32 Odo 1492/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava
Galluse, ve věci žalobkyně V. B., a. s., proti žalované M.B.D., spol. s r. o.,
zastoupené advokátem, o zaplacení částky 211 485,- Kč s přísl., vedené u
Krajského soudu v B. pod sp. zn. 13/4 Cm 313/2000, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 20. dubna 2006, č.j. 2 Cmo 60/2004-59,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu o zaplacení částky 211 485,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že mezi účastníky nebylo sporné,
že žalovaná si objednávkou ze dne 26. 1. 1999 objednala 60 m2 kryté výstavní
plochy pro svou účast na veletrhu P. a že dopisem ze dne 27. 7. 1999 svou účast
zrušila. Sporná zůstala skutečnost, zda žalobkyně návrh na uzavření smlouvy
potvrdila a odeslala žalované a zda její přijetí návrhu smlouvy bylo žalované
doručeno. Dokazováním provedeným fotokopiemi podací knihy u žalobkyně a knihy
došlých faktur u žalované soud zjistil, že žalovaná odeslala žalobkyni
doporučený dopis pod podacím číslem 56997 a že žalovaná eviduje fakturu
žalobkyně č. 9999013748 na částku 225 823,- Kč s prezentačním razítkem žalované
14. dubna 1999. V knize došlé pošty žalované nebyla žádná zásilka od žalobkyně
evidována. Z výslechu svědkyně L. Ch., zaměstnankyně žalobkyně, bylo zjištěno,
že žalovaná se přihlásila na veletrh P. a zaslala závaznou přihlášku, kterou
potvrdil ředitel odboru žalobkyně. Toto potvrzení současně s fakturou bylo
odesláno žalované, ale svědkyně si nepamatuje, kdy ředitel odboru objednávku
potvrdil a kdy potvrzenou objednávku s fakturou odeslala. K dotazu právního
zástupce žalované, zda potvrzenou objednávku i fakturu vložila do jedné obálky,
uvedla svědkyně, že to tak dělá ve všech případech.
Soud prvního stupně neshledal výpověď svědkyně za dostatečný důkaz o tom, že
žalobkyně skutečně potvrzenou objednávku odeslala žalované a uzavřel, že se
nepodařilo prokázat, že potvrzená objednávka byla žalované doručena a žalovaná
tak přijala návrh na uzavření smlouvy ve smyslu ust. § 43c odst. 2 obč. z.
Smlouva o podnájmu nebytových prostor tedy nevznikla a dopis žalované ze dne
27. 7. 1999 hodnotil soud prvního stupně jako odvolání návrhu na uzavření
smlouvy podle ust. § 43a odst. 3 obč. z. Protože smlouva mezi oběma spornými
stranami nevznikla, není možno postupovat podle čl. III bod 3 Všeobecných
podmínek, které by jinak byly součástí návrhu smlouvy. Tento článek stanovil,
že nájemné bude i při stornování účtováno a vymáháno v plné výši. Soud prvního
stupně proto žalobu na zaplacení nájemného včetně příslušenství zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním, jemuž odvolací soud
ve svém rozsudku ze dne 20. dubna 2006 č.j. 2 Cmo 60/2004 částečně vyhověl a
rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalobkyně do výše 200.732,- Kč
s příslušenstvím. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k
závěru, že z faktury vystavené žalobkyní a doručené žalované (doručení faktury
bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno) je možno dovodit souhlas
žalobkyně s celým obsahem objednávky (přijetí návrhu) a že toto přijetí návrhu
smlouvy bylo žalované jako oferentce doručeno dne 14. 4. 1999. Nebyla-li v
návrhu určena lhůta pro jeho přijetí, dovodil odvolací soud, že akceptace byla
učiněna včas a mezi účastníky byla uzavřena smlouva, jejíž součástí byly i
„Všeobecné podmínky“. Na posouzení obsahu vzniklého vztahu aplikoval odvolací
soud ust. § 261 odst. 6 ObchZ ve znění účinném do 29. 2. 2000, podle něhož se
smlouvy mezi podnikateli, které nejsou upraveny v hlavě druhé třetí části
obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, řídí
pouze ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud posoudil vztah mezi
účastníky jako vztah podnájemní, který se řídí smlouvou o podnájmu a
subsidiárně ustanoveními občanského zákoníku o nájmu. Dospěl k závěru, že
smlouva uzavřená mezi účastníky je platná, a to včetně čl. III bodu 3
„Všeobecných podmínek“. I když se uvedené ustanovení všeobecných podmínek jeví
jako nevýhodné pro žalovanou, je podle stanoviska odvolacího soudu nutno vyjít
ze zásady smluvní volnosti, podle níž si strany mohou upravit svoje vztahy tak,
jak to odpovídá jejich souhlasné vůli, a ze zásady závaznosti uzavřené smlouvy,
která je zavazuje smluvní povinnosti splnit, i kdyby plnění bylo pro některou z
nich nevýhodné. Žalovaná svým dopisem ze dne 27. 7. 1999 svou účast na veletrhu
zrušila a žalobkyni tak vzniklo právo účtovat a vymáhat nájemné v plné výši
závazné objednávky. Se zřetelem k tomu, že žalobkyně potvrdila žalované pouze
56 m2 výstavní plochy, snížila částku nájemného dobropisem č. 1734/1999 ze dne
1. 9. 1999 o 14 338,- Kč na konečných 211 485,- Kč, které byly předmětem sporu.
Protože podle citovaného čl. III bodu 3 „Všeobecných podmínek“ bylo možno
účtovat pouze nájemné, bylo nezbytné snížit fakturovanou částku dále o
pětiprocentní organizační přirážku, tj. o 10 753,- Kč, což však žalobkyně
neučinila. Proto odvolací soud žalobu v rozsahu této částky včetně
příslušenství jako nedůvodnou zamítl. Dále přiznal žalobkyni úrok z prodlení z
částky 200 732,- Kč v zákonné výši počínaje 28. 7. 1999 do zaplacení a rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním opírajíc jeho přípustnost
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítá,
že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že je možno vyjádřit souhlas s
objednávkou pouhým zasláním faktury. Upozorňuje zejména na to, že by oferent
neměl v tomto případě možnost ovlivnit cenu plnění. Dále namítá, že ust. čl.
III bodu 3 „Všeobecných podmínek“ odporuje dobrým mravům. Pokud tedy odvolací
soud posoudil smlouvu jako uzavřenou, jde o smlouvu absolutně neplatnou pro
rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. z.). Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala svoje vyjádření žalobkyně. Ztotožnila se v něm s
rozsudkem odvolacího soudu a upozornila na to, že odeslaná faktura byla
akceptací návrhu smlouvy, v němž žalovaná mimo jiné uvedla i návrh ceny a
způsob jejího výpočtu. Na faktuře byla tato cena jen potvrzena a vyčíslena
podle objednávky, nemohlo tedy ani o jednostranné určení ceny ani o návrh změny
objednávky. Pokud jde o ustanovení čl. III bodu 3 „Všeobecných podmínek“
konstatuje žalovaná, že nevýhodnost smluvního ujednání nemusí ještě znamenat
jeho rozpor s dobrými mravy. Je nutno přihlédnout ke specifikům podnikání v
oboru veletrhů a výstav, které se připravují s velkým časovým předstihem.
Žalobkyně je nucena pronajímat potřebné plochy dostatečně včas, aby je mohla
dále pronajímat vystavovatelům. Musí tedy příslušnou plochu pořadateli veletrhu
i zaplatit. Pokud by žalobkyně připustila, aby její smluvní partneři mohli
odstoupit od smlouvy bez jakýkoli kompenzací, znamenalo by to pro ni značné
riziko vzniku škody, která by spočívala v již zaplaceném nájemném. Nejde tedy o
postup, kterým by se žalobkyně na úkor žalované nějak nemravně obohacovala, jen
jde o úhradu vzniklých ztrát. Žalobkyně upozorňuje, že se jedná o ujednání v
daném oboru zcela obvyklé.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího
soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o.
s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatelky po
obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní
posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového
stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která
byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Námitky žalované uplatněné v dovolání zpochybňují správnost hodnocení otázky,
zda došlo mezi stranami k uzavření smlouvy o podnájmu výstavních ploch, resp.
zda uzavřená smlouva není stižena vadou, která způsobuje její absolutní
neplatnost.
V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti. S ohledem na to, že se jedná o vztah smluvních stran,
které jsou podnikateli, existující v roce 1999, je nutno aplikovat znění
obchodního zákoníku před novelizací zák. č. 370/2000 Sb., neboť tento zákon
vstoupil v účinnost až od 1. ledna 2001. Na uvedený vztah tedy dopadá ust. §
261 odst. 6 ObchZ ve znění před zmíněnou novelizací. Podle tohoto ustanovení
smlouvy mezi podnikateli, které nejsou upraveny v hlavě II třetí části
obchodního zákoníku a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se
řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Uzavření smlouvy, její platnost i
možnost odstoupení se proto řídí výhradně občanským zákoníkem a popř.
zvláštními zákony, na něž občanský zákoník odkazuje. Na posuzovaný případ proto
dopadá úprava nájemní smlouvy podle § 663 a násl. obč. z., úprava nájmu a
podnájmu nebytových prostor (na základě odkazu v § 720 obč. z. jde o ustanovení
zák. č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor), postup při
uzavírání smlouvy je nutno posoudit podle ust. § 43a a násl. obč. z. I když
odvolací soud vyslovil pochybnost o přípustnosti aplikace zák. č. 116/1990 Sb.
vzhledem k tomu, že předmětem smlouvy byly výstavní plochy nacházející se v
zahraničí, nemá tato úvaha vliv na posuzovanou věc a dovolatelka ji ani nečiní
předmětem svého dovolání.
Podstatou posuzované věci je otázka, zda v daném případě došlo ze strany
žalobkyně k akceptaci objednávky žalované a zda tato akceptace byla žalované
doručena. Odvolací soud zde převzal výsledky dokazování v řízení před soudem
prvního stupně, v němž bylo zjištěno, že sice nelze prokázat, zda žalovaná
obdržela výslovnou akceptaci své objednávky, bylo však prokázáno, že obdržela
fakturu žalobkyně č. 9999013748, z jejíhož textu vyplývá zcela nepochybně, že
žalobkyně přijala závaznou přihlášku výstavní plochy ze strany žalované a
fakturuje jí cenu, která se plně shoduje s cenou navrhovanou v objednávce
žalované (č. l. 3 a 5). Na uvedenou situaci dopadá podle názoru Nejvyššího
soudu ust. § 43c odst. 1 obč. zák., podle něhož včasné prohlášení učiněné
osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze
dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Je proto možno učinit závěr, že
fakturace navrhované ceny je oním jiným jednáním, z něhož souhlas žalobkyně s
uzavřením smlouvy nepochybně vyplývá. Pokud tedy uvedená faktura byla žalované
doručena, což bylo prokázáno, byl projev vůle žalobkyně doručen žalované (§ 45
odst. 1 obč. z.) a smlouva tím byla uzavřena (§ 44 odst. 1 obč. z.). Nejvyšší
soud se neztotožňuje se stanoviskem dovolatelky, že by tento postup oslaboval
možnost realizovat smluvní svobodu, pokud jde o cenová ujednání. Jestliže by
totiž v návrhu smlouvy cena nebyla, popř. by byla fakturována cena od návrhu
odlišná, nebylo by možno takový postup považovat za jednání, z něhož lze
dovodit souhlas s návrhem. V dané situaci však fakturovaná cena plně odpovídá
návrhu žalované a tato též k faktuře žádné připomínky nevyslovila, ani fakturu
jako nedůvodnou nevrátila a nežádala opravu či zrušení faktury. Ze všech shora
uvedených skutečností lze dovodit závěr o tom, že rozsudek odvolacího soudu o
vzniku smlouvy odpovídá platné právní úpravě, odvolací soud příslušné právní
normy správně vyložil a na skutkový stav správně aplikoval.
Jestliže tedy mezi stranami byla uzavřena smlouva dnem doručení faktury
žalované straně, je nutno považovat její dopis ze dne 27. 7. 1999 za odstoupení
od smlouvy. Jeho přípustnost pro nájemní smlouvy upravuje obecně § 676 a násl.
obč. z. a pro smlouvy o nájmu nebytových prostor též ust. § 9 odst. 3 zák. č.
116/1990 Sb. Žádná z uvedených úprav však danou situaci nepostihuje. Je proto
nutno postupovat podle § 497 obč. z., podle něhož si může každý z účastníků
závazkového vztahu vymínit odstoupení od smlouvy a sjednat pro ten případ
odstupné. Je zřejmé, že čl. III bod 3 s odstoupením vystavovatele, tedy
podnájemce výstavní plochy, počítá a připouští je. Ujednání o platbě plné výše
nájemného v případě odstoupení od smlouvy sice nelze považovat za ujednání o
odstupném, svou funkcí se však tomuto způsobu kompenzace ztrát pronajímatele
velmi blíží. Jednostranné odstoupení od smlouvy je vždy porušením zásady
závaznosti smlouvy, které by mělo být ve vztahu smluvních stran mimořádnou
skutečností, neboť se dotýká právní jistoty druhého účastníka závazku. Je proto
opodstatněné, že součástí smluv bývají pro tyto případy majetkové kompenzace,
které vyrovnávají ztráty druhé smluvní strany. Způsob sjednání kompenzací i
jejich výše závisí na míře možných ztrát, které mohou druhou smluvní stranu
postihnout. Nahlíženo z tohoto úhlu, je pochopitelné, že ust. čl. III bod 3
„Všeobecných podmínek“ vychází z dlouhodobosti přípravy účasti na veletrhu i
nutnosti, aby žalobkyně nesla náklady spojené s pronájmem výstavních ploch,
které posléze poskytuje vystavovatelům. Jestliže potom požaduje při odstoupení
vystavovatele od smlouvy zaplacení plného nájemného, jde o ustanovení
jednostranně nevýhodné pro vystavovatele, u něhož je však nutno uvážit i jeho
prevenční funkci přispívající k tomu, aby si vystavovatelé svou účast řádně
zvážili. Pokud jde o druhou dovolací námitku žalované, dospěl proto Nejvyšší
soud k závěru, že toto ujednání nelze kvalifikovat jako projev vůle, který se
příčí dobrým mravům a má za následek absolutní neplatnost dané smlouvy.
Odvolací soud dospěl ve svém rozsudku k obdobnému závěru, i když jej takto
výslovně neformuloval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledává, že odvolací soud posoudil věc v
souladu s platnou právní úpravou, zjištěný skutkový stav správně podřadil
příslušným právním normám, které správně vyložil i aplikoval. Dovolání
žalovaného není proto důvodné a Nejvyšší soud je ve smyslu ust. § 243b odst. 2
o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšná žalovaná nemá právo
na náhradu těchto nákladů a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. října 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu