32 Odo 1289/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně M. a.s., zastoupené Mgr. A. A., advokátkou, proti žalovanému Ing. J.
M., zastoupenému JUDr. V.P., advokátem, o zaplacení částky 38 803,64 USD s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 77/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2006
č. j. 12 Cmo 25/2006-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. V. P., advokáta.
zamítl žalobu na zaplacení částky 38 803,64 USD s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Žalobkyně svůj nárok vůči žalované prokazovala zápisem
ze dne 27. 1. 2003 podepsaným účastníky řízení, v němž bylo uvedeno, že
žalovaný předložil svoji účetní evidenci, která zjišťuje, že jeho dluh proti
pohledávce L.P. a.s., (původní obchodní firma žalobkyně) je pouze ve výši 38
803,64 USD bez příslušenství, žalobkyně v tomto zápise dále konstatovala, že
uvedené platby v konkrétním termínu vyhodnotí, a účastníci se v závěru dohodli
na pokračování v jednání ve sjednaném místě a času. Soud prvního stupně
předmětný zápis i s ohledem na okolnosti, za nichž vznikl, a vycházeje z
absence jiných dostatečných písemných podkladů, jako uznání závazku neposoudil.
Dospěl totiž k závěru, že není zřejmé, co částka 38 803,64 USD představuje, zda
se jedná o dlužnou cenu plnění, úroky, či jiný nárok. Nejde tudíž o uznání
určitého závazku, byť došlo k jeho vyčíslení. Uvedený zápis nelze považovat za
uznání závazku, tedy projev vůle žalovaného, vzhledem k záznamu o tom, že
platby budou žalobkyní do určitého data vyhodnoceny.Nelze proto dovodit, že
jednání o dluhu bylo dokončeno a tudíž, že by v zápise označená částka byla
konečná. Domněnka uznání byla žalovaným v řízení vyvrácena a to bez toho, že by
se soud zabýval námitkou jednání žalovaného v tísni, neboť podle ustanovení §
267 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) nelze v obchodních vztazích
aplikovat ustanovení § 49 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Žalobkyně
oprávněnost uplatněného nároku neprokázala.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2006 č. j.
12 Cmo 25/2006-74 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými
zjištěními, tak s právními závěry soudu prvního stupně. Taktéž podle závěru
odvolacího soudu nedošlo podpisem listiny z 27. 1. 2003 žalovaným k uznání
závazku k zaplacení žalované částky ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku
(dále jen „ObchZ“), když při jednání bylo dohodnuto pouze to, že o žalované
částce bude dále jednáno dne 12. 2. 2003 ve 14.00 hod. v zasedací místnosti
žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž
namítla, že dosavadní řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí má zásadní právní
význam, neboť se jedná o řešení právní otázky, která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem řešena rozdílně, a současně byla odvolacím soudem vyřešena v
rozporu s hmotným právem. Odvolací soud podle jejího názoru neprovedl
dostatečný výklad právního úkonu podle § 35 odst. 2 ObčZ a podle § 266 ObchZ,
když předmětnou listinu z 27. 1. 2003 nepovažoval za doklad o jednostranném
právním úkonu žalovaného spočívajícího v písemném uznání závazku odpovídající
žalované částce. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že listina ze dne 27. 1. 2003 postrádá
základní znaky uznání závazku. S jejím obsahem se soudy obou stupňů řádně
skutkově vypořádaly a přijaly i správný právní názor. Rozhodnutí odvolacího
soudu je správné. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Pokud odvolací soud dovodil, že zápis ze dne 27. 1. 2003 nelze považovat za
uznání závazku žalovaným učiněné podle § 323 odst. 1, věty první, ObchZ, není
jeho závěr v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 323 odst. 1 ObchZ platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek,
má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky
nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání promlčena.
Podmínkou uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ je, že musí jít o
závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován. Způsob takové
identifikace zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoli jednoznačným
způsobem.
K tomu však v dané věci nedošlo. V zápise ze dne 27. 1. 2003 je uvedena pouze
výše dluhu. Tento údaj však k řádné identifikaci dluhu v tomto případě nestačí,
neboť sama žalobkyně v žalobě uvádí, že má za žalovaným více pohledávek (srov.
bod I žaloby). Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 18. října 2005 sp.
zn. 32 Odo 1415/2004 dovodil, že určitost uznávaného závazku podle § 323 odst.
1 ObchZ musí vyplývat z písemného projevu dlužníka (přičemž identifikace
uznaného závazku může být provedena i odkazem na příslušnou fakturu) a nelze ji
dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává.
Dovolatelka v posuzované věci také namítla, že předchozí řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, uplatňuje tedy
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud však při
zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané
souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové
vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Dovolací soud je ve smyslu § 242
odst. 3 věty první o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, a proto jsou
pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
či nikoli, relevantní jen otázky, jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel
napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil, přičemž se musí jednat o
otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá. V posuzované věci však
dovolatelka žádným způsobem blíže neozřejmila, v čem spatřuje vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a proto je
dovolací soud – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní
tarif), ve znění účinném do 31. 8. 2006] a z paušální částky náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu