NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 1370/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné ve
věci žalobkyně F., spol. s r. o., proti žalované F. – A., spol. s r. o., o
ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
25(16) Cm 507/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 9. prosince 2004, č.j. 4 Cmo 346/2003-325, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince
2004, č.j. 4 Cmo 346/2003-325,
se ve výroku I. zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. května 2003, č.j. 25(16) 507/95-181,
zamítl žalobu v rozsahu nároku, aby žalované byla uložena povinnost zaslat na
adresu Ministerstva vnitra České republiky dopis ve znění: „Oznamujeme Vám, že
údaje obsažené v dopise ze dne 17. 5. 1995 o tom, že nastalo reálné nebezpečí
rozpadnutí vývojového týmu ve společnosti F. spol. s r. o., a to tom, že ze
strany této firmy existuje nebezpečí prolomení ochrany softwarového vybavení,
přičemž vyřazení všech ochran pro celý systém může potvrdit pouze firma F. – A. spol. s r. o., nejsou pravdivé“ (výrok I.), dále zamítl žalobu v rozsahu
nároku, aby žalovaná zaplatila žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku
2,500.000,- Kč (výrok II.), a rovněž zamítl nárok na přiznání práva uveřejnit
výrok a zkrácené odůvodnění rozsudku na náklady žalované v deníku H. noviny a
magazínu S. a to v každé z těchto tiskovin jedenkrát (výrok III.) a současně
rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně
byla zapsána do obchodního rejstříku v prosinci roku 1993 a jejím předmětem
podnikání, kromě jiného, bylo vyhotovování a montáž pultů centralizované
ochrany, členěné dle konečných uživatelů na typy zařazené do výzbroje Policie
ČR (F. II) a typ civilní (S). Společníky žalobce byli Ing. L. H., Ing. A. Ž. a
Ing. M. O. Externím spolupracovníkem a společníkem byl také Ing. R. Š. Žalobkyni bylo přiznáno výjimečné postavení, založené usnesením vlády ČR č. 584
ze dne 7. 10. 1992, doplněné rozhodnutím Policie ČR o výběru pultu
centralizované ochrany, vyvinutého žalobkyní, do výzbroje Policie ČR. Ve
výběrovém řízení, které bylo realizováno na základě usnesení vlády, žalobkyně
zvítězila se svým výrobkem F. II a uzavřela kupní smlouvu na dodávku tohoto
zařízení. Za žalobkyni s policií jednali převážně Ing. O. a Ing. H. V dubnu
roku 1994 ukončili pracovní poměr s žalobkyní její dosavadní vývojoví
pracovníci Ing. M., Ing. F. a Ing. N. a vzápětí uzavřeli pracovní smlouvu s
žalovanou, přičemž dohody o rozvázání pracovního poměru s žalobkyní, stejně
jako pracovní smlouvy za žalovanou, s těmito osobami sjednal a podepsal Ing. O. Ten také 17. 5. 1995 zaslal Policejnímu prezidiu Policie ČR dopis, v němž
informoval o situaci ve společnosti žalobkyně a téměř ve stejném čase o situaci
u žalobkyně obdobným způsobem informovali pracovníky Policejního prezidia též
Ing. Š. a Ing. H. Odpovědní pracovníci Policejního prezidia získané informace
interpretovali jako rozpad firmy žalobkyně a následný spor o autorství softwaru
v nich vzbudil obavy o právní bezvadnost jejích výrobků a vyvolal nejistotu o
tom, se kterým z obou subjektů předešle jednali. S ohledem na skutečnost, že
komunikační protokol, nezbytný pro výrobu softwarového vybavení pultu
centralizované ochrany, znaly obě společnosti, a protože existovalo povědomí o
odchodu vývojových pracovníků žalobkyně k žalované, rozhodla Policie ČR ve
druhé polovině roku 1997 o umožnění vstupu dalšího dodavatele objektových
zařízení pro systém F. II a to společnosti A. s. r. o.
Následně pak byla
zavedena praxe výběrových řízení, v nichž byly průběžně úspěšnými jak
žalobkyně, tak i žalovaná. Soud prvního stupně dovodil, že jednání žalované
bylo jednáním v hospodářské soutěži a že žalobkyně i žalovaná jsou soutěžiteli
ve smyslu definice § 41 obch. zák.. Dále naznal, že v posuzovaném případě je
zásadní otázkou posouzení obsahu dopisu nazvaného „Závažné oznámení“ ze dne 17. 5. 1995, který žalovaná zaslala Ministerstvu vnitra ČR. Obsah tohoto dopisu
posoudil jako sdělení o hrozícím rozpadu vývojového týmu či hrozícím reálném
nebezpečí prolomení ochrany softwarového vybavení, které však ve svých
důsledcích nepředstavuje jednání v rozporu s dobrými mravy, byť lze
konstatovat, že obsah oznámení je na samé hranici korektnosti. Dospěl k závěru,
že rozeslání dopisu nenaplnilo podmínku způsobilosti přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo spotřebitelům, tedy přivodit újmu žalobkyni, a že nebylo
prokázáno, že by pouze a výlučně v důsledku předmětného oznámení ze dne 17. 5. 1995, rozeslaného hlavnímu odběrateli žalobkyně, tj. Policii ČR, začala
policie spolupracovat s žalovanou, s tím, že následný kontakt žalované s
Policií ČR, v důsledku zavedení výběrových řízení, byl naopak žádoucí, neboť
došlo ke vzniku konkurenčního prostředí na trhu, aniž by však byla žalobkyně
z dalších obchodních vztahů s Policií ČR vyloučena. Nastolení praxe výběrových
řízení ve svém důsledku znamenalo zmenšení objemu zakázek žalobkyně, aniž by
však bylo prokázáno, že k tomuto snížení obchodních aktivit žalobkyně došlo v
důsledku jednání žalované, tedy v důsledku rozeslání předmětného dopisu. Uzavřel, že jednání žalované nenaplnilo všechny znaky generální klauzule nekalé
soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., nelze je tudíž kvalifikovat jako jednání
nekalosoutěžní.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. prosince 2004,
č.j. 4 Cmo 346/2003-325, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. změnil tak,
že uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku, zaslat na
adresu Ministerstva vnitra ČR dopis v následujícím znění: „Oznamujeme Vám, že
údaje obsažené v dopise ze dne 17. 5. 1995 o tom, že nastalo reálné nebezpečí
rozpadnutí vývojového týmu ve společnosti F. spol. s r. o. a tom, že ze strany
této firmy existuje nebezpeční prolomení ochrany softwarového vybavení, přičemž
vyřazení všech ochran pro celý systém může potvrdit pouze firma F. – A., spol. s r. o. nejsou pravdivé“ (výrok I. rozsudku) a současně ve zbývající části
rozsudek soudu prvého stupně v odstavci II., III., IV. výroku zrušil a věc
vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení (výrok V.). Odvolací soud převzal
skutková zjištění soudu prvního stupně a částečně zopakoval a doplnil provedené
dokazování listinnými důkazy, které pro své rozhodnutí považoval za potřebné. Ztotožnil se se soudem prvého stupně, pokud jde o skutková zjištění, jakož i co
do právního závěru, že jednání žalované bylo jednáním v hospodářské soutěži,
neboť je zcela nepochybné, že žalobkyně i žalovaná jsou soutěžiteli. Neztotožnil se však s právním závěrem soudu prvého stupně, že popsané jednání
žalované spočívající v rozeslání dopisu „Závažné oznámení“ ze dne 17. 5. 1995
není jednáním v rozporu s dobrými mravy. Naopak z tohoto dopisu dovodil
naprosto zřetelný úmysl žalované vyvolat u hlavního odběratele žalobkyně
pochybnosti o možnosti další bezproblémové spolupráce s žalobkyní. Odvolací
soud zdůraznil, že v dopise jsou poskytovány žalovanou částečně pravdivé
informace o skončení pracovního poměru vývojových pracovníků systému F. u
žalobkyně, ale také informace, jimiž žalovaná prezentuje nastalou situaci jako
nebezpečí prolomení ochrany softwarového vybavení ze strany žalobkyně s tím, že
je naprosto nepochybné, že zaručit bezpečnost celého systému, což je prioritou
odběratele tohoto systému, může toliko žalovaná. Rozeslání dopisu odvolací soud
nepovažuje pouze za „jednu z informací“, která byla v roce 1997 k dodávanému
systému F. Policii ČR poskytnuta, ale za zásadní přelomový moment ve vztazích
mezi žalobkyní a jejich hlavním odběratelem. Výsledek, spočívající v tom, že
sice žalobkyně nebyla úplně vyřazena z těchto dodávek, ale bylo zavedeno
výběrové řízení a v tomto následně byla upřednostněna společnost A. R. T. spol. s r. o., nic nemění na tom, že obsah tohoto dopisu byl v rozporu s dobrými
mravy a byl způsobilý žalobkyni přivodit újmu. Odvolací soud zdůraznil, že
rozesláním tohoto dopisu žalovaná naplnila v souběhu s dalšímu skutkovými
podstatami (parazitování a klamavá reklama), všechny znaky generální klauzule
nekalé soutěže, když šířenými údaji o vlastním podnikání a výrobcích způsobila
možnost klamné představy o tom, že je jediným subjektem, který může do budoucna
zajistit bezproblémové fungování systému.
Uzavřel, že obsah dopisu je rozhodný
zejména z pohledu šíření údajů o odchodu pracovníků žalobkyně a o rozpadu
jejího vývojového týmu, což s ohledem na konkrétní specifika případu a
závazkového vztahu žalobkyně a Policie ČR, zakládá na straně jedné způsobilost
jednání žalované přivodit žalobkyni újmu, na straně druhé na úkor žalobkyně
zjednat žalované, nebo podniku s ní personálně propojenému, prospěch, jehož by
jinak nedosáhla, a proto v napadené části rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobě vyhověl a zaslání vysvětlujícího dopisu Ministerstvu vnitra ČR
žalované uložil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opíraje jeho přípustnost
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. , důvodnost o ustanovení § 241a
odst. 2 písm.a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Namítla, že soud neprovedl dokazování
ke klíčové otázce pravdivosti či nepravdivosti údajů obsažených v předmětném
dopisu, když znalost těchto rozhodných skutečností je nutná pro rozhodnutí ve
věci. Dovolatelka však zejména napadla nesprávný závěr odvolacího soudu, který
se vypořádal pouze s otázkou, zda popsané jednání žalované naplnilo skutkovou
podstatu nekalé soutěže, v žádném případě se však nezabýval otázkou
oprávněnosti uplatněného nároku z pohledu ustanovení § 53 obch. zák. Poukázala
na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, v němž není řešena otázka, který z
nároků vyplývajících z § 53 obch. zák. byl žalobkyni přiznán. Byla
přesvědčena, že se jedná o zásadní procesní pochybení, spočívající v
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, přičemž přiznaný nárok je nejblíže nároku
vedoucímu k odstranění závadného stavu. Za takovýchto okolností však namítla,
že obsahem dopisu nebyly informace nepravdivé, ale informace pravdivé a
odvolacím soudem tedy bylo žalované uloženo, aby pravdivé informace dementovala
informacemi nepravdivými, tudíž, aby poskytla Ministerstvu vnitra dezinformace.
Přiznaným nárokem by tudíž nedošlo k odstranění závadného stavu, ale naopak
splněním povinnosti uložené odvolacím soudem by bylo nastoleno prohloubení
závadného stavu, což nelze po žalované požadovat. Dovolatelka brojila proti
pochybení odvolacího soudu, který se nevypořádal s klíčovou otázkou
pravdivosti předmětného sdělení, tudíž pochybil v rovině hmotněprávní, neboť
žalobkyni přiznal nárok, který nespadá do kategorie nároků vyjmenovaných v § 53
obch. zák. Proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumal podle § 242 o. s. ř. a shledal dovolání žalované důvodným.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.).
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), popř. k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou
o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným v dovolání namítány nejsou a z obsahu
spisu nevyplývají. Nejinak je tomu i s jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka namítala, že odvolací
soud jednou z těchto vad řízení zatížil.
Dospěl-li odvolací soud k závěru o tom, že se žalovaná rozesláním Závažného
oznámení ze dne 17. 5. 1995 dopustila jednání v rozporu s dobrými mravy
soutěže, a že popsané jednání bylo způsobilé přivodit žalobkyni u dosavadního
prioritního odběratele Policie ČR újmu, bylo by zcela nadbytečné zjišťovat
skutkové okolnosti týkající se pravdivosti údajů v tomto oznámení obsažených.
Zákonná úprava nekalé soutěže není založena na pravdivosti či nepravdivosti
rozšiřovaných informací, ale na způsobu, okolnostech a důsledcích, které měly
sdělované údaje na postavení dotčeného subjektu (srov. § 44 odst. 1 až § 52
obch. zák.). Proto není relevantní, jak se dovolatelka dožaduje, provádět o
nich dokazování, neboť skutečnosti zjištěné z provedených důkazů by posouzení
povahy jednání žalované nemohly ovlivnit. Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že
řízení tvrzenou vadou, za niž dovolatelka označila neprovedení označených
důkazů, netrpí, a že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
nebyl v souzené věci naplněn.
Opodstatněnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou uplatněná námitka
nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Dospěl-li odvolací soud k
závěru, že předmětný dopis zakládá zásadní moment ve vztazích mezi žalobkyní a
jejím hlavním odběratelem při dodávkách systému F., jehož důsledkem sice nebylo
úplné vyřazení žalobkyně z předmětných dodávek, ale současně došlo k zavedení
výběrových řízení mezi žalobkyní a společností A. R. T. spol. s r. o.,
propojenou s žalovanou, přičemž obsáhle odůvodňuje, jak ve smyslu generální
klauzule, tak jednotlivých skutkových podstat vyplývajících z § 45 odst. 1, §
48 a § 50 odst. 2 obch. zák., že šíření údajů o odchodu vývojových pracovníků
žalobkyně a rozpadu jejího vývojového týmu, v tomto konkrétním případě s
ohledem na specifika obchodně závazkového vztahu, představuje jednání žalované
v rozporu s dobrými mravy, které bylo také způsobilé žalobkyni ve vazbě na
Policii ČR přivodit újmu, v důsledku čehož je nárok žalobkyně na odeslání
vysvětlujícího dopisu právě Ministerstvu vnitra ČR opodstatněný, je třeba
dovodit, že k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o.
s. ř. nedošlo.
Stejný závěr však neplatí pro dovolatekou uplatněný dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož
odvolací soud při posuzování oprávněnosti uplatněného nároku žalobkyně právně
pochybil.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) uvedené právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v otázce, zda se odesláním
dopisu nazvaného „Závažné oznámení“ ze dne 17. 5. 1995 dopustila jednání v
rozporu s dobrými mravy soutěže, jež bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu,
zejména však namítá pochybení odvolacího soudu, pokud žalobkyni přiznal nárok
nespadající do kategorie nároků, vyplývajících z § 53 obch. zák.
Nejvyšší soud se ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným v odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu co do podstaty nekalosoutěžního jednání žalované i co do
způsobilosti tohoto jednání přivodit žalobkyni újmu. Odvolací soud aplikoval
generální klauzuli nekalé soutěže podle § 44 odst 1 obch. zák. Z dikce tohoto
zákonného ustanovení kromě jiného vyplývá, že pro jeho naplnění musí jít o
jednání, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, které je způsobilé
přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, aniž by další podmínkou
bylo, že jednáním v rozporu s dobrými mravy soutěže je pouze jednání
spočívající ve sdělování nepravdivých informací. Naopak z jednotlivých
skutkových podstat upravených § 45 až § 52 obch. zák. vyplývá, že
nekalosoutěžním jednáním může být i šíření pravdivých informací, které však
mají způsobilost poškodit třetí subjekt (srov. např. § 50 odst. 2 obch. zák.). Vztah generální klauzule s jednotlivými skutkovými podstatami nekalé soutěže
je takový, že pokud bude naplněna některá ze zvláštních skutkových podstat,
bude mít protiprávní jednání současně znaky generální klauzule. Na druhé
straně, dojde-li k jednání, které nenaplňuje znaky některé ze zvlášť upravených
skutkových podstat, může se přesto jednat o nekalou soutěž, jestliže nese znaky
obecné skutkové podstaty (srov. prof. JUDr. I. P. a JUDr. I. K., Komentář k
obchodnímu zákoníku, I. díl, str. 150, Linde Praha, a . s.). S ohledem na
doposud publikovanou judikaturu lze dovodit, že dobré mravy netvoří uzavřený
normativní systém. Jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací,
jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušného a poctivého jednání. Proto
rozpor jednání s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a
jejich tehdejšímu postavení. Odvolací soud uvádí zcela jednoznačně hlediska,
kterými byl veden k vyslovení závěru, že žalovaná rozesláním dopisu
obsahujícího z části ověřené a pravdivé informace o hrozícím rozpadu vývojového
týmu žalobkyně dopustila jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, neboť z
obsahu dopisu naprosto zřetelně vyplývá úmysl žalované vyvolat u hlavního
odběratele žalobkyně pochybnosti o možnosti pokračovat v doposud bezproblémové
spolupráci s žalobkyní, samotný obsah dopisu pak může u adresáta vyvolat
nejistotu jednak v orientaci mezi žalobkyní a žalovanou, jednak může založit
nejistotu o tom, zda-li žalobkyně bude schopna v započatém vývoji předmětného
softwaru typu F. II pokračovat a pult centralizované ochrany zařazený do
výzbroje Policie ČR v jeho kvalitě (nemožnosti prolomení ochrany softwarového
vybavení) dodávat. Pokud odvolací soud dospěl v této konkrétní věci k právnímu
závěru, že popsané jednání žalované bylo jednáním v rozporu s dobrými mravy
soutěže, přičemž podrobně odůvodnil, jak vliv tohoto jednání na možné poškození
postavení žalobkyně na trhu, tak i na získanou soutěžní výhodu žalované, pak
přijatému právnímu závěru odvolacího soudu v tomto směru nelze vytknout ani
nepřezkoumatelnost, ani nesprávné právní posouzení věci.
Námitka dovolatelky,
že v Závažném oznámení byly uvedeny pravdivé informace proto neobstojí, neboť
zásadní je, že právní úprava nekalé soutěže nestojí na pravdivosti či
nepravdivosti rozšiřovaných informací, ale na tom, zda-li rozšiřování
takovýchto informací je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé
přivodit újmu spotřebitelům či soutěžitelům. Z uvedených důvodů posuzovaná
námitka dovolatelky neobstojí.
V rámci argumentace proti správnosti rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka
poukazuje rovněž na pochybení v rovině hmotněprávní, pokud byl žalobkyni
přiznán nárok, aby byl Ministerstvu vnitra ČR odeslán dopis v konkrétním
znění uvedeném ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu, s tím, že se nejedná o
nárok podřaditelný pod § 53 obch. zák.
Podle § 53 obch. zák. se mohou osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží
porušena nebo ohrožena, domáhat proti rušiteli, aby se tohoto jednání zdržel a
odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které
může být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného
obohacení.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. soud v odůvodnění rozsudku kromě jiného uvede,
které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil
závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Dovolatelka
vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku
nesdělil, které z práv uvedených v § 53 obch. zák. žalobkyni přiznal a v tomto
nedostatku odůvodnění rozsudku spatřuje zásadní procesní pochybení soudu
spočívající v nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí. Povinnost soudů
odůvodňovat své rozsudky vyplývající z § 157 odst. 1 o. s. ř. způsobem,
vyplývajícím z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. v rámci principu řádného a
spravedlivého procesu vyplývajícího z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a
svobod, jakož i z čl. I Ústavy České republiky, tudíž i z pojmu právního státu,
vylučující libovůli při rozhodování soudů znamená, že z odůvodnění rozsudku
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů
na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní
závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je
nutno považovat takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky (srov. Sb. ÚS sv. 3 č. 34 s. 257). Z uvedeného vyplývá, že z hlediska přezkoumatelnosti
rozhodnutí postačuje, zda z odůvodnění rozsudku ve vazbě na učiněná skutková
zjištění a obsažené úvahy při hodnocení důkazů je zřejmý právní závěr, tedy i
právní posouzení přiznaného nároku. Z logiky odvolacím soudem přiznaného
nároku na odeslání dopisu Ministerstvu vnitra ČR v konkrétním znění obsaženém
ve výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, s přihlédnutím k ustanovení § 53
obch. zák., zcela nepochybně vyplývá, že byl přiznán nárok odstraňovací, neboť
z charakteru přiznaného nároku nelze dovodit, že by se jednalo o nárok
zdržovací či o nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení. Stejně
tak nelze dovodit, že by přiznaný nárok měl povahu satisfakční a to právě
proto, že nesměřuje proti žalované, ale vysvětlující dopis má být adresován
fakticky tomu subjektu, vůči němuž směroval původní dopis žalované ze 17. 5. 1995. Právě z pohledu adresáta je třeba, co do podstaty těchto nároků,
rozlišit mezi nárokem na přiměřené zadostiučinění a nárokem na odstranění
závadného stavu. Pokud jde o odlišení od zdržovacího nároku, ten má charakter
preventivní a směruje proti pokračujícímu nekalosoutěžnímu jednání či proti
hrozícímu jednání v budoucnosti. Naproti tomu nárok na odstranění závadného
stavu směřuje vždy k odstranění existujícího závadného stavu, tedy pramene
účinku nekalosoutěžního jednání. Obsah odstraňovacího nároku se řídí
protiprávním stavem, který v důsledku nekalosoutěžního jednání nastal. Podle
povahy protiprávního stavu může tudíž nárok spočívat i v odvolání zlehčujících
tvrzení.
Z povahy věci vyplývá, že odstraňovací nárok, na rozdíl od nároku
zdržovacího, je vždy vázán na hmotněprávní podmínku, že protiprávní stav již
nastal a pramen účinku nekalosoutěžního jednání trvá. K uplatnění tohoto nároku
není třeba zavinění, ani jiné podmínky subjektivní povahy.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil
závěr o přiznání uplatněného nároku žalobkyni na prokázaném nekalosoutěžním
jednání žalované, které je způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Ze znění výroku
I. dovoláním napadeného rozsudku však vyplývá, že žalované byla uložena
povinnost sdělit Ministerstvu vnitra ČR nejen vysvětlení k neprokázaným
tvrzením o existenci nebezpečí prolomení ochrany softwarového vybavení, přičemž
vyřazení všech ochran pro celý systém může potvrdit pouze žalovaná, ale
současně jí bylo uloženo dementovat i prokázané pravdivé informace o reálné
obavě z rozpadu vývojového týmu pracovníků žalobkyně. Dementace pravdivých
údajů údaji nepravdivými ve svém důsledku nepředstavuje nastolení právního
pořádku odstraněním závadného stavu, ale naopak jeho prohloubení.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením § 53
odst. 1 obch. zák., lze vyhovět nároku na odstranění závadného stavu pouze za
předpokladu, že existují hmotně právní podmínky, tj. že protiprávní stav v
celém kontextu rozeslaného dopisu nastal, pramen nekalosoutěžního jednání trvá
dál, tudíž zlehčující tvrzení v tomto dopise označená je třeba odvolat. Zákon
však neumožňuje soudu, aby pod odstraňovací nárok podřadil také přiznání
nároku, který závadný stav prohloubí, k čemuž by nepochybně v případě splnění
uložené povinnosti, tj. sdělením nepravdivých informací na místo informací
pravdivých, došlo.
Úvaha dovolacího soudu o důvodnosti dovolání je založena na závěru, že odvolací
soud nesprávně posoudil možnost podřadit uplatněný nárok pod ustanovení § 53
obch. zák., byť byl vázán formulací petitu co do uplatněného nároku žalobkyně,
když od této formulace se odchýlit nemůže (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.) a to v
kontextu všech informací, obsažených v dopisu, jež má být Ministerstvu vnitra
ČR jako vysvětlení situace, čili odstranění závadného stavu, rozeslán. Vyhověl-
li odvolací soud návrhu žalobkyně v plném rozsahu, pak postupoval v rozporu s
ustanovením § 53 obch. zák., tudíž nelze než uzavřít, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl
v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst 2 část věty za
středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
dovolacího řízení, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. dubna 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu