32 Odo 174/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr.
Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně P., spol. s r.o., zastoupené
advokátem, proti žalovanému Ing. V. Z., zastoupenému advokátem, o zaplacení
243 430,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 12 C 160/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 20. září 2005, č.j. 19 Co 427/2004-251, takto:
I. Dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti prvnímu výroku rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2005, č.j. 19 Co
427/2004-251, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ve věci samé, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 21 010,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám jeho zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek (v pořadí druhý) ze dne 23. dubna 2004, č.j. 12 C 160/99-197, jímž
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (poté, co odvolací soud usnesením ze dne 2.
dubna 2002, č.j. 19 Co 251/2000-90, zrušil v pořadí jeho první rozsudek ze dne
12. dubna 2000, č.j. 12 C 160/99-49, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit
žalobkyni částku 243 430,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a věc mu
vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení) zamítl žalobu a uložil
žalobkyni zaplatit náklady řízení žalovanému a České republice (výrok I.).
Odvolací soud dále uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady odvolacího
řízení (výrok II.) a uhradit náklady řízení České republice a soudní poplatek
z odvolání (výrok III. a výrok IV.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalovaném zaplacení
zbytku stavebních prací, které provedla pro žalovaného na základě uzavřené
smlouvy o dílo. Jelikož v jiné věci týchž účastníků ukončené pravomocným
rozsudkem soud dospěl v průběhu řízení k závěru, že smlouva o dílo uzavřená
mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem je neplatná pro
neurčitost, nepožadovala žalobkyně zaplacení žalované částky nadále již z
titulu smluvního plnění, nýbrž z titulu bezdůvodného obohacení na straně
žalovaného.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nárok
na doplacení zbytku stavebních prací nevznikl, jelikož žalovaný se na její úkor
nijak bezdůvodně neobohatil. Znaleckým posudkem vzal totiž za prokázané, že
žalovaný zaplatil žalobkyni za její stavební činnost o 503 153,- Kč více, než
kolik by činila cena prací obvyklých v místě a čase. Podle odvolacího soudu se
soud prvního stupně odvolatelkou (žalobkyní) tvrzeného pochybení při zadání
znaleckého posudku nedopustil. Aby mohl rozhodnout, zda se žalovaný bezdůvodně
majetkově obohatil či nikoli a v jaké výši, musel zjistit rozsah a cenu všech
prací a výkonů, které žalobkyně pro žalovaného uskutečnila. V případě ocenění
pouze těch prací, jejichž úhrady se žalobkyně v řízení domáhala, by nebylo
možné podle odvolacího soudu proti této ceně postavit to, co jí již bylo
zaplaceno žalovaným za předchozí stavební činnost. Za bezdůvodné obohacení by
tak bylo proto možné považovat jedině vše, co bylo ve prospěch žalovaného
vykonáno a zůstalo žalobkyni neuhrazeno. Za situace, kdy žalovaný žalobkyni již
dostatečně zaplatil (konkrétně 2 393 923,- Kč), odvolací soud dovodil, že žádné
obohacení objektivně vyjádřené v penězích za stavební činnost žalobkyně na jeho
straně nevzniklo.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Jako
dovolací důvod uvedla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě toho se domnívá, že věc byla i nesprávně
právně posouzena.
Obdobně jako v odvolání dovolatelka rozporuje již samotné zadání znaleckého
posudku. Její námitky směřují proti postupu soudu prvního stupně, který přes
její připomínky zadal zpracování znaleckého posudku na všechny práce, které
pro žalovaného prováděla a které mu byly jednotlivými fakturami vyúčtovány,
ačkoli předmětem sporu byla pouze částka 243 430,- Kč jako nedoplatek faktury v
celkové výši 1 549 029,- Kč. Se shora popsaným vysvětlením důvodnosti tohoto
postupu dovolatelka nesouhlasí, označuje ho za nelogické a trvá i nadále na
názoru, že k zodpovězení otázky, zda na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému
obohacení, může dojít pouze na základě znaleckého ocenění jen těch prací, které
byly vyúčtovány nedoplacenou fakturou a které jsou předmětem žalobního nároku.
Další vady řízení se podle dovolatelky dopustil soud tím, že při rozhodování
vycházel pouze ze zpracovaného znaleckého posudku, když veškeré další důkazy
odmítl. Kromě toho mu vytýká, že se nijak nevypořádal s její námitkou, že
znalecký posudek nevyjadřuje cenu obvyklou v daném místě a čase, jelikož ceny,
které znalec převzal z „ceníku ÚRS“, aniž vzal v úvahu, za jaké ceny se v daném
místě a čase obdobné dodávky realizovaly, za obvyklé považovat nelze. V ceníku
má ceny pouze za orientační, s nimiž se pracuje na stavebním trhu. Názor, že
ceny převzaté z uvedených ceníků nelze automaticky považovat za ceny obvyklé,
dovolatelka dovozuje i z obecně závazných právních předpisů, přičemž se
odvolává i na vyjádření Ústavu stavební ekonomiky a řízení, které přiložila k
dovolání.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání má žalovaný za to, že odvolací soud dostatečně zjistil
skutkový stav a věc i správně právně posoudil. Se zpochybňováním znaleckého
posudku, z něhož soudy při rozhodování vycházely, nesouhlasí; má ho za zcela
vyčerpávající, když navíc znalec počítal s cenami stavebních prací a materiálů
mírně nadhodnocenými. Rovněž tak nesouhlasí s tvrzeným pochybením při stanovení
zadání znaleckého posudku. Dovolání žalobkyně navrhl zamítnout s tím, že mu
bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 236 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští.
Dovolání, pokud směřovalo proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího
soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ve věci samé, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť
podmínky tohoto ustanovení byly splněny (soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil), není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov.
§ 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto
zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jejími námitkami směřujícími do zjištěného
skutkového stavu (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i
tvrzenými vadami řízení [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř.].
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatelky, že soud měl zjišťovat výši
bezdůvodného obohacení jen v rozsahu prací odpovídajících vymáhané částce a
nikoli v celém rozsahu plnění, kterého se žalovanému od žalobkyně dostalo.
Dovolatelka totiž při své argumentaci zcela pomíjí ustanovení § 457 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), podle kterého je-li smlouva neplatná nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal.
Citované ustanovení má ten důsledek, že došlo-li ke vzájemnému plnění obou
účastníků z neplatné smlouvy (jak tomu bylo i v posuzované věci), je povinnost
každého z účastníků vrátit druhému vše, co podle ní dostal, povinností
synallagmatickou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu Cpj 34/74, publikované pod
Rc 26/75 ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1975, č. 5). Jde-li o vrácení
vzájemných peněžitých plnění (jelikož plnění žalobkyně nebylo dobře možné vydat
a musí být proto i zde poskytnuta náhrada v penězích – srov. § 458 odst. 1,
větu druhou, obč. zák.), je třeba provést vzájemné zúčtování těchto plnění s
tím, že právo jednoho účastníka proti druhému bude dáno v rozsahu zjištěného
rozdílu (shodně taktéž již cit. stanovisko Nejvyššího soudu). Zjišťovaly-li
proto soudy obou stupňů veškerý rozsah plnění, které jeden účastník druhému na
podkladě neplatné smlouvy o dílo poskytl, postupovaly správně a žádné právní
pochybení jim, jak činí dovolatelka, vytýkat nelze. V žádném případě tu
nejde ani o překročení žalobního návrhu (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.),
jak se rovněž mylně domnívá dovolatelka, neboť soudy nerozhodovaly o jiném či
vyšším nároku než uplatněném žalobou. K tomu, aby o něm mohly rozhodnout v
souladu s hmotným právem, však musely brát v úvahu všechny skutečnosti, jimiž
hmotné právo oprávněnost nároku podmiňuje. Odvolací soud se s odvolatelkou
(žalobkyní) namítaným pochybením soudu při zjišťování výše bezdůvodného
obohacení dostatečně vypořádal i v odůvodnění napadeného rozsudku, v němž
poskytl účastníkům správné a výstižné vysvětlení důvodnosti zvoleného postupu.
Lze proto uzavřít, že odvolací soud se tvrzeného nesprávného právního posouzení
při aplikaci ustanovení § 457 a 458 obč. zák. nedopustil, přičemž ani nezatížil
řízení vadou spočívající v nepřípadném překročení žalobního návrhu.
Namítá-li dovolatelka, že znalecký posudek nevyjadřuje cenu obvyklou v daném
místě a čase, míří tím na dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj.
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), jelikož dovolatelka soudu
vytýká, že jeho skutkové zjištění o výši bezdůvodného obohacení na straně
žalovaného nemá oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za
řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo
konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného,
popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění
bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým
zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal
(vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení
důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že
soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové
zjištění, apod.
V posuzované věci nelze soudu vytknout (a nečiní to ani dovolatelka), že by
jeho skutkové zjištění z provedených důkazů nevyplývalo nebo že by skutečnosti
vyplývající z provedených důkazů pominul. Brojí-li proto dovolatelka proti
správnosti vypracovaného znaleckého posudku, jde o otázku hodnocení tohoto
důkazu soudem. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že soudy obou stupňů,
zejména soud prvního stupně, podrobně odůvodnily svá skutková zjištění
vyplývající ze závěrů znaleckého posudku, a to i se zřetelem k námitkám
žalobkyně, které zopakovala ke znaleckému posudku v dovolání. Z odůvodnění
rozhodnutí soudů se podává, že se ztotožnily s vysvětleními a postupem znalce
při stanovení obvyklé ceny prací v daném místě a čase, přičemž i zdůvodnily,
proč nemohly přihlédnout k námitkám žalobkyně. Dovolací soud proto konstatuje,
že ani jednomu ze soudů nelze vytknout pochybení při hodnocení důkazu znaleckým
posudkem a tím ani jejich skutkovému závěru o rozsahu a výši bezdůvodného
obohacení, neboť v hodnocení znaleckého posudku neshledal z hlediska shora
popsaných kritérií žádné nedostatky. Lze proto uzavřít, že ani uplatněným
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se dovolatelce nepodařilo
zpochybnit skutkové zjištění soudů v otázce rozsahu a výše bezdůvodného
obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně.
Pakliže dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž
dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§
242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), dovolání žalobkyně v rozsahu směřujícím
proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nedůvodnost
zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu
charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy
přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v
němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před
soudy obou stupňů, pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a
§ 218 písm. c) o. s. ř].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně
nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalovanému
náklady jeho právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému
sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 17 580,- Kč
podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve
výši 3 355,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. května
2004).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu