32 Odo 165/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v
právní věci žalobce S. a spol., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing.
J. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 85.892,- Kč s přísl., vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 918/98, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října
2003, č.j. 24 Co 229/2003-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce … na
náhradě nákladů dovolacího řízení 4.422,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
V této věci se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 85.892,- Kč s
přísl. a se smluvní pokutou, s tím, že jde o odměnu
za poskytnutou právní pomoc podle smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne
12.9.1995, jež byla vyúčtována fakturou č. 97024 na částku 32.371,50 Kč,
splatnou dne 27.1.1997, a fakturou č. 98139 na částku 53.521,30 Kč, splatnou
30.4.1998.
Soud prvního stupně dne 25.2.1999 vydal rozsudek pro zmeškání č.j. 3 C
918/98-25, jímž žalobě v celém rozsahu vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský
soud v Praze pro vadu v doručení předvolání a žaloby, dále pro vady žaloby a
pochybnosti o právním zastoupení žalobce, svým rozsudkem ze dne 1. září 1999,
č.j. 28 Co 383/99-36, napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek pro
zmeškání nevydává.
Žalovaný v mezidobí podaném vyjádření k žalobě navrhoval její zamítnutí,
tvrdil, že poskytnuté služby nebyly v odpovídající kvalitě,
nečinností žalobce mu vznikala újma a proto - pro
nespokojenost s přístupem žalobce - mu 4.11.1997 vypověděl plnou moc. Uplatněné
nároky jsou podle žalovaného zcela neopodstatněné.
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. října 2000, č.j. 3 C 918/98-81, soud
prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 85.892,80 Kč ,
jinak žalobu (ohledně příslušenství a požadované smluvní pokuty) zamítl.
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 17. dubna
2001, č.j. 24 Co 138/2001-102, rozsudek ve
vyhovujícím výroku a výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil v tomto
rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přitom
poukázal na nedostatky ve skutkových zjištěních a na
předpokládaný další rozsah dokazování.
V pořadí třetím rozsudkem ze dne 13.12.2001, č.j. 3 C 918/98-164, soud prvního
stupně zavázal žalovaného zaplatit žalobci 42.946,40 Kč a žalobu o zaplacení
dalších 42.946,40 Kč zamítl. Vzal za prokázané uzavření mandátní smlouvy mezi
účastníky, rozsah zastupování žalovaného žalobcem v konkrétních věcech, dospěl
však k závěru, že z předložených důkazů nelze
prokázat „kvalitu“ poskytnutých služeb, rovněž však ze
smlouvy způsob a kvalita poskytovaných služeb nevyplývá. Žalobce neunesl
důkazní břemeno o tom, že své služby poskytl žalovanému kvalitně a protože
přitom není sporné, že služby byly poskytnuty, rozhodl tak, jak
shora.
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudek usnesením ze dne 30.dubna
2002, č.j. 24 Co 98/2002-190, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Vytkl mu, že měl k dispozici již podrobnou specifikaci
poskytnutých služeb žalobce a rovněž podrobné stanovisko žalovaného k ní, není
však zřejmé, jak se s tvrzeními a navrženými důkazy v těchto podáních
obsaženými vypořádal, aby mohl uzavřít, z jaké části je nárok
žalobce po právu a z jaké ne. Především není zřejmé, v jakém
rozsahu (na základě jakých konkrétních důkazů a zjištění) podle soudu prvního
stupně poskytl žalobce (v souladu se smlouvou) žalovanému plnění (případně v
jakém rozsahu mu vznikly výdaje, na jejichž úhradu má podle této smlouvy
právo), dále není objasněno, jaká tomuto rozsahu žalobcem poskytnutého plnění
odpovídá – podle zásad mandátní smlouvy - výše peněžitého plnění, po případném
odpočtu žalovaným prokazatelně již poskytnutého peněžního plnění na tento účel.
Z odůvodnění nevyplývá, zda soud takto vypočtenou sumu ponížil pro
nedostatečnou kvalitu poskytnuté právní pomoci či nikoli, není zřejmé, jak soud
dospěl k závěru o tom, že žaloba je důvodná jen z jedné poloviny. V právních
závěrech pak zdůraznil, že mezi účastníky jde o vztah z mandátní smlouvy podle
§ 566 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), k námitkám žalovaného
vyložil i svůj názor, že za mandatáře je třeba v daném vztahu a dle smlouvy
považovat veřejnou obchodní společnost (nikoli osobu komerčního právníka JUDr.
S.) a dále odkázal na právní závěry svého předchozího rozhodnutí.
V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 4.2.2003, č.j. 3 C 918/98-214, soud prvního
stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 85.982,80 Kč a rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázané uzavření smlouvy o právní pomoci, jež má
charakter mandátní smlouvy, mezi účastníky, dle níž žalobce zastupoval
žalovaného ve věcech M. P., s.r.o., J. s.r.o., Dr. P. – R., B. C. s.r.o.
Žalobce řádně specifikoval a prokázal jednotlivá plnění, výdaje a úkony, které
ve prospěch žalovaného učinil. Mezi účastníky nebyla sporná výše peněžního
plnění, které měl žalovaný za právní pomoc uhradit, žalovaný však tvrdil, že
právní pomoc byla poskytnuta nekvalitně, resp. některé povinnosti nebyly
splněny, k výzvě soudu však své tvrzení neprokázal. Ve smyslu ust. § 571 obch.
zák. žalobci náleží úplata v požadované výši (jak podrobněji ji rozvedl k
jednotlivým případům zastoupení).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 23. října
2003, č.j. 24 Co 229/2003-254, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, když skutkové
i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými, v podrobnostech rozsahu
a výše odměny, jež žalobci náleží, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně. K námitce odvolatele, že sjednaná procentuální odměna neodpovídá
vyhlášce č. 270/1990 Sb., uvedl, že podle jeho názoru tato neodporuje § 10
uvedené vyhlášky, k opakovaně vznesené námitce nedostatečné kvality poskytnuté
právní pomoci pak to, že ani dle jeho názoru soudu
předložené a provedené důkazy neskýtají podklad pro závěr, že
žalobce svou činností v rámci sjednané právní pomoci způsobil taková prodlení a
jiná pochybení, v jejichž důsledku by žalovanému měla vzniknout škoda. Protože
žalovaný ani neprokázal, že by na odměně žalobci uhradil více,
než jak v žalobě tvrdil žalobce, je nárok na zaplacení
požadované částky po právu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný svým dovoláním. Jeho přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), jako dovolací důvod označil, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Toto
nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že nebyl informován o organizačních
změnách ve společnosti žalobce, podle jeho názoru advokát, který vykonává
advokacii ve společnosti, nemůže současně vykonávat advokacii samostatně, ve
sdružení ani jako společník jiné společnosti. Tyto změny byly přitom
realizovány v průběhu období poskytování právních služeb. Soud se nevypořádal s
posouzením činnosti JUDr. S. v souvislosti se změnami v jeho postavení od
komerčního právníka po činnost u žalobce. Není dále
zřejmé, proč soud přiznal žalobci náhradu nákladů v řízení, v němž de facto
zastupuje sám sebe. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího
soudu, že účtování procentuální odměny podle vyhl. č. 270/1990
Sb. neodporuje § 10 této vyhlášky, přitom její § 11 odst. 3 stanoví, že neměl-
li advokát úspěch ani částečný ve věci, může požadovat pouze úhradu hotových
výdajů. Především však namítá, že se soud nezabýval jednotlivými jeho výhradami
ke kvalitě poskytování právních služeb (k tomu doložil celkem 44 listů důkazů),
nezabýval se ani tím, že to byl on, kdo byl nucen ukončit své zastupování
žalobcem. Doposud mu žalobce ani nepředal celou spisovou dokumentaci. Navrhl
závěrem, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Má za to, že
napadený rozsudek je správný s tím, že ke všem otázkám, zmiňovaným v dovolání,
byly již několikrát prováděny důkazy a soudy se k nim vyjádřily. Poukázal dále
na to, že dovolatel ve svém posledním odvolání nic proti účtování nákladů
řízení nenamítal, ohradil se proti tvrzení o nedostatečné
kvalitě poskytovaných právních služeb i tvrzení o nepředání dokumentace.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský
soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu
prvního stupně, právní úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně
uvedených případech.
V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Byť dovolatel
uplatňuje přípustnost svého dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé v celém jeho rozsahu, tj. pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 85.892,80 Kč, právě odkazem na
toto ustanovení o. s. ř., o tento případ se jedná jen zčásti. Jak
plyne ze shora uvedené rekapitulace dosavadního průběhu řízení, předchozím
rozsudkem (před rozsudkem, jenž byl odvolacím soudem potvrzen) soud prvního
stupně zamítl žalobu v rozsahu zaplacení 42.946,40 Kč, po
zrušení rozsudku a vrácení věci odvolacím soudem i ohledně této částky dalším
rozsudkem (již odvolacím soudem potvrzeným) žalobě vyhověl. Pak ovšem lze
přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
vztáhnout pouze k tomuto peněžitému plnění, o němž rozhodl soud prvního stupně
„jinak“.
Jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (což
dopadá na potvrzující rozsudek odvolacího soudu o
povinnosti zaplatit dalších 42.946,40 Kč), je ve druhém
případě (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
I při splnění shora uvedených předpokladů přípustnosti však není ani v jednom z
obou uvedených případů dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v
obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství
pohledávky se nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy také podstatné, zda věc, o které
bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli. I když v občanském soudním řádu,
popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co
je třeba rozumět obchodní věcí, ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, zveřejněné
v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) je
dovozováno, že obchodní věcí je třeba mimo jiné rozumět takovou věc, která
vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je
nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo
obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc, neboť se jedná o
spor mezi podnikateli o zaplacení úplaty za poskytování
právních služeb z mandátní smlouvy podle § 566 a násl. obch. zák. Uplatněný
nárok se tedy opírá o závazkový vztah účastníků, jenž ve smyslu
§ 261 odst. 1 obch. zák. je vzhledem k okolnostem jeho vzniku a povaze stran
(účastníci smlouvy jsou podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zák.) vztahem
vzniklým při podnikatelské účastníků.
Pak ovšem za stavu, kdy přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř. je založena ohledně potvrzujícího
výroku rozsudku odvolacího soudu o peněžitém plnění ve výši
42.946,40 Kč a přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. může
být založena jen k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o peněžitém
plnění ve výši dalších 42.946,40 Kč, je dovolání nepřípustné podle § 237 odst.
2 písm. a/ o. s. ř.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího
soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení
odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost
dovolání samo nezakládá (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné
pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002).
Rovněž tak dovolání směřující proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího
soudu, tj. do jeho potvrzujícího rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně, jakož i proti výroku o náhradě nákladů odvolacího
řízení, majících charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není
podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1.
ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost (§ 243b odst. 5 věta první
a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání
bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem v částce 4.347,50 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč
za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu