NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1540/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v
právní věci žalobkyně R. s.r.o., proti žalované L., spol. s r.o., o
zaplacení částky 889 953,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 35/23 Cm 85/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2006, č.j. 2 Cmo 221/2006-135,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vrchní soud v Olomouci shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze
dne 21. dubna 2006, č.j. 35/23 Cm 85/2000-126, jímž Krajský soud v Brně
zastavil řízení podle § 111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“) pro nepodání návrhu na jeho pokračování a rozhodl o nákladech
řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadla žalobkyně
dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a pro postižení řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř.]. Právního pochybení se soudy podle dovolatelky dopustily při
aplikaci § 111 odst. 3 o. s. ř. nerespektováním principu tzv. procesní lhůty,
jež se přetrhuje okamžikem odevzdání podání k poštovní přepravě, nikoli
okamžikem doručení soudu. Na věci proto podle jejího názoru nic nemění,
nebyla-li provozovatelem poštovních služeb na soud doručena její zásilka
obsahující žádost o pokračování v řízení, kterou podala k poštovní přepravě dne
21. července 2005, neboť v okamžiku případného doručení by lhůta již stejně
neběžela. Za tohoto stavu proto nebyl soud prvního stupně oprávněn řízení
zastavit, neboť nebyla splněna zákonná podmínka pro takové rozhodnutí, tj.
neuplynula procesní lhůta jednoho roku mezi právní mocí rozhodnutí o přerušení
řízení a odevzdáním žádosti účastníka o pokračování v řízení k poštovní
přepravě. Vady řízení se podle mínění dovolatelky dopustil odvolací soud tím,
že za situace, kdy bylo prokázáno, že dne 21. července 2005 bylo k poštovní
přepravě odevzdáno řádně adresováné podání soudu, se nikterak nevypořádal s
tvrzením žalobkyně o tom, že tato zásilka obsahovala žádost o pokračování v
řízení. Vadu řízení spatřuje dovolatelka i v nenařízení odvolacího jednání,
jakož i v nesplnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 213b ve spojení s §
118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Dovolatelka snesla ze svého pohledu další podrobnější
argumenty na podporu jí uplatněných dovolacích důvodů a navrhla, aby dovolací
soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení pro nepodání návrhu na pokračování v řízení, nelze podřadit
žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, §
238a a § 239 o. s. ř.
Oproti očekávání dovolatelky není dovolání přípustné ani podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího
soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
zastavení řízení pro nepodání návrhu na pokračování v řízení, však nemá povahu
rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta
první, § 218 písm. c) o. s. ř.]. S ohledem na závěr o nepřípustnosti dovolání
se dovolací soud nemohl zabývat ani tvrzenými vadami řízení, neboť k vadám
řízení, kterém mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze
přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou,
o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto, žalované však v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu
spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu