32 Odo 160/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobců a)
M. K., b) P. Š., a c) J. N., všech zastoupených, advokátem, proti žalovaným
1. J. P. a 2. L. P., oběma zastoupeným, advokátkou, o zaplacení
částky 129 484 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 53/94, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července
2001 č. j. 29 Co 290/2001-235, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2001 č. j. 29 Co
290/2001-235 a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. února 2001 č. j. 8
C 53/94-214 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k
dalšímu řízení.
částky 96 604 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. srpna 1998 č.
j. 29 Co 305/98-121 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté mezitímním rozsudkem ze dne 23. června 2000 č.
j. 8 C 53/94-175 rozhodl, že základ žalobního nároku je
opodstatněný.
Odvolací soud usnesením ze dne 16. listopadu 2000 č. j. 29 Co 494/2000-192
tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. února 2001 č.
j. 8 C 53/94-214 žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobcům
společně a nerozdílně částku 129 484 Kč, zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi
účastníky byla 20. 10. 1992 uzavřena smlouva o dílo, podle níž žalobci
provedli pro žalované stavební práce spočívající v dostavbě jejich
rodinného domku, a domáhali se úhrady ceny díla. Tuto smlouvu posoudil soud
prvního stupně v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu jako
neplatnou podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro
nesrozumitelnost ujednání o ceně díla a pro neurčitost jejího předmětu.
Žalobci dne 12. 2. 2001 se souhlasem soudu změnili podle § 95 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalobu tak, že se domáhají žalované částky
z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok
žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je podle § 107 ObčZ promlčen, když
jej uplatnili až 12. 2. 2001, tedy za situace, kdy ani tříletá objektivní lhůta
k jeho uplatnění nebyla zachována. Soud prvního stupně zjistil, že práce
žalobců na domě žalovaných byly prováděny nejpozději do 24. 9. 1993, kdy byla
stavba kolaudována, takže k promlčení nároku žalobců došlo dne 25. 9. 1996.
Pokud žalobci namítali, že ze strany žalovaných se jedná o úmyslné bezdůvodné
obohacení, nebylo toto jejich tvrzení prokázáno, neboť smlouva, která byla
později shledána neplatnou, byla vypracována žalobci a žalovaní byli v době,
kdy přijímali od žalobců plnění, přesvědčeni o její platnosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. července 2001 č.
j. 29 Co 290/2001-235 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry. Vypořádal se s názorem žalobců, že podáním žaloby došlo ke stavení běhu
promlčecí doby bez ohledu na to, jestli jejich nárok vyplýval z plnění ze
smlouvy nebo z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud zdůraznil, že
zejména problematika promlčení osvětluje, že právo na plnění ze smlouvy a právo
na vydání bezdůvodného obohacení jsou právy odlišnými. Zákon upravuje promlčení
každého z těchto práv zvlášť, z čehož vyplývá, že jde o různá práva, jejichž
skutkové předpoklady jsou odlišné. Proto podání žaloby k soudu má za následek
přerušení běhu promlčecí lhůty obou práv jen v tom případě, že obě práva jsou
uplatněna, tedy v případě objektivní kumulace. Žalobci změnili svoji žalobu
natolik, že na změněné tvrzení bylo nutno vztáhnout jinou právní normu, přičemž
skutkové podmínky pro uplatnění práva na plnění ze smlouvy nejsou totožné s
podmínkami pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud
také poukázal na odůvodnění odporu žalovanými z října 1994 (č. l. 39), kteří v
něm výslovně poukazovali na neplatnost předmětné smlouvy o dílo a nárok žalobců
posuzovali jako bezdůvodné obohacení. Bylo tedy pouze na žalobcích, aby si za
této situace ujasnili charakter uplatněného nároku. Odvolací soud uzavřel, že
právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení je nepochybně promlčeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, neboť se domnívají, že
toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé vedle
argumentů, které již použili ve svém odvolání, poukazují na § 79 o. s. ř.
upravující náležitosti žaloby, kterými je především vylíčení rozhodujících
skutečností, označení důkazů, na které se žalobce odvolává, přičemž z žaloby
musí být patrno, čeho se žalobce domáhá. Žaloba dovolatelů z 25. 2. 1994 podle
jejich názoru všechny tyto náležitosti splňovala; právní charakteristiku
skutku, tzv. právní důvod žaloby, nebyli žalobci podle ustálené soudní praxe
povinni uvádět. S poukazem na §§ 1 - 6 o. s. ř. dále namítli, že nebyli po
celou dobu řízení upozorněni na žádnou procesní povinnost, která by
se týkala jimi uplatněného nároku. Žalobu změnili až na základě
usnesení odvolacího soudu ze 16. 11. 2000, který nezbytnost změny žaloby
předpokládal, nicméně i po této změně se domáhají stále stejného práva na
zaplacení stejné peněžité částky; k promlčení jejich nároku na zaplacení
žalované částky proto nemohlo dojít. Dle názoru dovolatelů soudy obou stupňů
věc nesprávně právně hodnotily, dovolatelé proto navrhují zrušení rozsudků
soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s názorem žalobců, že jejich žaloba
splňovala všechny náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Žaloba žádné
tvrzení o bezdůvodném obohacení žalovaných neobsahovala, ale
bylo v ní tvrzeno, že došlo k uzavření smlouvy o dílo a
žalovaná částka odpovídá nesplnění smluvní povinnosti žalovaných. Žalobci
nesouhlasí s názorem dovolatelů o nesplnění poučovací povinnosti soudu v
projednávané věci, neboť soud je povinen poučit účastníky řízení pouze o jejich
procesních právech a povinnostech, nikoliv však o jejich hmotněprávních
nárocích. Ustanovení § 6 ve spojení s § 79 odst. 1 o. s. ř. posiluje
zásadu projednací s využitím takových institutů, jako je povinnost tvrzení a
povinnost důkazní. Pokud dovolatelé změnili svá tvrzení a označili důkazy k
vydání bezdůvodného obohacení až 12. 2. 2001, učinili tak po uplynutí tříleté
promlčecí doby a uplatněný nárok nelze přiznat. Žalovaní navrhli zamítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými
osobami, obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiným
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Tyto vady se ze spisu nepodávají a ani dovolatelé netvrdí,
že by řízení těmito vadami trpělo.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom povinen posuzovat dovolání podle
jeho obsahu a dovolatelé v této věci namítali, že jejich právo na vydání
bezdůvodného obohacení není promlčeno, neboť po celou dobu řízení se domáhali
práva na zaplacení stejné peněžité částky.
Z hlediska posouzení otázky promlčení je v daném případě vzhledem k obsahovému
vymezení dovolacího důvodu rozhodující, jak byl v žalobě vymezen skutek, který
je předmětem řízení, a zda takto vymezeným skutkem uplatnili žalobci právo na
vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud totiž uzavřel, že právo žalobců na
vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť žalobci uplatnili tento nárok
až dne 12. 2. 2001. Odvolatelé naproti tomu namítají, že právo na vydání
bezdůvodného obohacení uplatnili již v žalobě.
V žalobě žalobci uvedli, že žalobce b) jako člen sdružení, jehož členy byli
žalobci, uzavřel s žalovanými smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dostavba
rodinného domku žalovaných. Na základě této smlouvy žalobci dodali žalovaným
materiál a provedli práce v celkové hodnotě 265 667 Kč. Žalovaní zaplatili
žalobcům 76 184 Kč. Rozdíl činí 180 464 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaní
zapůjčili žalobcům lešení v hodnotě nájemného ve výši 60 000 Kč, činí po
započtení tohoto nájemného nárok žalobců vůči žalovaným podle uzavřené a
realizované smlouvy o dílo částku 129 484 Kč. Žalobci uvedli, že plnili na
základě objednávky žalovaných a proto se domáhají zaplacení vymáhané částky za
dodaný materiál a provedené práce. Odvolací soud dospěl k závěru, že
smlouva o dílo mezi žalobcem b) je neplatná pro její nesrozumitelnost a
neurčitost. Současně dovodil, že žalobci žalobou uplatnili právo na zaplacení
ceny díla, a nikoliv právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Závěr odvolacího soudu je nesprávný.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že jestliže žalobci požadují
přiznání plnění ze smlouvy, která je absolutně neplatná, soud jim nemůže
přiznat plnění z důvodu bezdůvodného obohacení, jelikož by tak změnil předmět
řízení vymezený v žalobě a tím překročil dispoziční zásadu řízení. Tento právní
názor je chybný a neodpovídá zásadám rozhodování ve sporném řízení.
Odvolací soud vycházel sice správně z toho, že sporné řízení je ovládáno
dispoziční zásadou, podle níž platí, že soud je vázán žalobou (dispoziční
zásada se neuplatní pouze ve věcech vyjmenovaných v ustanovení § 153 odst. 2 o.
s. ř.), tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou
je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností a žalobním návrhem
(petitem). Právní kvalifikace nároku, i když je v žalobě uvedena, není pro soud
závazná a soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však
tím, jak účastník řízení skutkový stav právně posuzuje.
Odvolací soud však v rozporu se shora uvedeným dospěl k závěru, že bez změny
žaloby nelze dovodit, že žalobci uplatnili žalobou právo na vydání bezdůvodného
obohacení (vrácení plnění z neplatné smlouvy). Už z toho důvodu, že otázka
absolutní neplatnosti smlouvy je otázkou právní a nikoliv skutkovou, nemohlo v
dané věci právní posouzení smlouvy jako neplatné znamenat změnu skutkového
stavu vymezeného žalobou. Nešlo tedy o změnu žaloby, nýbrž pouze o jiný
než žalobci uvedený právní důvod požadovaného plnění, jímž - jak již bylo
uvedeno - soud není vázán. Kromě toho je třeba poukázat na judikaturu
Nejvyššího soudu, která je reprezentována rozsudkem ze dne 31. 7. 2003 sp.
zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl publikován ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 9/2004, číslo 78/2004. V tomto
rozsudku Nejvyšší soud jednoznačně dovodil, že pokud soud rozhoduje o nároku na
plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po
právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je
povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku
rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí
žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat
plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj
nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí
žalobci plnění přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení
by bylo pouze přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu
požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který
byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.
V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění,
vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o
dílo provedli žalobci stavební práce, které jim žalovaní neuhradili. Jestliže
je podle názoru soudu smlouva o dílo neplatná, není změnou skutkového stavu
vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované
částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r. předseda senátu