ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně V. d. a.s., zastoupené JUDr. R. J.,
advokátem, , proti žalované E. M. spol. s r.o., zastoupené JUDr. V. Š.,
advokátem, , o 65.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Přerově pod sp. zn. 9 C 170/2004, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2006, č.j. 15 Co 91/2005-89,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11.275,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jejího zástupce JUDr. R. J..
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 27. října 2004, č.j. 9 C 170/2004-30,
zamítl žalobu o zaplacení 65.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení p.a. od 21. září
2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobkyni nárok na úhradu přepravného za provedení přepravy zboží
nevznikl, jelikož neunesla důkazní břemeno o tom, že mezi ní (resp. její
právní předchůdkyní) a žalovanou došlo k uzavření přepravní smlouvy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do 2% úroku z prodlení z
částky 65.000,- Kč za dobu od 21. září 2003 do 6. ledna 2004 (výrok I.). Dále
ho změnil ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé a ve výroku o
nákladech řízení tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 65.000,- Kč s 2%
úrokem z prodlení od 7. ledna 2004 do zaplacení a náklady řízení. Rovněž
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Mezi účastníky nebylo pochyb o tom, že žalovaná předložila právní předchůdkyni
žalobkyně návrh ze dne 24. července 2003 na uzavření přepravní smlouvy; sporným
mezi nimi bylo tvrzení žalované, že po vzájemné dohodě došlo ke zrušení návrhu
přepravní smlouvy, jelikož přepravu zásilky si u právní předchůdkyně žalobkyně
objednala společnost V. s.r.o. objednávkou ze dne 1. srpna 2003, které také
právní předchůdkyně žalobkyně cenu přepravy vyúčtovala a tato společnost právní
předchůdkyni žalobkyně částečně toto přepravné uhradila.
Odvolací soud po opakování dokazování některými listinnými důkazy konstatoval,
že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, avšak věc nesprávně
právně posoudil. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že mezi
právní předchůdkyní žalobkyně jako dopravcem a žalovanou jako objednatelem
nedošlo k uzavření přepravní smlouvy z důvodu nedostatečného označení
přepravované zásilky. Při posuzování této otázky vyšel ze zjištění, že žalovaná
listinou ze dne 24. července 2003 i telefonicky dne 28. července 2003 objednala
u právní předchůdkyně žalobkyně přepravu s tím, že jí dala i příslušné pokyny
k jejímu uskutečnění. V nalézacím řízení sice nebylo prokázáno, že by uvedená
objednávka byla právní předchůdkyní žalobkyně písemně potvrzena, nicméně
žalobkyně na jejím základě přepravu pro žalovanou provedla, což žalovaná nijak
nezpochybnila. Provedení přepravy podle odvolacího soudu prokazuje i
mezinárodní nákladní list, v němž je zásilka řádně identifikována. Za situace,
kdy žalovaná sdělila žalobkyni všechny potřebné skutečnosti, které
charakterizují závazkový vztah ze smlouvy o přepravě věci ve smyslu § 610 obch.
zák., tedy včetně dostatečné identifikace přepravované zásilky, dospěl k
závěru, že na uvedenou přepravu byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako
dopravcem a žalovanou jako odesílatelem uzavřena přepravní smlouva, na kterou
se vztahuje Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě
C.. Odesílatelé označeni v mezinárodním nákladním listu nebyli objednateli
přepravy, přičemž odvolací soud nesdílí ani názor žalované, že tímto
objednatelem a účastníkem přepravní smlouvy byla společnost V. s.r.o., jejíž
objednávka přepravy ze dne 1. srpna 2003 byla předchůdkyni žalobkyně doručena
touto společností až v době, kdy již byla přeprava realizována (od 29.
července 2003) pro žalovanou, a existence tvrzené dohody o zrušení přepravní
smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou nebyla prokázána. Jednostranné
prohlášení společnosti V. s.r.o., stejně jako skutečnost, že právní
předchůdkyně žalobkyně vyúčtovala uvedené společnosti přepravné, jsou podle
odvolacího soudu právně bezvýznamné, jelikož nemohou mít za následek změnu v
osobě dlužníka, jehož záměna je možná jen písemnou smlouvou. Pakliže právní
předchůdkyně žalobkyně přepravu řádně provedla, odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalobkyni právo na úhradu požadovaného přepravného
přiznal. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho žalobkyni až počínaje dnem 7.
ledna 2004 ve vazbě na zjištění, že teprve tímto dnem se žalovaná dostala do
prodlení s úhradou žalované částky.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku napadla žalovaná
dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o uzavření smlouvy o
přepravě věci mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně, jelikož mezi nimi
nedošlo k dohodě o označení přepravované věci jako podstatné náležitosti
smlouvy. Poukazuje na to, že označení přepravované věci písemný návrh žalované
ze dne 24. července 2003 na uzavření přepravní smlouvy neobsahuje a dohodu o
této náležitosti nelze dovodit ani ze záznamu právní předchůdkyně žalobkyně o
telefonické objednávce žalované. Kromě toho sama žalobkyně vypověděla, že
předmět zásilky nebyl sjednán a odkázala na obsah mezinárodního nákladního
listu. Uzavření dovolatelkou zpochybňované přepravní smlouvy nelze podle jejího
mínění dovodit ani z mezinárodního nákladního listu, jelikož jako odesílatel
(který je podle terminologie obsažené v obchodním zákoníku a Úmluvě .C – vedle
dopravce - účastníkem přepravní smlouvy, který u dopravce přepravu objednává a
pro něhož je přeprava prováděna) v něm není uvedena žalovaná, nýbrž společnost
H. s.r.o. a I. H.. Podle názoru dovolatelky žalobkyně neunesla důkazní břemeno
o uzavření smlouvy se žalovanou, naopak za prokázanou označuje skutečnost, že
před zahájením přepravy došlo k ústní dohodě o zrušení návrhu žalované na
uzavření smlouvy, což však odvolací soud nevzal při rozhodování v úvahu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu o uzavření přepravní smlouvy mezi její právní předchůdkyní a žalovanou
zcela ztotožnila. Poukazuje na to, že dovolatelka setrvává na tvrzeních, s
nimiž se již zcela vypořádal odvolací soud. Navrhla, aby dovolací soud dovolání
zamítl s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací
soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb.
rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám
výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
správný, znamená v posuzované věci podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k
uzavření smlouvy o přepravě věci.
Podle § 610 obch. zák. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje
odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do
určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu
úplatu (přepravné).
Podle § 756 obch. zák. ustanovení obchodního zákoníku se použije, jen pokud
mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve
Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu.
Podle závěru odvolacího soudu byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a
žalovanou uzavřena smlouva o přepravě věci v režimu Úmluvy o přepravní smlouvě
v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále též jen „Úmluva C.“).
Úmluva CMR byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních
věcí č. 11/1975 Sb., takže má ve smyslu ustanovení § 756 obch. zák. přednost
před ustanoveními obchodního zákoníku upravujícími přepravní smlouvu.
Podle článku 1. odst. 1 Úmluvy C. se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o
přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky
a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou
různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto
ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Z obsahu spisu se podává, že v předmětné věci šlo o mezinárodní silniční
nákladní přepravu, jelikož podle zjištění odvolacího soudu právní předchůdkyně
žalobkyně provedla přepravu zboží z P. v Č. r. do A. ve Š..
Podle článku 4., věty první Úmluvy C. je dokladem o uzavření přepravní smlouvy
nákladní list, jehož náležitosti jsou vymezeny v článku 6. Úmluvy C..
Podle článku 9. odst. 1 Úmluvy C. je nákladní list, pokud není prokázán opak,
věrohodným dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí
zásilky dopravcem.
Závěr odvolacího soudu o tom, že na základě písemné objednávky žalované ze dne
24. července 2003 právní předchůdkyně žalobkyně převzala zásilku k přepravě dle
mezinárodního nákladního listu a tím došlo ke vzniku přepravní smlouvy mezi
právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou v režimu Úmluvy C., je správný.
Brojila-li dovolatelka v podaném dovolání proti tomuto právnímu posouzení věci,
v podstatě jen zopakovala námitky, s nimiž se již v napadeném rozsudku správně
vypořádal odvolací soud. Jeho posouzení, že nebyla prokázána dohoda o zrušení
přepravní smlouvy ani jednostranným prohlášením jednatele společnosti V. s.r.o.
ze dne 4. října 2004, stejně jako jeho závěru o tom, že účtování přepravného
právní předchůdkyní žalobkyně nejprve společnosti V. s.r.o. nemělo za následek
změnu v osobách účastníků uzavřené přepravní smlouvy, žádné pochybení vytýkat
nelze.
Argumentovala-li dovolatelka tím, že jí vystavená písemná objednávka přepravy
neobsahovala označení přepravované věci, které je podstatnou náležitostí
smlouvy předepsanou ustanovením § 610 obch. zák., a že dohodu o této
náležitosti nelze dovodit ani ze záznamu právní předchůdkyně žalobkyně o
telefonické objednávce žalované, je tato její námitka nedůvodná, jelikož
vzhledem k § 756 obch. zák. a článku 4. a článku 9. odst. 1 Úmluvy C. je třeba
dospět k závěru, že se ustanovení § 610 obch. zák. v daném případě neuplatní.
Je-li podle článku 9. odst. 1 Úmluvy C. mezinárodní nákladní list dokladem
o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, pak obsah smlouvy je dán údaji, které
článek 6. Úmluvy C. předepisuje pro nákladní list a které podle zjištění
odvolacího soudu předmětný mezinárodní nákladní list obsahoval. Dovodil-li
odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (doručení návrhu přepravní
smlouvy ze dne 1. srpna 2003 společností V. s.r.o. právní předchůdkyni
žalobkyně až v době, kdy již byla přeprava realizována pro žalovanou, a dále
neprokázání tvrzené dohody o zrušení přepravní smlouvy mezi právní předchůdkyní
žalobkyně a žalovanou), že objednatelem přepravy nebyla společnost V. s.r.o.,
ani odesílatel označený v mezinárodním nákladním listu, a proto vůči nim
žalobkyni právo na úhradu přepravného nepřísluší, je tento jeho závěr správný
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.) nebyl v posuzované věci naplněn. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání
zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího
právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze
sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9.175,- Kč
podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z
paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.800,50 Kč .
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 10. července 2008
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu