32 Odo 1356/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně P., a.s., zastoupené advokátem proti
žalované W. spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 93 361,40 Kč,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 45/2001, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004, č.j. 11 Cmo
11/2004-100, ve znění usnesení ze dne 31. května
2005, č.j. 11 Cmo 258/2004-116, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004, č.j. 11 Cmo
11/2004-100, ve znění usnesení ze dne 31. května 2005, č.j. 11 Cmo
258/2004-116, v potvrzujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 51 170,70 Kč
a ve výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č.j. 2 Cm 45/2001-82, ve vyhovujícím výroku
ve věci samé v rozsahu částky 51 170,70 Kč a ve výroku o nákladech řízení, a
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2004, č.j. 2 Cm
45/2001-104, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou [po zastavení řízení
co do částky ve výši 325 747,60 Kč požadované jako dlužné nájemné za užívání
nebytových prostor dle podnájemní smlouvy uzavřené mezi její právní
předchůdkyní O. d. T., a.s. jako nájemcem (dále též jen „právní předchůdkyně
žalobkyně“) a žalovanou jako podnájemcem, a dále po připuštění změny
žaloby] po žalované zaplacení celkové částky 93 361,40 Kč jako úroku z
prodlení s úhradou nájemného z nebytových prostor, které ji žalovaná v průběhu
řízení uhradila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.j. 2 Cm 45/2001-82,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 86 490,- Kč a náklady řízení ve výši
44 870,- Kč (výrok I.) a zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení zbývající
částky ve výši 6 871,40 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně, vycházeje z
data uplatnění nároku na rok z prodlení (20. únor 2003) a ze čtyřleté promlčecí
lhůty podle obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), přiznal žalobkyni
u všech pozdě zaplacených faktur nárok na úrok z prodlení za období od 19.
února 1999 do 12. července 2001, což představuje celkovou částku
86 490,- Kč. Proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbývající části ji s
ohledem na námitku promlčení zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. dubna 2004, č.j. 11 Cmo
11/2004-100, ve znění usnesení ze dne 31. května 2005, č.j. 11 Cmo
258/2004-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené
vyhovující části prvního výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit
žalobkyni částku 51 170,70 Kč a zamítl žalobu co do zbývající požadované částky
ve výši 35 319,30 Kč. Dále zrušil tento rozsudek ohledně nákladů řízení a věc
vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále změnil
odvoláním žalobkyně napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. července
2004, č.j. 2 Cm 45/2001-104, jímž soud prvního stupně (jenž reagoval na zrušení
výroku o nákladech řízení a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení
odvolacím soudem v rozsudku ze dne 21. dubna 2004) uložil žalobkyni zaplatit
žalované náklady řízení ve výši 32 586,- Kč, a to tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 25 507,- Kč. Odvolací soud
rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve druhém výroku ohledně částky 6
871,40 Kč zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v této části
nebyl odvoláním žalované napaden.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla dne 1. března 1997 uzavřena
mezi společností P. , a.s. jako pronajímatelem a právní předchůdkyní žalobkyně
jako nájemcem nájemní smlouva na nebytové prostory v objektu čp. 1137 v T.,
přičemž na část těchto prostor byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako
nájemcem a žalovanou jako podnájemcem uzavřena podnájemní smlouva ze dne 26.
března 1998 ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 1. dubna 1998. Obě smlouvy byly
uzavřeny platně, když v případě zákonem č. 116/1990 Sb. vyžadovaného
předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy (v posuzované věci Úřadu
města T.) k pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb vyšly
oba soudy z fikce udělení souhlasu s uzavřením nájemní smlouvy dle § 3 odst. 2,
věty třetí, cit. zákona. Učinily tak v návaznosti na zjištění, že se Úřad města
T. v zákonné patnáctidenní lhůtě nevyjádřil k žádosti společnosti P., a.s. o
souhlas s pronájmem podané dne 9. února 1997. Podle názoru soudů obou stupňů
mohl pronajímatel požádat o souhlas i dříve, než byl zapsán v katastru
nemovitostí jako vlastník; za podstatnou považují v této souvislosti
skutečnost, že zákonem stanovená patnáctidenní lhůta uplynula před podpisem
nájemní smlouvy a že v době jejího podpisu společnost P., a.s. vlastníkem
předmětné nemovitosti již byla. Rovněž podnájemní smlouva byla uzavřena platně,
neboť podle nájemní smlouvy ji byl nájemce oprávněn uzavřít.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že právní vztahy mezi
účastníky ohledně úroků z prodlení, tedy i otázku promlčení, je třeba posuzovat
podle občanského zákoníku, neboť ve smyslu § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. jde o vztah občanskoprávní.
Žalobkyně má proto nárok na zaplacení úroků z prodlení za dobu od 20. února
2000 do 12. července 2001 (kdy byla jistina zaplacena), což představuje částku
51 170,70 Kč; proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
ve věci samé tak, že žalobkyni co do této částky vyhověl a zamítl žalobu co do
zbývající požadované částky ve výši 35 319,30 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyhovujícího výroku ve věci samé napadla
žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle
dovolatelky má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, jelikož je založeno
na posouzení otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a
kterou odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) řešil v rozporu s hmotným
právem.
Právního pochybení se měl podle tvrzení dovolatelky odvolací soud dopustit
nesprávným výkladem ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., podle něhož
za situace, kdy se příslušný orgán státní správy v zákonné patnáctidenní
lhůtě nevyjádří k žádosti o předchozí souhlas k pronájmu, kterou podala jiná
osoba než pronajímatel, dovodil, že nastane fikce o udělení souhlasu. Posouzení
této otázky je podle dovolatelky o to nesprávnější, že žadatel nebyl
pronajímatelem nejen v době podání žádosti, ale ani v době, kdy fikce udělení
souhlasu měla nastat. Vyhověl-li by Úřad města T. žádosti o souhlas s
pronájmem podané společností P., a.s. před 27. únorem 1997, kdy se tato
společnost vlastníkem a pronajímatelem předmětného objektu skutečně stala, tedy
jiné osobě než vlastníkovi, šlo by dle názoru dovolatelky o nicotný právní úkon
s těmi důsledky, že nicotnost tohoto úkonu nelze zhojit dodatečně tím, že se
žadatel tímto vlastníkem a pronajímatelem skutečně stal.
Dovolatelka dále poukazuje na pochybení při provádění dokazování, které nebylo
zaměřeno na objasnění skutečnosti, kdy Úřad města T. obdržel žádost společnosti
P., a.s. o předchozí souhlas, k jejímuž podání mělo dle přípisu této
společnosti ze dne 28. února 1997 dojít dne 9. února 1997. V této souvislosti
setrvává na vyjádření, že žádost ze dne 9. února 1997 nebyla v řízení
předložena a že touto listinou nebyl proveden důkaz, když z kopie této žádosti,
kterou žalobkyně krátkodobě předložila soudu a za účelem předložení jejího
originálu si ji vzala zpět, aniž by touto kopií byl proveden důkaz, nelze činit
právně relevantní závěry.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve
znění opravného usnesení v dovoláním napadeném výroku ve věci samé a ve výroku
o náhradě nákladů řízení a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3
o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací
soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v judikatuře
dovolacího soudu dosud neřešené této právní otázce. Jde o posouzení, zda v
případě, kdy orgán státní správy nerozhodne o žádosti o předchozí souhlas k
pronájmu místností určených k provozování obchodu a služeb do 15 dnů od jejího
obdržení, nastane tzv. fikce udělení souhlasu s pronájmem dle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
rozhodném v době uzavření předmětné nájemní smlouvy, tj. ke dni 1. března 1997
(dále též jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) i v případě, kdy v době podání žádosti
není budoucí pronajímatel zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník
nemovitosti, v níž se předmětné nebytové prostory nacházejí.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady (s výjimkou
tvrzeného pochybení při provádění dokazování) však dovolatelkou namítány nejsou
a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.), přičemž v mezích řešené právní otázky prověřil správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. se nebytové prostory
pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k
provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu
národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění
pozdějších předpisů - viz ustanovení § 22, věty první, citovaného zákona -
obce, resp. města). Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o
věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. pokud je smlouva uzavřena
bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti
podle odstavce 3, je neplatná.
Účelem předchozího souhlasu městského či obecního úřadu podle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999, jakožto
veřejnoprávního institutu, bylo zajistit městu či obci možnost kontroly nad
hospodařením se specifickými nebytovými prostory, jimiž jsou místnosti určené k
provozování obchodu a služeb. Nutnost tohoto veřejnoprávního souhlasu se pojila
jak s předmětem nájemní smlouvy, který představuje samotná místnost (určená k
provozování obchodu a služeb), tak i s nájmem celé nemovitosti jako celku, jež
takovou místnost (či místnosti) zahrnuje.
Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že úprava v nich obsažená směřuje k tomu,
aby při uzavírání nájemní smlouvy, jejímž předmětem je nájem místnosti (či
místností) určených k provozování obchodu a služeb, zde byl jako podmínka její
platnosti souhlas orgánu státní správy s tímto pronájmem.
Zákon č. 116/1990 Sb. výslovně neurčuje, kdo je oprávněn, resp. povinen o
udělení souhlasu obce s pronájmem místností určených k provozování obchodu a
služeb požádat, tj. zda tak má učinit pronajímatel nebo nájemce. Z toho, že má
jít o souhlas předchozí a že budoucí nájemce nemá k nebytovým prostorám
zpravidla žádný vztah, lze dovodit, že žádost bude podávat především
pronajímatel. Nelze však vyloučit ani podání žádosti nájemcem, zejména v
případech, kdy doposud nebytové prostory užíval k jiným účelům a chce nadále v
nebytových prostorech provozovat služby nebo obchod.
Stejně tak zákon č. 116/1990 Sb. výslovně nestanoví, zda žadatel o souhlas
musí být v době podání žádosti vlastníkem pronajímané nemovitosti. Ze
skutečnosti, že zákon tuto věc výslovně neřeší, však ještě nelze dovodit opak a
tím i správnost názoru odvolacího soudu, podle něhož pronajímatel mohl požádat
o souhlas i dříve, než byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. Při
hledání odpovědi na tuto otázku je třeba vyjít ze skutečnosti, že žádost
pronajímatele o udělení předchozího souhlasu obce s pronájmem místností
určených k provozování obchodu a služeb, jakož i udělení či neudělení souhlasu
obce s takovým pronájmem, jsou úkony veřejnoprávní povahy. Má-li se uplatnit
fikce souhlasu dle § 3 odst. 2, věty třetí, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění
účinném do 2. prosince 1999 (tj. má-li se mít za to, že souhlas byl udělen,
pokud obec do 15 dnů o žádosti nerozhodne), musí zde být na straně
pronajímatele již v době podání žádosti o udělení souhlasu takový vztah k
pronajímaným místnostem, který pronajímatele opravňuje k pronajímaní takových
místností. Takové oprávnění pak může mít pouze vlastník nebo oprávněný držitel
pronajímaných nemovitostí či jejich částí. Ztotožnit se s právním posouzením
odvolacího soudu by znamenalo připustit nepřijatelnou situaci, že by fikcí
souhlasu získala souhlas k pronájmu nebytových prostor určených k provozování
obchodu a služeb i osoba, případně i na sobě více nezávislých osob, které
nemají či ani nezískají (např. v důsledku zamítnutí návrhu na vklad
vlastnického práva do katastru nemovitostí) k předmětné nemovitosti žádný
vztah. Takový stav však připustit nelze, neboť ho zákonodárce v úmyslu
nepochybně neměl.
Z uvedeného vyplývá, že fikce souhlasu dle § 3 odst. 2, věty třetí, zákona č.
116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999, může nastat jen za situace,
že v době podání žádosti o udělení souhlasu byl pronajímatel vlastníkem či
oprávněným držitelem nebytových prostor, jichž se budoucí pronájem týkal.
Dospěl-li odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) k jinému závěru, nelze
než uzavřít, že odvolací soud při výkladu ustanovení § 3 odst. 2, věty třetí,
zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999, pochybil, jeho
právní posouzení věci je tudíž nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl naplněn.
Námitky dovolatelky do skutkových zjištění, na nichž soudy obou stupňů založily
závěr o tom, že fikce udělení souhlasu nastala před uzavřením nájemní smlouvy,
podrobit dovolacímu přezkumu nelze (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1400/99, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 9, ročník 2001, pod číslem 112). Otázka, zda v dané věci byla
Úřadu města T. doručena žádost o udělení souhlasu s pronájmem dle § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 2. prosince 1999, je totiž otázkou
skutkovou, pro niž nelze založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Skutkový základ sporu se totiž v dovolacím řízení nemůže změnit a
přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci
včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového
stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost
nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na
nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších
předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
(prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento
dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že
přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., jak se ostatně v posuzované věci stalo.
Vzhledem k nesprávnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním dotčené části (a v obou souvisejících výrocích o nákladech za
řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem,
o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo nutné zrušit rozhodnutí odvolacího
soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jej
ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 51 170,70 Kč (a v závislém
výroku o nákladech řízení), dále zrušil i navazující usnesení soudu prvního
stupně ze dne 20. července 2004 a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). V novém řízení
se soud vypořádá i s tvrzeným pochybením při provádění dokazování.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu