32 Odo 1627/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobců a) P. B., a b) Ing. E. B., obou zastoupených JUDr. J. B.,
advokátkou proti žalované Č. P. a. s., o zaplacení 615.928,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm
62/2002, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
září 2004, čj. 3 Cmo 191/2004-269, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2004, čj. 3 Cmo 191/2004-269, v
části odstavce prvého, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se
žaloba o zaplacení Kč 188.055,30 žalobci a) a Kč 94.821,70 žalobci b), oběma s
úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 1. listopadu 2001 do zaplacení,
zamítá, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. dubna 2004,
čj. 38 Cm 62/2002-240, rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci a) částku 376.111,30 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od
1. 11. 2001 do zaplacení a žalobkyni b) částku 189.643,70 Kč s 8,5 % úrokem z
prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení (výrok I.), kdežto žalobu ohledně
zaplacení částky 27.745,- Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 1. 11. 2001 do
zaplacení žalobci a) a ohledně zaplacení částky 22.428,- Kč s 8,5 % úrokem z
prodlení od 1. 11. 2001 do zaplacení žalobkyni b) zamítl (výrok II.). Ve
výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Předmětem řízení byly nároky žalobců na zaplacení provizí z uzavřených smluv o
výhradním obchodním zastoupení a na odškodnění, spočívající v marně
vynaložených nákladech v souvislosti s těmito smlouvami.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl
ve věci samé, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje v
rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku 188.056,- Kč a žalobkyni
b) částku 94.822,- Kč, oběma s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 1.
listopadu 2001 do zaplacení, jinak se mění tak, že žaloba o zaplacení částky
188.055,30 Kč žalobci a) a částky 94.821,70 Kč žalobkyni b), oběma s úrokem z
prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 1. listopadu 2001 do zaplacení, se zamítá
(odstavec prvý výroku). V odstavcích 2 a 3 výroku rozhodl odvolací soud o
náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné, přičemž
zjištění soudu prvního stupně měl za správná a úplná, pokud šlo o předpoklady
vzniku práva na odškodnění. Správná je podle odvolacího soudu i zvažovaná možná
výše provizí, avšak odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nepřihlédl ke
všem okolnostem, předpokládaným v ustanovení § 669 odst. 1 písm. b) obchodního
zákoníku (dále též „obch. zák.“), aby bylo možno uzavřít, že odškodnění v
určité výši je spravedlivé. Zákon totiž předpokládá, že okolnosti, které je
třeba vzít v úvahu při stanovení výše odškodnění, zahrnují i to, zda byla nebo
nebyla použita konkurenční doložka ve smyslu § 672a obch. zák. Jak bylo v
řízení zjištěno, taková konkurenční doložka však ve smlouvách o výhradním
obchodním zastoupení mezi žalobci a žalovanou sjednána nebyla. Tuto okolnost
nelze přičítat k tíži jen jedné straně, když smlouva je dvoustranným právním
úkonem. Žalobci nebyli ve své další podnikatelské činnosti nijak omezeni.
Odvolací soud měl - na rozdíl od soudu prvního stupně - za to, že maximální
výši odškodnění lze přiznat jen tam, kde konkurenční doložka sjednána byla,
neboť jen v takovém případě lze ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.
považovat takové odškodnění za spravedlivé. Smyslem takového odškodnění je
kompenzovat možné ztráty z toho, že obchodní zástupce po určitou dobu na
určitém místě nemůže provozovat činnost, kterou dosud vykonával pro dřívějšího
smluvního partnera. Tak tomu však v daném případě nebylo, protože oba žalobci
mohli nadále pokračovat v tom, co znali. Proto podle názoru odvolacího soudu
nebylo možno přiznat odškodnění v té výši, jak to učinil soud prvního stupně. S
přihlédnutím ke všem okolnostem, jako je délka trvání smluv a především absence
konkurenční doložky, dospěl tudíž odvolací soud k závěru, že nárok žalobců na
odškodnění lze považovat za důvodný jen v rozsahu jedné poloviny částek
přiznaných soudem prvního stupně, tj. pokud jde o žalobce a) činí odškodnění
188.056,- Kč, u žalobkyně b) pak 94.822,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, a to proti té
části, kterou byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 188.055,30 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 1. 11. 2001 do zaplacení. Jako důvod
uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel rekapituluje, že se ve sporu domáhal odškodnění podle § 669 obch.
zák., které soud prvního stupně přiznal, avšak odvolací soud dospěl k jinému
právnímu názoru co do výše odškodnění, kterou uznal za spravedlivou pouze do
výše poloviny žalované částky. Podle názoru dovolatele odvolací soud nijak
nezdůvodnil rozsah krácení odškodnění, zejména ve vztahu ke skutečnosti, že
žalobce se nedomáhal odškodnění v maximální možné výši a nijak se nevypořádal
se závěrem soudu prvního stupně, ač jinak označil jeho zjištění za správná a
úplná, že žalobcem požadovaná výše odškodnění odpovídá způsobu výpočtu, jenž
byl mezi účastníky dohodnut.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil závazek žalobce pro
období po ukončení smlouvy o výhradním obchodním zastoupení a v souvislosti s
ustanovením § 672a odst. 1 obch. zák., jež definuje konkurenční doložku,
poukazuje na to, že ve smlouvě mezi účastníky byl sjednán závazek žalobce 2
roky po ukončení smlouvy nekontaktovat klienty Č. V průběhu řízení bylo i
výslechem svědka žalované prokázáno, že jak ze strany žalobce, tak ze strany
žalované bylo závazkem nekontaktovat míněno nevyvíjet činnost směřující k
uzavření pojistných smluv ve prospěch jiné pojišťovny. Okruh osob, na který byl
tento zákaz vztažen, byl vymezen klienty žalované. V ujednání není sice
výslovně zmíněno území, na němž se stanovený okruh osob má nacházet, jak
předpokládá obchodní zákoník, ale působení žalobce jako obchodního zástupce
nebylo vůbec územně omezeno a tedy i omezení činnosti po skončení smlouvy o
výhradním obchodním zastoupení bylo sjednáno vůči všem klientům žalované na
území České republiky.
Podle názoru dovolatele je tedy předmětné smluvní omezení konkurenční doložkou
ve smyslu § 672a obch. zák., nebo přinejmenším závazkem s rovnocennými účinky,
neboť vybudovaný okruh zákazníků je pro obchodního zástupce v pojišťovnictví
nejcennější hodnotou. Je proto přesvědčen, že jím požadovaná výše odškodnění je
spravedlivá, jak to správně posoudil soud prvního stupně, kdežto napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadenou část rozsudku Vrchního soudu
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soudu konstatoval, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) přípustné, poněvadž směřuje
proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je též důvodné.
Dovolání je podáno z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části
výroku I. spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.).
V daném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním posouzení
(výkladu) ustanovení § 669 odst. 1 písm. b) a § 672a obch. zák.
Podle ustanovení § 669 odst. 1 obch. zák. obchodní zástupce má v případě
ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové
zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má
dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto
odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména
provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů
uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo
nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a.
Podle ustanovení § 672a odst. 1 obch. zák. ve smlouvě o obchodním zastoupení je
možno písemně dohodnout, že obchodní zástupce nesmí po stanovenou dobu, nejdéle
však 2 roky po ukončení smlouvy na stanoveném území nebo vůči stanovenému
okruhu osob na tomto území vykonávat na vlastní nebo na cizí účet činnost,
která byla předmětem obchodního zastoupení, nebo jinou činnost, která by měla
soutěžní povahu vůči podnikání zastoupeného. Podle odst. 2 cit. ustanovení
konkurenční doložka odporující podmínkám uvedeným v odstavci 1 je neplatná.
Dovolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky sjednaný závazek žalobce v čl.
VI. bod 9 smlouvy o výhradním obchodním zastoupení ze dne 11. 1. 2001, že „se
zavazuje, že po dobu 2 let po zániku výhradního obchodního zastoupení nebude
kontaktovat klienty Č. a. s.“, naplňuje obsahově znaky konkurenční doložky
podle § 672a obch. zák., a proto s ním lze spojit též právní účinky co do
spravedlivého odškodnění podle § 669 obch. zák.
Právní posouzení odvolacího soudu tudíž správné není a dovolací soud proto
napadené rozhodnutí v dotčené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a
odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je soud vázán právním názvem dovolacího soudu (§ 243d a § 226
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu