32 Odo 1572/2005

32 Odo 1572/2005

32 Odo 1574/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce O. K., zastoupeného JUDr. R. T., advokátem, proti žalovaným 1) S. D., zastoupenému JUDr. J. R., advokátkou, 2) S. D., zastoupenému JUDr. H. T., advokátkou, o 59 661,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 96/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2005, č.j. 29 Co 151/2005-111, a o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. června 2005, č.j. 29 Co 150/2005-148, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.

První žalovaný je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 437,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. H. T.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 5 C 96/2002-76, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci částku 59 661,- Kč s 9,4 % úrokem z prodlení od 28. listopadu 2000 do zaplacení (výrok I.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 10,5 % z částky 59 661,- Kč od 20. listopadu 2000 do 27. listopadu 2000, úroku z prodlení ve výši 1,1 % z částky 59 661,- Kč od 20. listopadu 2000 do zaplacení a ve vztahu

k druhému žalovanému (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení jednak ve vztahu mezi prvním žalovaným a žalobcem (výrok III.) a dále ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (výrok IV.).

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobce a první žalovaný. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho druhého a čtvrtého výroku, první žalovaný se odvolal proti rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu.

Odvolání žalobce soud prvního stupně odmítl usnesením ze dne 19. ledna 2005, č.j. 5 C 96/2002-99, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2005, č.j. 29 Co 151/2005-111, potvrdil.

O odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v prvním, třetím a ve čtvrtém výroku (první odstavec výroku), odmítl odvolání do druhého výroku rozsudku soudu prvního stupně (druhý odstavec výroku), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení jednak ve vztahu mezi prvním žalovaným a žalobcem (třetí odstavec výroku) a dále mezi oběma žalovanými navzájem (čtvrtý odstavec výroku).

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. března 2005 napadl žalobce dovoláním, které posléze, podáním ze dne 15. června 2005, došlým Okresnímu soudu v Mělníku dne 16. června 2005, vzal v plném rozsahu zpět.

Nejvyšší soud proto v důsledku tohoto dispozitivního úkonu dovolatele dovolací řízení o dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, věty druhé, občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“) zastavil.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení o dovolání žalobce je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska (zpětvzetím dovolání) zavinil, že dovolací řízení bylo zastaveno, nemá na náhradu těchto nákladů právo a ostatním účastníkům v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání první žalovaný, namítaje, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a že je tedy dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdí, že mu povinnost zaplatit žalovanou částku žalobci nevznikla, jelikož se žalobcem jako s prodávajícím kupní smlouvu na předmětné pneumatiky neuzavřel, zboží neobjednal a ani neurčil osobu, která by za něj měla jednat, zboží nepřevzal a nikoho k převzetí nezmocnil a se zbožím od jeho odebrání od žalobce nedisponoval jako s věcí vlastní. Aplikoval-li odvolací soud ustanovení § 15 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), právně pochybil, jelikož s prací druhého žalovaného nesouvisela žádná činnost, při níž by mohl jménem prvního žalovaného jednat nebo činit úkony, které prvního žalovaného zavazují. Na rozdíl od odvolacího soudu, podle jehož posouzení došlo k uzavření kupní smlouvy mezi ním a žalobcem, zastává názor, že k uzavření kupní smlouvy došlo mezi žalobcem a druhým žalovaným, neboť druhý žalovaný si osobně pneumatiky objednal a převzal, přičemž si je nechal namontovat na vlastní náklady na motorová vozidla, která užíval on a jeho matka. Soud však provedené důkazy (např. výpověď samotného žalobce) podle dovolatele nesprávně vyhodnotil a k některým rozhodným skutečnostem vůbec nepřihlédl.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (podle něhož by jedině v posuzované věci přípustnost dovolání přicházela v úvahu, jelikož dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé), neboť zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává.

Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení výslovně uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěr o uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a prvním žalovaným považoval odvolací soud za správný, hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům ohledně pověření druhého žalovaného jednat jménem prvního žalovaného a v otázce převzetí věci z provedených důkazů dospěl. Dovolatel činí z provedených důkazů vlastní skutková zjištění a svou verzi právního posouzení věci (názor o uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a druhým žalovaným) staví na jiném skutkovém základě než odvolací soud, totiž na tom, že druhého žalovaného nepověřil obstaráním pneumatik, resp. uzavřením smlouvy ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových zjištěních a závěrech ohledně pověření druhého žalovaného buduje odlišný právní názor na věc v tom směru, že žalobu považuje vůči sobě za nedůvodnou, nezpochybňuje ve skutečnosti

právní posouzení věci odvolacím soudem (závěr o uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a prvním žalovaným), ale skutkové zjištění (prokázání oprávněnosti druhého žalovaného jednat jménem prvního žalovaného), které bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdí-li proto dovolatel, že v otázce pověření druhého žalovaného vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, čímž uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., nebylo možné k této jeho námitce přihlížet.

Za stavu, kdy je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů v nalézacím řízení a kdy dovolatel buduje vytýkanou nesprávnost právního posouzení věci na jiném skutkovém základě, lze uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož první žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo ostatním účastníkům právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Náklady druhého žalovaného sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 3 362,50 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. května 2007

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu