32 Odo 1316/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce L. H., zastoupeného JUDr. I. T., advokátkou proti
žalované JUDr. V. H., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem o zaplacení 458 653 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 115/97,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna
2006, č.j. 15 Co 151/2005-525, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2006, č.j. 15 Co
151/2005-525, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2004,
č.j. 13 C 115/97-484, pokud jimi bylo rozhodnuto o nároku žalobce co do částky
72 603 Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, se
v tomto rozsahu zrušují a věc se vrací v daném rozsahu Okresnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá.
příslušenstvím a výrokem IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k
závěru, že žalobce, jako zhotovitel, a žalovaná, jako objednatelka, uzavřeli
dne 17. 6. 1995 smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále
jen „obch. zák.“) s předmětem díla - rekonstrukce a oprava domu žalované a
termínem dokončení prací 20. 10. 1995 za pevnou cenu bez daně z přidané hodnoty
ve výši 1 024 220 Kč. Žalobce dne 13. 3. 2002 omezil žalobou požadovanou částku
814 815 Kč s příslušenstvím na 458 653 Kč s příslušenstvím, proto soud řízení
co do částky 356 162 Kč s příslušenstvím zastavil. Při posouzení věci vyšel ze
zjištění, že žalovaná žalobci na splnění díla zaplatila zálohu 1
280 000 Kč a od smlouvy odstoupila dopisem ze dne 17. 6. 1996, doručeným týž
den žalobci. Odstoupení žalované od smlouvy pro nesplnění díla žalobcem, tj.
pro podstatné porušení smlouvy (§ 345 obch. zák.), považoval za oprávněné (§
344 obch. zák.) pokud žalobce dílo neprovedl v původně sjednaném a ani v
dodatečně stanoveném termínu. Dále dovodil, že účastníci jsou povinni si vrátit
vše, co bylo podle smlouvy plněno (§ 351 obch. zák.). Okresní soud se ztotožnil
s tvrzením žalované, že jako vlastnice nemovitosti získala plněním ze zrušené
smlouvy bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 občanského zákoníku (dále jen
“obč. zák.“). Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel z údajů znaleckého
posudku znaleckého ústavu S., s.r.o. a jeho dodatků č. 2 a 3, z nichž dovodil,
že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 72 603 Kč, představující rozdíl mezi
hodnotou provedených prací žalobcem ve výši 1 681 877 Kč a částkou zaplacenou
žalovanou žalobci ve výši 1 280 000 Kč společně s částkou 329 274 Kč,
připadající na odstranění vad díla. Za nezaplacení přiznané částky včas uložil
žalované zaplatit žalobci i úroky z prodlení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č.j. 15 Co
151/2005-525, výrokem I. potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do
částky 386 050 Kč s příslušenstvím, výrokem II. rozsudek okresního soudu ve
vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení 72 603 Kč s příslušenstvím
zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudu obou stupňů.
Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení výše
bezdůvodného obohacení žalované, založeného na názoru, že jím je hodnota plnění
žalobce. Odvolací soud dospěl k závěru, že bezdůvodným obohacením žalované je
zvýšení ceny její nemovitosti v důsledku plnění žalobce, proto zopakoval
dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu S., s.r.o. ze dne 5. 8. 2003 ve
znění dodatku č. 1 ze dne 19. 12. 2003 a zjistil, že cena nemovitosti žalované
před započetím stavebních prací činila 736 260 Kč a v době po ukončení prací v
červnu 1996 částku 1 894 340 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami ve
výši 1 158 080 Kč považoval za bezdůvodné obohacení žalované. Vyplynulo-li ze
skutkových zjištění, že žalovaná zaplatila žalobci 1 280 000 Kč, tedy více než
činilo její bezdůvodné obohacení, odvolací soud uzavřel, že žaloba není v plném
rozsahu důvodná a rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé výroku potvrdil
a ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu co do částky 72 603 Kč zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež opírá o možnou
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) pokud se jedná o potvrzující výrok I., a o ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k měnícímu výroku II., přičemž
uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že pro
určení výše bezdůvodného obohacení použil soud ustálenou judikaturu pro případ
investic do cizí nemovitosti, což podle něj nepostihuje daný skutkový stav.
Navíc odvolací soud pochybil tím, že při určení výše bezdůvodného obohacení
vyšel z ceny, která byla stanovena znaleckým posudkem, a to jako cena
administrativní, a nikoliv z ceny obecné. Žalobce souhlasí s odvolacím soudem,
že bezdůvodné obohacení se v daném případě odvíjí od hodnoty, o níž se žalovaná
obohatila, ale domnívá se, že touto hodnotou je finanční částka, kterou by
žalovaná byla nucena zaplatit v daném místě a čase na dosažení stejného plnění,
které ji poskytl žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání v části, v níž žalobce napadl potvrzující výrok I. odvolacího soudu,
není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního
rozhodl ve věci samé v pořadí prvním rozsudkem. V uvedené části dovolání
přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle
písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání neumožňují).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku
odvolacího soudu nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by
byla v rozporu s hmotným právem (§ 451 odst. 1, § 458 odst. 1 obč. zák.) a
postupoval v souladu s ustálenou judikaturou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu
Cpj 34/78 ze dne 28. 3. 1995, publikovaného pod Rc 26/76 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, seš. 5, str. 270, a následnou judikaturu -
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003),
pokud učinil závěr, že bezdůvodným obohacením žalované je zvýšení ceny její
nemovitosti v důsledku plnění žalobce.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Názor dovolatele, že bezdůvodné obohacení odvíjející se od hodnoty, o níž se
žalovaná obohatila, by mělo být vyjádřeno finanční částkou, kterou by žalovaná
byla nucena zaplatit v daném místě a čase na dosažení stejného plnění, jež ji
žalobce poskytl, není pro řešení v dané věci přiléhavý. Uvedené zjištění
hodnoty plnění by se použilo pouze v případě (§ 544 obch. zák.), kdy k
odstoupení od smlouvy by došlo pro porušení povinnosti na straně objednatele. V
posuzovaném případě ale odstoupila od smlouvy objednatelka (žalovaná) pro
porušení povinnosti zhotovitele (žalobce), spočívající v nesplnění díla řádně a
včas. V takovém případě se za bezdůvodné obohacení považuje zvýšení hodnoty
domu žalované (srov. výše uvedené rozsudky Nejvyššího soudu). Je nepodstatné,
že těmito rozhodnutími byla řešena investice do cizí nemovitosti, nýbrž je
rozhodující, že Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích přijal právní závěr, že
výše bezdůvodného obohacení při zhodnocení nemovitosti se rovná rozdílu hodnot
domu před počátkem stavebních prací a po jejich dokončení.
Námitka dovolatele směřující do zjištění ceny ze znaleckého posudku, jako ceny
administrativní, je námitkou do zjištění skutkového stavu; navíc odvolací soud
ani takové skutkové zjištění neučinil. Dovolací soud v tomto směru odkazuje na
výše uvedené s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
něhož se dovolací přezkum otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či
úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.),
přípustnost dovolání neumožňují. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními
odvolacího soudu. V tomto směru se tedy dovolací soud při posuzování
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohl
namítanou otázkou zjištění ceny ze znaleckého posudku zabývat.
Protože odvolací soud správně vyložil ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. a §
458 odst. 1 obč. zák., nelze dospět k závěru, že v dané věci byla napadením
potvrzujícího výroku odvolacího soudu nastolena právní otázka, která by byla
řešena v rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné
okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího
soudu v tomto směru zásadně právně významným.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v části, jíž je napadán potvrzující
výrok I. rozsudku odvolacího soudu, není podle § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř v
dané věci přípustné.
Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. v části, v níž směřuje proti měnícímu výroku II. rozsudku
odvolacímu soudu ve věci samé.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby
nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a žalobce
ani tyto vady nenamítá.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při
přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné
souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v
závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li
dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této
vadě řízení vůbec nedošlo.
Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i
nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež
brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu,
seš. 3/94, č. 10 II).
Dovolací soud dospěl k závěru, že právě touto jinou vadou ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci,
a kterou dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
je řízení poznamenáno.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení i ve spojení s § 211 o. s. ř.
je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést, jakými úvahami se při hodnocení
důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce a dbá o to, aby odůvodnění
rozsudku bylo přesvědčivé.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části,
týkající se určení výše ceny nemovitosti před a po ukončení stavebních prací,
nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Ze
skutkových zjištění odvolacího soudu totiž nevyplývá, o jakou cenu nemovitosti
před a po ukončení stavebních prací se jedná, jak znalec cenu stanovil.
V daném případě měla být cena nemovitosti k datu před počátkem stavebních prací
a po jejich dokončení stanovena jako cena obecná, tj. cena obvyklá v daném
místě a čase, která vychází z úrovně tehdy skutečně sjednávaných cen na trhu, a
která je chápána jako cena přiměřená při prodeji srovnatelných nemovitostí v
konkrétním místě a čase (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1999, seš. 3, pod označením 15/99, v němž Nejvyšší soud přijal
závěr, že podkladem pro určení hodnoty nemovitosti není cena nemovitostí
zjištěná znaleckým posudkem podle cenového předpisu, tedy tzv. cena odhadní,
nýbrž cena obvyklá v daném místě a čase, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu
nemovitosti a je běžně označována jako cena tržní, odpovídající poptávce a
nabídce v daném místě a čase). Dovolateli je třeba dát za pravdu, že při určení
ceny nemovitosti před a po jejím zhodnocení je třeba vycházet z ceny obvyklé a
nikoliv z ceny zjištěné podle cenových předpisů, neboť ta má jen informativní a
orientační význam.
Z výše uvedených důvodů nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v napadeném rozsahu ohledně zamítnutí žaloby co do částky 72 603 Kč s
příslušenstvím, správné, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v uvedené rozsahu
zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i
pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v daném rozsahu i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v konstatovaném rozsahu tomuto soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu