32 Odo 1292/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobce Ing. B. H., správce konkursní postaty
úpadkyně D. s.r.o., proti žalovanému R. P., podnikateli, o 74 359,50 Kč
s příslušenstvím a o příslušenství z částky 70 000,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 133/96, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
9. prosince 2004, č.j. 35 Co 470/2004-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
9. prosince 2004, č.j. 35 Co 470/2004-83, v prvním, druhém a třetím výroku a
rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 2. prosince 1997, č.j. 10 C
133/96-32, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou (po zastavení řízení co do částky
70 000,- Kč) domáhal po žalovaném zaplacení 74 359,50 Kč s příslušenstvím (a
dále příslušenství z částky 70 000,- Kč) jako částky rovnající se dani z
obratu, kterou žalovanému dodatečně vyúčtoval ke kupní ceně zboží odebraného od
žalobce poté, co mu žalovaný nepředložil výpis z obchodního rejstříku.
Okresní soud v Děčíně ve výroku označeným rozsudkem žalovanému uložil zaplatit
žalobci částku 74 359,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 4. prosince 1992 do
zaplacení a náklady řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru,
že mezi účastníky řízení byla uzavřena kupní smlouva, přičemž vyfakturovaná
kupní cena (faktura číslo 44592 znějící na částku 577 438,- Kč) neobsahovala
částku odpovídající dani z obratu, kterou žalobce žalovanému dodatečně
vyúčtoval fakturou č. 97692 znějící na částku 144 359,50 Kč. Vycházeje z
povinnosti kupujícího dle § 447 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
zaplatit za zboží kupní cenu uvedl, že součástí kupní ceny za podmínek, za
nichž ke koupi zboží došlo, byla i daň z obratu. Žalobce se tak oprávněně
domáhá zaplacení celé kupní ceny obsažené v předmětných dvou fakturách. Proto
žalobě vyhověl.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne
9. prosince 2004, č.j. 35 Co 470/2004-83, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 74 359,50 Kč s 18 % úrokem z prodlení
od 4. prosince 1992 do zaplacení (výrok I.), nepřiznal náhradu nákladů za
řízení před soudem prvního stupně žádnému z účastníků (výrok II.), uložil
žalovanému zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok III.) a zastavil
řízení co do úroku z prodlení ve výši 18 % z částky 70 000,- Kč od 4. prosince
1999 do zaplacení (výrok IV.).
Odvolací soud, po doplnění dokazování důkazem listiny – kupní smlouvou, kterou
žalobce předložil k důkazu v odvolacím řízení, se s právními závěry soudu
prvního stupně neztotožnil. Při přezkoumání odvolání žalovaného vyšel z úvahy,
že úspěšnost žalobního požadavku na zaplacení peněžité částky odpovídající dani
z obratu je podmíněna tím, že povinnost žalovaného takovou peněžitou částku
zaplatit vyplývá buď ze zákona nebo ze smlouvy.
Podle právního posouzení odvolacího soudu byla dne 26. července 1992 mezi
účastníky uzavřena písemná kupní smlouva podle § 409 obch. zák., jejímž
předmětem byla dodávka zboží za dohodnutou kupní cenu ve výši 577 438,- Kč,
kterou byl žalovaný (kupující) podle § 448 odst. 1 obch. zák. povinen zaplatit.
Vycházeje z ujednání účastníků o daňovém režimu „bez daně z obratu – kupující
prohlašuje, že zboží bude sloužit pro jeho vlastní potřebu a že je zapsán v
podnikovém, resp. obchodním rejstříku a předá prodávajícímu do doby odeslání
zboží kopii výpisu z podnikového, resp. obchodního rejstříku“, dovodil, že
účastníci daň z obratu součástí kupní ceny neučinili. Na věci nic podle
odvolacího soudu nemění, bylo-li v řízení prokázáno, že žalovaný jako
podnikající fyzická osoba nebyl v den uzavření kupní smlouvy zapsán v obchodním
rejstříku, jelikož nebyl při vlastním nákupu ze zákona ve vztahu ke státu
plátcem daně z obratu; kdyby to bylo opačně, povinnost vymáhat na něm zaplacení
daně z obratu by byla na státu. Z prohlášení kupujícího ve shora citovaném
ujednání účastníků o daňovém režimu nelze podle odvolacího soudu ani výkladem
dovodit, že součástí kupní ceny při nesplnění určité a konkrétní podmínky na
straně žalovaného bude určitá další částka, kterou by byl povinen nad rámec
dohodnuté kupní ceny zaplatit. Za stavu, kdy žalobce (prodávající) neprokázal,
že součástí dohodnuté kupní ceny byla částka rovnající se dani z obratu, jejímž
plátcem je ve vztahu ke státu podle zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, v
platném znění, prodávající (žalobce) a nikoli žalovaný, a kdy povinnost
žalovaného zaplatit částku rovnající se dani z obratu nevyplývá ani ze žádného
právního předpisu, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a třetího výroku napadl
žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovolatel
vychází při citaci uvedených ustanovení z občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2001).
Dovolatel se ztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně, na
jehož závěry nemůže mít žádný vliv písemné smluvní ujednání, předložené až v
odvolacím řízení. Poukazuje na zásadní odlišnost režimu obratové daně od daně z
přidané hodnoty a trvá na tom, že žalovaný je povinen mu dodatečně
vyfakturovanou daň z obratu zaplatit. V této souvislosti zdůrazňuje, že
předmětem daně byl obrat z prodeje zboží, takže plátcem daně byl vždy
prodávající. Zboží se podle tehdy platných právních předpisů prodávalo zásadně
za ceny s daní, jejímž plátcem ve vztahu ke státu byl prodávající, který ji
odváděl státu a jemuž ji kupující platil v kupní ceně. Pouze v případě, že
kupující byl plátcem daně a zboží nakupoval pro vlastní použití, mohlo být
prodáno bez daně. Z toho dovozuje, že daňový režim nebyl a nemohl být předmětem
smluvního ujednání, projevem smluvní volnosti. Jeho uvedení ve smlouvě bylo
nutným předpokladem pro způsob fakturace ceny na základě zákonných předpokladů
pro uplatnění příslušného daňového režimu. Nebyly-li proto v souzené věci na
straně žalovaného splněny podmínky stanovené právními předpisy pro prodej zboží
bez daně, nemohla být dle názoru dovolatele sjednána ani platně cena bez daně.
Další argumentaci na podporu oprávněnosti žalobního nároku dovolatel opírá o
částečnou platbu žalovaného ve výši 70 000,- Kč v průběhu řízení, kterou je
třeba podle jeho názoru kvalifikovat jako uznání celého žalobního nároku.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud
věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.
rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Podle dosavadních právních předpisů soud (ve shodě s ustáleným výkladem
podávaným soudní praxí) zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí
dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání
(shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v nálezu ze dne 20.
února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01). Z tohoto pohledu se dovolání žalobce
podané až po uplynutí jednoměsíční lhůty počítané od právní moci rozhodnutí
(srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001), jeví
opožděným (posledním dnem této lhůty byl čtvrtek 3. března 2005). Z napadeného
rozsudku se nicméně podává, že opožděné podání dovolání mělo svůj původ v
nesprávném poučení o lhůtě k jeho podání (ačkoliv odvolací soud věc sám
projednal a rozhodl podle dosavadních předpisů, poučil účastníky o možnosti
podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho rozsudku).
Nejvyšší soud pak již v usnesení ze dne 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo
317/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003, pod
číslem 7, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého dovolání podané
účastníkem po uplynutí lhůty uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném
před 1. lednem 2001 nelze odmítnout jako opožděné, dodržel-li účastník lhůtu,
kterou mu k podání tohoto opravného prostředku v písemném vyhotovení rozhodnutí
nesprávně vymezil odvolací soud. Nejvyšší soud má proto dovolání v této věci za
včasné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (a souvisejícímu výroku o nákladech řízení),
a je i důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 1 a odst. 3 větu první o. s. ř.);
z úřední povinnosti přihlíží pouze k vadám vyjmenovaným v ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a s ohledem na přípustnost podaného
dovolání i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Vady, jež by řízení činily zmatečným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s.
ř. v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají; jinak tomu však je
s jinými vadami řízení, které současně zakládají důvodnost dovolání ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud se této vady řízení dopustil tím, že rozsudek odvolacího soudu
změnil (rozhodl ve věci samé), ačkoli zákonné podmínky pro takové rozhodnutí
nebyly splněny.
Podle ustanovení § 221 odst. 1, věty první, o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší. Podle písmene c) druhé věty
tohoto odstavce tak učiní tehdy, jestliže rozsudek není přezkoumatelný pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. uvede soud v odůvodnění rozsudku podstatný obsah
přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný
skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Právním posouzením
věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného
právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný
skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci
na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k
předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta.
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem,
zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a
spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních
práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást
práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř. ve
svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným.
Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl určité
dokazování (předmětnými dvěma fakturami), nicméně v písemném vyhotovení
rozsudku ve shodě s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nepostupoval. Tohoto
pochybení se dopustil tím, že dospěl k závěru o uzavření kupní smlouvy mezi
účastníky, aniž vysvětlil, na základě jakých úvah a z jakých skutkových
zjištění tak učinil, jaká právní ustanovení na zjištěný skutkový stav
aplikoval, přičemž rovněž ani neuvedl, jakou formou (písemně, ústně,
konkludentně) k uzavření smlouvy došlo. Týmž nedostatkem trpí i jeho závěr, že
součástí kupní ceny byla i daň z obratu, a proto se žalobce oprávněně domáhá
zaplacení celé kupní ceny obsažené ve dvou předmětných (shora citovaných)
fakturách. Soud totiž vůbec neuvedl, jaké právní předpisy aplikoval a na
základě jakých právních úvah dovodil, že žalobce má nárok na částku rovnající
se dani z obratu. Tyto nedostatky, jichž se soud prvního stupně dopustil, mají
ten důsledek, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Za tohoto stavu neměl
odvolací soud jinou možnost, než rozsudek soudu prvního stupně zrušit [§ 221
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] a věc mu vrátit k dalšímu řízení [§ 221 odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. Odvolací soud však takto nepostupoval, neboť na základě
závěru o uzavření písemné kupní smlouvy mezi účastníky, který učinil po
doplnění dokazování a na základě svých právních úvah dospěl k jinému právnímu
posouzení věci, v důsledku něhož rozhodl ve věci samé a rozhodnutí soudu
prvního stupně změnil. Tímto nesprávným postupem zatížil řízení jinou vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k ní ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. přihlédl, i když nebyla
v dovolání uplatněna.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavřel, že dovolací důvod dle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. je naplněn, neboť nezrušil-li
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost jeho závěrů
[§ 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] s vrácením věci k dalšímu řízení [§ 221 odst.
2 písm. a) o. s. ř.], zatížil řízení jinou vadou, která měla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 14).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž se
zabýval argumenty uplatněnými v dovolání, v rozsahu napadeném dovoláním, tj. v
prvním a ve třetím výroku, jakož i v dalším souvisejícím druhém výroku bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) rozsudkem zrušil (§
243b odst. 1, část věty za středníkem a odst. 5 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro
které bylo nutné zrušit rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej a věc vrátil v uvedeném
rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, o.
s. ř.), v němž bude přihlédnuto též k námitkám, které dovolatel uplatnil v
dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu