NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1243/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v
právní věci žalobkyně V., spol. s r.o., zastoupené Mgr. P. H., advokátkou,
proti žalované Ing. L. L., podnikatelce, o zaplacení částky 71.739,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C
171/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 30. června 2004, č.j. 15 Co 540/2004-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. dubna 2003 (po úpravě žalobního
petitu) domáhala po žalované jako ručiteli zaplacení faktur za zboží v celkové
hodnotě 71.739,- Kč, které od ní žalovaná v rámci podnikatelské činnosti
odebrala. Svůj žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že společnost V. O., s.r.o.
(dále též jen „V. O.“), na níž předmětný závazek žalované vůči žalobkyni
přešel na základě smlouvy o prodeji podniku, jí žalovanou částku neuhradila,
ačkoli jí to bylo uloženo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze
dne 7. listopadu 2002, sp. zn. 18 C 118/2002. Současně uvedla, že plněním
žalované zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost dlužníka V. O. podle
citovaného rozsudku a plněním uvedeného dlužníka dle citovaného rozhodnutí
zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost žalované.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. dubna 2004, č.j. 21 C 171/2003-34,
zastavil řízení pro nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci
pravomocně rozhodnuté, rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z
účastníků a žalobkyni vrátil jí zaplacený soudní poplatek.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2004, č.j. 15 Co
540/2004-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nepřiznání
náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
Odvolací soud nepřisvědčil odvolatelce (žalobkyni) namítající, že v souzené
věci překážka věci pravomocně rozsouzené nenastala a že jí tak nesprávným
rozhodnutím soudu bylo odepřeno její právo na soudní ochranu. Odvolací námitky
o důvodech zamítnutí žaloby proti žalované v řízení pravomocně ukončeném u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 118/2002 (dále též jen „původní
řízení“) nemohou podle odvolacího soudu obstát, protože jsou v rozporu se
skutkovými i právními důvody předmětného zamítavého výroku. Z odůvodnění
usnesení soudů obou stupňů se podává, že v původním řízení byl uplatněn proti
žalované L. L. jako ručitelce dle ustanovení § 477 odst. 3 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“) nárok na zaplacení kupní ceny zboží z titulu jejího
ručení založeného smlouvou o prodeji podniku uzavřené se společností V. O.
Žaloba proti žalované byla v původním řízení věcně, v celém rozsahu zamítnuta,
jelikož žalobkyně neprokázala, že ji jako ručitelku písemně vyzvala k
úhradě dluhu, jak jí ukládá § 306 odst. 1 obch. zák, s tím, že se jedná o
samostatný právní důvod proti každé z obou žalovaných (proti Ludmile Ludwigové
a proti společnosti VITA Olomouc), které proto nemohou být žalovány společně a
nerozdílně s odkazem na ustanovení § 511 občanského zákoníku. Odvolací soud se
tak neztotožnil s názorem odvolatelky, že soud prvního stupně rozhodoval v
původním řízení ve vztahu k žalované L. L. pouze o způsobu
plnění a nikoliv o samotném nároku žalobkyně, jelikož pod
bodem I. výroku soud prvního stupně zamítl žalobu proti jmenované nejen co do
požadovaného způsobu plnění, ale rovněž co do nároku samotného. Bylo tedy na
žalobkyni, pokud s tímto zamítavým výrokem ve vztahu k žalované L. L.
nesouhlasila, aby využila opravných prostředků a pokusila se pro sebe nevýhodné
rozhodnutí zvrátit.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že se
žalobkyně domáhá projednání stejné věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto
v původním řízení pod sp. zn. 18 C 118/2002, které bylo zahájeno
žalobou žalobkyně ze dne 8. října 2001, neboť v souzené věci jde o tentýž
nárok, řízení se týká týchž osob a stejného předmětu řízení, přičemž nárok
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn v původním řízení. Pravomocným rozhodnutím soudu, které je
závazné pro účastníky, byla vytvořena překážka věci
pravomocně rozhodnuté, která brání, aby o tomtéž nároku a
mezi týmiž subjekty bylo možné věc zahájit a projednat znovu. Jelikož překážka
věci pravomocně rozhodnuté je neodstranitelnou podmínkou řízení, postupoval
soud prvního stupně, že za uvedené procesní situace řízení podle § 104 odst. 1
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) zastavil. Proto usnesení
soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. S rozhodnutími
soudů obou stupňů zásadně nesouhlasí a považuje je za zcela
nesprávná, jelikož má zato, že v dané věci překážka věci pravomocně rozsouzené
nenastala. Namítá, že o tuto překážku řízení se nemůže jednat, jelikož „nárok
vůči ručitelce Ing. L. tímto rozsudkem zamítnut nebyl, věcně o tomto nároku
totiž soud vůbec nerozhodl.“
Dle názoru dovolatelky nejde o totožný předmět řízení, neboť o předmětu řízení
nebylo v původním řízení, v němž se domáhala, aby dlužník a ručitel byli
povinni zaplatit jí dlužnou částku společně a nerozdílně, věcně rozhodnuto;
věcně nárok proti ručitelce nebyl rozhodnut, zamítavý výrok se týkal způsobu
plnění. Dovolatelka, argumentujíc tou částí odůvodnění rozhodnutí v původním
řízení, v němž soud prvního stupně uvedl, že žalované nemohou být zavázány
společně a nerozdílně, jelikož se v daném případě jedná o samostatný právní
důvod vůči oběma, i nadále setrvala na tvrzení, že důvodem pro zamítnutí žaloby
byla neexistence pasivní solidarity obou žalovaných, přičemž o samotném nároku
žalobkyně vůči ručiteli nebylo v původním řízení věcně rozhodnuto, takže o
překážku věci pravomocně rozsouzené nejde.
Jako příklady obdobných případů řešených soudních praxí, kdy rovněž nejde o věc
pravomocně rozsouzenou, dovolatelka v obecné rovině uvedla určovací žaloby
zamítnuté pro nedostatek naléhavého právního zájmu, dále určovací
žaloby, kdy předchozí žaloba neúspěšná pro nesprávný žalobní petit na určení
neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí nebrání následnému úspěšnému
zažalování na určení vlastnického práva, a konečně zamítnutí žaloby z důvodu
předčasného uplatnění nároku.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a
17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.,
není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány
nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.).
Námitky dovolatelky lze obsahově podřadit pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolací argumenty žalobkyně jsou kritikou právního závěru odvolacího
soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o nemožnosti souzenou věc
projednat a rozhodnout pro překážku věci již dříve pravomocně
rozhodnuté v řízení u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 118/2002.
Rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002, č.j. 18 C 118/2002-88 (č.l. 14 spisu),
Okresní soud v Olomouci zamítl návrh, aby první žalovaná (L. .) byla
povinna s druhou žalovanou (V. O.) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni
částku 90.575,- Kč s příslušenstvím, uložil žalobkyni nahradit první
žalované náklady řízení a dále rozhodl o povinnosti druhé žalované zaplatit
žalobkyni žalovanou částku 90.575,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. nemůže být věc v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby projednávána znovu,
jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto. Jde o uplatnění zásady „ne bis in
idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu
řízení mezi týmiž účastníky.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) patří mezi tzv. negativní
podmínky řízení. Zjistí-li soud, že o věci již bylo v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku nebo usnesení ve věci samé již pravomocně rozhodnuto, řízení bez
dalšího zastaví (srov. § 104 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury soudů se jedná o stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 5
o. s. ř. tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze
stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně
rozsouzené, není však významné, jak byl skutek, který je předmětem řízení,
posouzen soudem po právní stránce.
Zásadní omyl, z něhož dovolatelka vyšla ve své námitce nesprávného právního
posouzení věci, spočívá v jejím přesvědčení, že Okresní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 7. listopadu 2002, sp. zn. 18 C 118/2002, jímž zamítl žalobu
proti žalované L. L. jako ručitelce, věcně o nároku žalobkyně proti této
žalované v původním řízení nerozhodl.
„Věcně“ soud rozhodne o žalobě vždy, rozhodne-li o věci samé, přičemž věcí
samou se rozumí nárok, který byl předmětem řízení, a jeho příslušenství s
výjimkou nákladů řízení. Jelikož rozsudkem soud rozhoduje jedině o věci samé
(srov. § 152 odst. 1 větu první o. s. ř.), je i zamítavý výrok rozsudku jen
vždy rozhodnutím o věci samé – podle vyjadřování dovolatelky rozhodnutím
„věcným“. Zamítl-li proto soud prvního stupně v původním řízení žalobu
rozsudkem, rozhodl tím o věci samé a nelze vůbec dovozovat, jak činí mylně
dovolatelka, že o žalobním nároku „věcně“ nerozhodl.
Z hlediska posouzení, zda je o překážku věci pravomocně rozhodnuté, je
nerozhodné, jak soud rozhodnutí v původním řízení odůvodnil, či zda rozhodl
(věc právně posoudil) správně či nikoli, či zda mohl či nemohl účastník podat
úspěšné odvolání. V této souvislosti je však třeba poukázat na omyl
dovolatelky, tvrdí-li, že soud prvního stupně zamítl žalobu jen proto, že nešlo
o solidární závazek obou žalovaných, ale o samostatný závazek
dlužníka a ručitele. Z obsahu spisu je zcela nepochybné a soud
prvního stupně v rozsudku vydaném v původním řízení a soudy obou stupňů
ostatně v odůvodnění svých rozhodnutí vydaných v tomto řízení zcela jasně
uvedly, že důvodem pro zamítnutí žaloby proti žalované ručitelce v původním
řízení bylo neunesení důkazního břemene o tom, že ji žalobkyně v
souladu s ustanovením § 306 odst. 1 obch. zák. písemně vyzvala k úhradě dluhu
za dlužníka (V. O.), který ho nesplnil.
Na existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté nic nemění ani ta dovolatelkou
poukazovaná skutečnost, že v původním řízení byla žaloba uplatněna proti
dlužníku a ručitelce na společné a nerozdílné plnění,
zatímco v tomto řízení byl žalobní nárok směřován na samostatné plnění vůči
ručitelce, neboť i v původním řízení měla ručitelka postavení samostatného
společníka (srov. § 91 odst. 1 o. s. ř.) a v obou řízeních byl uplatněn tentýž
předmět řízení.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v
novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově
uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního
řízení a k nimž došlo až později (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu
zveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Taková
situace však v souzené věci nenastala – soudy nižších stupňů k takovému
zjištění nedospěly a ostatně ani sama žalobkyně žádnou novou skutečnost, která
by tu nebyla v době původního řízení, v průběhu nalézacího řízení, ani v
podaném dovolání netvrdila.
Dovolatelkou uváděné příklady ze soudní praxe, kterými „podpořila“ svůj
názor o neexistenci překážky věci pravomocně rozhodnuté, nelze na
projednávanou věc vztáhnout, jelikož řeší úplně jiné situace. Jednak jde o
případy, kdy na základě změny skutkových okolností po pravomocně ukončeném
soudním řízení lze dovodit naléhavý právní zájem, pro jehož
neexistenci byla žaloba v původním řízení zamítnuta, případně možnost nového
uplatnění nároku, který byl v původním řízení zamítnut z důvodu jeho
předčasného uplatnění. Pokud jde o dovolatelkou uváděné příklady petitů
určovacích žalob, kdy předchozí chybná žaloba na určení neplatnosti smlouvy o
převodu nemovitostí nebrání následnému úspěšnému zažalování na určení
vlastnického práva, jde o nepřípadný odkaz již z toho zásadního důvodu, že v jí
uváděných případech nejde o totožnost předmětu řízení; jde o různé předměty
řízení – jednak o určení vlastnického práva a jednak o určení neplatnosti
smlouvy.
Na základě výše uvedeného nelze než dospět k závěru, že v řízeních pravomocně
ukončených u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 118/2002 a sp.
zn. 21 C 171/2003 se jednalo o totožnost řízení danou
stejným předmětem řízení a týmiž účastníky. Za této situace proto odvolací soud
nepochybil, když rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro
nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté
jako věcně správné potvrdil.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání
žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 142 odst.
1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v
dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. května 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu