NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 133/2003-112
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce B. p. P. 1 –
státního podniku v likvidaci, zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti
žalované D., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. M., advokátem, o zaplacení
částky 1,589.957,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 7 Cm 211/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. února 2002, č.j. 11 Cmo 349/2001-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2001, č.j. 7 Cm 211/96-74,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 57.714,- Kč s příslušenstvím (výrok
I.), žalobu na zaplacení částky 1,532.243,- Kč s příslušenstvím
zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 24. srpna 2001, č.j. 7 Cm 211/96-74, tak, že žalované
uložil zaplatit žalobci částku 61.596,- Kč se 17% úrokem z prodlení z
částky 28.106,- Kč od 13. července 1994 do 31. prosince 1994,
s 18% úrokem z prodlení z částky 51.906,- Kč od 1. ledna 1995 do 30. března
1995, s 18% úrokem z částky 61.596,- Kč od 1. dubna 1995 do 25. června
1995 a s 19% úrokem z prodlení z téže částky od 26. června 1995 do
zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a co do zbývající částky
1,528.361,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (první výrok).
Žalobci dále uložil zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou
stupňů k rukám advokáta JUDr. J. M. částku 141.510,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně
odvoláním napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě na zaplacení
náhrady za bezdůvodné obohacení žalované, jež jí vzniklo
užíváním nebytových prostor bez právního důvodu, poté, co mezi
účastníky byla uzavřena neplatná nájemní smlouva.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná má
žalobci poskytnout náhradu za bezdůvodné užívání nebytových prostor ve výši
regulovaného nájemného, jelikož se v tomto rozsahu na úkor žalobce ve smyslu
ustanovení § 451 občanského zákoníku bezdůvodně obohatila. V části, v níž
žalobce požadoval náhradu za užívání ve výši „volného nájemného“ a v části, v
níž se domáhal náhrady za poskytnuté služby spojené s užíváním, soud prvního
stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal poskytnutí těchto
služeb, a že na náhradě za užívání místností požadoval více,
než za kolik tyto místnosti bylo možno v dané době s ohledem na cenové předpisy
pronajímat.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti
uzavřené nájemní smlouvy i s jeho skutkovými závěry, podle kterých žalovaná
nebytové prostory užívala.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud shledal částečně důvodnou
žalovanou vznesenou námitku promlčení. Protože žaloba byl podána 18. července
1997, považoval nárok žalobce za promlčený ohledně náhrady za bezdůvodné
užívání za dobu před 18. červencem 1994, a to s odkazem na ustanovení § 107
odst. 1 občanského zákoníku. Promlčená tak je náhrada za užívání za dobu od 1.
září 1993 do 18. července 1994 a náhrada za
vodné a stočné a za další vyúčtované služby (úklid, osvětlení společných
prostor, odvoz odpadu) za rok 1993 ve výši 2.399,- Kč. Pokud jde o „náhradu“ za
tyto „vedlejší“ služby za rok 1994, považoval ji odvolací soud z pohledu
uplatněné námitky promlčení za bezvýznamnou, když žalobce žalované
přiznal při vyúčtování přeplatek 2,- Kč. Naopak promlčením
nejsou dotčeny nároky žalobce na náhradu za užívání za dobu od 19.
července 1884 (správně „1994“) do 26.
června 1995, a stejně tak i jeho nároky na náhradu za dodávku tepla a teplé
vody, za vodné a stočné za druhou polovinu roku 1994.
Při stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor
odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že při sjednání
výše nájemného z nebytových prostor v rozhodném období bylo nutno postupovat
podle ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci
nájemného z nebytových prostor (dále též jen „vyhláška“), a náhrada za
bezdůvodné užívání mohla být stanovena maximálně ve výši ceny, za kterou by
nebytové prostory mohly být pronajaty. Nepřihlížel tak k ustanovení § 1 odst. 4
vyhlášky, ani k vyhlášce Zastupitelstva hlavního města Prahy ze dne 25. února
1993, která ve vybraných lokalitách města zcela uvolnila ceny nájemného, když
tento cenový předpis byl vydán v rozporu s ustanovením § 45 písm. l) zákona č.
367/1990 Sb., o obcích, orgánem, který k tomu nebyl věcně příslušný, tj., byl
vydán zastupitelstvem a nikoli radou.
Naopak odvolací soud za důvodné považoval odvolání žalobce proti té části
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou byla žaloba zamítnuta, pokud
jde o nepromlčené náhrady za služby spojené s
užíváním nebytových prostor. Připustil, že pro žalobce správu
nemovitosti, v níž se nebytové prostory nacházely, vykonávala na
základě smlouvy společnost A., spol. s r.o., ovšem tato smlouva byla uzavřena
pouze pro případ, že místnosti budou užívány na základě nájemní smlouvy.
Jelikož se mezi účastníky uzavřená nájemní smlouva „ukázala“ absolutně
neplatnou, mohl náhradu za bezdůvodné obohacení po žalované požadovat přímo
vlastník, tj. žalobce.
Výši nepromlčené náhrady za užívání nebytových prostor žalovanou v období od
13. července 1994 do 26. června 1995 stanovil odvolací soud, vycházeje z roční
sazby 190,- Kč za m2, částkou 37.796,- Kč. Pokud jde o náhrady za služby
spojené s užíváním „místností“, nepromlčeny zůstaly náhrady za druhé pololetí
1994, konkrétně pak za dodávku tepla a teplé vody ve výši 18.074,- Kč a za
vodné a stočné 5.626,- Kč. V tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně „změnil“ a žalobě co do částky 61.596,- Kč s
příslušenstvím vyhověl. Jinak, tj. ohledně zbývající částky 1,528.361,- Kč s
příslušenstvím, žalobu zamítl.
Proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýkal
nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.], co do závěru, že „v rozhodné době nebyla výše nájemného z
nebytových prostor zcela uvolněna“. Zdůrazňoval, že soudy při svém rozhodování
měly správně vycházet z tzv. tržního nájemného a nikoli ze
sazby 190,- Kč za m2 podlahové plochy nebytových prostor ročně, a nesprávným
tak shledal právní názor, že nebylo možné nebytové prostory pronajmout za tržní
nájemné. Výhrady směřoval rovněž proti závěru, podle kterého je „v dané věci
třeba přiznat“ žalované „částečnou odůvodněnost námitky promlčení“. Dále
dovolatel namítal, že v řízení před soudy obou stupňů došlo k závažným vadám,
které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem, vyjma tohoto
obecného vymezení, tvrzené „závažné vady“ nijak nespecifikoval. Po právní
stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřoval „v závažných
pochybeních obou soudů“.
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Pro přijetí závěru, zda dovolání žalobce lze považovat za přípustné podle shora
citovaného ustanovení, je potřebné srovnání výroku rozsudku soudu prvního
stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, předmětem řízení je požadavek žalobce na úhradu
za užívání nebytových prostor v částce 1,540.871,- Kč, na úhradu tepla a teplé
vody v částce 36.348,- Kč a na úhradu vodného a stočného v částce 12.875,- Kč,
tj. celkem (po snížení o 137,- Kč) na zaplacení částky 1,589.957,- Kč.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl v rozsahu částky 57.714,-
Kč s příslušenstvím (bezdůvodné obohacení za
užívání nebytových prostor), přičemž ve zbývající části žalobu
zcela zamítl.
Naproti tomu odvolací soud považoval žalobu za důvodnou v rozsahu částky
37.796,- Kč (bezdůvodné obohacení za užívání nebytových prostor), částky
18.174,- Kč (za dodávku tepla a teplé vody) a částky 5.626,- Kč (vodné a
stočné). Dále odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, který zcela
zamítl žalobu ohledně zaplacení „služeb“ pro neunesení důkazního břemene o
jejich poskytnutí, dospěl k závěru, že tato plnění realizována byla, a důvodem,
pro který zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu částek 18.174,- Kč
(náhrada za teplo a teplou vodu) a 7.249,- (za vodné a
stočné) potvrdil, byla po právu uplatněná námitka promlčení.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/99 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že pro posouzení toho,
zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a
povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.
Na základě srovnání výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího dovolací soud uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu lze
považovat, pokud jde o dovoláním dotčený zamítavý výrok, v rozsahu částky
19.918,- Kč za užívání nebytových prostor (57.714,- Kč –
37.796,- Kč) za měnící; ve zbývajícím rozsahu je rozsudkem potvrzujícím.
Ani v rozsahu měnícího výroku však není dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,-
Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží.
Jelikož tímto, dovoláním dotčeným, měnícím výrokem nebylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč, je
přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
aniž by bylo zapotřebí zkoumat, zda se v daném případě jedná
o věc obchodní či nikoli.
Přípustnost dovolání není založena ani ustanovením § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., když potvrzeným rozhodnutím soudu prvního stupně
nebylo rozhodnuto ve věci samé jinak, než v jeho dřívějším rozsudku.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., jehož se žalobce rovněž výslovně dovolával. Podle tohoto
ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok
odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní
význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená
právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s
hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již
v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání
nezakládají.
Dovolatel zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v nesprávném
„právním názoru“, že v rozhodné době nebyla výše nájemného z nebytových prostor
zcela uvolněna a že nebylo možno nebytové prostory pronajmout za tržní
nájemné, a v závěru o „částečné odůvodněnosti námitky
promlčení“.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku uveřejněném pod číslem 53/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle
kterého upravilo-li výjimky z maximálních cen nájmů svou vyhláškou
zastupitelstvo obce, stalo se tak sice v souladu s vyhláškou č. 585/19990 Sb. o
cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, ve znění účinném do 31. srpna
1994, avšak v rozporu se zákonem o obcích (rozpor se zákonem odstranila až
vyhláška č. 168/1994 Sb. zmocněním obce jako takové), a soud k ní proto s
poukazem na ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy nemůže přihlédnout. V témže
rozhodnutí Nejvyšší soud současně uzavřel, že výši bezdůvodného obohacení
záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy
určí soud peněžní částkou, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových
prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých
okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v
posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení
přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.
Jelikož odvolací soud dovolatelem vytyčenou právní otázku vyřešil v souladu s
dosavadní judikaturou a dovolací soud toto řešení neshledal v rozporu s hmotným
právem, jeho právní posouzení věci je v tomto směru správné.
Možnost přezkumu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o
závěry vztahující se k promlčení nároků na zaplacení částek 18.174,- Kč
(náhrada za teplo a teplou vodu) a 7.249,- Kč (za vodné a
stočné) je pak rovněž vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Tímto potvrzujícím výrokem bylo totiž rozhodnuto o samostatných nárocích s
odlišným skutkovým základem, pročež přípustnost dovolání je zapotřebí zkoumat
ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky
byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon
376/96, publikované v časopise Soudní judikatura, č. 1, ročník 2000, pod číslem
9).
Přípustnost dovolání tak není založena ani ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů dovolací soud podle ustanovení § 243b odst.
5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu