32 Odo 1616/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Ing. F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované K. D., a.s.,
zastoupené advokátem, o odstranění vad díla, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 318/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2005 č. j. 1 Cmo 236/2004-113, takto:
I. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2005 č. j. 1 Cmo 236/2004-113
pod bodem I, se zamítá.
II. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2005 č. j. 1 Cmo
236/2004-113 pod bodem II, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako objednatel
uzavřel dne 26. 4. 1994 s P. s. Č. K. s.r.o., jako zhotovitelem smlouvu o dílo,
jejímž předmětem byla výstavba velkoprodejního skladu A., D. u Č. B. Podle
článku X.1 této smlouvy byla dohodnuta záruka za provedení díla v délce 48
měsíců. Dne 2. 12. 1994 převzal žalobce dokončené dílo, takže od 3. 12. 1994
počal běh dohodnuté záruční doby. Žalobce dopisem ze dne 14. 8. 1998, tedy
ještě v době trvání záruky, oznámil zhotoviteli vady díla týkající se fasády a
kanalizace, které zhotovitel uznal, a se žalobcem se dne 18. 11. 1998 dohodli,
že oprava reklamovaných vad bude zahájena do konce měsíce května 1999. V
řízení dále soud prvního stupně zjistil, že podle smlouvy ze dne 19. 4. 1999
došlo k postoupení práv a závazků z tohoto smluvního vztahu z P. s. Č. K.
s.r.o. na žalovanou. Žalovaná vady kanalizace neodstranila, existence těchto
vad je nesporná a soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo domáhat se
jejich odstranění není ve smyslu § 387 a násl. obchodního zákoníku (dále jen
„ObchZ“) promlčeno, neboť čtyřletá promlčecí lhůta stanovená v § 397 ObchZ
začala podle § 391 odst. 1 ObchZ běžet od 1. 6. 1999 a žaloba byla podána dne
18. 4. 2003. Jiná situace je u vad fasády, které žalovaná odstranila a
provedenou opravu předala žalobci zápisem ze dne 24. 8. 1999, v němž žalobce
žalované žádné vady opravy nevytkl. Vady provedené opravy oznámil žalobce
žalované až dne 9. 11. 2001. Podle § 562 odst. 2 písm. a) ObchZ soud nepřizná
objednateli právo z vad díla, a to i vad provedené opravy díla, jestliže
objednatel neoznámí vady bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí. Žalobce o
vadách provedené opravy věděl již ze znaleckého posudku z 27. 7. 1999, tedy
předtím, než žalobce provedenou opravu zápisem ze dne 24. 8. 1999 převzal.
Žalobce vady provedené opravy neoznámil bez zbytečného odkladu, právo z vad
díla mu proto nebylo možno přiznat.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17.
května 2005 č. j. 1 Cmo 236/2004-113 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
pod bodem I změnil tak, že se žaloba o odstranění vad kanalizace na objektu
velkoprodejního skladu A., spočívající v její špatné průchodnosti, zamítá,
výrok II, kterým byla žaloba o odstranění vad fasády na tomto objektu
zamítnuta, a výrok III o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku
nesprávnosti a neúplnosti protokolace při jednání před soudem prvního stupně
vznesenou žalobcem. Ze spisu vyplývá, že protokol byl přepsán z magnetofonového
záznamu, nikoliv z poznámek soudce; odvolací soud poukázal na § 40 odst. 1
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož se „uvede obsah
přednesů“, přednesy se tedy neprotokolují doslova. Pro případ event. zkreslení
mohou účastníci žádat o doplnění protokolace či o její opravu (§ 40 odst. 3 o.
s. ř.), v dané věci však žalobce takovou žádost o doplnění či opravu
protokolace nevznesl a ani v odvolacím řízení neuvedl, které důležité a zásadní
tvrzení zaprotokolováno nebylo nebo bylo protokolováno chybně. K zamítnutí
důkazních návrhů žalobce, tj. provedení výslechu alespoň jednoho ze
zpracovatelů znaleckého posudku, odvolací soud poukázal na to, že po poučení
soudem podle § 119a o. s. ř. prohlásili oba účastníci, že nenavrhují žádné
další důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení, takže se soud domníval, že
na svých dřívějších důkazních návrzích žalobce netrvá. Dále odvolací soud
zkoumal, zda práva z odpovědnosti za vady byla uplatněna včas. Vzhledem k tomu,
že odpovědnost za vady díla speciálními zákonnými ustanoveními upravena není,
vyšel odvolací soud z toho, že podstatou vady omítky bylo její špatné složení,
zatímco její popraskání a odlupování představují vnější projevy této vady a že
tato vada předmětnou opravou odstraněna nebyla (vada nebyla odstraněna řádně).
Podle názoru odvolacího soudu jde tedy o stále stejnou vadu fasády. Odvolací
soud dále vyšel z § 393 odst. 2 ObchZ, podle něhož je nutné vycházet z data
včasného oznámení vady v záruční době – a to je v tomto případě 14. 8. 1998.
Pokud i pro práva z odpovědnosti za vady platí čtyřletá promlčecí doba podle §
397 ObchZ, uplynula tato promlčecí lhůta dnem 14. 8. 2002. Řízení o žalobě
datované 18. 4. 2003 bylo zahájeno 22. 4. 2003. Ustanovení § 393 odst. 2 ObchZ
musí být aplikováno i na vadu kanalizace a musí být vycházeno ze stejného data
reklamace, neboť obě vady byly vytčeny v dopise ze dne 14. 8. 1998. Proto i
právo z odpovědnosti za tuto vadu se promlčelo ve stejné době. Z žádného z
provedených důkazů pak nelze dovodit, že by žalobce učinil úkon s důsledky
podle § 401 nebo § 407 ObchZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že dovolání proti
výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a dovolání proti výroku pod bodem II napadeného rozsudku je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s ohledem na to, že v obou
výrocích rozsudku odvolacího soudu byla řešena právní otázka vyššími soudy
dosud neřešená a podle názoru žalobce byla tato otázka odvolacím soudem
vyřešena v rozporu s hmotným právem. Žalobce namítl, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a řízení je postiženo vadami, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. Dominantní otázkou v dané věci je podle dovolatele
posouzení počátku a běhu promlčecí lhůty práv z odpovědnosti za vady díla. Ke
správnému posouzení je podle dovolatele podstatné, že v dané věci byla mezi
účastníky řízení uzavřena dohoda o odstranění obou vad zjištěných na díle, tj.
vad kanalizace a vady fasády, kdy se žalovaná zavázala k odstranění těchto vad
díla na základě smluvně převzatého termínovaného závazku. Běh čtyřleté
promlčecí lhůty proto musí být proto podle názoru dovolatele posuzován podle §
392 odst. 1 ObchZ a počíná tedy běžet až dnem, kdy měl být závazek splněn nebo
mělo být započato s jeho plněním. Aplikace § 393 odst. 2 ObchZ proto připadá v
úvahu pouze tehdy, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o věcném a časovém
závazku z odpovědnosti za vady. Opačný výklad zaujatý odvolacím soudem se
dovolateli jeví věcně i právně neúnosným, neboť by vyloučil dohodu stran o
delší lhůtě k odstranění vad bez rizika promlčení samotného práva z
odpovědnosti za vady, byl by v rozporu se základní zásadou úpravy
obchodněprávních závazkových vztahů respektující v co nejširším rozsahu dohodu
účastníků, postrádal by logiku a účelnost a byl by i v přímém rozporu s § 265
ObchZ garantujícím právní ochranu výkonu práva, který je v souladu se zásadami
poctivého obchodního styku. Tento výklad počátku promlčecí doby byl nastolen
až v odvolacím řízení, proto měl odvolací soud seznámit účastníky se svým novým
právním náhledem ve smyslu § 118a odst. 2 a § 211 o. s. ř. Dovolatel dále
namítl nesprávnost procesního postupu odvolacího soudu při hodnocení jeho
námitek k nedostatečné protokolaci jednání před soudem prvního stupně. Odvolací
soud neověřil, jakým způsobem byl pořizován záznam z jednání před soudem
prvního stupně, neověřil také to, že zamítnutí návrhu výslechu znalců nebylo
protokolováno vůbec. Rovněž ze skutečnosti, že při závěrečném jednání již
žalobce nenavrhoval další důkazy, nelze relevantně dovodit, že by žalobce již
jiné důkazy neměl. Nenavrhoval je proto, že již byly prvoinstančním soudem
zamítnuty (navržený výslech žalobce). Dovolatel navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve posoudil dovolání v rozsahu, ve kterém
směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I. V této části
je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatel uplatnil dovolací důvody dva – že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo zatíženo vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V daném případě je dovolacímu přezkumu otevřena otázka promlčení práv z
odpovědnosti za vady díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo uzavřené podle
obchodního zákoníku, v níž byla sjednána záruka za provedení díla. Odvolací
soud vyšel ze závěru, že v případě nároků ze záruky za jakost se aplikuje
speciální ustanovení § 393 odst. 2 ObchZ, podle něhož u nároků ze záruky za
jakost běží promlčecí doba vždy ode dne včasného oznámení vady během záruční
doby a u nároků z právních vad od uplatnění práva třetí osobou. V posuzované
věci došlo k oznámení vad díla žalobcem v záruční době – dne 14. 8. 1998 a od
tohoto data počala běžet obecná čtyřletá promlčecí doba stanovená v § 397
ObchZ, která uplynula dne 14. 8. 2002. Pokud dovolatel podal žalobu podal až
dne 22. 4. 2003, učinil tak po uplynutí promlčecí doby. Těmto závěrům
odvolacího soudu nelze nic vytknout a Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje.
Ustanovení § 393 odst. 2 ObchZ je skutečně speciálním ustanovením, které
upravuje běh promlčecí doby v případě práv z odpovědnosti za vady. Toto
ustanovení se aplikuje jak v případě, že strany se dohodly na termínu
odstranění vad, tak i v případě, že mezi nimi k této dohodě nedošlo. V případě
práv z odpovědnosti za vady tudíž nelze aplikovat ustanovení 392 odst. 1 ObchZ,
jak tvrdí dovolatel.
Odvolací soud se však mýlí v tom, že nelze dovodit, že žalovaná neučinila žádný
úkon stavící či přetrhující běh promlčecí doby. Přetržení promlčecí doby obecně
znamená, že promlčecí doba končí a začne běžet nová promlčecí doba, a takové
účinky stanoví § 407 odst. 1 ObchZ pro případ uznání závazku dlužníkem. Za
uznání závazku s důsledky podle citovaného ustanovení je v dané věci třeba
považovat dohodu o odstranění vad uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalované a
žalobcem dne 18. 11. 1998. To ovšem nic nemění na tom, že se právo žalobce na
odstranění vad díla promlčelo před podáním žaloby.
Pokud dovolatel namítá, že v důsledku zaujatého výkladu počátku běhu promlčecí
doby by si strany nemohly bez rizik promlčení práva z odpovědnosti za vady
dohodnout delší lhůtu k odstranění vad díla, pak je nutno konstatovat, že tuto
možnost mají účastníci obchodněprávních vztahů například zajištěnu i tím, že
při uzavírání dohody o odstranění vad může zhotovitel podle § 401 ObchZ jako
strana, vůči níž se právo promlčuje, prodloužit promlčecí dobu písemným
prohlášením učiněným vůči druhé straně, a to i opakovaně.
Nejvyšší soud dále přistoupil k posouzení zbývajícího rozsahu části dovolání,
jež směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, kterým byl
potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně odstranění vad fasády, a
zabýval se nejprve přípustností této části dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Výše uvedené závěry přijaté k otázce promlčení práv z odpovědnosti za vady
kanalizace týkající se dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího
soudu, platí stejně i pro posouzení promlčení práv z odpovědnosti za vady
fasády, o nichž bylo rozhodnuto ve výroku pod bodem II rozsudku odvolacího
soudu. Zásadní právní význam nemá takové rozhodnutí, kde jde o jednoduchou
právní otázku, jejíž zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní
praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna
2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože
nejsou naplněny ani další podmínky vymezené v ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř., lze uzavřít, že dovolání v části směřující proti výroku pod bodem II
rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Pokud se týká tvrzených vad řízení – v rozsahu, ve kterém je dovolání
nepřípustné, není dovolací soud oprávněn podle § 242 odst. 3 o. s. ř. k takovým
vadám přihlížet. V rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, Nejvyšší soud
konstatuje, že vady spočívající podle dovolatele v nesprávné protokolaci a v
neprovedení výslechu nemohly mít, i kdyby byly dány, za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť nemohly mít vliv na posouzení otázky promlčení práva
žalobce odvolacím soudem. Řízení pak není postiženo další namítanou vadou, že
počátkem promlčecí doby se zabýval až odvolací soud, který měl účastníky podle
§ 118a odst. 2 o. s. ř. seznámit se svým novým právním náhledem na věc. V dané
věci se nejedná o tzv. překvapivé rozhodnutí; otázkou promlčení uplatňovaného
nároku se zabýval již soud prvního stupně, i když dospěl k opačnému právnímu
závěru než soud odvolací.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku pod bodem
I z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto Nejvyšší soud
dovolání v této části jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před středníkem
o. s. ř. zamítl. Dovolání směřující proti výroku pod bodem II rozsudku
odvolacího soudu není přípustné, a proto je odvolací soud podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu