ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně C. a.s., (dříve C. s.r.o.), zastoupené advokátem, proti žalované G.
C. s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 609 230,70 Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení částky 1 057 158,10 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v P. pod sp. zn. 47 Cm 13/2003, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 26. května 2005
č. j. 12 Cmo 391/2004-105, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 26. května 2005 č. j. 12 Cmo
391/2004-105 a rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 22. června 2004 č. j. 47 Cm
13/2003-65 v rozsahu, ve kterém bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované částku
885 993,50 Kč s 3,5% úrokem od 1. 12. 2002 do zaplacení a ve kterém bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v P. k dalšímu řízení.
zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně v souvislosti se
zajišťováním dopravy zboží uzavřela se žalovanou dne 8. 2. 2000 smlouvu o
poskytování přepravních služeb, na jejímž základě předala žalované dne 21. 10.
2002 zboží výpočetní techniky k přepravě. Dne 22. 10. 2002 došlo k odcizení
kamiónu, tedy i zboží v hodnotě 1 615 284,20 Kč. Žalobkyně tuto částku uhradila
vlastníkům odcizeného zboží a po žalované se domáhala její náhrady. Nárok na
úhradu části požadované náhrady škody ve výši 1 006 053,50 Kč zanikl zápočtem
vzájemných pohledávek žalobkyně a žalované, takže k úhradě zůstávala pouze
částka 609 230,70 Kč (žalovaná částka). Žalovaná uplatnila vůči žalobkyni
vzájemný návrh na zaplacení přepravného ve výši 1 057 158,10 Kč. Vzhledem k
tomu, že v průběhu řízení došlo orgány Policie ČR k nalezení části odcizeného
zboží, žalobkyně vzala svůj návrh zpět. Výše nároku žalované byla mezi
účastníky nesporná, žalobkyně však trvala na existenci své pohledávky na
náhradu škody vzniklé odcizením zboží. Soud prvního stupně posoudil smlouvu
účastníků z 8. 2. 2000 jako smlouvu o přepravě věci uzavřenou podle obchodního
zákoníku, nikoliv smlouvu zasílatelskou podle § 601 obchodního zákoníku (dále
jen „ObchZ“). Z uzavřené smlouvy vyplývá, že žalované bylo placeno za přepravu
a pokud byl její závazek specifikován jako obstarání přepravy, slovo „obstarat“
bylo použito z toho důvodu, že žalovaná, která je dopravcem, mohla pro
provedení přeprav najímat další smluvní dopravce. Odpovědnost žalované posoudil
soud prvního stupně podle § 622 odst. 1 ObchZ, podle kterého dopravce odpovídá
za škodu na zásilce, jež vznikla po jejím převzetí dopravcem až do jejího
vydání příjemci, ledaže ji dopravce nemohl odvrátit při vynaložení odborné
péče. V daném případě, kdy došlo k přepadení kamionu tak, že kamion byl
zastaven, řidič vyvlečen za použití zbraně a zásilka odcizena, jednalo se podle
závěru soudu prvního stupně o liberační důvod podle uvedeného ustanovení.
Žalovaná jako dopravce by odpovídala za škodu na zboží vzniklou např. jeho
odcizením ze stojícího nezabezpečeného kamionu nebo vzniklou v souvislosti s
dopravní nehodou zaviněnou řidičem dopravního prostředku, který žalovaná pro
splnění závazku použila. Po dopravci nemůže být v souvislosti se zajištěním
odborné péče vyžadováno, aby běžně vozy přepravující zásilky např. doprovázely
bezpečnostní služby či ozbrojené kolony. Žalobkyně proto pohledávku z důvodu
náhrady škody vůči žalované nemá. Otázka pojištění žalované není pro
odpovědnostní vztah podle názoru soudu prvního stupně rozhodná.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. rozsudkem ze dne 26. května 2005 č. j.
12 Cmo 391/2004-105 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem
II v rozsahu, podle kterého je žalobkyně povinna zaplatit žalované částku 885
993,50 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení, a pod bodem
III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
závěry soudu prvního stupně a částečně i se závěry právními. Smlouva účastníků
ze dne 8. 2. 2000 však podle jeho názoru neodpovídá náležitostem smlouvy o
přepravě věci podle § 610 ObchZ, neboť neobsahuje ujednání o přepravě konkrétní
věci z určitého místa do jiného určitého místa a dále neobsahuje závazek
odesílatele zaplatit dopravci konkrétní částku jako úplatu za předmětnou
přepravu. Jedná se proto o nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle § 269 odst. 2
ObchZ. Smlouva o přepravě věci však mezi účastníky vznikla ústní formou na
základě ústní objednávky žalobkyně a následným převzetím zboží výpočetní
techniky žalovanou k přepravě dne 21. 10. 2002 ve smyslu § 629 ObchZ a
ustanovení § 41 vyhlášky č. 133/1964 Sb., o silničním přepravním řádu, v
platném znění. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o
naplnění liberačního důvodu podle § 622 ObchZ. Nepřijal názor žalobkyně, že
žalovaná za škodu odpovídá z důvodu porušení její smluvní povinnosti sjednané v
článku II bodu 12 smlouvy ze dne 8. 2. 2000 pojistit veškeré zásilky převzaté k
přepravě proti nebezpečí ztráty, odcizení, zničení nebo poškození. I kdyby bylo
možno odpovědnost žalované posuzovat podle obecných ustanovení obchodního
zákoníku, což je vyloučeno, neboť je zákonem stanovena speciální úprava v § 610
a násl. ObchZ, nebyla by dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené
povinnosti pojistit přepravované zboží a vznikem škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), přičemž jako důvody uvádí nesprávné právní posouzení
věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Zásadní právní otázkou, která dosud
nebyla judikována a kterou soudy obou stupňů řešily v rozporu s hmotným právem,
je podle názoru žalobkyně posouzení, zda odpovědnost za škodu vzniklou při
přepravě v důsledku loupežného přepadení a následná liberace přepravce (míněn
dopravce) může být nahrazena odpovědností z porušení smluvní povinnosti
pojistit přepravovanou zásilku, když při neexistenci uzavřeného pojištění škoda
vzniklá z titulu loupežného přepadení, za kterou žalovaná v důsledku liberace
neodpovídá, je nahrazena škodou vzniklou z titulu odpovědnosti za porušení
smluvního závazku, tedy škodou vzniklou z neposkytnutého pojistného plnění pro
neexistenci pojištění (a za toto porušení povinnosti žalovaná odpovídá), a zda
za této situace je naplněna i další podmínka odpovědnosti – příčinná souvislost
mezi vzniklou škodou a porušením právní povinnosti – tedy zda v takovém případě
latentně vedle sebe existují podmínky pro vznik jedné nebo druhé odpovědnosti,
či obou. V daném případě měla sjednaná povinnost žalované k pojištění zásilky
krýt škody vzniklé na zásilce zejména i pro případy, které nastanou z důvodu
vyšší moci, respektive dalších důvodů umožňujících liberaci dopravce. Pojištění
tedy neslouží výlučně k nahrazení insolventnosti škůdce, jak uzavřel soud
prvního stupně. Žalobkyně je toho názoru, že je možné smluvně zajistit náhradu
škody, v dané věci se tak stalo včleněním ujednání o povinnosti žalované
pojistit zásilku, s čímž korespondovalo zahrnutí nákladů na pojištění do ceny
přepravy podle článku II bodu 12 smlouvy. Žalobkyně dále poukázala na nesprávný
postup soudů obou stupňů, když zcela bezdůvodně věnovaly svoji pozornost
původnímu tvrzení žalobkyně o odpovědnosti žalované z titulu převzaté zásilky k
přepravě podle § 622 odst. 1 ObchZ, které však již při prvém jednání soudu
opustila a nahradila ji odpovědností žalované za porušení smluvní povinnosti
pojistit přepravovanou zásilku proti riziku ztráty, odcizení, zničení nebo
poškození. Zde je nesporně dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti
žalované uzavřít příslušný pojistný vztah a nevyplacením pojistného plnění. Žalobkyně namítla, že důkazní řízení v tomto směru prakticky neproběhlo,
žalovaná předložila pouze irelevantní stanovisko pojišťovny K., které soud
prvního stupně blíže nespecifikoval, takže není jisté, zda se vztahovalo k
předmětné zásilce. Žalobkyně poukázala na to, že navrhovala, aby žalovaná
předložila důkaz o uplatnění pojistného plnění z popsaného titulu, neboť má za
jisté, že žalovaná odcizení zásilky pojišťovně neoznámila. Uvedený postup
považuje žalovaná za vadu řízení, s čímž souvisí i absence odůvodnění rozsudku
podle § 157 o. s. ř., tedy uvedení toho, jakými úvahami se soud např. při
vyslovení závěru o nedostatku příčinné souvislosti řídil.
Odvolací soud (a
předtím i soud prvního stupně) se v odůvodnění rozsudku soustředil pouze na
otázku liberace žalované z odpovědnosti podle § 622 ObchZ a otázku odpovědnosti
žalované z titulu obecné odpovědnosti pro porušení smluvní povinnosti řešil
pouze konstatováním nedostatku příčinné souvislosti. Žalobkyně navrhla zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je podle jejího názoru
nepřípustné, neboť soudy obou stupňů správně posoudily celou právní věc
přijetím závěru, že se v případě loupeže jedná o liberační důvod. Není přitom
pravdou, že žalobkyně úplně upustila od svého tvrzení, že loupež není
liberačním důvodem, když ještě v odvolání existenci takového liberačního důvodu
popírala. Soudy obou stupňů se zcela jasně vypořádaly i s druhým tvrzením
žalobkyně týkajícím se údajného nepojištění žalované s tím, že ani teoreticky
by nebyla dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené povinnosti pojistit
přepravované zboží a vznikem škody. Nadto sama žalovaná v řízení předložila
pojistnou smlouvu č. 2201000203, kterou uzavřela s K. – L. V. – A. –
organizační složka, IČ 2649830, která byla v okamžiku loupežného přepadení
účinná. Žalovaná dále poukázala na to, že podle smlouvy byla povinna uzavřít
pojistnou smlouvu pro případ nebezpečí ztráty, odcizení, zničení nebo poškození
přepravovaného zboží, nikoliv však pro případ, který je vyloučen z její
odpovědnosti, tedy loupežné přepadení. Žalovaná navrhla odmítnutí, event.
zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené
náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť řešení otázky odpovědnosti žalované za škodu
vzniklou odcizením přepravované zásilky je v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud poté posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů,
jimiž je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich
obsahového vymezení v dovolání.
Odvolací soud učinil závěr, že požadavek žalobkyně na náhradu škody z důvodu
porušení smluvní povinnosti podle článku II bodu 12 smlouvy ze dne 8. 2. 2000,
tj. pojistit veškeré zásilky převzaté k přepravě proti nebezpečí ztráty,
odcizení, zničení nebo poškození, není důvodný. Odvolací soud uzavřel, že i
kdyby bylo možno posuzovat odpovědnost žalované za předmětnou škodu podle
obecných ustanovení obchodního zákoníku, což je v daném případě vyloučeno,
neboť je nutno aplikovat speciální úpravu podle § 610 a násl. ObchZ, nebyla by
ani dána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti pojistit přepravované
zboží a vznikem škody, neboť příčina vzniku škody spočívala v odcizení zboží
při přepravě, nikoliv v případném nedostatečném pojištění předmětné přepravy
zboží.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že smlouva ze dne 8. 2. 2000 není
ve smyslu § 610 ObchZ smlouvou o přepravě věci, je však třeba ji považovat za
rámcovou smlouvu, jejíž ujednání se stalo součástí následně uzavřené smlouvy o
přepravě věci.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, neboť ustanovení § 622
ObchZ obsahuje speciální úpravu podmínek odpovědnosti dopravce za škodu na
zásilce. Pouze pro tuto škodu je vyloučena obecná úprava odpovědnosti za škodu.
Toto ustanovení se však nevztahuje na jiné škody způsobené dopravcem porušením
povinnosti ze smlouvy o přepravě věci.
Odvolací soud rovněž nesprávně odůvodnil závěr o nedostatku příčinné
souvislosti mezi porušením povinnosti pojistit přepravované zboží a vznikem
škody tím, že příčina vzniku škody spočívala v odcizení zboží při přepravě, a
nikoliv v případném nedostatečném pojištění předmětné přepravy zboží. Odvolací
soud zaměnil dva případné protiprávní úkony. Podle dovolatelky spočívá
protiprávní úkon žalované ve skutečnosti, že žalovaná v rozporu s ustanovením
článku II bodu 12 smlouvy ze dne 8. 2. 2000 nepojistila přepravované zboží
proti odcizení, přičemž majetková újma žalobkyně spočívá v tom, že jí nebylo
vyplaceno pojistné plnění, které by jí jinak při uzavření pojistné smlouvy
náleželo. Odvolací soud se však ve skutečnosti předpoklady odpovědnosti za
škodu v důsledku tohoto tvrzeného protiprávního úkonu žalované nezabýval, neboť
dovodil, že otázka pojištění přepravovaného zboží je z hlediska případné
odpovědnosti žalované za škodu bezvýznamná. Odvolací soud však tento závěr
učinil na základě neúplného právního posouzení věci. Odvolací soud měl nejprve
[a to případně i pomocí výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“) a § 266 odst. 1 až 4 ObchZ] učinit právní závěr, zda
žalovaná porušila svoji smluvní povinnost. Teprve poté mohl posuzovat vznik
škody u žalobkyně a příčinnou souvislost mezi případným protiprávním úkonem
žalované a vznikem škody. Příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem žalované
a vznikem škody u žalobkyně by byla dána tehdy, pokud by podle smlouvy měla
žalovaná pojistit přepravované zboží podle § 815 ObčZ ve znění účinném do 31.
12. 2004, tj. pojistit majetek přepravce, tato povinnost se vztahovala na
případ loupeže a žalovaná tuto povinnost porušila. Škoda by pak spočívala v
tom, že žalobkyně, resp. vlastníci přepravovaného zboží by neobdrželi pojistná
plnění a žalobkyně by byla povinna předmětnou částku uhradit vlastníkům zboží.
Odpovědnost žalované za škodu by však nezaložilo smluvní ujednání o její
povinnosti uzavřít pojištění pro případ její odpovědnosti za škodu, neboť z té
se žalovaná liberovala. V takovém případě by pojištění skutečně sloužilo pouze
jako finanční zdroj v případě odpovědnosti žalované za škodu na přepravované
zásilce.
V případě, že by soud shledal odpovědnost žalované v důsledku porušení
povinnosti pojistit přepravované zboží, musel by ještě posoudit, zda žalobkyně
uplatnila svůj nárok na náhradu škody k započtení vůči nároku žalované na
úhradu přepravného.
Z uvedených hledisek však odvolací soud věc neposuzoval. Lze tedy uzavřít, že
rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud
podle § 243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k této skutečnosti se již nebylo třeba zabývat namítanými vadami
řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu