32 Odo 1673/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr.
Miroslava Galluse v právní věci žalobce Ing. O. F., zastoupeného Mgr. Z. H.,
advokátem proti žalované T., v. o. s., o zaplacení 555 987,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 286/2004, o
dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května
2006, č. j. 4 Cmo 243/2006-46, takto:
Dovolání se zamítá.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. května 2006, č.j. 4 Cmo
243/2006-46, potvrdil usnesení ze dne 4. dubna 2006, č.j. 36 Cm 286/2004-40,
jímž Krajský soud v Brně nepřipustil, aby do řízení na stranu žalované jako
další účastníci vstoupili Ing. J. P., a M. Ž.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nesplnění
podmínek vymezených ustanovením § 92 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. .ř.“) pro vstup dalšího účastníka do řízení na straně žalované,
spočívajících v nedostatku věcné příslušnosti. V posuzovaném případu nelze
dovodit, že navrhované osoby jsou podnikatelé a tudíž že jde o věc obchodní,
pro kterou je podle § 9 odst. 3 písm. a) až r) o. s. ř. věcně příslušný
krajský soud. Mezi žalobcem a těmito osobami nejde ani o věc uvedenou v
ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) až j) o. s. ř. a jak dovodil odvolací soud ani
o věc obchodní uvedenou v § 9 odst. 3 písm. a) až g) a ani o spor uvedený pod
písm. r) téhož ustanovení, tedy o spor z obchodního závazkového vztahu mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního
stupně) vytýká, že v daném případě je věcná příslušnost Krajského soudu v Brně
dána podle § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. Žalobce navrhl přistoupení
dalších účastníků na straně žalované s ohledem na skutečnost, že žalovaná je
právnickou osobou, veřejnou obchodní společností ve smyslu ustanovení § 76 a
násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), a její společníci,
jejichž přistoupení bylo navrhováno, ručí podle § 86 obch. zák. za závazky
společnosti celým svým majetkem. Ručitelský vztah založený ustanovením § 86
obch. zák. je obchodním závazkovým vztahem ze zákona podle § 261 odst. 4 obch.
zák. a podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. mohou obchodní závazkové vztahy
existovat i mezi fyzickými osobami – nepodnikateli. Z citovaného ustanovení
nevyplývá, že by účastník obchodního závazkového vztahu musel být současně
podnikatelem, jak chybně dovodil odvolací soud.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b), neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o přistoupení dalšího účastníka § 92 odst. 1 o. s. ř. (§ 92
odst. 1), není však důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.) zkoumat, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečností) jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však
dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho jak jej dovolatel svými dovolacími
námitkami obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení zpochybňovaného
dovolatelem z pohledu jeho tvrzení, že soud prvého stupně měl připustit na
straně žalované přistoupení dalších účastníků, neboť mezi žalobcem a osobami
navrhovanými k přistoupení na straně žalované je dána věcná příslušnost
krajského soudu podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění) tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 92 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit,
aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (odst. 1).
Z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (jejíž
podstatou je, že o tom, kdo bude v řízení vystupovat jako účastník, rozhoduje
žalobce tím, koho v žalobě za účastníka označí) tak vyplývá, že přistoupení
dalšího účastníka může navrhnout jen žalobce (ne žalovaný) a má-li takto do
řízení přistoupit další účastník na straně žalobce, je přípustnost takového
postupu podmíněna jeho souhlasem. Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení
dalšího účastníka do řízení je podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří
procesní stav který by mu bránil v řízení pokračovat. Typicky soud nesmí
připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení, jestliže ten, kdo má do
řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.),
jestliže by tím ve vztahu k přistoupivším účastníkům založil nedostatek své
pravomoci (§ 7 o. s. ř.), věcné příslušnosti (§ 9 o. s. ř.) nebo překážku věci
zahájené (§ 83 o. s. ř.) či překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.).
Soud nemůže takovému návrhu vyhovět ani tehdy, jestliže by po připuštění
přistoupení do řízení nebylo zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu
žalobou domáhá (jde-li o přistoupení do řízení na straně žalovaného), nebo čeho
se přistoupivší účastník žalobou domáhá vůči žalovanému (jde-li o přistoupení
do řízení na straně žalobce), jakož i v případě, že jde o zjevně procesně
neekonomický postup.
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že vstupu navrhovaných osob do řízení na
straně žalované nebrání jedna ze základních podmínek řízení spočívající v
nedostatku věcné příslušnosti.
Podle § 9 odst. 3 písm. r) rozhodují krajské soudy v obchodních věcech
jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů,
včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou zde dále vyjmenovaných sporů.
V soudní praxi se ojediněle vyskytoval názor, který tvrdí dovolatel, že
návěští uvedeného ustanovení – spojení „mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti“ se váže pouze ke sporům „o náhradu škody a vydání
bezdůvodného obohacení“ a tudíž v dalších obchodních závazkových věcech není
nutné, aby účastník tohoto závazkového vztahu musel být současně podnikatelem.
Soudní judikatura se však ustálila na závěru, že věcná příslušnost krajských
soudů (v obchodních věcech) pro spory z „dalších obchodních závazkových vztahů
je dána jen za předpokladu, že jde současně o „spory mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti“.
Pro vymezení věcné příslušnosti přitom není rozhodné, zda jde o nároky
vzešlé z právních úkonů nebo zda jde o nároky z titulu náhrady škody a nebo
bezdůvodného obohacení (Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv, Občanský soudní řád
Komentář, I. díl, 7 vydání, C.H. Beck).
Za stavu, kdy žalobce podáním ze dne 13. ledna 2005 navrhl aby, do
řízení na straně žalované vstoupily fyzické osoby – nepodnikatelé, společníci
žalované společnosti ručící za závazky společnosti ze zákona, tak není splněna,
jak správně dovodily soudy, jedna ze základních podmínek řízení spočívající v
nedostatku věcné příslušnosti. Mezi žalobcem a přistupujícími účastníky –
fyzickými osobami není dána věcná příslušnost krajského soudu ve smyslu
ustanovení § 9 odst. 3 psím. r), neboť navrhované osoby nejsou podnikatelé.
Pakliže odvolací soud při aplikaci ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř.
nepochybil, lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v souzené věci naplněn.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst., věta první,
o. s. ř.), dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem,
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu