32 Odo 1403/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Františka Faldyny,
CSc. v právní věci žalobkyně H. f. s. r. o., zastoupené advokátem, proti
žalované České republice – Ministerstvu zemědělství České republiky, zastoupené
advokátem, o zaplacení 737 462,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 72/2000, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2004, č.j. 13 Co 377/2004-165,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu
2004, č.j. 13 Co 377/2004-165, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. prosince 2003, č.j. 21 C 72/2000-140,
vyjma bodu II. výroku o zamítnutí příslušenství ve výši 3 % ze žalované částky
737 462,35 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení
ceny díla nazvaného „Modelování působení větru ve spodní části mezní vrstvy
ovzduší na mechanické chování lesních porostů s výhledem možnosti předpovědi
tohoto chování“, které pro ni provedla na základě uzavřené smlouvy o dílo v
rámci páté etapy díla.
Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku označeným rozsudkem žalované uložil zaplatit
žalobkyni částku 737 462,35 Kč s 15% úrokem z prodlení od 24. prosince 1998 do
zaplacení (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu ohledně příslušenství ve výši 3%
z částky 737 462,35 Kč (bod II. výroku) a uložil žalované zaplatit náklady
řízení žalobkyni (bod III. výroku) a rovněž náklady na znalečné (bod IV.
výroku).
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o
nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi účastníky uzavřena dne 17.
října 1994 platně smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“), která předpokládala provedení díla v pěti etapách. Ve
smlouvě si její účastníci vymezili předmět díla, přičemž pro první etapu díla
byla dohodnuta i cena. Pokud jde o druhou až pátou etapu díla, z odkazu v
otázce ceny a platebních podmínek na dodatky smlouvy o dílo dovodily, že strany
ve smlouvě projevily vůli uzavřít ji i bez určení ceny tohoto díla. Odvolací
soud sdílí názor soudu prvního stupně, že již ve smlouvě o dílo vymezily strany
dílo v jeho páté etapě dostatečně konkrétním způsobem, když se dohodly na tom,
že v rámci díla dle článku I. smlouvy je zhotovitel (žalobkyně) povinen
vytvořit návrh pěstebně technických opatření pro zmírnění (případně eliminaci)
škod způsobených větrem. Na věci tak nic nemění podle odvolacího soudu
neuzavření dodatku ke smlouvě o dílo týkajícího se páté etapy, jelikož tento
dodatek měl úkol pro tuto etapu formulovaný již ve smlouvě jen zpřesňovat a
podrobně vymezovat. Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) vyšel při
posuzování žalobního nároku dále ze zjištění, že žalobkyně na páté etapě díla
činnost vykonávala. Činila tak v době od počátku roku 1998 do 30. června 1998,
když k 1. červenci 1998 se stalo účinným odstoupení žalované od smlouvy dle §
344 obch. zák., která tím realizovala své oprávnění odstoupit od smlouvy bez
udání důvodu sjednané v článku V. odst. 6 smlouvy. V této souvislosti odvolací
soud poznamenal, že v důsledku odstoupení od smlouvy nebyl hmotně (na papír, v
elektronické podobě) zachycen výsledek činnosti provedené v rámci páté etapy.
To však podle odvolacího soudu nemění nic na právu žalobkyně na zaplacení díla
vykonaného do dne, kdy nastaly právní účinky odstoupení. Odvolací soud ve shodě
se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má ve smyslu § 546 odst.
1 obch. zák. nárok na zaplacení obvyklé ceny. Za situace, kdy žalobkyně cenu za
provedení páté etapy díla takto stanovila a oprávněnost vyúčtovaných nákladů má
odvolací soud za prokázanou znalecky, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé podle §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z
důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.
Podle dovolatelky rozhodly soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem,
dovodily-li, že předmět smlouvy byl pro pátou etapu vymezen dostatečně určitě.
Podle názoru dovolatelky bylo určení předmětu díla a ceny za dílo sjednáno tak,
že se tak stane dodatkem ke smlouvě. Dovolatelka, aniž zpochybňuje uzavření
samotné smlouvy, tak vychází z úvahy, že ve smlouvě byl vedle věcného rozsahu
plnění dohodnut obsah plnění pouze u první etapy s tím, že druhá až pátá etapa
bude zpřesňována uzavíranými dodatky ke smlouvě. Tak se však stalo pouze pro
druhou až čtvrtou etapu, když předpokládané dodatky vymezovaly podstatné
náležitosti smlouvy o dílo - bylo v nich konkretizováno zadání (předmět
plnění), byl upřesněn termín dodání a cena za dílo. Z neuzavření dodatku pro
pátou etapu dovolatelka dovozuje, že smluvní vztah mezi účastníky v roce 1998
neexistoval. Za této situace nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že bylo plněno
na základě smlouvy s vymezeným předmětem plnění.
Právního pochybení se podle názoru dovolatelky dopustil odvolací soud i svým
závěrem o nároku žalobkyně na zaplacení tzv. obvyklé ceny ve smyslu § 546 odst.
1 obch. zák. Podle jejího mínění nemůže toto posouzení obstát, jelikož uvedené
ustanovení dopadá pouze na případy, v nichž není cena dohodnutá nebo není
určený způsob stanovení ceny za dílo. O takový případ však v projednávané věci
nešlo, jelikož smluvní strany se na způsobu stanovení ceny dohodly v předmětné
smlouvě ujednáním účastníků o tom, že cena bude určena dodatkem ke smlouvě,
když navíc je pak zjevné, že se tak stane i s přihlédnutím k upřesnění zadání.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Za zásadně právně významnou dovolací soud považuje otázku (a potud má dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. za přípustné),
zda na pátou etapu pro rok 1998 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo s
tím, že ve smyslu § 536 odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění (tj. ve znění
účinném ke dni 17. října 1994, kdy došlo mezi účastníky k uzavření předmětné
smlouvy o dílo) účastníci ve smlouvě projevili vůli uzavřít ji bez určení ceny,
neboť tuto otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3,
větu druhou, o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady však
dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně) dovodil, že smlouva o dílo byla
platně uzavřena, neboť obsahovala veškeré zákonem stanovené podstatné
náležitosti. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že v otázce ceny díla
pro pátou etapu (a stejně tak pro druhou až čtvrtou etapu) vyšly soudy obou
stupňů z ujednání v článku IV. bodu 3 smlouvy, které odkazuje v otázce ceny (a
dále platebních podmínek) na dodatky smlouvy o dílo. Odvolací soud, vycházeje z
§ 536 odst. 3 obch. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000
Sb., se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že popsaným způsobem
účastníci projevili vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny tohoto díla v jeho
druhé až páté etapě. S tímto právním posouzením věci dovolací soud nesouhlasí.
Podle § 536 odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění cena musí být ve
smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení,
ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.
Podle § 269 odst. 1 obch. zák. platí, že ustanovení upravující v hlavě II této
části obchodního zákoníku jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy,
jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v
základním ustanovení pro každou z těchto smluv.
Cena díla je tak ve smyslu § 269 odst. 1 obch. zák. podstatnou částí smlouvy,
ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít ji bez určení ceny, tedy bez
dohody o ceně nebo způsobu jejího určení. O takto projevenou vůli (uzavřít
smlouvu bez určení ceny) se však nejedná v případě, kdy si strany ve smlouvě
sjednají, že dohodu o ceně, resp. způsobu jejího určení uzavřou dodatečně,
například formou dodatku ke smlouvě, jak tomu bylo v souzené věci. Cena díla
nebo dohoda o způsobu jejího určení v takovém případě zůstává podstatnou částí
smlouvy o dílo podle § 269 odst. 1 a § 536 odst. 3 obch. zák. a dohoda o ceně
nebo způsobu jejího určení je nezbytnou podmínkou pro vznik smlouvy o dílo.
Nedošlo-li k takové dohodě stran pro pátou etapu ani dodatečně, nemohla mezi
nimi pro tuto etapu smlouva o dílo vzniknout.
Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, tj. že smlouva o dílo pro pátou
etapu vznikla, neboť se její účastníci dohodli uzavřít ji bez určení ceny, a
žalobkyni právo na zaplacení ceny díla provedeného v rámci páté etapy přiznal,
je toto jeho posouzení v rozporu s ustanoveními § 536 odst. 3 a 269 odst. 1
obch. zák. a tudíž i nesprávné a nelze než uzavřít, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i je (vyjma bodu II. výroku) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu