32 Odo 1245/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně F. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti
žalované W. spol. s r.o., zastoupené advokátkou o zaplacení 77 814 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. , pod sp. zn. 11 C 182/2004, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 19. dubna 2005,
č.j. 15 Co 61/2005-35, takto:
Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 19. dubna 2005, č.j. 15 Co 61/2005-35, a
rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 19. listopadu 2004, č.j. 11 C
182/2004-21, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro P. k dalšímu řízení.
náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně
jako soud prvního stupně vyšel ze závěru, že žalobkyně dodala žalované zboží,
aniž by se jí podařilo prokázat, že došlo ke vzniku smlouvy, plnila tedy bez
smluvního podkladu a žalovaná, která plnění přijala na úkor žalobkyně, získala
bezdůvodné obohacení podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
jež je povinna vydat. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil
hodnotu bezdůvodného obohacení od údaje o ceně převzatého zboží, když v
prvostupňovém řízení nenastala žádná pochybnost o tom, že by hodnota zboží byla
odlišná od ceny, za níž bylo mezi účastníky běžně u daného zboží obchodováno.
Pokud odvolatelka namítala promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení,
odvolací soud tuto námitku ve shodě se soudem prvního stupně odmítl jako
neodůvodněnou. Pro posouzení délky promlčecí doby soudy aplikovaly ustanovení §
397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť se jednalo v daném
případě o bezdůvodné obohacení vzniklé přijetím plnění bez právního důvodu z
obchodního závazkového vztahu. Promlčecí doba je podle § 397 obch. zák.
čtyřletá a nárok byl v této lhůtě u soudu uplatněn. Za věcně správné považoval
odvolací soud i posouzení nároku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení podle
§ 369 odst. 1 ve spojení s § 502 obch. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí vychází z nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., spočívajícího v
nesprávném určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého jí podle § 451 obč.
zák. Poukazuje přitom na ustálenou judikaturu, podle níž je nutno za peněžitou
náhradu ve smyslu § 458 obč. zák. považovat cenu obvyklou, tj. cenu obvykle
vynakládanou v daném místě a čase za obdobné zboží. Soud prvního stupně, který
posouzení výše bezdůvodného obohacení zpřístupnil účastníkům až v odůvodnění
svého rozsudku, když žalobu na zaplacení kupní ceny zboží posoudil jako nárok
na vydání bezdůvodného obohacení, avšak v rozporu s ustálenou judikaturou
dovodil výši bezdůvodného obohacení pouze od údaje o ceně převzatého zboží.
Namítá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně posoudil i
nárok žalobkyně na úrok z prodlení, odvíjející se ode dne následujícího po
splatnosti faktury vystavené na kupní cenu za dodané zboží. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně neprokázala uzavření kupní smlouvy mezi účastníky, dovolatelka se
domnívá, že za výzvu k zaplacení bezdůvodného obohacení mohlo být považováno až
doručení žaloby žalované dne 18. 5. 2004. Žalovaná tedy nemohla být z hlediska
§ 340 odst. 2 obch. zák. před tímto datem v prodlení se splněním svého
peněžitého závazku. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání, když podané dovolání
postrádá předpoklad zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Poukazuje
na to, že dovolatelka sama uvádí, že problematika výše bezdůvodného rozhodnutí,
jež svým dovoláním napadá, byla již opakovaně judikována. Má za to, že oba
soudy správně přihlédly k dané skutečnosti, že účastníci mezi sebou již po dobu
cca 2 roky zpět obchodovali za stejné ceny, v jakých bylo v dané věci
ohodnoceno bezdůvodné obohacení. Připomíná, že právě žalovaná od počátku
tvrdila, že jí bylo dodáno zboží mimosmluvně, měla proto možnost předložit
důkaz o tom, že výše bezdůvodného obohacení neodpovídá hodnotě zboží vyjádřené
mezi účastníky běžně obchodovatelnou cenou u stejného zboží.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci),
připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť právní otázka posouzení výše bezdůvodného obohacení byla
v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být při získání bezdůvodného obohacení
vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto, a není-li to dobře možné,
zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že při posouzení výše peněžité náhrady je
zapotřebí vycházet z nejnižších nákladů, které by v daném místě a čase musely
být vynaloženy na dosažení stejného plnění (srov. např. R 12/89).
Pokud tedy odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který
potřebné dokazování ohledně výše bezdůvodného obohacení v daném místě a čase
neprováděl a z tohoto pohledu neaplikoval ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák.,
je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Při přezkoumání právního posouzení nároku na zaplacení úroku z prodlení
odvolacím soudem, dospěl dovolací soud k závěru, že námitka dovolatelky není v
tomto směru důvodná. Podle ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák. je dlužník
povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění
požádán. Dovolatelka sice důvodně namítá, že počátek prodlení se nemůže odvíjet
od splatnosti faktury, jestliže nedošlo k prokázání uzavření kupní smlouvy mezi
účastníky, ale na druhé straně nelze odvolacímu soudu vytknout, jestliže
fakturu považoval za výzvu doručenou žalované ve smyslu uvedeného ustanovení §
340 odst. 2 obch. zák., když faktura obsahovala požadavek žalobkyně, do kdy má
žalovaná požadovanou dlužnou částku zaplatit.
Pokud tedy, jak výše uvedeno, bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno v rozporu
s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. ledna 2007
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu