32 Odo 1726/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně V. l., spol. s r.o., zastoupené advokátem,
proti žalované S. a.s., o zaplacení 575 981,50 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 284/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. srpna 2006, č.j. 27 Co 81/2005-87,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení částky 575 981,50 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyly
splněny podmínky pro přiznání žalobkyní uplatněné náhrady škody, neboť bylo
prokázáno, že žalovaná neměla vůči žalobkyni žádnou právní povinnost, ze které
by vyplývala právní odpovědnost žalované vůči žalobkyni, odůvodňující přiznání
nároku na náhradu škody. Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze
závěru, že žalobkyně uzavřela se společností K. G. s.r.o. kupní smlouvu podle §
409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byl
automobil, za nějž zaplatila sjednanou kupní cenu. Vozidlo však nebylo ve
vlastnictví společnosti K. G. s.r.o., proto vlastnické právo k vozidlu na
žalobkyni nepřešlo, a to ani s ohledem na § 446 obch. zák. Odvolací soud na
základě skutkových zjištění dále dovodil, že žalobkyně mohla vědět, že
společnost K. G. s.r.o. není vlastníkem předmětného vozidla, když z pouhého
ústního ujištění o zaplacení kupní ceny vozidla a informaci zaměstnance
žalované o bezproblémové spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. na
základě dohody o spolupráci uzavřené mezi žalovanou a společností K. G. s.r.o.,
nemohla žalobkyně dospět k závěru, že společnost K. G. s.r.o. se stala
vlastníkem vozidla. V případném ujištění zaměstnance žalované o bezproblémové
spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. neshledal odvolací soud
porušení právní povinnosti žalované, která by měla za následek vznik škody ve
smyslu § 373 a násl. obch. zák., eventuálně zavdání příčiny ke vzniku škody
podle § 415 obč. zák., upravující prevenční povinnost. Konstatoval, že
žalobkyně, jejímž předmětem podnikání bylo mimo jiné poskytování leasingových
služeb, nepostupovala s náležitou odbornou péčí, pokud se spokojila pouze s
domněnkami o vlastnictví k danému automobilu, založenými na poznatcích o
žalovanou vystavené faktuře, ústních informacích žalované a na faxové fotokopii
technického průkazu vozidla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu
prvního stupně je podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) přípustné, rozhodl-li odvolací soud v rozporu s hmotným právem
a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka
zároveň napadá nesprávná skutková zjištění soudu, spočívající především v
neúplném dokazování neprovedením navrhovaných důkazů. Domnívá se, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vadu řízení
spatřuje rovněž v porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu,
vyplývající z § 118a o. s. ř., v absenci poučení podle § 118a o. s. ř., neměli-
li účastníci možnost předložit nové důkazy s ohledem na odlišný právní názor
odvolacího soudu od právního názoru soudu prvního stupně, a v porušení zásady
dvouinstančnosti, potvrdil-li krajský soud rozsudek okresního soudu z jiného
důvodu než prvostupňový soud, avšak posuzoval odpovědnost žalované za vzniklou
škodu podle § 373 obch. zák., zatímco soud prvního stupně podle § 420
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu, že žalobkyně mohla vědět, že společnost K. G. s.r.o. není vlastníkem
předmětného vozidla, když z pouhého ústního ujištění o zaplacení kupní ceny
vozidla a informaci zaměstnance žalované o bezproblémové spolupráci žalované se
společností K. G. s.r.o. nemohla dovodit, že společnost K. G. s.r.o. se stala
vlastníkem vozidla. Má za to, že nepravdivou informací žalované o bezproblémové
spolupráci žalované se společností K. G. s.r.o. byla žalobkyně uvedena v omyl,
přičemž za automobil zaplatila v dobré víře o tom, že K. G. s.r.o. je
vlastníkem vozidla. Jednání žalované bylo podle názoru dovolatelky v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, nepožívající podle § 265 obch. zák. žádné
právní ochrany. Dovolatelka je přesvědčena, že za daného skutkového stavu, kdy
jí byly poskytnuty uvedené informace a byl ji zaslán společností K. G. s.r.o.
faxem i technický průkaz předmětného vozidla, který tato společnost nemohla
nabýt jiným způsobem, než řádným uhrazením ceny vozidla žalované, odvolací soud
nesprávně dovodil, že při přiměřené obchodní opatrnosti žalobkyně při uzavírání
kupní smlouvy nemohla být v dobré víře, že vozidlo kupuje od vlastníka. Navrhla
proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má
po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit při dovolávání se
přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod,
kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.
s. ř.) a vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není
založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní
význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu
tak vskutku je.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nerozhodl o uplatněném nároku
žalobkyně na náhradu škody v rozporu s hmotným právem, tudíž rozhodnutí nemá po
právní stránce zásadní význam.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nelze dovodit, že v daném případě byly
splněny obecné předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, zejména porušení
povinnosti (ze závazku či zákona). Pokud tedy soud neučinil takové zjištění,
nelze namítat, že rozhodl v rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že žalovaná
za uplatněnou škodu neodpovídá. Za porušení povinnosti, které je v příčinné
souvislosti s požadovanou škodou, nelze považovat pouhé ujištění o zaplacení
kupní ceny vozidla žalovanou a podání informace o bezproblémové spolupráci
žalované se společností K. G. s.r.o. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému
právnímu závěru, že ujištění zaměstnance žalované o bezproblémové spolupráci
žalované se společností K. G. s.r.o. nelze považovat za porušení právní
povinnosti žalované, která by měla za následek vznik škody ve smyslu § 373 a
násl. obch. zák., eventuálně zavdání příčiny ke vzniku škody podle § 415 obč.
zák., upravující prevenční povinnost. Dovolací soud neshledal pochybení ani v
závěru odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nepostupovala s náležitou odbornou
péčí, pokud se spokojila pouze s domněnkami o vlastnictví k danému automobilu
založenými na faktuře vystavené žalovanou, ústních informacích žalované a na
faxové fotokopii technického průkazu vozidla. Zaslání technického průkazu faxem
nemohlo věrohodně doložit skutečnost, že originál technického průkazu je v
držení K. G. s.r.o., že společnost K. G. s.r.o. žalované uhradila cenu vozidla
a že je vlastníkem předmětného automobilu.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že oba soudy měly v dané věci
aplikovat § 265 obch. zák. Pokud soudy shodně dovodily, že žalobkyně
neprokázala předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, za níž by žalovaná
odpovídala, nelze aplikovat zásadu poctivého obchodního styku, jejíž porušení
má za následek, že výkon práva, který je v rozporu s touto zásadou, nepožívá
právní ochrany. Soudy se proto správně touto zásadou nezabývaly.
Zakládá-li dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. na výtkách o nesprávně a neúplně zjištěnému skutkovému stavu a na
tvrzení, že v řízení došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu,
absenci poučení podle § 118a o. s. ř. a porušení zásady dvouinstančnosti, pak
je nutno konstatovat, že dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními
otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Nutno zároveň
připomenout, že skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné
změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující
do nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by případně
skutkový závěr soudu vycházel z neúplného dokazování, čímž by řízení bylo
postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá tato vada řízení a ani žádná
další vada řízení namítaná žalobkyní – jak bylo výše vyloženo – přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nebyla-li tedy v dané věci nastolena právní otázka, která by byla řešena v
rozporu s hmotným právem, a Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které
by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným, není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., a dovolání v dané věci není přípustné.
Dovolací soud nebyl oprávněn zabývat se ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. v
dovolání namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Vady řízení je dovolací soud oprávněn zkoumat pouze v
případě, že je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu