32 Odo 159/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce Z.
d. R., zastoupeného, advokátem, proti žalované P. N., spol. s r.o.,
zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1 158 396 Kč s příslušenstvím, vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13
Cm 387/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 11. listopadu 2003 č. j. 6 Cmo 68/2003-70,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2003 č. j. 6
Cmo 68/2003-70, pokud jím byl změněn rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 11. prosince 2002 č. j. 13 Cm 387/2002-42 tak, že se zamítá
žaloba v rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení částky 1 020 866 s
8,5% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení, a pokud jím bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího
řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v
Praze k dalšímu řízení.
396 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 27. 3.
1996 smlouvu o dodávkách syrového kravského mléka do mlékárny žalované v Ž.
Žalovaná se dostávala do prodlení s úhradou faktur za dodávky a
dne 4. 7. 1997 písemně uznala, že dluží žalobci částku 1 468 396 Kč; poté
nadále pokračovala ve splácení svého dluhu a 19. 1. 2000 znovu uznala svůj
dluh, tentokrát ve výši 1 258 396 Kč. Účastníci nezpochybňovali existenci
vlastního závazku, žalovaná pouze namítala jeho promlčení. Soud prvního stupně
posoudil uznání závazku podle § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen
„ObchZ“), podle něhož uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to,
že v uznaném rozsahu tento závazek trval v době uznání. Soud prvního stupně
shledal předložené uznání závazku jako dostatečně určité, když
závazek je identifikován jednotlivými čísly faktur a
fakturovanými částkami a zákon pro uznání závazku požaduje pouze jednoznačný
způsob jeho vymezení. Soud prvního stupně dále vyšel z § 407 odst. 3 ObchZ,
podle kterého má částečné plnění závazku účinky uznání zbytku dluhu a v dané
věci žalovaná průběžně splácela určité částky. Žaloba byla podána dne 20. 4.
2002 a ještě dne 31. 8. 2001 žalovaná splácela svůj dluh, nemohlo
proto dojít k promlčení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003 č.
j. 6 Cmo 68/2003-70 rozsudek soudu prvního stupně v
části ukládající žalované zaplatit žalobci částku 137 530 Kč s 8,5% úrokem z
prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení potvrdil a ve
zbývající části změnil tak, že ohledně částky 1 020 866 Kč s 8,5% úrokem z
prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení žalobu zamítl. Rozhodl rovněž o
náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z
již provedených důkazů, částečně však dospěl k jinému právnímu závěru. Se
závěrem soudu prvního stupně, že přípis ze 4. 7. 1997 je uznáním dluhu žalované
ve výši 1 468 396 Kč, se ztotožnil. Přípis ze dne 19. 1. 2000 však odvolací
soud neposoudil jako platné uznání závazku proto, že v něm chybí projev vůle
uznání ze strany žalované. Poskytování splátek po 10 000 Kč žalovanou posoudil
odvolací soud taktéž jako uznání závazku ve smyslu § 407 odst. 3 ObchZ, avšak
jako uznání dluhu pouze z faktury č. 18356 (platby byly zasílány s variabilním
symbolem 18356), ze které zbývá doplatit částku 137 530 Kč. Poskytnutí
uvedeného částečného plnění proto nemohlo mít účinky uznání závazku ve výši 1
020 866 Kč a námitka promlčení vznesená žalovanou je proto podle závěru
odvolacího soudu v tomto rozsahu důvodná. Odvolací soud rovněž dovodil, že ze
strany žalované nejde v případě uplatnění námitky promlčení o jednání, které by
porušovalo zásady poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ). Obchodní zákoník
totiž předpokládá určitou profesionální úroveň znalostí podnikatele. Podnikatel
pak musí nést riziko, které jeho činnost přináší a musí konat tak, aby
předcházel ztrátám a negativním dopadům jednání, což nepochybně platí i pro
oblast právních vztahů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci
částku 1 020 866 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 9. 2001 do zaplacení, podal
žalobce dovolání. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“)], že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.] a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř.]. Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu, že částečným plněním
dlužník neuznal celý závazek, v rozporu s listinnými důkazy provedenými v
řízení. Poukázal na obsah kupní smlouvy z 27. 3. 1996 (vymezující množství
mléka na tři čtvrtletí roku 1996), tři faktury za každé čtvrtletí, uznání
závazku ze 4. 7. 1997, poskytování nepravidelných měsíčních splátek, žádost
žalované z 9. 2. 1998 o shovívavost ve věci úhrad částečných splátek. Z jednání
žalovaného tak zcela jednoznačně vyplývalo, že si je vědom svého dluhu a chce
jej uhradit a došlo tak k naplnění podmínek uznání závazku podle § 407 odst. 3
ObchZ. Z toho hlediska je také nerozhodné použití čísla faktury jako
variabilního symbolu, když při posledních dvou platbách tento symbol použit
nebyl. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v posouzení listiny
ze dne 19. 1. 2000, která obsahuje všechny náležitosti uznání závazku a je
platným uznáním ve smyslu § 323 ObchZ a to tím spíš, když žalovaná po podpisu
této listiny uhradila žalobci na dluh dalších 100 000 Kč ve splátkách. Vadu
řízení spatřuje dovolatel v neprovedení dvou navržených výslechů svědků, kteří
byli přítomni jednání účastníků, při nichž žalovaná své dluhy uznávala a žádala
o posečkání s úhradou. Odvolací soud pak ve smyslu § 118a o. s. ř. dovolatele
nepoučil v souvislosti se změnou jeho právního názoru. Námitka promlčení je
podle dovolatele v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu §
265 ObchZ. Jednání statutárního orgánu žalované také naplňuje v hrubých rysech
skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona ve
stadiu pokusu. Nesprávný je i výrok o náhradě nákladů řízení, když soud měl
aplikovat § 150 o. s. ř. nebo alespoň § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná
byla v řízení úspěšná pouze ze 76 %. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a
3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatel uplatnil celkem tři dovolací důvody. Z hlediska jejich obsahového
vymezení je však zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvody dva – že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
V daném případě jsou dovolacímu přezkumu otevřeny celkem tři otázky. První
otázka se týká posouzení přípisu dovolatele ze dne 19. 1. 2000 potvrzeného
žalovanou. Odvolací soud dopěl k závěru, že tuto listinu nelze považovat za
uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1 ObchZ, a to proto, že v této
listině chybí projev vůle žalované k uznání závazku. Tento závěr odvolacího
soudu je neúplný a tudíž nesprávný, neboť jej učinil, aniž posuzovaný právní
úkon vyložil podle výkladových pravidel stanovených v § 266 ObchZ a aniž
přihlédl k provedeným důkazům – postupnému částečnému plnění dluhu žalovanou a
k dopisům žalované dne 4. 6. 1997, ze dne 9. 2. 1998 a ze dne 22. 7. 1998,
které zaslala dovolateli ohledně nároku, který je předmětem tohoto řízení.
To se týká i posouzení postupného částečného plnění závazku žalované z hlediska
ustanovení § 407 odst. 3 ObchZ odvolacím soudem. I zde odvolací soud nepřihlédl
při výkladu tohoto konkludentního právního úkonu k provedeným důkazům – dopisům
žalované ze dne 4. 6. 1997, 9. 2. 1998 a ze dne 22. 7. 1998 a také ke shora
zmíněnému přípisu ze dne 19. 1. 2000. Při posuzování otázky, v jakém rozsahu
mělo částečné plnění závazku účinky uznání zbytku dluhu, odvolací soud
nesprávně vázal tyto účinky pouze na fakturu č. 18356, když navíc šlo o závazek
nejdříve splatný. Argumentace odvolacího soudu je z tohoto hlediska
neopodstatněná. Soud prvního stupně navíc neprovedl důkazy výslechem označených
svědků – Ing. M. L. a Ing. P. Š. Z hlediska rozhodnutí soudu prvního stupně
tyto důkazy vzhledem k výsledku sporu význam neměly. Odvolací soud však tyto
navržené důkazy vzhledem ke svému opačnému právnímu názoru pominout nemohl a
pokud tak učinil, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Třetí otázkou, která je předmětem dovolacího přezkumu, je názor
dovolatele, že vznesení námitky promlčení žalovanou je v
rozporu se zásadou poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 ObchZ. Tuto
námitku dovolatele hodnotí Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím jako
neopodstatněnou. Podnikatelé mají širokou smluvní volnost, která je omezena
pouze právními předpisy. Ustanovení § 265 ObchZ směřuje proti zneužívání práva,
kdy ujednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku není sice
neplatné, ale soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Jde však o
případy výjimečné (zatím nebyla publikována zásadní rozhodnutí soudů v této
věci), neboť obchodní zákoník předpokládá určitou profesionální úroveň a
zdatnost podnikatele, který nese plné podnikatelské riziko a nemůže
proto např. namítat jako v občanskoprávních vztazích, že převzal závazek v
tísni a za nevýhodných podmínek.
Námitkami žalobce směřujícími proti výrokům odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť dovolání proti výroku rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné – přípustnost
nevyplývá ani z ustanovení § 237 o. s. ř., ani z ustanovení § 238 či § 239 o.
s. ř.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném rozsahu a v závislých
výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu