32 Odo 1400/2004

32 Odo 1400/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobkyně P. spol. s r.o., proti žalované N. P. a.s., o zaplacení částky 53 808

Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 306/98,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května

2002 č. j. 2 Cmo 128/2001-91, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2002 č. j. 2 Cmo 128/2001-91

a rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. listopadu

2000 č.j. 36 Cm 306/98-67 a se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k

dalšímu řízení.

rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že právní

předchůdce žalobkyně zhotovil a dodal žalované tiskopisy, což bylo prokázáno

dodacím listem č. 010671 ze dne 13. 11. 1992 a v průběhu řízení nebylo toto

zjištění zpochybněno. Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o dílo se žalobkyni

nepodařilo prokázat, posoudil soud prvního stupně uplatněný nárok žalobkyně

podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako bezdůvodné obohacení,

neboť přijetím předmětných tiskopisů od právního předchůdce žalobkyně získala

žalovaná majetkový prospěch bez právního důvodu, za který je povinna poskytnout

podle § 458 ObčZ peněžitou náhradu ve výši odpovídající žalované částce. Při

posuzování námitky žalované, že v důsledku uzavření dohody o vzájemném

započtení pohledávek došlo k zániku nároku žalobkyně, se soud prvního stupně

řídil závazným právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho zrušovacím

usnesení ze dne 12. 7. 2000 č.j. 10 Cmo 400/99-52, podle něhož došlo k uzavření

dohody o vzájemném započtení pohledávek, a to na základě dvou dopisů účastníků. Dopisem ze dne 1. 12. 1992 navrhl právní předchůdce žalobkyně žalované

započtení své pohledávky - nároku na zaplacení předmětné ceny dodaných

tiskopisů vůči pohledávce žalované spočívající v jejím nároku na zaplacení ceny

knihařského zpracování publikace „Italsky za tři měsíce“ ve výši 59 158 Kč,

které pro něj provedla, s tím, že rozdíl ve výši 5 350 Kč bude po odsouhlasení

uhrazen. Tento návrh žalovaná akceptovala svým dopisem ze dne 9. 12. 1992. Oba

dopisy podle závěru soudu prvního stupně splňují náležitosti dohody o vzájemném

započtení pohledávek podle § 580 ObčZ. V intencích uvedeného zrušovacího

usnesení odvolacího soudu pak soud prvního stupně posoudil shora citovaný dopis

právního předchůdce žalobkyně z 1. 12. 1992 jako uznání závazku k zaplacení

částek fakturovaných žalované fakturami č. 55/92 a 66/92. Tímto uznáním závazku

byla podle § 323 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) založena vyvratitelná

právní domněnka existence pohledávky žalované ve výši 59 158 Kč vůči právnímu

předchůdci žalobkyně v době, kdy k uznání došlo. Důkazní břemeno ohledně

prokázání neexistence tohoto závazku tak přešlo na žalobkyni, té se však opak

nepodařilo prokázat. Dodacími listy č. 120/92 ze 14. 5. 1992 a č. 150/92 ze 4. 6. 1992 nebylo v řízení jednoznačně prokázáno, komu bylo plněno. Skutečnost, že

nedošlo k dodání díla žalované, nebyla v řízení prokázána ani výpověďmi svědků,

či dodacími listy č. 06721 z 15. 4. 1992 a č. 019720 z 1. 4. 1992. Právní

domněnku existence pohledávky žalované se žalobkyni nepodařilo vyvrátit ani

jejím tvrzením, že ředitel právního předchůdce žalobkyně byl od července roku

1992 zároveň i společníkem společnosti C., spol. s r.o., se sídlem ve stejné

budově jako právní předchůdce žalobkyně, neboť taková skutečnost neprokazuje,

že pohledávka žalované nevznikla, ani že zanikla. Ani tvrzení žalobkyně o

neplatnosti objednávky z 1. 4. 1992, na základě které objednala knihařské

zpracování publikace „Italsky za tři měsíce“ u žalované společnost C., spol.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. května 2002 č. j.

2 Cmo 128/2001-91 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil výrok o

náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací

soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které přijal ohledně nároku

žalobkyně na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, které žalované vzniklo.

Zabýval se dále nárokem žalované vůči žalobkyni, který uplatnila v rámci obrany

proti pohledávce žalobkyně. I v této části rozsudku odvolací soud akceptoval

závěry soudu prvního stupně a dovodil, že žalobkyně v průběhu řízení

nevyvrátila právní domněnku o existenci závazku žalobkyně založeného uznáním

závazku dopisem právního předchůdce žalobkyně z 1. 12. 1992. Odvolací soud také

potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně, které přijal ohledně dohody o

vzájemném započtení pohledávek uzavřené právním předchůdcem žalobkyně a

žalované jejich dopisy z 1. 12. 1992 a 9. 12. 1992. Tvrzení žalobkyně o

neplatnosti objednávky na knihařské zpracování publikace „Italsky za tři

měsíce“ ze dne 1. 4. 1992, kterou nemohla vystavit společnost C., spol. s r.o.,

když vznikla až 26. 5. 1996, shledal sice jako důvodné, avšak na oprávněnost

nároku žalované vůči žalobkyni nemá podle jeho názoru vliv. Rozhodující je, že

jak z uznání závazku, tak z jednotlivých výpovědí svědků bylo prokázáno, že

žalobkyně přijala plnění, za které žalovaná oprávněně vyúčtovala částky,

jejichž započtení pak v řízení proti pohledávce žalobkyně namítala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka napadla

závěry, které přijal odvolací soud ohledně dodávky publikace „Italsky za tři

měsíce“ žalovanou. Při hodnocení důkazů nevzal soud za prokázané, že tuto

publikaci objednal u žalované jiný subjekt – společnost C. spol. s r.o. – který

měl sídlo ve stejném objektu a na stejné adrese jako žalobkyně. Proto pokud

svědek H., vedoucí knihárny žalované, uváděl, že publikace byla dodána do „P.,

do S. ulice“, pak toto plnění mohlo být určeno stejně tak dobře právnímu

předchůdci žalobkyně, jako společnosti C., spol. s r.o., Tomuto závěru pak

podle dovolatelky svědčí i to, že na obou dodacích listech vystavených

žalovanou je uveden jako odběratel C., spol. s r.o. Svědek H. mohl podle názoru

dovolatelky svědčit pouze o tom, co viděl, tedy že auto s publikací odjelo.

Dovolatelka napadla i závěr odvolacího soudu týkající se uzavření dohody o

vzájemném zápočtu pohledávek. Jako nelogické se jí jeví, že by I. K., ředitel

státního podniku (právního předchůdce žalobkyně) již dne 1. 12. 1992 uznával

závazek na pohledávku splatnou 30. 11. 1992, když pro vymahatelnost z hlediska

lhůt by takové uznání nemělo žádný právní význam. Takový význam by mohlo mít

uznání závazku pouze v případě možných pochybností o existenci uznané

pohledávky, které byly svědku I. K. známy. Dovolatelka hodnotí uznání závazku

osobou, která byla personálně propojena se soukromým subjektem, k tíži státního

podniku jako jednání v rozporu s dobrými mravy, přičemž současně tak došlo k

obcházení zákona, a proto není uznání závazku platné. Výpověď tohoto svědka

měla být podle názoru dovolatelky posouzena jako nevěrohodná, neboť ve své

výpovědi podal svědectví pouze o svém vlastním jednání. Úkon I. K. z 1. 12.

1992 je třeba podle názoru dovolatelky vykládat s ohledem na úmysl, s jakým byl

učiněn. Tento úkon nemohl vyvolat zamýšlené důsledky, neboť na jeho základě

měla být započtena pohledávka, která nebyla způsobila k započtení, když

žalovaná měla pohledávku za společností C., spol s r.o. Nebyla tudíž dána

základní podmínka započtení, a tou je vzájemnost pohledávek. Dohoda o započtení

pohledávek je tudíž neplatná. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího

soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k

dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybňuje především tvrzení dovolatelky

týkající se společnosti C., spol s r.o. V době zpracování zakázky předmětné

publikace tato společnost nebyla zapsána v obchodním rejstříku. Zakázka byla

zpracovávána několik měsíců a expedice byla řízena přímo pracovníky právního

předchůdce žalobkyně a probíhala v několika etapách, některé knihy byly

expedovány i na jiná místa určená právním předchůdcem žalobkyně. Chybné

označení na některých dodacích listech bylo způsobeno administrativní chybou z

důvodu původní objednávky od společnosti C., spol. s r.o. Žalovaná se plně

ztotožňuje s právní kvalifikací věci odvolacím soudem i s jeho závěry a

navrhuje zamítnutí dovolání.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího

soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo

vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního

řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen „o. s. ř.“).

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání

proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti

tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních

předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V

posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 23. listopadu 2000.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§

10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že

je podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený

rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,

že dovolání žalobkyně je důvodné.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti

(§ 242 odst. 3 o. s. ř. ). Takové vady se však ze spisu nepodávají a ani

dovoláním nejsou nenamítány.

Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími

důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.

V dané věci je dovolacímu přezkumu otevřena otázka, zda právní předchůdce

žalobkyně svým dopisem ze dne 1. 12. 1992 vedle nesporně učiněného návrhu

zápočtu svých pohledávek vůči žalované současně platně uznal svůj závazek,

jehož splnění se žalobkyně v tomto řízení domáhá.

Právní předchůdce žalobkyně uvedený dopis označil jako „vzájemné vyrovnání

pohledávek“ a v jeho textu uvedl: „Na základě kontroly našich pohledávek a

závazků jsme zjistili, že naše organizace mají vzájemné pohledávky. Z toho

důvodu Vám navrhuji vzájemné započtení pohledávek a úhradu pouze jejich

rozdílu.“ V tomto dopise dále vyčíslil svoji pohledávku, uvedl číslo faktury a

částku 53 808 Kč; jako své závazky označil částky 52 440 Kč a 6 718 Kč, u nichž

současně uvedl číslo faktury a také u každé z nich text „knihařské zpracování“.

Závěrem svého dopisu právní předchůdce žalobkyně uvedl, že „rozdíl ve výši 5

350 Kč uhradíme, po odsouhlasení započtení, na Váš účet“.

Podle ustanovení § 266 odst. 1 a 2 ObchZ se projev vůle vykládá podle úmyslu

jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl projev vůle učen,

znám nebo jí musel být znám; pokud nelze projev vůle takto vyložit, vykládá se

podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení, které byl

projev vůle určen, přičemž je nutné při výkladu vůle vzít náležitý zřetel ke

všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, popř. k zavedené praxi mezi

stranami a následnému chování stran. Výrazy použité v obchodním styku se

vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.

Z jazykového vyjádření právního úkonu právního předchůdce žalobkyně z 1. 12.

1992 lze beze sporu dovodit jeho vůli započíst jeho pohledávku ve výši 53 808

Kč vůči žalované, jak správně dovodil odvolací soud, v tomto závěru se s ním

Nejvyšší soud ztotožňuje. Nejvyšší soud však na rozdíl od odvolacího soudu v

tomto právním úkonu právního předchůdce žalobkyně v rozsahu sporné částky 53

808 Kč neshledává žádný jiný projev jeho vůle, který by měl směřovat jinam než

k zápočtu pohledávek (jiná situace je ohledně částky 5 350 Kč, tato částka však

není předmětem daného řízení). Vzhledem k tomu, že nedošlo k uznání závazku,

nedošlo ani k převrácení důkazního břemene ohledně prokázání existence

pohledávky žalované vůči žalobkyni. Pokud tedy odvolací soud dospěl při výkladu

dopisu právního předchůdce žalobkyně z 1. 12. 1992 v napadeném rozsudku k

jinému závěru, než je shora uvedený, není takový závěr z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. správný a rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud, stejně jako soud

prvního stupně, který byl nesprávným právním názorem odvolacího soudu vázán,

vycházel z nesprávného důkazního břemene a otázkou prokazování existence

pohledávky žalované vůči žalobkyni se nezabýval a nezkoumal, zda mohlo v

důsledku toho dojít k zániku závazku žalobkyně v důsledku započtení. Vzhledem k

tomu, že věc nebyla z tohoto hlediska posouzena, nemusel se dovolací soud

zabývat dalšími námitkami dovolatelky, s nimiž se vypořádá soud při novém

projednání věci.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.

s. ř. byl uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 1 věty za

středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že

důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také rozsudek soudu

prvního stupně a věc mu vrátil k novému řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém

rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31 . října 2006

JUDr. Zdeněk D e s, v. r.

předseda senátu