32 Odo 1449/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně A. A., akciová společnost, zastoupené advokátem
proti žalovanému R. M., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka
na straně žalobkyně D.-T. s.r.o., o zaplacení 2 725 337,70 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v J. n. N. pod sp. zn. 11 C 228/2003, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ú. n. L. – p. v L. ze dne 12.
května 2006, č.j. 36 Co 332/2005-216, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ú. n. L. – p. v L. ze dne 12. května 2006, č.j. 36
Co 332/2005-216 v potvrzujícím výroku I., a rozsudek Okresního soudu v J. n. N.
ze dne 16. května 2005, č.j. 11 C 228/2003-151, mimo výrok II., se zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v J. n. N. k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ú. n. L. – p. v L. výrokem I. rozsudku ze dne 12. května 2006,
č.j. 36 Co 332/2005-216, potvrdil rozsudek Okresního soudu v J. n. N. ze dne
16. května 2005, č.j. 11 C 228/2003-151, ve výroku I., kterým bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobkyni 2 725 337,70 Kč s 4 % úrokem z prodlení od 25. 9.
2002 do zaplacení a ve výroku III. a IV. o povinnosti žalovaného zaplatit
náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně
jako soud prvního stupně vyšel ze závěru, že dne 3. 5. 2001 byla mezi
žalovaným, jako objednatelem a vedlejším účastníkem, jako zhotovitelem uzavřena
smlouva o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“),
v níž si strany sjednaly, že v případě nedodržení dohodnutého termínu předání
stavby zhotovitelem, má objednatel možnost požadovat smluvní pokutu 9 000 Kč za
každý den prodlení. Pokud dne 20. 5. 2002 účastníci uzavřeli dodatek č. 3 k
předmětné smlouvě o dílo, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že tímto dodatkem došlo k posunutí termínu předání díla na 31.
5. 2002. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
žalobkyně má právo na zaplacení částky 2 725 337,70 Kč, v níž je zahrnuta i
částka 32 048 Kč za práce provedené vedlejším účastníkem s tím, že se jedná o
postoupenou pohledávku vedlejšího účastníka za žalovaným z titulu nezaplacených
faktur za provedenou část díla podle předmětné smlouvy o dílo. Odvolací soud se
vypořádal s námitkou žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně
konstatováním, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně aktivní
legitimaci žalobkyně nezpochybnil, dokonce proti ní kompenzoval svou pohledávku
z titulu smluvní pokuty ve výši 2 223 000 Kč a po podání žaloby na ni plnil
částkou 200 000 Kč, a tudíž s ohledem na toto faktické uznání závazku
kompenzačním úkonem žalovaného neměl okresní soud důvod zkoumat, zda účinky
smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem ze dne 4.
6. 2002 již nezanikly, jak žalovaný v odvolaní namítal s tím, že smlouva o
postoupení pohledávek byla uzavřena jen na devadesát dnů a její účinky zanikly
ke dni 2. 9. 2002. Odvolací soud otázku aktivní legitimace uzavřel tak, že
vzhledem ke zjištěným okolnostem soudem prvního stupně nemá důvod pochybovat o
aktivní legitimaci žalobkyně. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně,
že kompenzační námitka žalovaného z titulu smluvní pokuty za pozdní předání
díla ve výši 2 223 000 Kč není důvodná, neboť nárok na zaplacení uvedené
smluvní pokuty za prodlení s předáním díla od 1. 10. 2001 do 4. 6. 2002 nebyl
shledán oprávněným, došlo-li k posunutí předání díla na 31. 5. 2002. V této
souvislosti konstatoval, že žalovaný zaplacení smluvní pokuty uplatnil až dne
5. 6. 2002 vůči vedlejšímu účastníku, tedy v době, kdy již byla pohledávka za
žalovaným převedena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž za
otázku zásadního právního významu považuje posouzení aktivní legitimace
žalobkyně, jako postupníka, ze smlouvy o postoupení pohledávek, v níž je
sjednána rozvazovací podmínka, a ta je naplněna. Domnívá se, že odvolací soud
řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Poukazuje na to, že smlouva o
postoupení pohledávek byla uzavřena jen na devadesát dnů a její účinky zanikly
ke dni 2. 9. 2002, proto nebylo možno dovodit aktivní legitimaci žalobkyně jen
tím, že žalovaný uplatní započtení pohledávky vůči žalobkyni, jako
postupníkovi, ani uhrazením části pohledávky postupníkovi, jak odvolací soud
nesprávně učinil. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se vůbec nezabýval
platností předmětné smlouvy o postoupení pohledávek, ač ze zákona mu taková
povinnost vyplývá, a z tohoto pohledu je závěr odvolacího soudu
nepřezkoumatelný a řízení je tak zatíženo jinou vadou podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu řízení spatřuje rovněž v tom, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu
prvního stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, jestliže se soud prvního stupně
nevypořádal s tím, z jakých důvodů shledal nárok žalobkyně na uhrazení
zpochybňované faktury ve výši 32 048 Kč za oprávněný, a nezabýval-li se ani
prodlením zhotovitele a nárokem na smluvní pokutu. Podle dovolatele postupoval
nesprávně odvolací soud dále v tom, že hodnotil důkaz, výslech svědka Ing. J.,
týkající se částky 32 048 Kč, aniž by opětovně tento důkaz provedl. Za další
otázku zásadního významu považuje dovolatel, zda lze za osobu blízkou ve smyslu
§ 196a odst. 1 a 3 obch. zák. považovat i právnickou osobu, ve které je
statutárním orgánem nebo jeho členem statutární orgán právnické osoby převodce
majetku ve vztahu k předmětné smlouvě o postoupení pohledávek; zda se aplikuje
§ 116 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro účely § 196a obch. zák. Poukazuje na to, že soudu musela být z jeho činnosti známá skutečnost, že Ing. V. L., jako jednatel a společník společnosti D.-T. s.r.o., a tato společnost
byli ke dni uzavření dané smlouvy o postoupení pohledávek osobami blízkými. Dovolatel má za to, že smlouva o postoupení pohledávek je absolutně neplatná
pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. ve spojení s § 135 odst. 2
obch. zák. a zároveň i pro rozpor s § 37 obč. zák. pro neurčitost uvedené
smlouvy, nebyly-li postupované pohledávky jednoznačně konkretizovány, pokud
nebyl ve smlouvě uveden titul – smlouva o dílo, uzavřená dne 3. 5. 2001. Podle
dovolatele další otázka zásadního významu spočívá v tom, zda lze užít
interpretační pravidla obsažená v § 266 obch. zák. bez ohledu na vůli smluvních
stran při zohlednění pouze samotného jazykového vyjádření obsaženého ve
smlouvě. Tuto otázku směřuje k nesprávnému výkladu dodatku č. 3 předmětné
smlouvy o dílo. Dovolatel má za to, že ujednání v dodatku č. 3 odvolací soud
nesprávně vyložil jako změnu termínu předání díla na 31. 5.
2002, avšak záměrem
stran bylo ošetřit již z části vykonané práce na díle, a nikoliv posunutí
termínu předání díla. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci),
připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť právní otázka posouzení aktivní legitimace žalobkyně
byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným
právem, jestliže odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neučinil
skutková zjištění a právní posouzení k závěru o aktivní legitimaci žalobkyně, a
pokud zároveň chyběla skutková zjištění k vyřešení otázky platnosti smlouvy o
postoupení pohledávek.
Dovolací soud po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. učinil závěr, že v dané věci chybí skutková zjištění a právní posouzení,
ze kterých by soud prvního stupně dovodil platnost smlouvy o postoupení
pohledávek mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem ze dne 4. 6. 2002 a tím
zároveň aktivní legitimace žalobkyně. Okresní soud na str. 3 rozsudku
konstatoval provedení důkazu uvedenou smlouvou o postoupení pohledávek, avšak z
tohoto důkazu neučinil žádný skutkový a právní závěr, přičemž na str. 5
rozsudku aktivní legitimaci žalobkyně připustil, dospěl-li k závěru, že nárok
žalobkyně je oprávněný. Pokud odvolací soud posoudil otázku aktivní legitimace
tak, že vzhledem ke zjištěným okolnostem soudem prvního stupně nemá důvod
pochybovat o aktivní legitimaci žalobkyně, aniž by opřel závěr o aktivní
legitimaci žalobkyně, odvíjející se od posouzení platnosti smlouvy o postoupení
pohledávek, o k tomuto závěru směřující skutková zjištění, je jeho závěr v
rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud navíc řízení zatížil vadou, nenapravil-li pochybení soudu prvního
stupně, který potřebná skutková zjištění a právní posouzení ohledně platnosti
smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 6. 2002 uzavřené mezi žalovaným a
vedlejším účastníkem neprovedl a bez dalšího otázku aktivní žalobkyně uzavřel
tak, že o ní nemá důvod pochybovat.
S ohledem na výše uvedené bylo dále bezpředmětné se zabývat dalšími otázkami
zásadního významu, které dovolatel vznesl, neboť v dalším řízení se soudy budou
muset zabývat platností uvedené smlouvy o postoupení pohledávek ze všech
důvodů, které by mohly vést k závěru o platnosti či neplatnosti smlouvy, a to z
úřední povinnosti. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že platností smlouvy o
postoupení pohledávek s ohledem na posouzení aktivní legitimace žalobkyně byly
soudy povinny se zabývat z úřední povinnosti již v předešlém řízení.
Pokud tedy, jak výše uvedeno, bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno v rozporu
s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v uvedené rozsahu zrušil; jelikož
důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v daném rozsahu i rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil v konstatovaném rozsahu tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu