32 Odo 1248/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce J. S. a spol., S. P., spol. s r.o., proti žalované s. s.r.o.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 146 392 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Cm 40/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2005 č. j. 1 Cmo
277/2004-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2005 č.
j. 1 Cmo 277/2004-102 a rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2004 č. j.
2 Cm 40/2002-61 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
prodlení od 23. 11. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení žalované částky jako ceny díla spočívajícího v
provedení klempířských prací na stavbě rodinných domků v P. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo podle § 536
a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Žalobce sice neprokázal, že
dílo bylo žalované předáno, svůj žalobní návrh však postavil na tom, že
žalovaná podpisem listiny označené „Inventarizace pohledávek“ nezpochybnila
faktury, kterými žalobce fakturoval cenu za provedení díla, nýbrž pohledávky
žalobce potvrdila a tím svůj dluh vůči žalobci uznala. Soud prvního stupně při
posouzení uvedené listiny vyšel z § 323 ObchZ, který v odstavci 1 stanoví, že
uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu
tento závazek trvá v době uznání. Na rozdíl od občanského zákoníku, který v §
558 vyžaduje, aby závazek byl určen svým důvodem a výší, postačí v
obchodněprávním vztahu jakýmkoliv jednoznačným způsobem uznávaný závazek
identifikovat. Předmětná listina má podle závěru soudu prvního stupně všechny
náležitosti právního úkonu uznání závazku stanovené ve zmíněném § 323 ObchZ,
neboť jsou v ní zcela jednoznačně vymezeny pohledávky žalobce uvedením čísla
faktur, datem jejich vystavení, datem splatnosti a částkami, které má žalovaná
zaplatit. Za žalovanou podepsala toto uznání závazku její hlavní účetní, což
považoval soud prvního stupně za úkon učiněný v souladu s § 15 ObchZ. Obchodní
zákoník stanoví pouze minimální náležitosti uznání závazku a umožňuje tak
podle názoru soudu prvního stupně za uznání závazku považovat také písemné
vyjádření dlužníka na věřitelovu upomínku, jestliže z obsahu této odpovědi je
nepochybné, že dlužník existenci určitého závazku nepopírá. S ohledem na toto
právní posouzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná,
neboť žalovaná relevantním způsobem nepopřela správnost předmětných faktur, ani
neuvedla vůči fakturám žádné výhrady. Na žalovanou přenesené důkazní břemeno
spočívající v prokázání, že závazek žalované v žalobcem požadované výši
nevznikl či netrvá, žalovaná neunesla.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. května
2005 č. j. 1 Cmo 277/2004-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění
soudu prvního stupně a potvrdil také správnost jeho právních závěrů. Podle
názoru odvolacího soudu nelze vyloučit, aby uznávací prohlášení bylo provedeno
i v odsouhlasení inventarizovaných pohledávek, je však k tomu nezbytné, aby
projev vůle dlužníka směřoval i k uznání závazku. Při výkladu projevu vůle je
třeba vycházet z § 34 (správně § 35) ObčZ a § 266 ObchZ, tedy s přihlédnutím k
okolnostem případu, chování účastníků a k případným obchodním zvyklostem.
Sporná pohledávka byla v žádosti žalobce o inventarizaci pohledávek ke dni 31.
12. 2000 označena čísly faktur, jednotlivými částkami a součtem neuhrazených
faktur a žalovaná byla vyzvána, aby v případě, shledá-li u uvedených částek
rozdíly, uvedla je přímo na soupisech a doložila je kopiemi faktur a doklady o
jejich zaplacení. Žalovaná však neuhrazené pohledávky v žalované výši stvrdila
podpisem oprávněné osoby i otiskem svého razítka. Podle závěru odvolacího soudu
tak došlo k uznání závazku a platí vyvratitelná právní domněnka podle § 323
odst. 1 ObchZ, že v době uznání tento závazek trval a existuje jako závazek
toho, kdo uznání činil. Tím také došlo k přenesení důkazního břemene z žalobce
na žalovanou, na níž bylo, aby prokázala, že závazek, který uznala, neexistuje.
Žalovaná přitom nezpochybňovala, že by žalobce pro ni dílo neprovedl, pouze
rozporovala jeho kvalitu a předání. Těmito námitkami však ani v odvolacím
řízení nevyvrátila právní domněnku založenou uznáním dluhu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že
napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Žalovaná uvedla, že je
nepochybné, že v listině nazvané „Inventarizace pohledávek“ neodsouhlasila
žádné konkrétní pohledávky, pouze potvrdila, že pohledávky eviduje. V tomto
úkonu není podle názoru dovolatelky obsažen její výslovný projev vůle směřující
k uznání závazku. Pokud dovolatelka odsouhlasila, že uvedeným způsobem
identifikované neuhrazené pohledávky ve své evidenci vede, nejednalo se o
uznání závazku odpovídající všem požadavkům vyplývajícím z § 323 odst. 1 ObchZ,
ale o její reakci na žádost žalobce pro potřeby jeho inventarizace, v níž
potvrdila, že uvedené daňové doklady jsou v evidenci účastníka řízení. V
doplnění dovolání pak žalovaná namítla, že řízení je rovněž postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se
nevypořádal s námitkou zástupce žalované týkající se podjatosti. Předvolání k
jednání u odvolacího soudu obdržel zástupce žalované již v době jeho pracovní
neschopnosti, kdy měl po závažné operaci oka a proto žádal o odročení jednání.
Žalované bylo postupem odvolacího soudu odňato právo na spravedlivý proces.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v dané věci je podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s hmotným právem. Dovolání je tudíž i důvodné.
Odvolací soud výkladem projevu vůle žalované dospěl k závěru, že žalovaná tím,
že v reakci na žádost žalobce obsaženou v dopise ze dne 20. 1. 2001, jímž v
souvislosti s inventarizací pohledávek žádal o jejich odsouhlasení, tyto
pohledávky potvrdila, uznala ve smyslu § 323 odst. 1 ObchZ uvedené pohledávky
žalobce. Žalovaná však do dopisu žalobce pouze připojila svůj otisk razítka a
podpis s uvedením místa a data tohoto podpisu, aniž by uvedla jakýkoliv další
text, z něhož by bylo možno dovodit její vyjádření vůle směřující k uznání
závazku. Odvolací soud sice správně aplikoval na výklad projevu vůle
dovolatelky § 35 ObčZ a § 266 ObchZ s tím, že je nutno při projevu vůle
vycházet především z úmyslu jednajícího, s přihlédnutím k okolnostem případu,
chování účastníků a obchodním zvyklostem. V posuzované věci však z dopisu
věřitele označeného jako inventarizace pohledávek, k němuž dovolatelka jako
dlužník pouze připojila bez dalšího komentáře podpis hlavní účetní, nelze
dovodit její úmysl uznat svůj závazek s účinky vymezenými v § 323 odst. 1
ObchZ, nýbrž pouze úmysl odsouhlasit stav evidence faktur z hlediska jejich
úhrady.
Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Za této situace se již nebylo nutno zabývat námitkou žalované, podle níž
odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu