32 Odo 1414/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně Š. s.r.o., se sídlem v , zastoupené JUDr. J. V., advokátem, se
sídlem v , proti žalované Š. H., nar., bytem v, zastoupené JUDr. J. S.,
advokátem se sídlem v , o zaplacení částky 471 909,16 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 106/2001, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2006, č.j. 2
Cmo 417/2005-64, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-64,
ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-70, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
zamítl žalobu na zaplacení 471 909,16 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne
3. 9. 1996 leasingovou smlouvu č. 146795, na základě níž dne 5. 9. 1996
odebrala předmět leasingu. Žalobkyně s odvoláním na neplnění podmínek
leasingové smlouvy (neplacení sjednaných leasingových splátek) smlouvu
vypověděla a požadovala po žalované úhradu finančního vyrovnání vyúčtovaného v
souladu s Všeobecnými podmínkami smlouvy. Doručení či předání výpovědi žalované
anebo její neúspěšné doručení prostřednictvím pošty, jak ukládaly Všeobecné
podmínky smlouvy (dále možno jen „VPS“), žalobkyně neprokázala. Soud dospěl k
závěru, že výpověď se tudíž nestala účinnou a žalobkyni nevzniklo právo na
finanční vyrovnání v souvislosti s předčasným ukončením smlouvy. Žalobu proto
jako nedůvodnou, event. předčasnou, zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-64,
ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2006, č.j. 2 Cmo 417/2005-70,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni 471 909,16 Kč se 16% úrokem z prodlení od 11. 5. 1997 do zaplacení,
zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
po doplnění dokazování dospěl k závěru, že smlouva o finančním leasingu,
uzavřená mezi účastníky, je smlouvou nepojmenovanou podle § 269 odst. 2
obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), která nevyžaduje písemnou formu jako
podstatnou náležitost svého vzniku. Nepodepsala-li žalovaná, podle jejího
tvrzení leasingovou smlouvu osobně, odvolací soud dospěl k názoru, že ve smyslu
§ 266 odst. 1 obch. zák. je třeba z projevu její vůle dovodit, že žalobkyně
musela nabýt dojmu, že žalovaná s ní chce předmětnou leasingovou smlouvu ve
znění písemného návrhu uzavřít. Skutečnost, že žalovaná nechala úmyslně
podepsat smlouvu jinou osobou jejím jménem a s použitím jejího razítka, nemůže
jít k tíži žalobkyně. Odvolací soud dále konstatoval, že i kdyby jeho názor o
uzavření leasingové smlouvy byl nesprávný, nebyla-li splněna podmínka písemné
formy smlouvy obsažená v čl. XI. bodu 7 VPS, je nárok žalobkyně oprávněný, byť
z jiného právního důvodu, a to z titulu náhrady škody, přestože žalobkyně
požadovala zaplacení dluhu ze smlouvy. S odkazem na judikaturu, týkající se
možnosti přiznání bezdůvodného obohacení při neplatnosti smlouvy, konstatoval,
že se ani v tomto případě nejedná o odlišná skutková tvrzení od tvrzení
žalobních, proto lze nárok na zaplacení smluvního plnění přiznat z titulu
náhrady škody bez změny žaloby. Aplikoval přitom § 268 obch. zák., podle něhož,
kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které
byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla.
Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené
porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl. obch. zák.). Odvolací soud uzavřel,
že jsou naplněny předpoklady pro přiznání náhrady škody, jestliže žalovaná svým
jednání způsobila neplatnost smlouvy a žalobkyni tím vznikla škoda ve výši
odpovídající výši plnění, kterého by se žalobkyni jinak dostalo, kdyby žalovaná
smlouvu podepsala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu (dále jen o. s. ř.), dále z důvodu stanoveného v § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a z důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť
má za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu
řízení dovolatelka spatřuje v tom, že v řízení před soudem prvního stupně jí
byl ustanoven opatrovník, který byl justičním čekatelem soudu. Má za to, že
došlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného, jestliže zástupce byl
zaměstnancem soudu, čímž došlo k porušení jejích práv. Dále nesouhlasí s tím,
že by projevila vůli uzavřít s žalobkyní leasingovou smlouvu a měla úmysl
vozidlo nabýt tímto způsobem do svého vlastnictví; takový právní závěr nemá
oporu v provedeném dokazování. Odkazuje přitom na zjištění učiněná ve spise
Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3T 477/99. Odvolacímu soudu vytýká, že
se vůbec nezabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně byl učiněn právní úkon
osobou, která k těmto úkonům byla zmocněna. Dovolatelka zdůrazňuje, že
leasingovou smlouvu nepodepsala, nikdy vozidlo nepřevzala, neuhradila žádnou
akontaci a ani první leasingovou splátku. Učinil-li odvolací soud v tomto směru
jiné skutkové zjištění, nemá podle dovolatelky toto zjištění oporu v provedeném
dokazování a je přesvědčena o absenci své pasivní legitimace v posuzované věci.
Připomíná, že nikdy nebylo prokázáno, a to ani v trestním řízení, zda razítko,
kterým byla opatřena posuzovaná leasingová smlouva, je razítkem pravým, a zda
nedošlo k zneužití jejího razítka. Brojí rovněž proti závěru odvolacího soudu,
že se měla na úkor žalobkyně obohatit. Na závěr zdůrazňuje, že nemohla při
neplatnosti leasingové smlouvy získat bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně,
jestliže od žalobkyně žádné vozidlo, které mělo být předmětem leasingové
smlouvy, nenabyla, nedržela jej a ani nedrží. Z uvedených důvodů navrhla
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla zamítnutí dovolání, neboť se
domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. Nesouhlasí s tvrzením žalované, že
vozidlo od žalobkyně nenabyla, nedržela jej a ani nedrží. Poukazuje přitom na
protokol o převzetí nového vozidla ze dne 5. 9. 1996, který žalovaná zcela
nepochybně podepsala a v němž stvrdila, že předmětné vozidlo převzala. Mimoto
je leasingová smlouva opatřena razítkem žalované, která v průběhu dosavadního
řízení netvrdila, že by její razítko bylo zneužito, což nově připouští jako
možnost, resp. skutečnost, která nebyla prokazována. Žalobkyně je přesvědčena,
že případná skutečnost, že žalovaná předala vozidlo další osobě nebo jej
neužívala, je zcela nerozhodná pro posouzení nároku žalobkyně a žalovaná je v
tomto sporu jednoznačně pasivně legitimována. Domnívá se, že odvolací soud
správně použil na řešení dané věci judikaturu ohledně vrácení bezdůvodného
obohacení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby
nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a
dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při
přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné
souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v
závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li
dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této
vadě řízení vůbec nedošlo.
Poukazuje-li dovolatelka na to, že v řízení před soudem prvního stupně jí byl
ustanoven opatrovník, který byl justičním čekatelem soudu a tím došlo ke kolizi
zájmů zástupce a zastoupeného, jestliže zástupce byl zaměstnancem soudu, v čemž
spatřuje vadu řízení, která by mohla být mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci, pomíjí při této námitce úvahu, jestli uvedená případná vada
řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Dovolací soud dospěl k
závěru, že skutečnost, kdy žalované byl ustanoven opatrovník, který byl
justičním čekatelem soudu, nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí, jestliže v
době, kdy soud jednal s tímto právním čekatelem, došlo k zamítnutí žaloby ve
prospěch strany, kterou zastupoval, tedy žalované (dovolatelky).
Vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je mimo jiné i
nepřezkoumatelnost odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, jež
brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu,
seš. 3/94, č. 10 II).
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. a v odvolacím řízení i ve spojení s § 211 o. s. ř.
je soud povinen v odůvodnění rozsudku uvést jakými úvahami se při hodnocení
důkazů řídil, jak věc posoudil po právní stránce a dbá o to, aby odůvodnění
rozsudku bylo přesvědčivé.
Odvolací soud učinil závěr, že leasingová smlouva mezi žalobkyní a žalovanou
byla platně uzavřena, ale z jeho odůvodnění nevyplývá, jak k tomuto právnímu
závěru dospěl, když vyšel ze zjištění, že předmětná leasingová smlouva byla
uzavřena mezi žalobkyní a třetí osobou. Nezabýval se dále okolnostmi uzavření
smlouvy mezi účastníky, zda třetí osoba jednala v zastoupení žalované (smluvním
či zákonném). Pokud třetí osoba jednala s žalobkyní přímo, nikoliv v zastoupení
žalované, pak by leasingová smlouva nebyla uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou,
jak bez právního zdůvodnění dovodil odvolací soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto směru nepřezkoumatelné a řízení
proto trpí jinou vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Odvolací soud, který si byl vědom problematičností platnosti leasingové smlouvy
mezi účastníky, posuzoval dále nárok z důvodu náhrady škody podle § 268 obch.
zák., ačkoliv žalobou byl uplatněn nárok na smluvní plnění.
Jinou vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je však i
skutečnost, vyloží-li si soud skutkový základ sporu (skutek ze kterého se
odvíjí uplatněný nárok) natolik vadně, že ve skutečnosti rozhodne o skutku
jiném a překročí-li soud meze určené ustanovením § 153 o. s. ř. bez zákonného
zmocnění. Uvedenou jinou vadu řízení posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a právě touto vadou je řízení poznamenáno.
Občanský soudní řád pojmy “skutek” a “totožnost skutku” nevymezuje. Definice
skutku se v tzv. řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí
především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení
rozhodujících skutečností (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných
k tomu, aby bylo jasné o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu
žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné
označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. “z kupní
smlouvy”, “ze smlouvy o dílo”, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny
skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé
odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí
vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby),
není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl.
Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené
skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle
hmotného práva alespoň připouštět. Totožnost skutku (v poměru žaloby a
rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo
totožnost následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998,
sp. zn. 2 Odon 154/97).
V daném případě ale totožnost skutku, s ohledem na výše uvedené, zachována
nebyla. Odvolací soud bez změny žaloby rozhodl o jiném skutku, než byl
předmětem řízení. Žalobou byl uplatněn jiný skutek, o kterém soud prvního
stupně správně rozhodoval, tj. o nároku, vyplývajícím ze smluvních ujednání
vztahujících se k zániku smlouvy. Odvolací soud rozhodoval o náhradě škody z
titulu odpovědnosti za škodu způsobenou neplatností smlouvy. Nároky na plnění
odvozené od smluvních ujednání mají ale svůj vlastní skutkový základ odlišný od
nároků na náhradu škody. Nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém
stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění,
uplatněný v žalobě; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní
povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a
porušením právní povinnosti. V posuzovaném případě tyto rozhodující skutečnosti
v žalobě uvedeny nejsou. Za situace, kdy předpoklady nároku odpovědnosti za
škodu jsou odlišné, se soud prvního stupně tímto návrhem ani nezabýval.
Vyložil-li si tedy v dané věci odvolací soud skutkový základ sporu (skutek ze
kterého se odvíjí uplatněný nárok) natolik vadně, že ve skutečnosti rozhodl o
jiném skutku, dovolací soud je nucen uzavřít, že řízení je postiženo vadou ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přiznání plnění na základě jiného
skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v
soudním řízení, je překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení.
Z uvedených důvodů nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
je správné, proto se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolatelkou
uplatněnými dovolacími důvody a podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude
odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za
středníkem o. s. ř.). V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat platností
uzavření leasingové smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, a to zejména
zastoupením žalované při uzavírání této smlouvy. Soud rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. října 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu