosti
při převzetí předmětu leasingu, a proto je neopodstatněné odstoupení žalobkyně
od leasingové smlouvy a tím i nárok uplatněný v žalobě.
Odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že nepředání technického
průkazu, který je ve smyslu ust. § 121 odst. 1 občan,. zák. ve spojení s ust. §
1 odst. 2 obchod. zák. příslušenstvím dopravního prostředku, automobilu, který
je předmětem finančního leasingu, není dle ust. § 433 odst. 1 obchod. zák.
právní ani jinou vadou automobilu, a proto se neuplatní ujednání v čl. 2 VP o
odpovědnosti za vady. Nepředání technického průkazu je dle odvolacího soudu
porušením čl. 1 bodu 1.1 VP, žalovaná se tím dostala do prodlení s řádným
splněním svého závazku dle § 365 obchod. zák., a proto byla žalobkyně oprávněna
od smlouvy odstoupit. Odvolací soud považuje odstoupení od smlouvy ze dne 28.
12. 2001 ze strany žalobkyně za platné, a proto jsou smluvní strany dle ust. §
457 občan. zák. ve spojení s ust. § 1 odst. 2 obchod. zák. povinny vrátit si
navzájem vše, co podle uzavřené smlouvy dostaly. Vzhledem k tomu, že žalobkyně
prokázala, že žalované dle uzavřené leasingové smlouvy zaplatila celkem
117.720,- Kč, odvolací soud žalované uložil povinnost předmětnou částku
žalobkyni zaplatit.
Ze skutkových zjištění (jejich správnost není účastníky zpochybňována) vyplývá,
že dne 25. října 1999 uzavřela žalobkyně s I. L., a. s. (právní předchůdce
dovolatelky) „Leasingovou smlouvu č.“ a předmětem smlouvy byl leasing osobního
automobilu D. M., výrobní číslo motoru, výrobní číslo karoserie s tím, že
pořizovací cena včetně DPH činí 180.000,- Kč. Způsob převzetí předmětu leasingu
byl upraven v bodě 2.1.2 Všeobecných podmínek finančního pronájmu movitých
předmětů tvořících součást leasingové smlouvy č. ze dne 25. 10. 1999 a způsob
přechodu vlastnictví v bodě 8.1.3 VP. Téhož dne, tj. 25. 10. 1999 byl žalobkyní
a dodavatelem osobního automobilu, společností M. M. a. s., autorizovaným
dealerem D. M., se sídlem v, podepsán protokol o předání a převzetí předmětu
leasingu, v němž M. M., a. s. prohlásila, že předmět leasingu je v bezvadném
stavu a způsobilý k obvyklému užívání. Přípisem ze dne 25. 10. 1999, podepsaným
L. K. předsedou představenstva M. M., a. s., tento dodavatel žalobkyni sdělil,
že jí „velký technický průkaz (…) bude předán neprodleně poté, kdy bude dovozci
uhrazena kupní cena vozidla a ten na základě této úhrady předá tento doklad.
Toto by se mělo stát v termínu do jednoho týdne ode dne uzavření leasingové
smlouvy.“ V tomto přípise je uvedena doložka, že žalobkyně osobně tento dopis
dne 25. 10. 1999 převzala a že souhlasí. Přípisem ze dne 28. 12. 2001 žalobkyně
právnímu předchůdci žalované sdělila, že odstupuje od smlouvy kvůli nedodání
„velkého technického průkazu“ a vyzvala ji k vrácení bezdůvodného obohacení,
tj. částky 117.720,- Kč představující zálohu ve výši 45.000,- Kč a 16
zaplacených splátek po 4.545,- Kč. Přípisem ze dne 17. 1. 2002 zástupce
generálního ředitele právního předchůdce žalované sdělil žalobkyni, že odmítá
její jednostranné odstoupení (ukončení) leasingové smlouvy, že získala z této
smlouvy neoprávněný majetkový prospěch a že žalovaná žádnou povinnost
neporušila.
Dle § 344 obchod. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech, které
stanoví smlouva nebo tento zákon.
Dle § 345 odst. 1 obchod. zák. znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele
podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana oprávněna od
smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu
poté, kdy se o tomto porušení dověděla.
Dle § 345 odst. 2 obchod. zák. je pro účely tohoto zákona porušení smlouvy
podstatné, jestliže strana porušující smlouvu věděla v době uzavření smlouvy
nebo v této době bylo rozumné předvídat s přihlédnutím k účelu smlouvy, který
vyplynul z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, že
druhá strana nebude mít zájem na plnění povinností při takovém porušení
smlouvy. V pochybnostech se má za to, že porušení smlouvy není podstatné.
Dle § 345 odst. 3 obchod. zák. oznámí-li strana oprávněná požadovat plnění
smluvní povinnosti druhé strany, že na splnění této povinnosti trvá, nebo
nevyužije-li včas právo odstoupit od smlouvy podle odstavce 1, je oprávněna
odstoupit od smlouvy jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní
povinnosti; stanoví-li pro dodatečné plnění lhůtu, vzniká jí právo odstoupit od
smlouvy po uplynutí této lhůty.
Dle § 346 odst. 1 obchod. zák. znamená-li prodlení dlužníka nebo věřitele
nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana odstoupit od smlouvy
v případě, že strana, která je v prodlení, nesplní svou povinnost ani v
dodatečné přiměřené lhůtě, která jí k tomu byla poskytnuta.
Dle čl. 2 bodu 2.2 VP předání a převzetí předmětu leasingu potvrdí nájemce
spolu s dodavatelem v předávacím protokolu, kde bude pronajímatel označen jako
vlastník předmětu leasingu a který nájemce do 10 dnů doručí pronajímateli.
Nájemce odpovídá za správnost a úplnost všech údajů v protokolu uvedených. U
dopravní techniky předá nájemce pronajímateli ve stejné lhůtě velký technický
průkaz se zřetelným vyznačením příslušného dopravního inspektorátu, že
vlastníkem vozidla je pronajímatel a držitelem nájemce. Je-li dohodnuto
převzetí předmětu leasingu nájemcem u dodavatele bez účasti pronajímatele,
použije nájemce k tomu účelu plnou moc, kterou je vybavena smlouva.
Dle tzv. „dalších ujednání“ předmětné leasingové smlouvy uděluje právní
předchůdce žalované na základě této leasingové smlouvy nájemci plnou moc k
přihlášení předmětu leasingu (…) do evidence dopravního inspektorátu s tím, že
nájemce bude zapsán jako držitel a nevylučují-li to předpisy dopravního
inspektorátu, I. L. a. s., jako majitel vozidla.
Dle čl. 2 bodu 2.3 VP je nájemce povinen převzít předmět leasingu řádně a včas,
zejména na vlastní náklady vytvořit pro převzetí potřebné technické i věcné
předpoklady, zjistit, zda předmět leasingu nemá nedostatky a vady a je plně
způsobilý pro účel používání. Je povinen postupovat při převzetí s odbornou
péčí a zajistit pro pronajímatele všechna práva vyplývající z kupní nebo jiné
nabývací smlouvy.
Dále byl v čl. 2 bodě 2.4 sjednán postup nájemce pro případ, vyskytnou-li se
při převzetí předmětu leasingu vady. Povinnosti nájemce bylo v takovém případě
zejména nepřevzít předmět leasingu do doby odstranění vad.
Žalobkyně při podpisu protokolu o předání a převzetí předmětu leasingu jako
zástupce žalované nepostupovala v rozporu s čl. 2 bodu 2.3 VP, neboť předmět
leasingu převzala řádně, protože jako zmocněnec žalované k převzetí předmětu
leasingu nebyla leasingovou smlouvou omezena tak, že by nebyla oprávněna
uzavřít dohodu o pozdějším předání technického průkazu jako dokladu nezbytného
pro užívání vozidla. Velký technický průkaz k předmětu leasingu – osobnímu
automobilu jí měl být dodavatelem podle dohody předán do jednoho týdne od
převzetí vozidla. Předmět leasingu bez tohoto dokladu nebyl způsobilý k
obvyklému užívání, protože bez této listiny nebylo možné vozidlo stanoveným
způsobem evidovat, vydat osvědčení o technickém průkazu a tím vozidlo užívat v
silničním provozu (§ 88 vyhl. č. 145/1956 Ú. l. tehdy platné).
Dodavatel ani žalovaná tzv. velký technický průkaz k vozidlu, jež bylo
předmětem leasingu, žalobkyni ve stanovené lhůtě a ani do 28. 12. 2001, kdy
žalobkyně odstoupila od předmětné smlouvy, nepředaly.
Z hlediska tohoto obchodního závazkového vztahu je třeba na tzv. velký
technický průkaz nahlížet jako na doklad vztahující se k předmětu leasingu a
pronajímatel byl povinen předat nájemkyni mj. doklady nutné k jeho užívání.
Pokud pronajímatel takový doklad nepředal, nesplnil svůj závazek řádně.
Názor odvolacího soudu, že tzv. velký technický průkaz je příslušenstvím
automobilu, není správný, neboť – jak již několikrát dovolací soud ve svých
rozhodnutích uvedl - automobil je movitou věcí, u níž se nabývání a pozbývání
vlastnictví řídí § 132 občan. zák., a to bez ohledu na to, zda k němu byl či
nebyl vydán technický průkaz. Technický průkaz silničního motorového vozidla
nemá vlastní užitnou hodnotu a bez spojení s příslušným silničním motorovým
vozidlem nemá žádný právní význam. Považuje se proto za součást vozidla, k
němuž byl vystaven, ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek NS ČR
ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006 či rozsudek NS ČR ze dne 30. 10.
2007, sp. zn. 25 Cdo 2477/2005).
Shledal-li odvolací soud odstoupení od smlouvy žalobkyní ze dne 28. 12. 2001
platným a nárok na zaplacení žalované částky opodstatněným (námitky směřující
do právního hodnocení odvolacího soudu o platnosti odstoupení od smlouvy
žalovaná v dovolání neuplatnila), nelze jeho právnímu závěru nic vytknout.
K námitce dovolatelky, že kvůli jejím pochybnostem o pravosti doby vystavení
potvrzení dodavatele o dodatečném doložení technického průkazu měl odvolací
soud připustit provedení důkazu znaleckým posudkem za účelem určení doby vzniku
uvedeného potvrzení, je nutné uvést, že soud není povinen provést takové
důkazy, jež jsou pro zjištění skutkového stavu nadbytečné, popř. jejichž
prováděním by docházelo pouze k prodlužování sporu (§ 120 odst. 1 věta druhá
o.s.ř.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní posouzení otázky řešené odvolacím soudem
není v rozporu s hmotným právem, a dovolání žalované, byť je přípustné, není
důvodné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání
není důvodné, a proto podle ust. § 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř. a
odst. 6 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty prvé,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaná, která neměla úspěch ve
věci je povinna zaplatit žalobkyni částku 13.274,45 Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst.
1 bod 5., § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění
účinném do 31. 8. 2006, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném do 31. 8. 2006 a DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu