32 Odo 1737/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně H. spol. s r.o., zastoupené Mgr. J. K., advokátem, proti žalované P.
spol. s r.o., zastoupené JUDr. Z. M., advokátem, o zaplacení částky 13 281,20
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C
1394/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 28. srpna 2006 č. j. 29 Co 284/2006-38, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006 č. j. 29 Co
284/2006-38 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. dubna 2006 č. j.
7 C 1394/2005-27 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu
řízení.
zastavil řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení soudního
poplatku. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle § 103 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou z
takových podmínek je tzv. negativní podmínka překážky věci pravomocně
rozhodnuté (rei judicatae) podle § 159a odst. 5 o. s. ř. Totožnost věci
pravomocně rozsouzené je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu
věci. Z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. března 2004 č. j.
11 C 298/2003-67 vydaného v jiném dřívějším řízení vyplývá, že žalobkyně
uplatnila vůči žalované nárok na zaplacení částky 15 613,10 Kč s příslušenstvím
jako kupní ceny zboží vyúčtované dokladem č. 215170 ze dne 20. 12. 2002,
přičemž objednané zboží mělo být dodáno žalované dodavatelkou žalobkyně –
společností F. M. s.r.o. dne 14. 11. 2002. Soud žalobu zamítl, protože dospěl k
závěru, že „mezi účastníky nebyl uzavřen žádný závazkový vztah ve smyslu § 269
obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“)“, a jeho rozhodnutí bylo potvrzeno
rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004 č. j. 29 Co 411/2004-92.
Tato věc projednávaná Okresním soudem v Mladé Boleslavi se týkala stejných
účastníků jako v tomto řízení a podle závěru soudu prvního stupně je rovněž
dána totožnost věci, neboť žalobkyně se předmětného plnění domáhá na základě
shodných tvrzení jako v předchozím řízení, byť v nižší částce, snížené o
obchodní marži ve výši 2 331,90 Kč s odkazem na stejné vyúčtování fakturou č.
215170 ze dne 20. 12. 2002 ve spojení s dobropisem č. 215333. V tomto řízení
žalobkyně toliko doplnila s ohledem na výsledek předešlého sporu, že nárok
požaduje z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Pro závěr, zda je dána
překážka věci pravomocně rozsouzené, však není významné, jak byl skutek, který
je předmětem řízení, posouzen po právní stránce, a proto soud prvního stupně
dovodil, že žalobkyně uplatňuje totožný nárok z titulu bezdůvodného obohacení
za shodných skutkových tvrzení, přičemž skutečnost, zda požadované plnění
vyplývá z povinnosti zaplatit kupní cenu či vydání bezdůvodného obohacení, je
otázkou toliko právního posouzení, takže totožnost věci v řízení před Okresním
soudem v Mladé Boleslavi a v tomto řízení dána je.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2006 č.
j. 29 Co 284/2006-38 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně,
že žaloba vychází ze zcela shodného skutkového děje jako v řízení vedeném u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 298/2003, a sice, že
dodavatel žalobkyně F. M. M. G. C. – odštěpný závod dodal žalované 14, 9 tun
omítky M., za což žalobkyni vyúčtoval kupní cenu ve výši 56 933,50 Kč fakturou
č. 20024866 z 22. 11. 2002. Žalobkyně ji uhradila a zvýšenou o obchodní marži
na částku 67 213,30 Kč ji vyúčtovala žalované fakturou č. 215170 ze dne 20. 12.
2002 a když žalovaná 11,52 tun omítky žalobkyni vrátila, dodavatel žalobkyně
vystavil dobropis na částku 43 652,40 Kč a žalobkyně poté vystavila žalované
dobropis č. 215333 na částku 51 600,20 Kč zvýšenou o obchodní marži. Hodnota
odebraného zboží spolu s obchodní marží činila částku 15 613,10 Kč a její
úhrady z titulu smluvního vztahu z kupní smlouvy se žalobkyně domáhala v
předchozím pravomocně skončeném řízení. V tomto řízení se žalobkyně domáhá
zaplacení hodnoty dodaného zboží, avšak bez obchodní marže, v částce 13 281,20
Kč, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Podle závěru odvolacího soudu
se jedná o stejnou věc, což znamená že pravomocné rozhodnutí ve věci dřívější
vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi založilo překážku věci rozhodnuté ve
smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř., pro kterou neměl soud prvního stupně – Okresní
soud v Nymburce, u něhož byla podána žaloba pozdější, jinou možnost, než
řízení o ní podle § 104 odst. 1, věty prvé, o. s. ř. pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení zastavit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že
dosavadní rozhodnutí soudů byla stižena vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Poukázala na rozdílnost předchozího řízení vedeného u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi a řízení stávajícího a zejména na to, že
odvolací soud, kterým byl v obou případech Krajský soud v Praze, dospěl k
diametrálně odlišným právním závěrům. V předchozím řízení vedeném pod sp. zn.
11 C 298/2003 odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 22. září 2004 č. j. 29 Co
411/2004-92 potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s poukazem na
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 1995 sp. zn. Odon
30/94, podle kterého nemůže soud přiznat plnění z titulu bezdůvodného
obohacení, pokud žalobce požaduje přiznat plnění na základě uzavřené smlouvy,
aniž by došlo ke změně žaloby. Je tomu tak proto, že předmětem řízení je nárok,
který vymezuje žalobce nejen určením žalobního petitu, ale i určením rozhodných
skutečností, o které své právo opírá. V tomto řízení uplatnila žalobkyně nárok
na vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované jako kupující dostalo
tím, že žalobkyně za ni uhradila společnosti F. M. M. G. C. – odštěpný
závod kupní cenu dodaného zboží. Žalobkyně tedy poskytla plnění, aniž se jí
dostalo buď adekvátního protiplnění, či vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací
soud, stejně jako soud prvního stupně, nepostihl zřejmou odlišnost obou
skutkových stavů. Podstatu skutku nutno spatřovat jednak v jednání, jednak v
následku, který jím byl způsoben, aby bylo možno z projevů vůle jednajících
osob vymezit ty, které tvoří skutek. O jiný předmět řízení jde pak i tehdy,
jestliže jsou skutkové okolnosti vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba
opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti.
Pokud žalobkyně v jednom řízení uplatňovala nárok na plnění ze smlouvy a v
řízení druhém pak na vydání bezdůvodného obohacení, nejedná se o totožný skutek
a není pouze věcí soudu, z jakého důvodu požadované plnění přizná. Rozhodnutí
soudů obou stupňů spočívají podle názoru dovolatelky na nesprávném právním
posouzení věci, a proto navrhla jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že zde
per analogiam platí limit stanovený v § 237 o. s. ř., podle kterého není
dovolání přípustné v obchodních věcech, v nichž bylo rozhodováno o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Žalobu označila jako „ničím nepodložený,
nekonkretizovaný opatrnostní žalobcův požadavek“, který nemohl mít žalobní
účinek. Žalovaná je toho názoru, že žalobkyni nic nebránilo v předchozím řízení
uplatnit jako sekundární nárok také právo na vydání bezdůvodného obohacení, což
je v jiných sporech běžné. Pokud tak neučinila, nemůže tento postup „dohánět“ v
tomto řízení. Žalovaná navrhla odmítnutí nebo zamítnutí dovolání. V doplnění
vyjádření pak žalovaná namítla, že potvrzující rozsudek Krajského soudu v Praze
ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 299/2003
dosud nenabyl právní moci pro závadu v doručení žalované. V následném podání
však uvedla, že k doručení tohoto rozsudku došlo dne 1. 12. 2006.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
přípustné, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a
3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiným vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Tyto vady se však ze spisu nepodávají. Dovolací soud je ve smyslu
ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem,
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Pokud dovolatelka tvrdí, že
řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, z obsahu jejího dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je zřejmé, že
nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry
odvolací soud považoval za správné) posoudil v dané věci otázku věci rozhodnuté
a na základě toho dospěl k závěru, že je v dané věci dán takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit. Dovolatelka tedy uplatnila dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vyšel z ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., podle něhož platí, že
jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v prvé řadě tehdy, má-li být v
novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v
novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a
týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro
posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak
byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení,
posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i
tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně, např. jestliže skutek byl posouzen jako závazkový
vztah, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení. O
stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení
právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád, komentář, 7. vydání, I. díl, Praha: C.
H. Beck 2006, str. 735).
V posuzované věci však nejde o res iudicata – nejde totiž o totožnost skutku.
Zatímco ve sporu vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C
298/2003 soud zamítl žalobu žalobkyně s tím, že skutek byl vymezen tak, že se
žalobkyně domáhala úhrady žalované částky za zboží dodané žalované společností
F. M. s.r.o., ve sporu, který je předmětem tohoto dovolacího řízení, žalobkyně
vymezila skutek tak, že zaplatila společnosti F. M. M. G.C. – odštěpný závod
kupní cenu zboží, jež tato společnost dodala žalované, takže žalované vzniklo
na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení tím, že žalobkyně plnila za žalovanou
to, co po právu měla plnit žalovaná. To je však jiný skutek, než pro který byla
předchozí žaloba zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že v dané věci nebyly naplněny podmínky § 159a odst. 5 o.
s. ř., neboť řízení vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C
298/2003 se týká sice stejných účastníků, nikoliv však stejného předmětu
řízení. Usnesení odvolacího soudu proto není z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů správné a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího
soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto
usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu