32 Odo 14/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně C. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalovanému Ing. M.
H., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 5 C 29/2002, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.
listopadu 2002 č. j. 12 Co 559/2002-30, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
100 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 13. 1. 2001 do zaplacení, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, kdy 12. 3. 2002 vydal platební rozkaz
č. j. 5 C 29/2002-8, ve kterém současně žalovanému uložil, aby se v případě, že
proti platebnímu rozkazu podá odpor, ve lhůtě do 30 dnů ode dne podání odporu
písemně vyjádřil k žalobě a pokud nárok uplatněný žalobou zcela neuznává, ve
svém vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a
označil důkazy k jejich prokázání. Vzhledem k tomu, že stanovená lhůta marně
uplynula, soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba mít zato, že
žalovaný podle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
žalovaný nárok uznává a bez nařízení jednání rozhodl ve věci podle §
153a odst. 3 a 4 o. s. ř. rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7 listopadu 2002 č.
j. 12 Co 559/2002-30 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně
zcela v souladu s ustanoveními § 114b a § 153a odst. 3 a 4 o. s. ř.,
když žalobě rozsudkem pro uznání vyhověl, aniž bylo nutno nařizovat ve věci
jednání, neboť pro to byly splněny všechny zákonné podmínky. Soud prvního
stupně vyzval žalovaného, aby se k žalobě vyjádřil, a to výzvou
obsaženou v platebním rozkazu, tj. v soudním rozhodnutí. Výzva přitom
obsahovala veškeré náležitosti stanovené v § 114b odst. 1 o. s. ř., jakož i
lhůtu ke splnění uložené povinnosti podle § 114b odst. 2 o. s. ř., a to včetně
poučení o následcích nesplnění této povinnosti podle § 114b odst. 5 o. s. ř.
Žaloba byla žalovanému řádně doručena spolu s platebním rozkazem, který
obsahoval i zmíněné poučení ve smyslu § 114b o. s. ř. s uvedením 30denní lhůty
ode dne podání odporu, a to zásilkou, kterou žalovaný převzal 26. 3. 2002
a jeho právní zástupce 21. 3. 2002, tedy před prvním jednáním ve věci. Vzhledem
k předmětu řízení se přitom nejedná o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír,
ani o věc uvedenou v § 118b a § 120 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný podal proti
platebnímu rozkazu odpor, který předal poště k přepravě 5. 4. 2002. Odpor
neobsahoval žádné vyjádření. Lhůta ke splnění soudem uložené
povinnosti k žalobě se vyjádřit začala žalovanému běžet podáním odporu proti
platebnímu rozkazu a marně uplynula 6. 5. 2002. K poslednímu dni této lhůty tak
nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku podle ustanovení § 114b odst. 5
o. s. ř. a soud prvního stupně správně ve věci rozhodl rozsudkem pro
uznání. K vyjádření žalovaného, jež bylo soudu doručeno osobně až dne 16. 5.
2002, soud prvního stupně důvodně nepřihlížel. Námitku žalovaného týkající se
procesního pochybení soudu prvního stupně odvolací soud nepřijal, neboť soud
prvního stupně postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, v němž uvedl,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní
otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a dále že
rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Je přesvědčen, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces a právo na rovnost účastníků před soudem. Obsah
platebního rozkazu je podle dovolatele zákonem přesně určen a lze jím uložit
žalovanému pouze povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku a
příslušenství, takže soud prvního stupně postupoval v rozporu se zákonem, když
dovolateli uložil v platebním rozkazu i jiné povinnosti nepeněžitého
charakteru. Z § 114b odst. 2 o. s. ř., který výslovně stanoví, že usnesení o
povinnosti vyjádřit se k nároku a označit důkazy lze vydat i v řízení, v němž
soud rozhodl platebním rozkazem, tedy plyne, že toto usnesení je možné
vydat vedle platebního rozkazu, nikoliv však, jako v této věci, v jedné
listině. Dovolatel dále poukázal na Komentář k občanskému soudnímu řádu vydaný
v nakladatelství C. H. Beck, ročník 2001, str. 548, podle něhož proti usnesení,
kterým byl žalovaný ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. vyzván k
vyjádření, nelze podat odvolání. Podle názoru dovolatele nebyly v posuzované
věci splněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť
nebyl správně a úplně poučen o svých právech a povinnostech formou usnesení
podle § 114b o. s. ř. a tak byl postupem soudu zkrácen ve svém právu na
spravedlivý proces. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný své dovolání ještě
doplnil podáním ze 14. ledna 2003, v němž zopakoval svůj názor o
nezákonnosti zakomponování usnesení do platebního rozkazu a poukázal na vadu
žaloby spočívající v nesprávném označení dovolatele jeho identifikačním číslem,
ačkoliv úkon činil jako fyzická osoba. Současně namítl, že výzva k podání
vyjádření obsažená v platebním rozkazu neobsahovala číslo příslušného
paragrafu, tj. § 114b odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v
něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které
je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek
právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
nezakládají.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a
potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky, zda usnesení podle ustanovení
§ 114b odst. 1 o. s. ř. musí být vydáno samostatně nebo zda takové
usnesení může být obsaženo v platebním rozkazu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z
důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti
případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v § 118b a §
120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nebo
nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby
se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela
neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji
obranu, k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označil
důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která
nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když
soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto
případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Jak je zřejmé z výše citovaných ustanovení, může soud usnesení podle § 114b
odst. 1 o. s. ř. vydat i ve věci, ve které rozhodl platebním rozkazem. Slovní
spojení použité zákonodárcem v uvedeném ustanovení však nelze vykládat tak, že
by bylo nutno nejdříve ve věci vydat platební rozkaz, a teprve po podání
odporu proti němu by bylo možno vydávat samostatné usnesení podle citovaného
ustanovení. Pojmově není totiž vyloučeno, aby povinnost vyjádřit se
ve věci a povinnost označit důkazy byla žalovanému uložena podmíněně, tedy za
předpokladu, že podá odpor proti platebnímu rozkazu. Lhůta k vyjádření ani zde
nesmí být kratší než 30 dnů a soud ji stanoví ode dne podání odporu. V takovém
případě doručí žalovanému současně, to jest jedinou zásilkou, jak platební
rozkaz, tak usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.
(srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M., Občanský soudní řád,
Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 414-415). Závěr, že
usnesení podle § 114b o. s. ř. je nutno žalovanému doručit jedinou zásilkou
současně s platebním rozkazem, pak vyplývá právě z podmíněnosti usnesením
ukládané povinnosti a vzájemné provázanosti obou těchto rozhodnutí, když při
doručování prostřednictvím držitele poštovní licence by jinak nebylo možné bez
jakýchkoli pochybností zaručit, že usnesení podle ustanovení § 114b o. s. ř.
bude žalovanému doručeno dříve, než podá odpor proti platebnímu rozkazu.
Přestože ustanovení § 114b odst. 2 o. s. ř. předpokládá, že povinnost podat
vyjádření je žalovanému ukládána usnesením, nelze z něho dovozovat, že
by se muselo jednat o samostatné rozhodnutí.
Podle § 167 odst. 1 věty první o. s. ř rozhoduje soud v občanském soudním
řízení formou usnesení, nestanoví-li zákon jinak. O věci samé pak soud
rozhoduje, s výjimkami uvedenými v ustanovení § 152 odst. 1 věty druhé o. s.
ř., rozsudkem, pokud věc nevyřídí formou platebního rozkazu. Jak platební
rozkaz, tak i rozsudek, byť je jimi rozhodováno ve věci samé, mohou
obsahovat, a zpravidla také obsahují, i výroky, mající povahu usnesení; tak je
tomu typicky u výroku o náhradě nákladů řízení, o povinnosti zaplatit soudní
poplatek a podobně.
Pokud v posuzované věci soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil
žalovanému pro případ, že podá odpor, povinnost podat vyjádření podle
ustanovení § 114b o. s. ř., pak uvedená skutečnost, tedy forma rozhodnutí,
nemění nic tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, a to bez ohledu
na formální označení.
Závěr, podle něhož má výrok platebního rozkazu v části obsahující výzvu k
vyjádření povahu usnesení, pak znamená splnění požadavku kladeného § 114b o. s.
ř. na formu tohoto rozhodnutí. Přitom je bez právního významu, zda toto
usnesení je samostatným rozhodnutím, nebo zda je pojato do platebního rozkazu
(do jediného písemného vyhotovení rozhodnutí), když v tomto směru občanský
soudní řád žádné další podmínky nestanoví. Není rovněž rozhodující, že usnesení
v daném případě neobsahovalo výslovný odkaz na číslo příslušného paragrafu,
nýbrž že usnesení náležitosti ustanovení § 114b o. s. ř. obsahovalo.
Bez právního významu je i skutečnost, že žalovaný byl v rozhodnutí
označen i identifikačním číslem, i když nešlo o věc obchodní.
Dovolací důvod uplatněný žalovaným není tedy v projednávané věci dán a
rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci
nařizoval jednání, dovolání podle § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. března 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu