32 Odo 1531/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně B. S. spol. s r.o., zastoupené
advokátem, proti žalované G. S. s.r.o., zastoupené advokátkou, o 444.320,18 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 38/2002,
o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května
2006, č.j. 1 Cmo 208/2005-143, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2006, č.j. 1 Cmo
208/2005-143, se v prvním výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni
444.320,18 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p.a. od 2. července 2004 do zaplacení a
náklady řízení, a dále ve třetím výroku o nákladech odvolacího řízení zrušuje
a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze
dne 1. dubna 2005, č.j. 43 Cm 38/2002-112, v napadených výrocích, jimiž Krajský
soud v Plzni žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 444.320,18 Kč s 2,5%
úrokem z prodlení p.a. od 2. července 2004 do zaplacení a náklady řízení (výrok
I.). Ve výroku, jímž byla žaloba ve zbývajícím rozsahu požadovaného
příslušenství zamítnuta, zůstal rozsudek soudu prvního nedotčen (výrok II.).
Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení po žalované úhrady nedoplatku
ceny díla, které provedla pro žalovanou. Odvolací soud vyšel ve shodě se soudem
prvního stupně ze zjištění, že mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou
jako objednatelem byla dne 1. listopadu 2000 uzavřena smlouva o dílo, v níž se
žalobkyně zavázala provést pro žalovanou výstavbu objektu restaurace. V ní byl
sjednán termín dokončení díla k 30. dubnu 2001 s výjimkou fasády
objektu, u níž byl sjednán termín dokončení do 31. května 2001, dále byla
sjednána cena za dílo včetně daně z přidané hodnoty ve výši 5,135.053,- Kč a
bylo dohodnuto, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným
dokončením a předáním předmětu díla objednateli, a to na staveništi bez vad a
nedodělků a že o předání díla bude sepsán zápis. Mezi účastníky nebylo sporu o
uzavření této smlouvy, o výši nedoplatku a ani o tom, že dne 20. června 2001
došlo k sepsání zápisu o odevzdání a převzetí díla, v jehož příloze byly
specifikovány zjištěné drobné vady a nedodělky. Jejich převážná část byla podle
zjištění soudu odstraněna v dohodnutém termínu do 30. června 2001, přičemž
poslední ze zjištěných vad byla odstraněna k 17. květnu 2004. Podle posouzení
soudů obou stupňů žalobkyni nárok na úhradu nedoplatku ceny díla vznikl, neboť
vady díla byly odstraněny, přičemž v návaznosti na smluvní ujednání v
článku X., podle něhož se nedoplatek ceny díla stal splatným do 45 dní
po odstranění závad z přejímacího řízení, přiznaly žalobkyni úrok z
prodlení až od 2. července 2004.
Žalovaná neuspěla v řízení s námitkou započtení své pohledávky (smluvní
pokuty za prodlení zhotovitele s ukončením díla, a to za období od 20. června
2001 do 17. května 2004 v celkové výši 3,040.000,- Kč), kterou vznesla v řízení
do výše nároku uplatněného žalobou. Soud prvního stupně na základě provedeného
dokazování dovodil, že v článku XIII. bodu 6 smlouvy si smluvní strany platně
sjednaly smluvní pokutu pro případ nedodržení termínu dokončení díla
zhotovitelem, a to ve výši 20.000,- Kč za každý i započatý týden prodlení.
Vycházeje ze zjištění, že dílo nebylo včas dokončeno, nýbrž až po
odstranění vad dne 17. května 2004, dospěl k závěru, že žalované nárok
smluvní pokutu vznikl. Přesto ji však žalované nepřiznal, neboť s přihlédnutím
ke zjištěným okolnostem, a zejména k tomu, že žalovaná neprokázala, že by jí v
souvislosti s porušením povinnosti žalobkyně dokončit dílo včas nějaká škoda
vznikla či že by byla nějakým výrazným způsobem omezena v užívání díla,
využil svého moderačního oprávnění podle § 301 obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“) a přistoupil k prominutí smluvní pokuty.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že objednateli nárok
na zaplacení smluvní pokuty nevznikl, neboť podle jeho posouzení je ujednání o
předmětné smluvní pokutě pro neurčitost neplatné. Byly-li totiž ve smlouvě
sjednány dva termíny pro dokončení díla (30. duben 2001 s výjimkou fasády
objektu, u níž byl sjednán termín do 31. května 2001), nelze podle názoru
odvolacího soudu ani výkladem dovodit, která z obou lhůt je předmětnou sankcí
zajištěna. Kromě toho odvolací soud poznamenal, že se nekryjí pojmy, jimiž je
definováno, jaká smluvní povinnost zhotovitele má být smluvní pokutou
zajištěna, přičemž ve smlouvě se vyskytují i výrazy, jimiž obchodní zákoník
odpovídající povinnost zhotovitele nedefinuje (v ustanoveních § 537 odst. 1 i §
548 odst. 1 obch. zák. je užit výraz provedení díla). I kdyby však byla smluvní
pokuta dohodnuta platně, nevztahovala by se podle názoru odvolacího soudu na
období následující po 20. červnu 2001, kdy byl sepsán zápis o předání a
převzetí díla, jelikož sama smlouva v několika ujednáních počítala s možností
předat předmět díla s drobnými vadami i nedodělky. V této souvislosti dále
uvedl, že případné prodlení zhotovitele s odstraněním vad či jejich
neodstranění bylo pokryto sjednanou pozastávkou a k případnému vadnému plnění
se vztahovaly jiné druhy smluvních pokut, které byly sjednány v záručních
podmínkách. Podle názoru odvolacího soudu má jeho závěr vztahující se ke
smluvní pokutě oporu i v kogentním ustanovení § 324 odst. 3 obch. zák., přičemž
za nárok věřitele z vadného plnění nepovažuje smluvní pokutu, vztahující se k
„ukončení díla“, když toto dílo bylo ukončeno nejpozději ke dni podpisu zápisu
o jeho předání a převzetí. Odvolací soud má rovněž v dané věci za zřejmé, že
nároky objednatele z vadného plnění byly reparovány dostatečně. S právním
posouzením soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil i v tom směru, že
dotčená smluvní pokuta reparační funkci příliš nevykazovala. Opak v řízení
nebyl prokázán, stejně jako nebylo prokázáno ani to, že by dotčené vady
způsobovaly výraznější potíže při provozu objektu.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního a třetího výroku napadla
žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem,
dovodil-li, že předmětné ujednání o smluvní pokutě je pro jeho neurčitost
neplatné. Poukazujíc na ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák., podle něhož je
sjednané dílo provedeno jeho řádným ukončením, považuje dovolatelka za
nezbytné, aby bylo zhotoveno celé dílo, tedy včetně fasády objektu. Pokud tedy
účastníci sjednali smluvní pokutu pro případ nedodržení termínu ukončení díla,
je tato sankce sjednána zcela určitým způsobem, který mezi účastníky
nevzbuzoval žádnou pochybnost, když ze smlouvy má za zcela patrné, že dílo mělo
být ukončeno nejpozději k 31. květnu 2001 (termín zhotovení fasády objektu).
Posoudil-li proto odvolací soud, že s ohledem na dva sjednané termíny plnění
nelze dovodit, která lhůta je zajištěna smluvní pokutou, a proto je předmětné
ujednání pro neurčitost neplatné, právně pochybil.
Podle mínění dovolatelky nemá oporu v provedeném dokazování ani závěr
odvolacího soudu, podle něhož by se smluvní pokuta (i v případě její
platnosti) neměla vztahovat na období po 20. červnu 2001. Takové posouzení
shledává v rozporu s ujednáním účastníků ve smlouvě, podle něhož zhotovitel
splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu
díla objednateli a to na staveništi bez vad a nedodělků. Dále namítá, že právo
objednatele na sjednanou smluvní pokutu nemůže být nijak dotčeno sjednáním
pozastávky, stejně jako dalšími případnými sankcemi uvedenými v záručních
podmínkách. Rovněž tak nesouhlasí ani s hodnocením odvolacího soudu, že nároky
objednatele z vadného plnění byly reparovány dostatečně.
Dovolatelka zastává názor, že jí nárok na sjednanou smluvní pokutu vznikl,
jelikož žalobkyně porušila svou povinnost provést dílo řádně a včas, přičemž
vytknuté vady díla odstranila až v průběhu soudního řízení. Současně je
přesvědčena o tom, že sjednanou sankci nelze považovat za nepřiměřenou a že
podmínky pro její případnou moderaci nebyly naplněny.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby ho dovolací soud odmítl pro
nepřípustnost, jelikož podle jejího názoru napadené rozhodnutí nemá zásadní
právní význam.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3
o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací
soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce vzniku
pohledávky na smluvní pokutu za prodlení zhotovitele s dokončením díla, kterou
žalovaná uplatnila k započtení proti žalobnímu nároku na zaplacení doplatku
ceny díla a kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst.
3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelka netvrdila a dovolací
soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 554 odst. 1, věty první, obch. zák. platí, že zhotovitel splní svou
povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla
objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
U smlouvy o dílo je provedením díla ve smyslu cit. ustanovení splněn závazek
zhotovitele. Pokud má provedené dílo vady, není řádně ukončeno, a to ani když
je objednatel převezme, a povinnost provést dílo nezaniká, ale její obsah se
mění způsobem, který odpovídá právům objednatele vzniklým z vadného plnění
(srov. § 323 odst. 3 obch. zák.). V obchodních závazkových vztazích tedy
nespadá vždy v jedno převzetí předmětu díla a splnění závazku provést dílo
(srov. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář.
11. vydání, Praha, C.H.Beck 2006, strana 1263).
Dohodli-li si podle zjištění soudu prvního stupně účastníci v článku VII.
smlouvy o dílo, že zhotovitel splní svoji povinnost provést dílo jeho řádným
ukončením a předáním předmětu díla objednateli a to na staveništi bez vad a
nedodělků a že o předání díla bude sepsán zápis, pak pro posouzení, zda
povinnost řádně ukončit dílo byla splněna, není rozhodující, že bylo dílo
předáno, ale to, kdy bylo řádně ukončeno – tedy odstraněny vady a nedodělky, s
nimiž bylo dílo předáno. Pak ovšem není správný ani závěr odvolacího soudu, že
bylo-li dílo předáno s drobnými vadami a nedodělky, nevztahuje se smluvní
pokuta (i kdyby byla platně dohodnuta) na období následující po 20. červnu
2001, kdy byl sepsán zápis o předání a převzetí díla.
Dovolací soud se neztotožňuje ani se zjištěním odvolacího soudu, podle něhož se
smluvní pokutou zajištěná povinnost ukončit dílo nekryje s pojmy používanými
obchodním zákoníkem, jelikož předmětné smluvní ujednání zcela koresponduje s
terminologií použitou v již cit. ustanovení § 554 odst. 1, větě první, obch.
zák. Prostřednictvím povinnosti řádného ukončení díla tak zákon vymezuje
splnění povinnosti provést dílo, přičemž nic nebrání tomu, aby účastníci
zajistili splnění této povinnosti zhotovitele sjednáním smluvní pokuty za
porušení povinnosti řádně dílo ukončit.
Dovolací soud nesouhlasí ani s právním závěrem odvolacího soudu o neplatnosti
sjednané smluvní pokuty pro neurčitost předmětného smluvního ujednání, který
odvolací soud založil na úvaze, že sjednaly-li si strany dokončení díla do 30.
dubna 2001 a výjimkou fasády objektu, která měla být dokončena do 31. května
2001, není podle jeho názoru zřejmé, která z obou lhůt je smluvní pokutou
zjištěna.
Sjednaly-li si strany podle zjištění soudu prvního stupně v článku XIII. bodu 6
smlouvy smluvní pokutu pro případ nedodržení termínu ukončení díla dle smlouvy
o dílo ze strany zhotovitele ve výši 20.000,- Kč za každý i započatý týden, pak
povinnost řádně ukončit dílo nelze vykládat jinak než tak, že ji zhotovitel
splní až řádným ukončením poslední části díla ke sjednanému termínu do 31.
května 2001. Je totiž pojmově vyloučeno, aby obě účastníky sjednané lhůty bylo
možné považovat za lhůty řádného ukončení díla. V takovém případě je třeba za
sjednanou dobu ukončení díla považovat lhůtu pozdější, tedy v posuzované věci
termín do 31. května 2001.
Založil-li odvolací soud své posouzení na závěru o neurčitosti účastníky
sjednaného ujednání o smluvní pokutě, přičemž dále dovodil, že by se smluvní
pokuta i v případě jejího platného sjednání nevztahovala na období následující
po 20. červnu 2001, kdy byl sepsán zápis o předání a převzetí díla, lze
uzavřít, že jeho právní posouzení je nesprávné a že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl v souzené věci naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první,
o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci
samé (a v závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů)
zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2008
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu