32 Odo 1412/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, Csc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce L. P., zastoupeného advokátem, proti žalované B. s. f., a.
s., zastoupené advokátem, o zaplacení 348.371,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Č. B. pod sp. zn. 12 Cm 1138/98, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 23. května 2005, č. j. 8 Cmo 196/2004-376,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Č. B. rozhodl v pořadí třetím rozsudkem ve věci ze dne 17. února
2003, č. j. 12 Cm 1138/98-340, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil
žalobci 348.371,50 Kč za realizované stavební práce s příslušenými úroky z
prodlení (výrok I.) a zavázal žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok
II.). V předchozím rozsudku ze dne 28. ledna 2002, č. j. 12 Cm 1138/98-291,
soud prvního stupně žalobě vyhověl. Předmětem sporu bylo zaplacení doplatku za
provedené stavební práce v říjnu a listopadu 1994 pracovníky žalobce.
V posledně vydaném rozsudku soud prvního stupně dospěl k závěru, že z
provedených důkazů nelze dovodit existenci platně uzavřené nepojmenované
(inominátní) smlouvy ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též
„obch. zák.“). Žalovaná popřela, že by se žalobcem ústní smlouvu uzavřela a ani
její úmysl k tomu nesměřoval. Žalobce ani přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3
občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) nenavrhl důkaz o uzavření ústní
smlouvy. Listina (smlouva o dílo) ze dne 13. 9. 1994 obsahuje předmět vymezený
jen obecně, „části staveb podle požadavku firmy a objednatele“, nelze ji
považovat za platně uzavřenou smlouvu.
Soud prvního stupně zároveň uvážil existenci žalobcova nároku z jiného právního
titulu, než smluvního plnění, a to z důvodu bezdůvodného obohacení podle § 451
odst. občanského zákoníku. Z toho hlediska soud vyzval žalobce opětovně podle §
118a o. s. ř. k návrhům na doplnění důkazního řízení se zřetelem k ustanovení §
458 odst. 1 obč. zák. (posouzení výše bezdůvodného obohacení). Žalobce však
žádné důkazy v tomto smyslu nenavrhl a svá skutková tvrzení nedoplnil.
Proto soud prvního stupně dovodil, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a
žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v P. v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výrok II.).
Odvolací soud vycházel při svých závěrech z obsahu usnesení Vrchního soudu v
P. ze dne 11. 6. 2001, č. j. 8 Cmo 130/2001-259, kterým byl zrušen rozsudek
soudu prvního stupně, vydaný v této věci dne 2. 10. 2000, pod č. j. 12 Cm
1138/98-233, a z obsahu usnesení ze dne 21. 8. 2002, č. j. 8 Cmo 197/2000-321,
kterým byl rovněž zrušen další rozsudek soudu prvního stupně v dané věci ze dne
28. 1. 2002, č. j. 12 Cm 1138/98-291. Odvolací soud v těchto rozhodnutích mimo
jiné vyslovil závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla
uzavřena smlouva o dílo a s ohledem na změnu žalobních tvrzení, že žalobce se
žalovanou uzavřel smlouvu inominátní, uložil soudu prvního stupně, aby zejména
žalobce poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. , že má doplnit svá nová
tvrzení a navrhnout k nim důkazy.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce tak učinil podáním ze dne 13. 11. 2002 a
poté při jednání před soudem prvního stupně dne 17. 2. 2003, v jehož rámci byl
soudem prvního stupně podle § 118a o. s. ř. řádně poučen. I přes toto poučení
žalobce své tvrzení o uzavření smlouvy s žalovanou neprokázal. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem o neexistenci smlouvy, protože podle § 269 odst. 2 obch.
zák. musí být v inominátní smlouvě určen předmět závazků stran se zřetelem na
skutečnost, že podpůrná aplikace dispozitivních ustanovení zákona je tu
vyloučena. Obsah dohody o vzájemných právech a povinnostech se žalobci prokázat
nepodařilo. Soud prvního stupně přitom provedl veškeré žalobcem navržené
dokazování, když na opakování některých důkazů žalobce netrval a žalobce přes
podané poučení svá tvrzení nedoplnil a potřebné důkazy nenavrhl.
Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a rozsudek,
kterým byla žaloba zamítnuta, potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž podrobně konstatuje průběh
předchozího řízení před soudy obou stupňů a namítá, že oba soudy při posuzování
věci pochybily. Vymezení předmětu vzájemných závazků bylo určité a
srozumitelné, žalobce měl podle aktuálních potřeb žalované provést jako
živnostník svými zaměstnanci objednané stavební práce pro různé stavby v P. a
okolí, a to v profesích zedník, tesař a pomocný dělník. Odvedené práce formou
odpracovaných hodin, zkontrolovaných stavbyvedoucím žalované, měl pak žalobce
fakturovat v dohodnutých cenách. Bližší podrobnosti o předmětu závazků
vyplývající z provedených výpovědí účastníků, svědků, faktur, výkazů
odpracovaných hodin atd. a zejména ze smlouvy „o dílo“ z 13. 9. 1994 a jejich
obou dodatků.
Oba soudy podle názoru dovolatele neprovedly výklad ustanovení § 269 odst. 2
obch. zák. ohledně pojmu „dostatečné“ určení předmětu svých závazků, kterážto
otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Žalobce další nové
důkazy nenavrhl proto, že veškeré návrhy již vyčerpal. Opětovně označil jako
důkaz výslech svědka M. K. a doplňující výslech žalobce a jednatele žalované Z.
B. Pokud soud označené důkazy neprovedl, nelze rozhodnout v jeho neprospěch.
Dovolatel dále namítá, že oba soudy pochybily při posouzení, že mezi účastníky
nebyla uzavřena žádná smlouva a že šlo o plnění z bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud měl správně rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1
písm. c) o. s. ř. zrušit, protože rozsudek není přezkoumatelný pro
nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Nepřezkoumatelné jsou oba rozsudky –
soudu prvního stupně i odvolacího – v právním závěru, že žalobce neprokázal
uzavření inominátní smlouvy. Přitom žalovaná dvě faktury za provedené práce
včas a řádně zaplatila, pouze u poslední sporné faktury zaplatila pouze část,
zbytek je předmětem tohoto sporu. Oba soudy nevysvětlily, zda mezi účastníky
nevznikla inominátní smlouva konkludentně, když tomu nasvědčuje chování
účastníků.
Dovolatel na závěr rekapituluje dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterou spatřuje v tom, že jím dne 13. 11. 2002
označené důkazy výslechu svědka M. K. a doplňujícím výslechem žalobce a
jednatele žalované Z. B. ohledně určitosti předmětu smlouvy nebyly soudem
provedeny a že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně pro
nepřezkoumatelnost nezrušil. Dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s .ř., neboť podle názoru
dovolatele si účastníci smíšenými formami tj. písemně, ústně a konkludentně
dostatečně určili předmět svých závazků ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. a
tak uzavřeli platně inominátní smlouvu. Soud pochybil, když se vůbec nezabýval
tím, zda taková smlouva nevznikla konkludentně, zejména když nezkoumal
„dostatečnost“ určení obsahu závazku ve světle § 34 a násl. obč. zák.
Konečně dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Ze všech provedených důkazů plyne, že účastníci se dostatečně dohodli na všem,
co bylo relevantní pro vznik inominátní smlouvy, jak se podává též z výpovědi
jednatele žalobce Z. B., tj. že bylo dohodnuto množství tesařských a zednických
prací a určeny počty a druhy dělníků, kteří měli práce vykonat a na kterých
konkrétních stavbách, a to při jednáních dne 17. 2. 2002 a 5. 12. 2001. V
písemné smlouvě byla uvedena formulace „zhotovení části staveb podle požadavků
firmy – objednatele“ a ohledně této otázky, tj. platně uzavřené písemné
inominátní smlouvy má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že podané
dovolání vykazuje stanovené podmínky a náležitosti (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., poněvadž napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolání však není důvodné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v
tvrzeném neprovedení označených výpovědí svědků či účastníků (jednatele
žalované Z. B.), tedy v neprovedení navrhovaných důkazů, není dán. V protokolu
o jednání před soudem prvního stupně dne 17. 2. 2003 zástupce žalobce výslovně
uvedl, že na těchto důkazech již netrvá (č. l. 333).
Rovněž dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. není v této věci naplněn, odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně správně usoudil, že inominátní smlouva podle § 269 odst. 2 obch.
zák. nevznikla pro neurčitost jejího předmětu. Dovolací soud zdůrazňuje, že v
daném případě nešlo o poskytování stavebních prací, nýbrž poskytování
pracovníků žalobkyně v různých profesích za hodinové sazby. Z hlediska § 269
odst. 2 obch. zák. není předmět závazkového vztahu dostatečně specifikován ve
smlouvě z 13. 9. 1994 (nemohlo jít o smlouvu o dílo, neboť žalobkyně
neposkytovala dílo, nýbrž dělníky). Vznik smlouvy jakousi „smíšenou“ či
„kombinovanou“ formou smlouvy písemné, ústní a konkludentní není možný. Zejména
pokud žalobkyně se dožadovala závěru o vzniku smlouvy konkludentním způsobem,
sluší se připomenout, že tomu by musel předcházet dostatečně konkrétní návrh
(oferta), protože jen takový návrh by mohl být akceptován konkludentně.
Konečně není dán ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka má za to, že
uzavření inominátní smlouvy vyplývá ze souhrnu všech provedených důkazů, avšak
ani v dovolání nespecifikuje předmět smluvního závazku, tvrzení o dohodnutých
množstvích prací a počtu a druhů dělníků (stavebních, tesařských, pomocných
atp.), které byly posléze předmětem fakturace, předmět smlouvy nekonkretizuje.
Odvolacímu soudu (ani soudu prvního stupně) nelze vytknout postup v rozporu s
ustanovením § 132 o. s. ř. o hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné
souvislosti.
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání zamítl, když napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.
s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst.1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka neměla v řízení úspěch, přičemž
žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. srpna 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu