32 Odo 138/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně C. T. a.s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti žalovanému Ing.
R. H., zastoupenému JUDr. J. N., advokátkou o zaplacení částky 463 840,20 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 154/2000,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října
2004 č. j. 27 Co 144/2003-208, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2004 č. j. 27 Co 144/2003-208
a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. listopadu 2002 č. j. 6 C
154/2000-130 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kroměříži k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 18. listopadu 2002 č. j. 6 C
154/2000-130 zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 463 840,20 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 76 816,90 Kč od
16. 8. 1997 do zaplacení, s 19% úrokem z prodlení z částky 114 211,70 Kč od 13.
9. 1997 do zaplacení, s 19% úrokem z prodlení z částky 185 123,40 Kč od 24. 9.
1997 do zaplacení a s 19% úrokem z prodlení z částky 87 688,20 Kč od 27. 9.
1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně jako prodávajícím a společností
S., s.r.o., jako kupujícím byla dne 12. 8. 1996 uzavřena podle § 409 obchodního
zákoníku (dále jen „ObchZ“) kupní smlouva na dodávku bílého rafinovaného cukru
z kampaně 1996/1997. Podkladem pro dílčí plnění podle této smlouvy byla vždy
písemná objednávka kupujícího s rozpisem druhu, množství a termínu dodávky a
dále bylo ve smlouvě sjednáno, že kupní cena bude prodávajícím vyúčtována
fakturou, kterou je prodávající oprávněn předat kupujícímu nejdříve v den
plnění. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný předmětné zboží obdržel,
a to na základě objednávkových listů, které vystavoval, žalobkyně pak kupní
cenu fakturovala společnosti S., s.r.o., která ji přefakturovala žalovanému a
ten ji této společnosti uhradil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi
účastníky řízení nikdy nebyla uzavřena kupní smlouva, na základě které by
žalobkyně dodala zboží žalovanému, a podle níž by žalobkyni vznikl vůči
žalovanému nárok na zaplacení kupní ceny odpovídající žalované částce. V
objednávkových listech byl sice jako objednatel uveden žalovaný, nebyla zde
však uvedena kupní cena a žalobkyně dodané zboží fakturovala společnosti S.,
s.r.o.; k uzavření kupní smlouvy došlo mezi žalobkyní a společností S., s.r.o.,
což je prokázáno i písemným vyhotovením této kupní smlouvy a jejího dodatku č.
1. Žalovaný sice obdržel předmětné zboží, avšak od společnosti S., s.r.o.,
které kupní cenu také uhradil. Vznik bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor
žalobkyně taktéž nebyl prokázán a z rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze
ze dne 11. května 2000 č. j. 5 Cm 128/98-42a soud prvního stupně také zjistil,
že povinnost zaplatit žalovanou částku s příslušenstvím byla pravomocně uložena
společnosti S., s.r.o.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. října 2004 č. j.
27 Co 144/2003-208 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ke stejným skutkovým závěrům
jako soud prvního stupně. I když byly objednávkové listy vystaveny přímo
žalovaným jako společníkem společnosti S., s.r.o., jednalo se o písemné
objednávky této společnosti podle uzavřené smlouvy. O tom svědčí i poznámky na
objednávkách, podle nichž má být faktura vystavena společnosti S., s.r.o., a
potvrzují to i dodací listy, v nichž žalobkyně uvádí jako odběratele společnost
S., s.r.o., se stejným odkazem na uzavřenou smlouvu. Stejně tak požaduje
žalobkyně zaplacení kupní ceny dodaného zboží po společnosti S., s.r.o., a
odkazuje na uzavřenou smlouvu. S tím koresponduje i okolnost, že žalobkyně
nedokázala vysvětlit, proč v dodacích listech a ve fakturách uváděla jako
odběratele společnost S., s.r.o. To, že smluvním partnerem žalobkyně byla tato
společnost, prokazuje i zaplacení ceny dodaného zboží žalovaným této
společnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a společností S.,
s.r.o., byly podle rámce vymezeného ve smlouvě z 12. 8. 1996 uzavírány následné
kupní smlouvy podle § 409 ObchZ a koupené zboží tato společnost dále prodávala
žalovanému. Z uzavřených kupních smluv vznikl společnosti S., s.r.o., závazek
zaplatit žalobkyni kupní cenu zboží ve výši 463 840,20 Kč a splnění této
povinnosti bylo společnosti uloženo pravomocným rozhodnutím Krajského
obchodního soudu v Praze z 11. 5. 2000 č. j. 5 Cm 128/98-42a. Mezi žalobkyní a
žalovaným nevznikl závazkový právní vztah. Pokud bylo žalovanému zboží dodáno,
jednalo se pouze o místo plnění dohodnuté podle § 412 odst. 1 ObchZ mezi
žalobkyní a společností S., s.r.o. Žalovanému nevzniklo dodáním zboží
bezdůvodné obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“),
neboť se nejednalo o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu,
plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který
odpadl, ani o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že
napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku v
rozporu s hmotným právem a dále řeší právní otázku, která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, takže je dovolání podle jejího
názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ohledně důvodů dovolání
odkázala žalobkyně na své odvolání a zdůraznila, že žalovaný předmětné plnění
objednal svým jménem a toto plnění svým jménem také přebíral. O tom svědčí mj.
i uvedení identifikačního čísla žalovaného na objednávkách. Chybný je proto
závěr odvolacího soudu, který předmětné objednávkové listy posoudil jako
objednávky společnosti S., s.r.o. Žalobkyně je přesvědčena, že soud se také
dopustil procesního pochybení, když řízení proti žalovanému vyloučil z
původního řízení vedeného také proti společnost S., s.r.o., která byla prvou
žalovanou, k samostatnému řízení. U Krajského soudu v Praze bylo podáno celkem
7 prakticky identických žalob stejného žalobce vždy proti dvěma žalovaným, z
nichž prvním byla společnost S., s.r.o., a druhým žalovaným další subjekt; ve
všech případech se jednalo o vztahy založené smlouvou o témže právním obsahu,
když rozdíly byly pouze v objemech plnění a všech šest řízení proběhlo proti
oběma žalovaným. Žalobkyně dále poukázala na rozhodnutí, v nichž byla podle
jejího názoru právní otázka odvolacími soudy a dovolacím soudem řešena odchylně
od napadeného rozhodnutí - rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června
2003 č. j. 6 Cmo 57/2002-88, který byl předmětem dovolacího přezkumu Nejvyššího
soudu České republiky pod sp. zn. 35 Odo 1183/2003, a rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 26. února 2004 č. j. 6 Cmo 31/2003-155. Přestože žalobkyně na tato
rozhodnutí upozorňovala již v odvolacím řízení, odvolací soud se s tímto
argumentem nevypořádal. Základní podstatou námitek žalobkyně je skutečnost, že
veškeré objednávky v dané věci, stejně jako ve výše uvedených případech
soudních sporů, vystavil žalovaný, a to na žalobkyni. Žalobkyně je přesvědčena,
že v uvedených soudních sporech vyšel soud ze závěru, „že převzaté zboží musí
zaplatit objednávající“, a proto by tomu tak mělo být v posuzované věci.
Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že žalobkyně v dovolání vůbec
neuvedla, v čem mělo spočívat pochybení odvolacího soudu při aplikaci právních
předpisů. Pouhé konstatování, že pro závěr odvolacího soudu není v celém
soudním spise žádný doklad, nebo že soudy rozhodovaly v podobných věcech jinak,
nelze podle názoru žalovaného považovat za dovolací důvod, a proto navrhl, aby
bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil právní vztah mezi
žalobkyní a žalovaným, neboť má za to, že mezi nimi byla uzavřena kupní smlouva
podle § 409 a násl. ObchZ, a to na základě objednávky žalovaného a následným
převzetím zboží žalovaným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť v daném případě je řešena právní otázka, zda došlo k
uzavření kupních smluv mezi žalobkyní a žalovaným, odvolacími soudy rozdílně.
Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 167/98 mezi
žalobkyní C. T., a.s., a žalovanými 1. S., s.r.o., a 2. J. Z. o zaplacení
částky 1 588 681,20 Kč s příslušenstvím rozhodl za obdobné skutkové situace
jako v tomto sporu odvolací Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2004
č. j. 6 Cmo 31/2003-155 odlišně od Krajského soudu v Brně v této věci, neboť
tímto rozsudkem potvrdil vyhovující rozsudek Městského soudu v Praze proti
žalovanému J. Z. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v rozporu s hmotným
právem.
Dovolání je i důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže soud aplikoval jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil.
V daném případě odvolací soud dovodil, že mezi žalobkyní a společností S.,
s.r.o., byly podle rámce vymezeného ve smlouvě ze dne 12. 8. 1996 uzavírány
následné kupní smlouvy podle ustanovení § 409 ObchZ, a to na základě objednávek
žalovaného. Tento závěr je nesprávný, neboť je v rozporu s ustanovením § 32
odst. 1 ObčZ, podle něhož nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za
někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. V daném případě šlo o písemný
právní úkon, tudíž tato skutečnost by musela vyplývat z tohoto písemného
právního úkonu. Nestačí, že tato okolnost je případně dána jinými skutečnostmi,
pokud nejsou vyjádřeny v tomto písemném právním úkonu. Ze zjištěného skutkového
stavu nelze dovodit, že by z objednávek žalovaného vyplývalo, že jednal jménem
společnosti S., s.r.o. Samotnou smlouvu ze dne 12. 8. 1996 za platně uzavřenou
smlouvu kupní považovat nelze, neboť sama tato smlouva předpokládá, že předmět
plnění bude vymezen následnými objednávkami.
Stejně tak však nelze dovodit, že by k uzavření kupních smluv došlo mezi
žalobkyní a žalovaným. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které
převzal odvolací soud, se podává, že objednávky žalovaného neobsahovaly návrh
kupní ceny. Toto skutkové zjištění dovolací soud přezkoumávat nemůže, neboť z
přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci
tak, jak byl vytvořen v důkazním řízením před soudem prvního stupně nebo před
soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak
měněn. Při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není dovolací soud oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Za této situace k uzavření smlouvy
poskytnutím požadovaného plnění ve smyslu ustanovení § 275 odst. 4 ObchZ dojít
nemohlo, neboť ke vzniku smlouvy (a to i konkludentně) by byla nutná dohoda o
ceně. Nešlo by totiž o případ upravený v ustanovení § 409 odst. 2 ObchZ, ve
znění před novelou č. 30/2000 Sb., podle něhož nemusí být v kupní smlouvě cena
dohodnuta, resp. nemusí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného
určení, jestliže strany ve smlouvě projeví vůli ji uzavřít i bez určení kupní
ceny.
Ze shora uvedeného vyplývá, že pokud nedošlo k uzavření kupních smluv mezi
žalobkyní a společností S., s.r.o., je zpochybněn i závěr odvolacího soudu, že
žalovanému nevzniklo dodáním zboží bezdůvodné obohacení, neboť se jednalo o
plnění, které bylo žalovanému poskytnuto na základě smlouvy uzavřené se
společností S., s.r.o.
Nedůvodná je však námitka žalobkyně, že soud se také dopustil procesního
pochybení, když řízení proti žalovanému vyloučil z původního řízení vedeného
také proti společnost S., s.r.o., která byla prvou žalovanou, k samostatnému
řízení. Tento postup soudu byl v souladu s ustanovením § 112 odst. 2 o. s. ř.,
podle něhož jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke
spojení nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny,
může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení. Tam, kde je třeba
vyslovit nedostatek věcné nebo místní příslušnosti soudu a věc postoupit jinému
soudu, nelze věci spojit ke společnému řízení; jestliže byly uvedeny v jednom
návrhu, je třeba je vyloučit k samostatnému řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení
§ 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v nové
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu