32 Odo 1398/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně Š. se sídlem, zastoupené JUDr. J. V., advokátem, se sídlem v , proti
žalovanému J. K., nar., bytem v , zastoupenému JUDr. O. N. advokátem, se sídlem
v , o zaplacení částky 653 217,52 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu
žalovaného o zaplacení částky 561 112,16 Kč, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 8 Cm 16/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. dubna 2006 č. j. 2 Cmo 365/2005-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 653 217,52 Kč s
příslušenstvím z důvodu předčasného ukončení leasingové smlouvy. Předmětná
částky zahrnuje neuhrazené leasingové splátky za měsíce květen až srpen 1998 ve
výši 111 993,72 Kč, finanční služby ve výši 85 034,50 Kč a
vzniklou škodu ve výši 456 189,30 Kč, jež byla vypočtena tak, že
od pořizovací ceny vozidla bez DPH byla odečteny žalovaným zaplacené splátky.
Žalovaný v průběhu řízení uplatnil vzájemným návrhem nárok na zaplacení částky
561 112,16 Kč, což představuje žalovaným uskutečněné plnění z leasingové
smlouvy. Žalovaný uvedl, že žalobkyni požádal o vydání předmětu leasingu,
přičemž žalobkyně tuto povinnost nesplnila. Žalovaný proto dne 23. 3. 2005 od
leasingové smlouvy odstoupil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2005 č. j. 8 Cm 16/2002-45
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 111 993,72 Kč se 16% úrokem od 2.
2. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu s návrhem, aby byl žalovaný
uznán povinným zaplatit žalobkyni další částku 541 223,80 Kč s příslušenstvím
zamítl (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby byla
žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalovanému částku 561 112,16 Kč (výrok pod
bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV). Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 13. 5. 1997
uzavřena leasingová smlouva č. 188481, na jejímž základě žalovaný převzal dne
6. 6. 1997 do nájmu osobní automobil V. C. dne 2. 6. 1998 oznámil žalovaný
žalobkyni odcizení uvedeného vozu. Ve smlouvě se žalovaný zavázal platit po
dobu 42 měsíců částku 28 022,73 Kč s tím, že se po zaplacení zůstatkové hodnoty
vozu ve výši 122 Kč stane jeho vlastníkem. Soud prvního stupně uvedenou
smlouvu posoudil jako smlouvu o koupi najaté věci podle § 489 a násl.
obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Podle článku VIII odst. 1 Všeobecných
podmínek finančního pronájmu nových vozidel u společnosti Š. (finanční leasing)
- dále jen „Všeobecných smluvních podmínek“, které jsou součástí leasingové
smlouvy, může být smlouva předčasně ukončena výhradně v důsledku výpovědi ze
strany společnosti, prokázaného odcizení vozidla nebo prokázaného úplného
zničení vozidla, přičemž podle článku VIII odst. 6 v případě odcizení vozidla
končí leasingová smlouva dnem, kdy společnost obdrží usnesení policie o
přerušení (odložení) pátrání po odcizeném vozidle. Společnost má v případě
předčasného ukončení leasingové smlouvy nárok na úhradu pořizovací ceny vozu,
dluhu nájemce na splátkách, aktualizovaných nákladů finanční služby, ostatních
nákladů a případných smluvních pokut. V článku III odst. 4 bylo dohodnuto, že
nájemce je povinen platit sjednané splátky i v době, kdy vozidlo z jakýchkoliv
důvodů nemůže užívat, a to i tehdy, pokud je vozidlo v opravě, nebo pokud došlo
k jeho odcizení a policie dosud neukončila či nepřerušila (neodložila) pátrání
po odcizeném vozidle. V dané věci bylo vozidlo odcizeno, ale žalobkyně
neobdržela uvedené rozhodnutí policie. Jestliže nebyly splněny veškeré
předpoklady pro předčasné ukončení smlouvy a v průběhu řízení nebylo zjištěno,
že leasingová smlouva byla předčasně ukončena jiným způsobem, zejména výpovědí
ze strany žalobkyně, pak došlo podle závěru soudu prvního stupně k jejímu
ukončení uplynutím sjednané doby, tj. uplynutím 42 měsíců od jejího uzavření.
Za této situace se nemůže žalobkyně úspěšné domáhat přiznání finančního
vyrovnání z titulu předčasného ukončení smlouvy ve výši 541 223,80 Kč, nýbrž
jenom dlužných leasingových splátek. Vzájemný návrh žalovaného soud prvního
stupně zamítl, neboť v daném případě nelze vycházet z úpravy nájemní smlouvy v
§ 663 a násl. ObčZ, jak se jí dovolává žalovaný, ale je třeba vycházet z
ustanovení obchodního zákoníku a ze sjednaných smluvních podmínek. Ani obchodní
zákoník, ani smlouva však žalovanému neumožňuje od smlouvy odstoupit.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2006
č. j. 2 Cmo 365/2005-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým
závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci je rozhodující, zda byla smlouva
ukončena usnesením policie o přerušení či odložení pátrání po odcizeném
vozidle, tj. zda byly naplněny podmínky pro předčasné ukončení leasingové
smlouvy sjednané v článku VIII odst. 6 Všeobecných podmínek smlouvy pro případ
odcizení vozidla. Pokud k této skutečnosti došlo, má žalobkyně podle smlouvy
nárok na leasingové splátky do dne, kdy toto usnesení Policie obdržela, a dále
má nárok na aktualizované náklady služeb, tj. na nedoplatek na úroku ke dni
předčasného ukončení smlouvy a nárok na dosud nezaplacený zůstatek pořizovací
ceny vozidla. Odvolací soud po zopakování některých důkazů dospěl k závěru, že
dopis Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování III. odboru B., z 29. 6. 1998
adresovaný žalobkyni, v němž sděluje, že vozidlo V. C., SPZ , bylo prodáno v
březnu 1998 v Moskvě neznámým osobám, nelze považovat za doklad ukončující
předmětnou leasingovou smlouvu, neboť není splněna podmínka stanovená v čl. VIII odst. 6 (odvolací soud nesprávně uvedl odst. 9) Všeobecných smluvních
podmínek, která je ve smlouvě právě z toho důvodu, aby bylo možné ukončit
smlouvu u odcizeného vozidla, jež nalezeno nebylo. Z dopisů Policie ČR ze dne
8. 7. 1998 a 30. 7. 1998 je zřejmé, že předmětné vozidlo bylo v Rusku nalezeno. Žalovaný byl proto povinen platit dohodnuté leasingové splátky i po dni 30. 6. 1998, kdy žalobkyně obdržela uvedený dopis Policie ČR, v souladu s článkem III
odst. 4 Všeobecných smluvních podmínek, podle kterého je žalovaný povinen
platit splátky i v době, kdy nemůže vozidlo používat z důvodu jeho odcizení. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně ohledně ukončení
předmětné leasingové smlouvy uplynutím sjednané doby pronájmu v délce 42 měsíců
s tím, že po tuto dobu byl žalovaný povinen platit měsíční splátky po 28 022,73
Kč v souladu s článkem X odst. 1 Všeobecných smluvních podmínek. Předmětnou
leasingovou smlouvu posoudil odvolací soud jako smlouvu inominátní s ohledem na
to, že finanční leasing zpravidla není kombinací smlouvy o nájmu podle
občanského zákoníku se smlouvou o koupi najaté věci podle § 489 a násl. ObchZ,
a to bez ohledu na obvyklé označení účastníků v leasingových smlouvách jako
„leasingový pronajímatel“ a „leasingový nájemce“. Smyslem finančního leasingu
je zajistit za úplatu financování věci pro leasingového nájemce s tím, že k
předmětné věci se leasingový nájemce od počátku chová jako k věci vlastní se
všemi riziky na straně leasingového nájemce, nikoliv s riziky na straně
vlastníka, jak tomu je ve smlouvách nájemních. Právě z toho důvodu, že v
případech smluv o finančním leasingu se jedná o smlouvy nepojmenované, záleží
vždy na konkrétním obsahu leasingové smlouvy, která může v tom kterém případě
obsahovat prvky smlouvy nájemní.
Odvolací soud s ohledem na uvedené právní
hodnocení stejně jako soud prvního stupně neshledal oprávněný vzájemný návrh
žalovaného na vrácení částky, jež byla dosud žalobkyni zaplacena na základě
leasingové smlouvy, neboť pro vrácení této částky není žádný právní důvod, ať
již ze zákona nebo na základě smlouvy. Z téhož důvodu není platné odstoupení od
smlouvy, které žalovaný předal žalobkyni u soudu dne 25. 3. 2005. Okolnost, že
žalovaný nemůže z důvodu odcizení používat předmětné vozidlo, není důvodem pro
odstoupení do smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně ohledně dalšího uplatněného nároku - nároku na zaplacení aktualizovaných
nákladů služeb ve výši 85 034,50 Kč a zůstatku pořizovací ceny ve výši 456
189,30 Kč. Nepřijal námitku žalobkyně, že jí uvedená částka měla být přiznána z
titulu neuhrazených leasingových splátek pokračujících po srpnu 1998 s ohledem
na to, že soud není vázán právní kvalifikací obsaženou v žalobě, podle níž bylo
v dané věci požadováno plnění z předčasně ukončené smlouvy. Žalobkyně zastává
názor, že jí tyto částky měly být přiznány na základě skutkových tvrzení
obsažených v žalobě a shledává nerozhodným, zda smlouva byla ukončena
předčasně, nebo zda má žalobkyně právo na zaplacení uvedené částky z důvodu
leasingových splátek po srpnu 1998. V této souvislosti odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 a
dovozuje, že soud není vázán právní kvalifikací obsaženou v žalobě. Judikát
Nejvyššího soudu však na tuto věc nedopadá, neboť v něm byla řešena odlišná
právní otázka, když v tam posuzovaném případě šlo pouze o jiné právní posouzení
stejných skutkových tvrzení. V dané věci se žalobkyně domáhala zaplacení
částky, na kterou jí měl vzniknout nárok z důvodu specifikovaného v případě
předčasného ukončení smlouvy podle článku VIII bodu 6 Všeobecných podmínek
smlouvy, a nyní žalobkyně nově tvrdí, že jí měl být přiznán nárok na základě
jiného ustanovení smlouvy (placení dohodnutých leasingových splátek podle
článku III bodu 4 Všeobecných podmínek smlouvy). Právní kvalifikace zůstává
stále stejná, a to nárok ze smlouvy z 12. 5. 1997, avšak důvod, o které
ustanovení smlouvy opírá žalobkyně svůj nárok, s tvrzenými okolnostmi blíže
popisujícími skutkovou podstatu, je skutkovým tvrzením, nikoliv právní
kvalifikací. Pokud by měl být názor žalobkyně správný, nebylo by v dané věci
významné, zda je požadováno placení z titulu smluvní pokuty nebo z důvodu
zaplacení ceny, zda je požadováno zaplacení splátky za to či ono období, apod.
Takto široká interpretace vymezení skutku v žalobě by se pochopitelně dotýkala
i otázky běhu promlčení, neboť pro různé nároky by počínala běžet promlčecí
lhůta od různých dat a případně v různé délce. Chtěla-li žalobkyně uplatnit
nárok na úhradu uvedených splátek, musela navrhnout změnu žaloby, což
neučinila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně s odkazem na ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) včasné dovolání,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním hodnocení a má zásadní právní význam. Žalobkyně namítla, že nebyla
řádně poučena podle § 118a odst. 2 o. s. ř., když podala žalobu o zaplacení
nároků z předčasně ukončené leasingové smlouvy a soud dovodil, že věc je možné
po právní stránce posoudit jinak, tj. že nedošlo k předčasnému ukončení smlouvy
a smlouva skončila řádně uplynutím doby, na kterou byla sjednána; přesto
nevyzval žalobkyni, aby v potřebném rozsahu doplnila vylíčení rozhodných
skutečností a nepoučil ji, o čem má tvrzení doplnit, a jaké by byly následky
nesplnění této výzvy. Žalobkyně má za to, že postupem odvolacího soudu byla
dispoziční zásada obsažená v § 153 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. nepřípustně
rozšířena. Žalobkyně i nadále zastává názor, že nebyla na místě změna žaloby,
když o věci bylo možné rozhodnout i bez této změny žaloby, aniž by došlo k
porušení dispoziční zásady. Pokud však byla změna žaloby nutná, nelze žalobu
zamítnout bez uvedeného poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Dospěl-li proto
soud prvního stupně i odvolací soud k závěru, že předmětná leasingová smlouva
nebyla předčasně ukončena, mohl žalobkyni přiznat žalovanou částku jako
nezaplacené leasingové splátky (tj. na základě jiné právní kvalifikace) a
nikoliv žalobu zamítnout. V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na
peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o
finančním leasingu si žalovaný pronajal vozidlo a toto užíval, avšak žalobkyně
od něho neobdržela smluvené protiplnění, tj. úhradu všech leasingových splátek.
Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako
soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné
za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější
rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v
úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b)
tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí
předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru,
jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený
rozsudek a rozhodně o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237
odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných
ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních;
způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
V daném případě dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že nároky
odvíjející se od předčasného ukončení leasingové smlouvy, v dané věci jde o
zaplacení aktualizovaných nákladů služeb ve výši 85 034,50 Kč a zůstatku
pořizovací ceny osobního automobilu, který byl předmětem leasingové smlouvy, ve
výši 456 189,30 Kč, představují jiný nárok založený na jiném skutkovém základu,
než nárok na zaplacení leasingových splátek pokračujících od září 1998. Takový
závěr je v souladu s konstantní judikaturou. Nároky odvozené od smluvních
ujednání sjednaných pro případ ukončení smlouvy mají svůj vlastní skutkový
základ odlišný od nároků založených smlouvou pro období trvání smlouvy. Závěr
odvolacího soudu, že při stejné právní kvalifikaci (v obou případech se jedná o
nároky ze smlouvy z 12. 5. 1997) jde o zcela jiné nároky založené na jiném
skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, shledává dovolací
soud správným.
Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po
právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (nejde o právní otázku, která by v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně
řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný
judikatorní přesah, odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným
právem) a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Námitkou, že žalobkyně nebyla soudem řádně poučena podle ustanovení § 118a
odst. 2 o. s. ř., by se dovolací soud mohl zabývat pouze v případě přípustného
dovolání, neboť touto námitkou žalobkyně uplatňuje vadu řízení, k níž dovolací
soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze v případě
přípustného dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně – aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když
dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2008
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu