32 Odo 151/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v
právní věci žalobkyně B. z. t., a.s., proti žalované MUDr. L. V., o zaplacení
částky 72.975,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 28 Ro 623/2002, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. května 2003, č.j. 14 Co 251//2003-34,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 2.
prosince 2002, č.j. 28 Ro 623/2002-26, kterým Okresní soud v Karlových Varech
řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení – pro překážku věci pravomocně
rozsouzené - zastavil, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení zaplaceného
soudního poplatku. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že soud prvního stupně postupoval v
souladu s ustanovením § 159 odst. 3 o. s. ř., jelikož o věci již bylo
pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18.
dubna 2002, č.j. 10 C 3/2002-22, jímž byla žaloba žalobkyně B. z. t., s.r.o.
proti žalované MUDr. L. V. o zaplacení 72.975,- Kč s příslušenstvím pro
nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně zamítnuta.
Odvolací soud tak nepřisvědčil odvolatelce (původní žalobkyni B. z. t., s.r.o.,
IČ … – dále též jen „původní žalobkyně“) zdůvodňující námitku o
neexistenci totožnosti obou řízení tím, že zatímco v prvém rozsouzeném případě
nebyla aktivně legitimována, ve druhém případě již byla její aktivní legitimace
k podání návrhu prokázána. Vysvětlil, že o stejnou věc jde tehdy, jde-li v
novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto a
týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob. V souzené věci pak byly
naplněny obě podmínky – jak podmínka totožnosti osob, tak podmínka totožnosti
předmětu řízení, jež nastává tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn.
Konstatoval, že pro posouzení existence překážky věci pravomocně rozhodnuté
není významné, jak byl skutek, který byl předmětem řízení, kvalifikován po
právní stránce. To podle odvolacího soudu znamená, že překážka
věci pravomocně rozsouzené je dána i tehdy, jestliže soud dospěl
k závěru o absenci aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně, jak tomu bylo
v souzené věci. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo
řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastaveno, jako
věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla původní žalobkyně z důvodu nesprávného
právního posouzení věci dovoláním. Podle přesvědčení dovolatelky v souzené
věci překážka věci pravomocně rozsouzené nenastala. Je toho názoru, že o
totožnost řízení nejde, jelikož zatímco v prvém žalovaném případu nebyla
aktivně legitimována, ve druhém podání již svou aktivní věcnou legitimaci
prokázala.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v celém
rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 8. září 2004, č.j. 28 Ro 623/2002-62, Okresní soud v Karlových
Varech podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno
na straně žalobkyně se společností B. z. t., a.s., se sídlem B., Ž., M. n.
3147/2, IČ ... Podle odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně z výpisu z
obchodního rejstříku vedeného pro společnost B. z. t., s.r.o. totiž zjistil, že
po podání dovolání změnila tato společnost nejprve svou obchodní firmu na Z.
t., s.r.o., přičemž následně - v důsledku převodu svého jmění na
společnost B. z. t., a.s. – zanikla a ztratila tak způsobilost být účastníkem
řízení.
Dovolací soud proto v dovolacím řízení dále na straně žalobkyně pokračoval se
společností B. z. t., a.s., se sídlem v B., M. n. 3147/2, IČ …, jako s
procesní nástupkyní původní žalobkyně B. z. t., s.r.o., IČ ...
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a
17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.
s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací
soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 věta první o.
s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže
věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací argumenty žalobkyně jsou kritikou právního závěru odvolacího
soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o nemožnosti souzenou věc
projednat a rozhodnout pro překážku věci již dříve pravomocně rozsouzené.
Z ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince
2002 – od 1. ledna 2003 jde o ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř.) se
podává, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být tatáž věc v
rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozsouzené (res iudicata) patří mezi tzv. negativní
procesní podmínky řízení. Zjistí-li soud, že o věci již bylo v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku nebo usnesení ve věci samé pravomocně rozhodnuto,
řízení pro neodstranitelnou překážku v postupu řízení zastaví (srov. § 104
odst. 1 o. s. ř.).
O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o
němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a
týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (ze stejného skutku).
Nejvyšší soud již v rozsudku zveřejněném pod číslem 39/1988 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval právní závěr, podle něhož překážka věci
pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o
tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný
nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž
došlo až později.
Taková situace však v souzené věci nenastala. Podle obsahu spisu žalobkyně v
žalobě, v odvolání, v dovolání, ani v průběhu řízení netvrdila žádnou novou
skutečnost, o který by opřela žalobní nárok a která by tu nebyla v době prvního
řízení (ukončeného pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze
dne 18. dubna 2002, č.j. 10 C 3/2002-22) a k níž by došlo až později. Stejně
jako v prvním řízení, žalobkyně v podané žalobě zdůvodnila svůj žalobní
požadavek tím, že žalovaná od ní převzala zboží specifikované ve faktuře
99/02/00081, kterou žalobkyně vystavila a kterou žalovaná ve splatnosti
neuhradila. K žalobě jako přílohy připojila plnou moc k zastupování, notářský
zápis obsahující rozhodnutí jediného společníka o navýšení základního jmění a
výpis z obchodního rejstříku. K usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. června
2002 (č.l. 12 spisu) na doplnění důkazních listin připojila pouze již zmíněnou
fakturu, na níž není jako dodavatel uvedena žalobkyně, nýbrž společnost B.
s.r.o. V podaném odvolání a následně i v dovolání žalobkyně shodně uvedla, že
podle jejího názoru o totožnost řízení nejde, se zdůvodněním, že zatímco v
prvém rozsouzeném případě nebyla aktivně legitimována, v souzené věci již
aktivní legitimaci prokázala. Netvrdila však a tudíž ani neprokázala, že by v
tomto řízení nastala nějaká konkrétní nová skutečnost, která by svědčila ve
prospěch její aktivní věcné legitimace a která by tu nebyla v době původního
řízení.
Za situace, kdy žalovaná netvrdila žádnou novou skutečnost, která tu nebyla v
době původního řízení a k níž došlo až později, kterou by dokladovala svou
aktivní věcnou legitimaci, nelze odvolacímu soudu, pokud potvrdil právní závěr
soudu prvního stupně o zastavení řízení pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení – pro překážku věci pravomocně rozsouzené, vytýkat
žádné právní pochybení.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s.
ř. ve spojení s ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu