32 Odo 1733/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny,
CSc. v právní věci žalobkyně Č., a. s., zastoupené Mgr. P. K., jako obecným
zmocněncem, proti žalované L., a. s., zastoupené JUDr. D.Š.,
advokátem, o zaplacení částky 20,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 951/2001, o dovoláních
žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
- pobočky v Liberci ze dne 14. prosince 2005, č. j. 35 Co
389/2005-332, ve znění opravného usnesení ze dne 14.
prosince 2005, č. j. 35 Co 389/2005-335, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne
14. prosince 2005, č. j. 35 Co 389/2005-332, ve znění opravného usnesení ze dne
14. prosince 2005, č. j. 35 Co 389/2005-335, se v potvrzujícím výroku ve věci
samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a v tomto
rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se zamítá.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 8. listopadu
2004, č. j. 11 C 951/2001-291, v pořadí druhým (když
předcházející rozsudek tohoto soudu ze dne 10. února 2003, č. j. 11 C
951/2001-157, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. září
2003, č. j. 35 Co 279/2003-223, zrušen a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) zamítl žalobu o zaplacení částky
20,000.000,- Kč s 18% úrokem v prodlení od 28. dubna 1998 do zaplacení (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel soud prvního stupně
ze skutkových zjištění, podle kterých:
1) dne 4. března 1998 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru
(dále jen „smlouva o úvěru“), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout ve
prospěch žalované peněžní prostředky ve výši 20,000.000,- Kč;
2) smlouvu o úvěru podepsal za žalovanou předseda představenstva žalované
Zdeněk Netuka;
3) na základě smlouvy o úvěru provedla žalobkyně dne 4. března 1998 platbu na
účet žalované ve výši 15,000.000,- Kč a následně 5. března 1998 vystavila šek
na částku 5,000.000,- Kč, kterou téhož dne převzal Z. N.;
4) dne 5. března 1998 se konalo zasedání představenstva žalované, na němž byly
projednány důvody založení účtu, na který byla poukázána částka 15,000.000,-
Kč, a Z. N. bylo uloženo zajistit vrácení finančních prostředků žalobkyni a
zrušit účet;
5) částka 15,000.000,- Kč byla žalovanou vrácena zpět na účet žalobkyně
dne 6. března 1998;
6) na základě písemného pokynu předsedy představenstva žalované Z. N. a člena
představenstva J. M. ze dne 9. března 1998 (dále též jen „písemný pokyn“), byla
částka 15,000.000,- Kč žalobkyní zaslána na účet P. H. uvedený v písemném
pokynu;
7) dne 29. září 1998 (správně 22. září 1998) Z. N. uznal písemně dluh ve
výši 20,000.000,- Kč s příslušenstvím vzniklý ze smlouvy o úvěru;
8) Z. N. byl zvolen předsedou představenstva žalované na jednání představenstva
konaném 5. prosince 1997.
Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, že smlouva o úvěru
je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“), protože nebyla podepsána osobami oprávněnými podepisovat za
žalovanou tak, jak ve smyslu ustanovení § 191 odst. 1 obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“) určovaly její stanovy v článku 32 (tj. všemi členy
představenstva nebo společně předsedou představenstva a členem představenstva
nebo dvěma členy představenstva a nebo generálním ředitelem v rozsahu písemného
zmocnění) a jak bylo i zapsáno v obchodním rejstříku, dovodil, že oproti tomu
písemný pokyn z 9. března 1998 byl podepsán předsedou a dalším členem
představenstva žalované, tedy v souladu se stanovami, je proto platným
„pokynem“ statutárního orgánu žalované, podle něhož žalobkyně plnila poukázáním
částky 15,000.000,- Kč na účet P. H. Protože mezi účastníky
neexistoval smluvní vztah, šlo o plnění bez právního důvodu, kterým žalované
vzniklo podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodné obohacení.
S ohledem na námitku promlčení soud prvního stupně uzavřel, že právo žalobkyně
na zaplacení částky 15,000.000,- Kč je podle ustanovení § 107 obč. zák.
promlčeno, neboť objektivní tříletá promlčecí doba na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení uplynula dnem 9. března 2001 a žaloba byla podána 6.
srpna 2001.
K nároku na zaplacení částky 5,000.000,- Kč uvedl, že nejde o vztah mezi
žalobkyní a žalovanou, ale mezi žalobkyní a Z. N., na jehož straně došlo k
bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v
záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku co do částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím a dále
jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 15,000.000,- Kč s
13,4% úrokem z prodlení od 1. října 1998 do zaplacení (první výrok) a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud po opakování dokazování smlouvou o úvěru považoval za správná
skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr, že smlouva o úvěru
je neplatná pro rozpor se zákonem, protože v rozporu s ustanovením § 191 odst.
1 obch. zák. a článkem 33 (správně článek 32) stanov
žalované byla podepsána pouze předsedou představenstva žalované Z. N. Na rozdíl
od soudu prvního stupně však dovodil, že písemný pokyn ze dne 9. března 1998
adresovaný žalobkyni byl učiněn v souladu s článkem 32 stanov a žalovanou
zavazuje. Na jeho základě se částka 15,000.000,- Kč dostala do dispozice
žalované jako právnické osoby. Bylo pouze na žalované určit, kam má tato částka
být zaslána (převedena). Způsobem uvedeným ve stanovách bylo určeno, že má být
plněno na účet jiné fyzické osoby P. H., šlo pouze o určení místa plnění.
Plnění však bylo poskytnuto ve prospěch žalované, neobohatil se proto P. H.,
ale žalovaná. Žalovaná tak získala bezdůvodné obohacení plněním z neplatného
právního úkonu na úkor žalobkyně a je povinna je vydat podle ustanovení § 451 a
§ 456 obč. zák.
Zabývaje se otázkou, zda se neplatný právní úkon týká obchodního závazkového
vztahu, dovodil, že byla-li předmětná smlouva uzavřena podle § 497 obch. zák.,
má úzkou návaznost na tento obchodní závazkový vztah a právo na vydání
bezdůvodného obohacení se proto řídí úpravou promlčení podle obchodního
zákoníku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp.
zn. 35 Odo 619/2002 (jde o rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 26/2004) a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001 (uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2005 - dále jen „R 16/2005“) uzavřel, že
právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné
smlouvy o úvěru se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397
obch. zák. Promlčecí doba tedy uplynula dnem 9. března 2002, žaloba byla
podána před jejím uplynutím a nárok na zaplacení částky 15,000.000,- Kč s úroky
z prodlení promlčen není.
Částku 5,000.000,- Kč z neplatné smlouvy o úvěru převzal Z. N. sám, „neučinil“
tak v souladu s článkem 32 stanov žalované, jednal tudíž jako fyzická osoba. Na
tom nic nemění skutečnost namítaná žalobkyní, že při odevzdání peněz byla v
dobré víře, že jedná se žalovanou. Odvolací soud dospěl k závěru, že k
zaplacení této částky žalovaná není pasivně věcně legitimována.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost právního posouzení
věci.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že částku 5,000.000,- Kč inkasoval
v hotovosti předseda představenstva žalované Z. N., který nebyl podle stanov
oprávněn samostatně jednat za žalovanou a bezdůvodné obohacení tak vzniklo
jmenovanému a nikoli žalované. Namítá, že žalobkyně jednala se Z. N. vždy jako
se členem statutárního orgánu žalované, plnila na závazek ze smlouvy o úvěru,
žalované vyplatila 20,000.000,- Kč, z toho 5,000.000,- Kč v hotovosti a
15,000.000,- Kč bankovním převodem. Pokud se následně částka 15,000.000,- Kč
vrátila na účet žalobkyně, žalobkyně tuto částku opětovně na písemný pokyn
žalované poukázala a u částky 5,000.000,- Kč neměla při vyplacení pochyb o
platnosti svého závazku, přičemž tento závazek mylně považovala za sjednaný
písemně. Nebyl-li však závazek sjednán písemně, pak trvá na tom, že byl sjednán
ústní formou a vyplacením částky 5,000.000,- Kč k rukám předsedy představenstva
žalované došlo k plnění ve prospěch žalované. I v případě, že by tento právní
vztah nebyl považován za smlouvu o úvěru, ale pouze za bezdůvodné obohacení
žalované, nemění to nic na povinnosti žalované závazek splnit a předmětnou
částku vrátit. Zdůrazňuje, že předseda představenstva žalované vždy jednal ve
shodě a s vědomím dalšího člena představenstva žalované J. M.
Proto žalobkyně požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, a proti výrokům o náhradě nákladů řízení,
podala dovolání žalovaná, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. a uplatňujíc dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Dovolatelka po obsáhlém shrnutí průběhu dosavadního řízení a rekapitulaci svých
námitek k jednotlivým žalobním tvrzením namítá, že řízení před odvolacím soudem
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
protože soud ve svém rozhodnutí zcela opomenul její argumenty, rozhodnutí je
překvapivé, bez řádného odůvodnění, a to zejména k otázce posouzení
„obchodnězávazkové“ povahy bezdůvodného obohacení. Vyjadřuje přesvědčení, že i
kdyby opětovné plnění dne 9. března 1998 bylo plněním žalované, nešlo o plnění
z neplatné smlouvy, ale o plnění bez právního důvodu, které nemá obchodně
závazkovou povahu.
Za skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování považuje závěr o
tom, že mezi žalobkyní a žalovanou existoval vztah obchodní povahy, když je
zřejmé, že žádná fyzická osoba oprávněná jednat za žalovanou nebyla v jakémkoli
obchodním kontaktu s osobami oprávněnými jednat za žalobkyni.
K právnímu posouzení věci odvolacím soudem namítá, že žalovaná nemohla být
účastníkem neplatné smlouvy o úvěru, neboť žádná z osob oprávněných za
žalovanou jednat smlouvu o úvěru neuzavřela. Odvolací soud pochybil, pokud
smlouvu o úvěru nepovažoval za nicotný, resp. absolutně neplatný právní úkon
pro nedostatek existující a vážné vůle jednajících stran.
Odvolacímu soudu dále vytýká, že neposoudil jednání Z. N. při uzavírání smlouvy
o úvěru jako jednání podle ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. Potud usuzuje, že
v důsledku tzv. nepřikázaného jednatelství by byl smlouvou o úvěru vázán sám Z.
N., neboť písemný pokyn trpící nedostatečnou určitostí a srozumitelností a
současně učiněný v konfliktu zájmu se žalovanou, není dodatečným schválením,
jak to předpokládá ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. K posouzení písemného
pokynu dále s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1998,
sp. zn. 21 Cdo 11/98, a rozhodnutí ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon
680/97, zdůrazňuje, že osoby jednající za žalovanou byly z takového jednání
vyloučeny pro rozpor zájmu se žalovanou podle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák.
Konečně žalovaná odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že v důsledku
převodu částky 15,000.000,- Kč na základě písemného pokynu došlo k bezdůvodnému
obohacení žalované. Tvrdí, že k bezdůvodnému obohacení nemohlo dojít, neboť
nedošlo ke zvýšení aktiv ani ke snížení pasiv žalované, což je dle
ustálené rozhodovací praxe soudů pojmovým znakem právního vztahu bezdůvodného
obohacení (potud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2001,
sp. zn. 25 Cdo 1618/99). Plnění navíc nepovažuje na rozdíl od odvolacího soudu
za plnění z neplatné smlouvy, ale za plnění bez právního důvodu. K zániku
pohledávky z neplatné smlouvy došlo splněním - vrácením „bezdůvodného
obohacení“ na účet žalobkyně, v okamžiku „opětovného plnění“ již nebylo
plněno ze smlouvy o úvěru, nýbrž bez právního důvodu.
Z těchto důvodů žalovaná požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
v rozsahu napadeném dovoláním zrušil.
Žalobkyně považuje dovolání žalované za nedůvodné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a
potud má dovolání žalobkyně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř
za přípustné, v řešení otázky, který subjekt je pasivně věcně legitimován při
vypořádání bezdůvodného obohacení, je-li smlouva neplatná.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Z ustanovení § 457 obč. zák. vyplývá, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li
zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Otázkou, který subjekt je věcně legitimován v řízení o vydání bezdůvodného
obohacení, je-li smlouva neplatná, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze
dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004 a
v rozsudku ze dne 11. srpna 2006, sp. zn. 33 Odo 774/2004. V
nich uzavřel, že při vypořádání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 457
obč. zák. v případě, kdy je smlouva neplatná, jsou aktivně a pasivně věcně
legitimováni jen účastníci neplatné smlouvy. To platí bez ohledu na to, zda se
v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v
souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor
někoho jiného Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je
dána pouze na straně účastníků smlouvy. V projednávané věci bylo na základě
neplatné smlouvy žalobkyní plněno ve prospěch žalované jako oprávněné k přijetí
plnění ze smlouvy, přičemž skutečnost, kdo plnění za žalovanou převzal, není z
hlediska závěru o pasivní věcné legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení
rozhodná, protože šlo o určení komu, resp. na který účet ve prospěch žalované
má být plněno.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož převzal-li částku
5,000.000,- Kč Z. N. sám a „neučinil“ tak způsobem upraveným v článku 32 stanov
žalované, není žalovaná k zaplacení této částky pasivně věcně legitimována,
není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
žalobkyní uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu
napadeném dovoláním podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího
soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.).
Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.; není však důvodné.
Dovolací soud se nejprve zabýval vytýkanou nesprávností právních závěrů
odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění) je představenstvo
statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem.
Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto
zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady. Pokud stanovy
neurčí jinak, je oprávněn jednat jménem společnosti každý člen představenstva.
Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí,
se zapisují do obchodního rejstříku.
Námitka žalované co do správnosti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy
o úvěru není opodstatněná, neboť právě to, že smlouva o úvěru, v níž je
žalovaná označena obchodní firmou, sídlem a identifikačním číslem s tím, že je
smluvní stranou - dlužníkem - zastoupenou Z. N., předsedou představenstva,
nebyla podepsána osobami oprávněnými jednat jménem společnosti a podepisovat za
společnost tak, jak podle ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák. upravovaly
stanovy žalované v článku 32, je důvodem neplatnosti smlouvy. Žalovaná tedy
byla smluvní stranou neplatně uzavřené smlouvy a závěr odvolacího soudu je
správný.
Výhrada, podle níž mělo být jednání předsedy představenstva žalované posouzeno
jako jednání podle ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., není důvodná, protože
žalovaná při uzavírání smlouvy jednala členem svého statutárního orgánu, šlo o
„osobní“ jednání právnické osoby. Jednání statutárního orgánu právnické osoby
je upraveno obecně v ustanovení § 20 odst. 1 obč. zák. a konkrétně pro
jednotlivé typy společností a družstev v příslušných ustanoveních obchodního
zákoníku, pro akciovou společnost pak v ustanovení § 191 obch.
zák. V ustanovení § 22 a násl. (včetně § 33 odst. 2) obč. zák.
je upraven institut zastoupení jako jednání za jiného, ať už na základě zákona
nebo na základě plné moci, nikoli jednání statutárních orgánů právnické osoby,
které je jednáním této osoby. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že v rozsudku
ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 11/2006, dovodil, že osoba, která je
statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být
současně zákonným zástupcem této osoby podle § 15 odst. 1 obch. zák.
Nejvyšší soud považuje za správný i závěr, podle něhož je žalovaná pasivně
věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení z důvodů, které již byly
výše uvedeny při posouzení důvodnosti dovolání žalobkyně. K otázce, zda vztah z
bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru, je
občanskoprávním nebo obchodněprávním vztahem, se Nejvyšší soud vyjádřil v již
zmíněném R 16/2005. V něm uzavřel, že tento vztah je obchodním závazkovým
vztahem. Závěr odvolacího soudu je proto správný.
Dovolatelkou namítaná vada řízení je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka, že odvolací soud
opomenul argumenty dovolatelky, že rozhodnutí je překvapivé a bez řádného
odůvodnění, není opodstatněná, protože odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí
náležitě zabýval skutkovými zjištěními a právní závěry řádně odůvodnil. Přitom
otázkou platnosti smlouvy o úvěru a z toho plynoucího závěru o bezdůvodném
obohacení se zabývaly soudy obou stupňů, čehož si žalovaná musela být vědoma.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak není dán.
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 1999, sp. zn.
2 Cdon 680/97 a na rozsudek ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98,
není přiléhavý, protože v prvním z nich je řešena otázka, zda fyzická osoba,
jež je statutárním orgánem právnické osoby, má právo jednat jménem této
právnické osoby ve sporu, který s ní vede, a ve druhém šlo o
výklad ustanovení zákoníku práce.
Protože se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
rozhodnutí v dovoláním napadené části zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu