32 Odo 133/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. B. A., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. Ing. K. O., zastoupenému, advokátem, 2. P. K., o návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření proti prvnímu žalovanému, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 6/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2003, č.j. 29 Co 387/2003-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze shora označeným usnesením změnil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. dubna 2003, č.j. 7 C 6/2002-141, ve výrocích I. a II. tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (první a druhý odstavec výroku). Odvolací soud dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit soudní poplatek z návrhu na vydání předběžného opatření (třetí odstavec výroku)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným (čtvrtý odstavec výroku).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Prostřednictvím uvedeného
dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Z obsahu dovolání dovolací soud dovodil, že podání žalobkyně směřuje jen proti prvnímu odstavci výroku usnesení odvolacího soudu, kterým byl vyhovující výrok usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření změněn tak, že návrh na nařízení předběžného opatření byl zamítnut.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání rovněž proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení o nařízení předběžného opatření, které zpravidla meritornímu rozhodnutí soudu předchází, nemůže mít (již s ohledem na svůj účel) povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř. , a to bez ohledu na to, zda odvolací soud usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na předběžné opatření, změnil či potvrdil.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání „za splnění podmínek ustanovení § 236 až 241 o. s. ř.“ Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002). Nesprávným poučením soudu o přípustnosti podaného dovolání se ve smyslu § 240 odst. 3 o. s. ř. toliko prodloužila (o další dva měsíce) lhůta k jeho podání.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, prvnímu žalovanému však v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu