32 Odo 1230/2005

32 Odo 1230/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Galluse a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v

právní věci žalobkyně K. s., a.s., proti žalovanému 1) C. N., z.s.p.o, a

žalované 2) M.-S., spol. s r.o., o splnění povinností ze smlouvy o registraci

doménového jména a o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 19 Cm 251/2001, o dovolání žalované 2) proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 23.dubna 2005, č.j. 3 Cmo 221/2004-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

jejího zástupce Mgr. A. S.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2004, č.j. 19 Cm251/2001-86,

uložil žalovanému 1), aby umožnil žalobkyni zaregistrovat se jako majitelka

domény s názvem „s.cz“ v rejstříku (databázi) domén pod doménou nejvyššího

stupně „cz“, který spravuje, a který je přístupný na internetových stránkách a

aby jí umožnil řádné užívání domény s názvem „s.cz“( výrok I.), žalované 2)

uložil povinnost zdržet se užívání domény s názvem „s.cz“ ( výrok II.),

současně rozhodl, že žalobkyně a žalovaný 1) nemají vůči sobě právo na náhradu

nákladů řízení ( výrok III.), a že žalovaná 2) je povinna uhradit žalobkyni

náhradu nákladů řízení ( výrok IV.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že

žalobkyně od svého vzniku podniká kromě jiného v oblasti poskytování softwaru a

v roce 1997 si u právního předchůdce žalovaného 1) zaregistrovala internetovou

doménu s názvem „s.cz“ a tuto užívala do 6.8.2001, kdy jí byl přístup

znemožněn, její obsah byl smazán a nahrazen jiným. Ke dni 14.8.2001 došlo dle

pokynu bývalého člena představenstva žalobkyně a ustanoveného administrátora

Ing. M. H. k registraci převodu domény z žalobkyně na žalovanou 2). Soud

prvního stupně dovodil, že žalobkyni svědčí priorita v registraci a užívání

domény „s.cz“. Postavení Ing. H. k žalobkyni v době převodu domény posoudil z

pohledu Pravidel registrace doménových jmen a Pravidel komunikace, autorizace a

potvrzování změn (dále je Pravidel), vydaných žalovaným 1), závazných pro

zúčastněné strany, jako vztah mandanta a mandatáře (§ 566 a násl. obch. zák.,

případně § 724 a násl. obč. zák.), nebotˇ v rozhodné době Ing. H. již nebyl

členem představenstva žalobkyně, tj. nebyl osobou oprávněnou vykonávat za

žalobkyni činnosti spojené s technickým provozem domény. Dospěl k závěru, že

administrátor při převodu domény na žalovanou 2) překročil svoje oprávnění, a

protože žalobkyně překročení podle § 33 odst. 1 obč. zák. neschválila, ale

naopak se převodu bránila, právní účinky převodu vůbec nenastaly. Soud prvního

stupně uzavřel, že s ohledem na následný vztah Ing. H. a žalované 2), v jejímž

zájmu a v jejíž prospěl byl právní úkon převodu učiněn, naplnilo jednání

žalované 2) generální klauzuli nekalé soutěže, neboť šlo o jednání v rozporu s

dobrými mravy soutěže, které současně naplnilo i skutkovou podstatu

parazitování na pověsti a nedovoleného užívání zvláštního označení, které se v

zákaznických kruzích stalo pro žalobkyni příznačným. Protože výsledek

rozhodnutí vůči žalovanému 1) jako registrátorovi doménových jmen je vázán na

výsledek rozhodnutí vůči žalované 2), shledal žalobu důvodnou rovněž vůči

žalovanému 1), byť na jeho straně k protiprávnímu jednání nedošlo z důvodu, že

dlouhodobě jednal za žalobkyni právě s Ing. H., tudíž při přeregistraci domény

nepochybil, neboť o překročení oprávnění administrátora nevěděl a ani vědět

nemohl.

K odvolání žalované 2) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. dubna 2005,

č.j. 3 Cmo 221/2004-126 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a

II. ve znění, že žalovaný 1) je povinen zaregistrovat žalobkyni jako majitelku

domény s názvem „s.cz“ v rejstříku domén pod doménou nejvyššího stupně „cz“ a

umožnit jí řádné užívání domény s názvem „ s cz“ a žalovaná 2) je povinna

zdržet se užívání domény s názvem „s.cz“, změnil rozsudek ve výrocích o

nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud

plně převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Odmítl námitky odvolatelky

o nesprávném posouzení otázky existence jejího soutěžního vztahu k žalobkyni.

Dospěl k odlišnému právnímu závěru o vztahu Ing. H. k žalobkyni. Aplikaci §

724 a násl. obč.zák. shledal nesprávnou a zdůraznil, že Ing. H. vztah obdobný

vztahu mandátnímu měl k žalobkyni pouze po dobu, kdy byl členem představenstva

(§ 66 odst.2 obch.zák.), poté, co přestal být členem kolektivního orgánu

žalobkyně však již pouze fakticky pokračoval v původním pověření. Právní úkony

které v té době učinil proto nemohly mít a neměly předpokládané právní účinky.

Přes tento závěr však odvolací soud dovodil, že žalobkyně mohla být jednáním

Ing. H., konaným ve prospěch žalované 2), potažmo tudíž žalovanou 2) poškozena,

neboť to byla žalovaná 2), která využila ke svému podnikání doménu „s.cz“, do

té doby nepřetržitě užívanou žalobkyní, jednala proto v rozporu s dobrými mravy

soutěže a takovéto jednání bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Tím, že

žalobkyně ztratila možnost presentovat se na internetu pod adresou „s.cz“, byla

značnou měrou vyřazena ze soutěže. Na druhé straně žalovaná 2) získala

nahrazením obsahu stránek vlastním textem soutěžní výhodu. Uzavřel pokud jde o

žalovaného 1), že uložení povinnosti provést registraci domény je nezbytné, aby

byl nastolen původní pokojný stav, pokud jde o žalovanou 2) požadavek na

zdržení se užívání domény „s.cz“ odpovídá tomu, že k doméně nenabyla práv a

jejím užíváním se vůči žalobkyni dopouštěla zakázaného nekalosoutěžního

jednání. Rozhodnutí soudu prvního stupně proto označil za věcně správné.

Změnu výroků o nákladech řízení odůvodnil nesprávnou formulací ve vztahu mezi

žalobkyní a žalovaným 1), kde soud prvního stupně aplikoval § 150 o. s. ř. , ve

vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) zvýšením přiznané náhrady nákladů řízení o

DPH s přihlédnutím ke skutečnosti, že zástupce žalobkyně je plátcem daně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalovaná 2) dovoláním,

opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského

soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v

provedených důkazech k otázce posouzení vztahu Ing.H. k žalobkyni, neboť

žalobkyně pouze tvrdila, že bylo překročeno oprávnění administrátora, své

tvrzení však neprokázala; aplikaci § 566 a § 66 obch. zák. spatřovala

nesprávnou s tím, že otázka měla být posouzena podle § 724 obč. zák. Zastávala

názor, že nebyl správně posouzen její soutěžní vztah k žalobkyni, žalobkyně

existenci soutěžního vztahu neprokázala a odvolací soud se v označeném směru v

odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s námitkami dovolatelky, uplatněnými k

předmětné otázce již v podaném odvolání. Brojila proti závěru odvolacího soudu,

že jednala v rozporu s dobrými mravy soutěže. Tvrzení žalobkyně, že doména

„s.cz“ je pro ni příznačná označila za nepravdivé a poukázala, že nebylo

žalobkyní doposud prokázáno. Byla přesvědčena, že si odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu logicky odporuje a to i v souvislosti se zaujatým názorem, že

výrok rozsudku ve vztahu k jednomu z žalovaných je přímo závislý na výroku ve

vztahu k druhému žalovanému. Z uvedených důvodů navrhla, aby byl rozsudek

Vrchního soudu v Praze zrušen, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, neboť podle jejího závěru se

nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a rozsudek odvolacího

soudu není v rozporu s hmotným právem. Pro případ, že by dovolací soud

považoval dovolání za přípustné, navrhla dovolání zamítnout, neboť posouzení

otázky, zda se výkon funkce administrátora posuzuje podle § 566 a § 66 obch.

zák., či podle § 721 obč.zák. není pro věc samu právně významné a podmínkou

nekalosoutěžního jednání nemůže být vědomí nekale jednajícího, že jeho jednání

je jednáním nekalosoutěžním, tudíž dovolatelkou namítaná dobrá víra při užívání

předmětné domény neobstojí. K dovolací námitce v otázce soutěžního vztahu

poukázala na kontinuitu rozsudku odvolacího soudu s již konstantní

judikaturou.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí u soudů obou

stupňů) vydána po 1. lednu 2001, uplatňují se pro dovolací řízení – v souladu

s body 1., 15., a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy

dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen

ten účastník řízení, kterému bylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno,

popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech.

Rozsudečným výrokem, jímž odvolací soud žalobě vyhověl ve vztahu k žalovanému

1), nemohla být žalované 2) způsobena žádná újma na jejích právech, kterou by

bylo možno zhojit v dovolacím řízení.

Dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu bylo tedy podáno někým,

kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 2) proti

předmětnému výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 5 věty první a

§ 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl ve vztahu

k žalované 2) potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, může být přípustné jen

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní

význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené

rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud

řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že

nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska

právního posouzení založen. Zásadní právní význam má pak rozsudek odvolacího

soudu zejména tehdy, jestliže v němž řešená právní otázka má zásadní význam

nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska

rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li

řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že

také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině

procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení

správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění), přípustnost dovolání

nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak

zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze

namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je

pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy

byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být

správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale

soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobným

dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá,

jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud

vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní jen otázky (z

těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení soudem

dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Přitom

otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní

význam řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není

založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní

význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu

tak vskutku je.

Dovolání v této věci není přípustné.

Přípustnost dovolání nemůže podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit

řešení námitek dovolatelky o neprůkaznosti tvrzení žalobkyně o tom, jaký byl či

nebyl obsah a rozsah oprávnění administrátora Ing. H., o neprovedení dalších

důkazů k existenci soutěžního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) a o tom, že

žalovaná 2) nejednala v rozporu s dobrými mravy soutěže. Vznesené námitky

naplňují dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj.

dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. , který však lze uplatnit pouze

tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.

Stejně tak nemůže podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. obstát námitka

dovolatelky, že si odůvodnění rozsudku odvolacího soudu logicky odporuje, neboť

uvedený dovolací důvod představuje jinou vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm.

a) o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné.

Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení otázky zda

je v soutěžním vztahu k žalobkyni, bylo-li možno její jednání, spočívající v

užívání domény, zejména za situace, kdy nevěděla o údajném překročení oprávnění

Ing. H. při převodu domény a byla v dobré víře, že tento převod je v souladu s

právem, charakterizovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Stejný

význam spatřuje v nesprávném závěru o vzájemné závislosti výroků I. a II.

napadeného rozsudku a v nesprávné aplikaci § 566 a § 66 obch. zák. k

posouzení mandátního vztahu žalobkyně a Ing. H.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným v odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu, jak co do podstaty nekalosoutěžního jednání

žalovaných, tak, a to zejména, co do závěru, že žalobkyně je k dovolatelce v

soutěžním vztahu. Soutěžní vztah je třeba interpretovat s přihlédnutím k pojmu

soutěžitel velmi široce, neboť v soutěžním vztahu jsou nejen přímí

soutěžitelé, poskytující totožná plnění, ale i všechny ostatní subjekty,

kterými mohou být i nepodnikatelé, které však působí v podobných, navazujících

nebo navzájem substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech (srov.

Obchodní zákoník, Komentář, Štenglová,I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., C.H.

Beck, 9.vydání 2004, str. 125-126). Jako přímí soutěžitelé vystupují vůči sobě

navzájem i ti, kteří působí v oboru výroby či služeb vzájemně zaměnitelných.

Soutěžiteli jsou tudíž všichni, mezi nimiž na základě objektivní povahy jejich

výrobků nebo služeb, dojde na trhu k hospodářskému střetu. Za soutěžitele tak

lze charakterizovat i ty subjekty, mezi nimiž pro nekalost počínání jednoho z

nich vlastně nikdy k přímému konkurenčnímu střetu nedojde (srov. Petr Hajn,

Právo nekalé soutěže, 1. vydání, Masarykova univerzita, Brno 1994, str. 18-19).

Odvolací soud proto tuto otázku v rozporu s hmotným právem neposuzoval.

Odvolací soud v posuzované věci aplikoval tzv. generální klauzuli nekalé

soutěže (§ 44 obch. zák). Z dikce zákona kromě jiného vyplývá , že pro její

naplnění musí jít o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, aniž

by však zákon pojem dobrých mravů definoval. S ohledem na doposud publikovanou

judikaturu lze dovodit, že dobré mravy netvoří uzavřený normativní systém. Jsou

spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně

uznávanými pravidly slušného a poctivého jednání. Proto rozpor jednání s

dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím

ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich

tehdejšímu postavení. Pokud odvolací soud dospěl v této konkrétní věci k

právnímu závěru, že popsané jednání žalované 2), spočívající v neoprávněném

užívání zavedené domény žalobkyně, bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy

soutěže, přičemž podrobně odůvodnil jak jeho vliv na možné poškození

postavení žalobkyně na trhu, tak i na získanou soutěžní výhodu žalované 2),

která bývá označována v právní teorii jako „nasednutí do rozjetého vlaku“, pak

tomuto právnímu názoru nelze vytknout ani jeho nepřezkoumatelnost ani to, že by

byl v rozporu s hmotným právem. Námitka dovolatelky, že jednala v dobré víře,

nemá právní relevanci, neboť v době rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující

stav trval (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř. ), a proto by bylo možno o dobré víře

uvažovat pouze v určitém, časově omezeném úseku v době převodu domény a těsně

po ní. Zásadní však je, že obchodní zákoník v příslušných ustanoveních,

upravujících nekalou soutěž (srov. § 44 a násl. obch. zák.), tudíž

stanovujících, co je jednáním v nekalé soutěži, volní složku projevu vůle

(zavinění úmyslné či nedbalostní, zakládající možnost vyvinění-exkulpace),

neřeší, ale právě naopak odpovědnost rušitele zakládá na objektivním principu.

Z uvedených důvodů posuzované námitky dovolatelky neobstojí.

Dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí

odvolacího soudu ani z pohledu dalších, dovolatelkou uplatněných námitek, neboť

při jejich řešení odvolacím soudem neshledal rozpor s hmotným právem, ani jinou

okolnost, pro kterou by mělo být napadené rozhodnutí právně významné. Pokud

odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil vztah žalobkyně a Ing.

H. podle § 566 a § 66 obch. zák., jako vztah obdobný vztahu z mandátní

smlouvy, trvající pouze po dobu, kdy Ing. H. byl členem představenstva žalobce,

je jeho závěr ve svých důsledcích shodný, protože podle § 567 odst. 2 obch.

zák. i podle § 725 obč. zák. je povinností osoby jednající při plnění mandátu

(nebo příkazu) jednat dle zadaných pokynů a v souladu se zájmy mandanta (nebo

příkazce). Odvolacím soudem přijatý závěr o důsledcích jednání Ing. H. ve

prospěch dovolatelky ve vztahu k řešení rozhodné otázky, zda právní úkony

směřující k převodu domény měly předpokládané právní účinky, proto není v

rozporu s hmotným právem. Irelevantní je i námitka o neprovázanosti obou výroků

odvolacího soudu ve věci samé. Odvolací soud uvádí zcela jednoznačně hlediska,

kterými byl veden k vyslovení závěru o povinnosti žalovaného 1) zaregistrovat

žalobkyni jako majitelku předmětné domény. Společnost C. N. z.s.p.o., jako

právní nástupce společnosti E. C., s.r.o. je od roku 1998 výlučným správcem

české národní domény, jejímž předmětem podnikání je zajišťování registrace

domén druhé úrovně pod doménu nejvyšší úrovně „cz.“ (srov. Radka Pelikánová,

Karel Čermák,Jr., Právní aspekty doménových jmen, Linde Praha,a.s., 2000, str.

190 a 193). Pokud tedy žalovaný 1) původně řádně registroval doménu pro

žalobkyni, následně protiprávně registroval převod domény z žalobkyně na

žalovanou 2), jiným nárokem se žalobkyně nápravy protiprávního stavu, tj.

obnovení svých práv majitelky zapsané domény vůči žalovanému 1) ani domáhat

nemůže. Pokud byla současně žalované 2) uložena povinnost zdržet se užívání

domény „s.cz“, pak byl žalobkyni přiznán nárok založený podle § 53 obch. zák.

Uložení povinnosti pouze žalovanému 1) by ve svých důsledcích znamenalo

neposkytnutí právní ochrany proti přímému rušiteli- stávajícímu uživateli

domény. Zejména je ale třeba provázanost nároků samostatně uplatněných vůči

každému z žalovaných, posoudit ve vztahu k odlišnému charakteru těchto nároků.

Registrace domény představuje jednorázový akt, odstraňující protiprávní stav,

mající restituční povahu, nemající obecně preventivní povahu. Je proto na místě

současně rozhodnout i o nároku zdržovacím, který obecně směřuje do budoucna,

jímž má být zabráněno nejen v pokračování protiprávního stavu, užívání domény,

ale i v opakování protiprávního jednání, jež bylo jeho příčinou. V tomto směru

nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení, a proto ani tyto námitky

dovolatelky neobstojí.

Dovoláním napadené otázky nezakládají zásadní právní význam napadeného

rozhodnutí pro zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelem namítaného

specifika projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným

konkrétním skutkovým stavem a nemá proto potřebný judikatorní přesah, tudíž

rozhodnutí odvolacího soudu nezavádí dovolatetelem namítaný obecný precedent

širokého dosahu.

Dovolatelka výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém

rozsahu, tzn. i do výroků o nákladech řízení. V této části přípustnost dovolání

nelze dovodit z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř., proto v uvedené části bylo

dovolání podle § 243b) odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., odmítnuto (srov.

rozhodnutí zveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek).

Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako

nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta

první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst.1 o. s. ř.. Jelikož žalovaná 2)

z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo

žalobkyni vůči ní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího

řízení. Náklady žalobkyně sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v

částce 1.550,-Kč podle § 8 písm. b), § 14 odst.1, § 15, § 16 odst. 1, § 18

odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků a z

paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby ( vyjádření k dovolání)

podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 14. března 2006

JUDr. Miroslav Gallus,v.r.

předseda senátu