Nejvyšší soud Usnesení obchodní

32 Odo 140/2006

ze dne 2008-02-21
ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.140.2006.1

32 Odo 140/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Mgr. J. H., proti žalované Č.r. – M.v., zastoupené JUDr. M. O., advokátkou, o zaplacení 80.461,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 93/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2005, č. j. 12 Cmo 37/2005-115, takto:

Dovolání se odmítá.

Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 5.022,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. M. O., advokátky.

Dovolání žalobce proti výroku I. poslední větě rozsudku Vrchního soudu v Praze, v záhlaví tohoto usnesení označeném, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2004, č. j. 25 Cm 93/2003-69, ve zbývající zamítavé části o nároku na náhradu škody ve výroku II., není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), jehož se dovolatel výslovně dovolává, přípustné, neboť dovolací soud nedospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí odvolacího soudu má v napadeném rozsahu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v dotčeném rozsahu za tvrzené pochybení, spočívající v nesprávné aplikaci práva, tedy uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V tomto směru dovolatel namítá, že soud prvého stupně porušil kogentní ustanovení § 386 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), které mu zakazuje snížit náhradu škody, když přiznal žalobci pouze náhradu škody ve výši 64.125,- Kč a nepřiznal tak částku 80.461,- Kč s příslušenstvím. Tento výrok odvolací soud nesprávně potvrdil. Dále soud prvního stupně nesprávně aplikoval právo, když neposuzoval odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu podle § 373 obch. zák. o obecné odpovědnosti za škodu a také tento soud pochybil při aplikaci § 265 obch. zák., když vycházel z tvrzení nedoložených důkazy a chybných závěrů. Soud prvního stupně rovněž nesprávně aplikoval § 369 a § 502 obch. zák. ohledně výše a doby úroků a úroků z prodlení. Následně taktéž odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně aplikoval na způsobenou škodu úpravu podle § 420 občanského zákoníku, ačkoliv měl být aplikován obchodní zákoník. Pokud pak odvolací soud cituje § 385 obch. zák., aniž by jeho použití odůvodnil, žalobce postupoval v souladu s tímto ustanovením, když po odstoupení od smlouvy využil včas možnosti uzavřít náhradní smlouvu, aby si opatřil digitalizovanou Sbírku zákonů na rok 1997 náhradním způsobem u jiného dodavatele. Podle názoru dovolatele oba soudy též řešily otázku objektivní odpovědnosti žalovaného odchylně, než v předchozím sporu Obvodní soud pro Prahu 10 (sp. zn. 12 C 262/97) a Městský soud v Praze (sp. zn. 15 Co 83/99).

Dovolatel navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k odvolání argumenty dovolatele odmítá a navrhuje zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud přezkoumal v dotčeném rozsahu napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.) a konstatoval, že dovolatel žádnou obecnou právní otázku zásadního významu nevymezil a proto se dovolací soud mohl zabývat jen otázkou, zda rozhodnutí odvolacího soudu v daném rozsahu není v rozporu s hmotným právem.

V tomto směru Nejvyšší soud žádné pochybení odvolacího soudu neshledal. Stanovení výše náhrady škody v částce nižší, než vymáhané, není nepřípustným snížením náhrady škody soudem ve smyslu § 386 odst. 2 obch. zák. Soud správně aplikoval ustanovení § 373 a násl. obch. zák. o náhradě škody v obchodních závazkových vztazích, založené na principu objektivní odpovědnosti, včetně důsledků odstoupení od smlouvy na výši náhrady škody v souladu s § 385 obch. zák. To, že odvolací soud v odůvodnění mezi jiným zmínil též § 420 občanského zákoníku, na podstatě jeho právního posouzení náhrady škody nic nemění. Na dovolatelem vytýkaném použití § 265 obch. zák. o výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, napadené rozhodnutí samo o sobě nespočívá, když odvolací soud založil své rozhodnutí především na tom, že žalobce tvrzený rozsah škody neprokázal, takže aplikace § 265 obch. zák. z hlediska rozsahu náhrady škody nebyla namístě; to ovšem na výsledném posouzení nic nemění. Rovněž rozhodnutí o výši úroků z prodlení ve smyslu § 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 obch. zák. není v rozporu se standardní rozhodovací praxí soudů při aplikaci cit. ustanovení, nehledě k tomu, že v tomto bodě námitky dovolatele přesahují meze jím podaného dovolání (netýkají se napadené části výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, který je předmětem dovolání).

Z uvedených důvodů v posuzovaném případě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není naplněna a dovolací soud proto dovolání – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a dovolatel je proto povinen nahradit žalované náklady řízení o dovolání, spočívající v právním zastoupení, a to za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání – podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif) v částce 4.145,- Kč, dále za jeden paušál hotových výloh 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. dohromady 4.220,- Kč a s připočtením 19 % daně z přidané hodnoty z této částky ve výši 802,- Kč podle § 19a advokátního tarifu ve znění čl. I. vyhl. č. 110/2004 Sb. tak činí celková náhrada nákladů 5.022,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. února 2008

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu