32 Odo 1334/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v
právní věci žalobkyně L. a. s., proti žalovanému P. J., o zaplacení částky
313.402,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod
sp. zn. 14C 1314/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 6. září 2004, č.j. 30 Co
1/2003-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. září
2004, č.j. 30 Co 1/2003 –122 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10.
října 2002, č.j. 14C 1314/97 – 9, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
České Lípě k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 10. října 2002, č.j. 14C 1314/97 –
98 zamítl žalobu na zaplacení částky 313.402,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.)
a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně tak rozhodl v dalším řízení poté, kdy Krajský soud v Ústí
nad Labem usnesením ze dne 21. března 2000, č.j. 17 Co 152/98 – 46, zrušil
předcházející v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 1. 1998,
č.j. 14C 1314/97 – 14 ve výrocích, jimiž bylo uloženo žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 313. 402,30 Kč a náklady řízení, a to pro nesprávné právní
posouzení smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 21.10.1996, která byla soudem
prvního stupně posouzena podle § 409 a násl. obch. zák. jako kupní smlouva.,
ačkoli podle skutečného obsahu smlouvy se jedná o smlouvu o dílo podle § 536 a
násl. obch. zák. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka s žalovaným
jako objednatelem uzavřeli smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení
10.000,- kusů publikací „Možnosti studia na UK“, s dohodnutou cenou 32,70 Kč/1
kus + 5% DPH. Sjednaná záloha 30.000- Kč byla žalovaným uhrazena při podpisu
smlouvy, zůstatek ceny díla žalobkyně vyúčtovala fakturou č. 611653 dne
26.11.1996 podle dodacího listu č. 01534 za dodaných celkem 9.950 kusů výtisků
ve výši 313.402,30 Kč. Výtisky byly se souhlasem žalovaného převzaty dne
18.11.1996 společností L. C. s. r. o., a to skutečně v počtu 9.950 kusů. Dne
20.1.1997 zaslal žalovaný žalobkyni reklamaci s odůvodněním, že publikace jsou
neprodejné pro kvalitativní vady spočívající v nestejnoměrné barevnosti
(některé stránky byly přebarvené a jiné naopak šedé), nečistotě tisku a
chybějící strany. Dovodil, že dílo vykazovalo nejen množstevní vady, když byla
smluvena dodávka 10.000 kusů avšak předáno a převzato bylo pouze 9.950 kusů,
ale i vady kvalitativní spočívající u jedné publikace v chybném ořezu stran a u
druhé publikace v chybějících stránkách č. 157 až 172. Dospěl k závěru o
nadbytečnosti posouzení kvality díla soudním znalcem a o obsahu smlouvy o dílo,
v níž nebyla sjednána splatnost ceny díla. Uzavřel, že splatnost ceny díla v
předmětné věci je vázána na provedení díla, tudíž bylo-li plněno vadně, dílo
nebylo doposud provedeno a nárok na zaplacení ceny díla nevznikl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 6. září 2004, č.j. 30Co 1/2003 – 122, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud setrval na již dříve vysloveném závěru, že v důsledku
nedodržení formálních náležitostí nemůže žalovaný od uzavřené smlouvy
odstoupit. Neshledal důvodnou námitku žalobkyně o nesprávnosti interpretace §
548 odst. 1 věta druhá obch. zák. ve spojení s § 324 odst. 3 obch. zák.,
protože tato by mohla mít význam pouze v tom případě, že by doba zaplacení ceny
za dílo byla sjednána ve smlouvě podle § 548 odst. 1 věta první obch. zák.
Pouze v takovém případě by bylo možné přiměřeně použít § 439 odst. 5 obch.
zák., podle něhož do doby odstranění vad není objednatel povinen platit část
ceny díla odpovídající jeho nároku na slevu, pakliže by vady nebyly odstraněny.
Dovodil že soud prvního stupně jsa vázán dříve vysloveným právním názorem
odvolacího soudu správně posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu
o dílo podle § 536 obch. zák. a správně interpretoval čl. II. předmětné
smlouvy ze dne 21.10.1996, ve smyslu vzniku nároku na zaplacení ceny díla až
jeho provedením. Za rozhodující považoval provedení díla s vadami, když vadu
množstevní spočívající v nedodání 50 kusů výtisků označil za nespornou Dospěl k
závěru, že dílo má vady, tudíž není řádně ukončeno a povinnost k provedení
díla nadále trvá, přičemž obsah závazku zhotovitele se mění tak, že odpovídá
nárokům objednatele, vzniklým z vadného plnění a závazek zaniká až uspokojením
práva z vadného plnění. Uzavřel proto podle § 324 odst 3 obch. zák ve spojení
s § 548 odst. 1 věta druhá obch. zák., že žalobkyni nárok na zaplacení ceny
díla nevznikl.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)
a z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.), přičemž jako další dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst 3 o. s. ř.). Za správná měla pouze skutková zjištění o
opožděné volbě nároků z odpovědnosti za vady ze strany žalovaného a s tím
souvisejícím vysloveným závěrem o nemožnosti žalovaného odstoupit od uzavřené
smlouvy. Brojila však proti právnímu názoru, že zhotoviteli nenáleží ani část
sjednané ceny díla, ačkoli žalovaný od smlouvy o dílo již nemůže odstoupit,
celé plnění si ponechal a neučinil žádný další úkon, jímž by provedl volbu
práva z odpovědnosti za vady. Měla zato, že vyslovený závěr odvolacího soudu
je v rozporu s § 324 odst. 3 obch. zák. ve spojení s § 564 obch. zák. a § 436
až 441 obch. zák. Vytýkala odvolacímu soudu neprovedení důkazů písemnými
prohlášeními svých zaměstnanců jakož i zadáním znaleckého posudku, majícími
vypovídací hodnotu ke stanovení příčiny a rozsahu vadnosti publikací.
Poukazovala na skutečnost, že žalovaný nedodání 50 kusů výtisků u žalobkyně
nereklamoval vůbec, přesto jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se touto
vadou plnění zabývaly a hodnotily ji po stránce skutkové i právní. Podle mínění
dovolatelky je pro posouzení věci rozhodné i to, že za vady díla nenese
žalobkyně odpovědnost, neboť tato byla způsobena vadnými výrobními podklady
předanými žalovaným. Za zcela zásadní spatřovala nesprávný postup žalovaného,
který nekonal při uplatnění práv z odpovědnosti za vady jako při nepodstatném
porušení smlouvy podle § 437 odst. 1 obch. zák., nepožadoval ani dodání
chybějícího množství, ani odstranění ostatních vad, ani slevu z kupní ceny, v
důsledku čehož nemohla žalobkyně dodat chybějících 50 kusů, vyměnit vadné
výtisky za bezvadné či provést opravu vadného ořezu stran. Proto navrhovala,
aby rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně, aby v řízení před
odvolacím soudem věc projednal a rozhodl jiný senát, než ten, který ve věci
doposud rozhodoval.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné podle §
237 odst. 1 písmo b) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu,
kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, a opírá se o způsobilé
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1
o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej
dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) a
shledal dovolání žalobkyně důvodným.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že vztah ze smlouvy je
třeba posuzovat podle § 536 a násl. obch. zák., neboť předmětem závazku byl
tisk, tedy zhotovení publikací. Bylo proto na místě posoudit zda úsudek
odvolacího soudu o vadnosti díla a v důsledku toho o tom, že dílo nebylo
řádně ukončeno a povinnost k jeho provedení trvá a žalované tak nevznikla
povinnost zaplatit cenu díla, je v souladu s hmotným právem.
Podle § 560 odst. 1 a 2 obch. zák. má dílo vady, jestliže provedení díla
neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě; spočívá-li dílo ve zhotovení věci,
platí obdobně ustanovení § 420 až 422 a § 426 obch. zák. Podle § 564 obch. zák.
při vadách díla platí přiměřeně § 436 až 441 obch. zák. Rozhodnou otázkou pro
právní posouzení věci je, zdali žalovaný nároky z vadného plnění, tak jak jsou
upraveny v 420 odst.1 obch. zák. uplatnil u žalobkyně způsobem vyplývajícím z §
436 resp. 437 obch. zák. a vady řádně označil, zda splnil zákonnou podmínku
včasného provedení volby nároků z možností, jež shora cit. zákonná ustanovení
připouští, neboť tato volba je omezena ( srov. § 436 odst. 2 obch. zák. a § 437
odst. 5 obch. zák.), zda bylo dílo vadné a popřípadě v jakém rozsahu.
Nejvyšší soud nepřisvědčil závěru odvolacího soudu o množstevní vadě,
spočívající v nedodání 50 kusů publikací. Z obsahu spisu se podává, že
žalobkyně dílo zhotovila a předala k vyvázání třetímu subjektu, který nebyl
účastníkem závazku sjednaného mezi žalobkyní a žalovaným, jenž následně dne
18.11.1996 podle dodacího listu v počtu 9.950 kusů svázanou publikaci předal se
souhlasem žalovaného dalšímu subjektu tj. společnosti L.-C. s.r.o., která
deklarované množství také řádně převzala. Podle § 422 odst. 2 obch. zák.,
jestliže z přepravního dokladu nebo z prohlášení prodávajícího vyplývá, že
dodává zboží v menším množství nebo jen část zboží, nevztahují se na chybějící
zboží ustanovení o vadách zboží. Pakliže tedy nebylo převzato menší množství
publikací, než kolik jich uváděl dodací list, tj.naopak bylo-li převzato
9.950 kusů v dodacím listu uvedených, nejde o množstevní vadu předávaného
díla. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dílo v rozsahu 50 nedodaných
kusů bylo vadné, řešil tuto rozhodnou otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu rovněž nesprávné zjištění a následně
posouzení jednak absence kvalifikovaného a včasného úkonu žalovaného, jímž by
řádně provedl volbu nároku z práva z odpovědnosti za vady, jednak otázky, zdali
dílo vykazovalo vady kvalitativní a pokud by tomu tak bylo v jakém rozsahu a
namítá i nevyhodnocení důkazů k vadnosti výrobních podkladů, které pro
vytištění knih předal sám žalovaný.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s
každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení
jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění,
ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v
podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má
odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při
aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož
prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 214a odst. 3 o. s. ř.
obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá,
že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených
podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor,
anebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.
Z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku se podává, že
kvalitativní vady byly zjištěny u celkem dvou kusů publikací a to u jedné z
nich ve formě chybného ořezu stran, u druhé v chybějících stranách č. 157 až
172. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dílo bylo vadné v celkově předaném
rozsahu, tedy že stejné popř. jiné vady vykazovalo i zbývajících 9.948 kusů,
aniž z obsahu spisu má rozhodnutí v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, došlo podle § 241a odst. 3 o. s. ř. k naplnění i tohoto
dovolacího důvodu.
Pokud soudy dovodily, že žalobkyně nemá právo na zaplacení ceny díla z důvodu
vad zjištěných u dvou publikací, aniž se zabýval otázkou, zda žalovaný řádně a
včas uplatnil právo z odpovědnosti za vady u žalobkyně a nevzniklo mu tak např.
pouze právo na slevu z ceny díla), je tento právní závěr nesprávný. V případě,
že by žalovaný např. právo na slevu z ceny díla uplatnil, je třeba ve
zbývajícím rozsahu žalobě vyhovět.
Podle § 241a odst. 2 písm a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je
postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Tato vada řízení spočívá obvykle v postupu soudu, který při rozhodování
věci vycházel z neúplného nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci
proto, že při provádění důkazů nepostupoval podle příslušných ustanovení
občanského soudního řádu, anebo neprovedl navržený důkaz ačkoli tento byl
rozhodný pro posouzení věci apod.
Dovolatelka spatřovala tuto jinou vadu řízení v neprovedení důkazu znaleckým
posudkem, jímž měly být určeny příčiny a rozsah vadnosti publikací . Podle §
120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. rozhoduje soud, které z navržených důkazů
provede. V daném případě je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že pro posouzení
věci je určující, jestli vůbec a v jakém rozsahu vykazovaly publikace
kvalitativní vady a zda jejich příčina byla na straně zhotovitele. Provedení
navržených důkazů pro zjištění rozhodných skutečností je třeba pokládat za
podstatné. Z uvedeného vyplývá, že řízení trpí i touto namítanou vadou.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., i dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
o. s. ř.), byl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvého stupně, bylo dle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušeno i rozhodnutí
Okresního soudu v České Lípě a věc byla soudu prvního stupně vrácena k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Návrhem dovolatelky, aby v řízení před Krajským soudem – pobočkou v Liberci věc
projednal a rozhodl jiný senát než ten, který rozhodoval ve věci sp. zn. 30 Co
1/2003 se Nejvyšší soud nezabýval, neboť v dovolání nebyly uvedeny žádné
konkrétní námitky, zejména však se tento návrh netýkal soudu prvního stupně,
který bude po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci znovu jednat a
rozhodovat (srov. § 243d odst. 1 a § 221 odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta za
středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová,v.r.
předsedkyně senátu