32 Odo 1744/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Ing. J. V., bytem v , proti žalovanému V. P., bytem ve , zastoupenému
JUDr. J. S., advokátem, se sídlem v , o zaplacení částky 324 841 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm
1/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
června 2006 č. j. 12 Cmo 100/2006-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. prosince
2005, č. j. 26 Cm 1/94-71, uložil žalovanému
zaplatit žalobkyni částku 324 841 Kč se 17% p.a. úrokem z částky 38 717 Kč od
31. 3. 1992 do zaplacení, z částky 15 926 Kč od 6. 4. 1992 do zaplacení, z
částky 31 410 Kč od 16. 4. 1992 do zaplacení, z částky 33 990
Kč od 24. 4. 1992 do zaplacení, z částky 37 363 Kč od 1. 5.
1992 do zaplacení, z částky 5 878 Kč od 15. 9. 1992 do zaplacení, z částky 57
719 Kč od 10. 3. 1992 do zaplacení, z částky 38 869 Kč 14. 3.
1992 do zaplacení, z částky 45 600 Kč od 14. 3. 1992 do zaplacení a z částky 19
369 Kč od 20. 3. 1992 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Svým
rozsudkem rozhodl o pěti žalobách, kterými se žalobkyně domáhala po žalovaném
zaplacení dlužné kupní ceny za elektrotechnické zboží dodané v několika
dodávkách v průběhu roku 1992, jehož cena byla vyúčtována jedenácti fakturami.
Soud prvního stupně spojil všechny uvedené věci ke společnému projednání a
rozhodnutí a z provedeného dokazování učinil závěr, že mezi žalobkyní a
žalovaným byla uzavřena na základě celoroční objednávky žalovaného na odběr
zboží podle vlastního výběru s osobním odběrem kupní smlouva podle § 409 a
násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), resp. řada po sobě jdoucích
smluv. Žalobkyně smlouvy plnila, žalovaný zboží převzal, převzetí potvrdil
jednak na dodacích listech, jednak na fakturách, jeho cenu však nezaplatil.
Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že zboží bylo ve
vlastnictví jiného subjektu, a to německého podnikatele D. L., od kterého
žalobkyně zboží odebírala, a že žalobkyně byla pouhou zprostředkovatelkou
obchodů cizí osoby. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný zboží objednal, toto
zboží se nacházelo ve skladových prostorách žalobkyně, odkud bylo žalovaným
podle jeho vlastního výběru osobně odebráno po potvrzení vystavených dodacích
listů nebo po potvrzení vystavené faktury a vlastníkem předmětného zboží byla
žalobkyně bez ohledu na to, zda D. L. zaplatila jeho cenu, neboť vznik
vlastnického práva kupujícího k prodávané věci není ani v právním řádu SRN, ani
v českém právním řádu závislý na zaplacení kupní ceny. Dohoda o ceně byla podle
závěru soudu prvního stupně prokázána tím, že žalovaný jako odběratel měl k
dispozici ceníky zboží, které mu byly žalobkyní zasílány, kupní smlouvy tak
vznikly odebráním zboží.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června
2006, č. j. 12 Cmo 100/2006-116, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že v
prvostupňovém řízení byly rozhodné skutečnosti dodání zboží žalobkyní jako
prodávající žalovanému jako kupujícímu na základě kupních smluv prokázány.
Vyšel z § 275 odst. 4 ObchZ, podle něhož vznikne mezi účastníky smlouva
okamžikem, kdy byl úkon nevzbuzující pochybnost o přijetí návrhu na uzavření
kupní smlouvy s určeným druhem, množstvím a cenou zboží, učiněn, tj. kdy bylo
zboží žalovaným jako kupujícím převzato. Nepřisvědčil názoru žalovaného o
nedostatku aktivní legitimace na straně žalobkyně s ohledem na jeho tvrzení, že
jednal v omylu, neboť se domníval, že uzavírá smlouvu s jiným subjektem a
nikoliv se žalobkyní, a odkázal na § 49a poslední větu občanského zákoníku
(dále jen („ObčZ“), podle něhož omyl v pohnutce nečiní právní úkon neplatným.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nadbytečnosti provedení důkazu
slyšením svědka Lindnera, kterým by nemohly být prokázané skutečnosti ani
zpochybněny, ani vyvráceny a další zkoumání vztahů mezi tímto svědkem a
žalobkyní není předmětem tohoto řízení. Odvolací soud uzavřel, že z žádným z
provedených důkazů nebylo prokázáno, že vlastnictví zboží, převzatého
žalovaným, svědčí jinému subjektu, než žalobkyni. Je proto povinností
žalovaného jako kupujícího zaplatit kupní cenu v dohodnuté výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu, že napadené
rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“)] a spočívá na nesprávném právním posouzení věci
[dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítl, že napadený
rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem otázku aktivní legitimace žalobkyně, s
níž byl ve skutečnosti ve vztahu jen jako se zprostředkovatelkou obchodů s
německým podnikatelem D. L. V dovolání dále uvedl, že soudy obou stupňů
konstatovaly, že žalobkyně měla vždy jako předmět podnikání jedině
„zprostředkování“, veškeré dodací listy na zboží byly výlučně v německém
jazyce, stejně jako obchodní nabídka zboží, v níž tuto nabídku činil podnik L. – E., E. G., který byl uveden také v jediné písemné upomínce z 19. 3. 1992, kde
žalobkyně ke svému podpisu ještě doplnila jméno K. L., jako osoby, za kterou
podpis učinila, „tudíž omyl žalovaného v osobě prodávajícího byl pochopitelný“. Pokud odvolací soud považoval omyl v osobě smluvního partnera za omyl v
pohnutce smlouvy, jedná se podle názoru žalovaného o nesprávný závěr, neboť
omyl v osobě smluvního partnera je naopak jedním ze čtyř typů podstatného
omylu, který může způsobit neplatnost smlouvy. Volba osoby prodávajícího je
zejména v obchodních vztazích vždy nezbytnou součástí vůle kupujícího, nikoli
pouhou pohnutkou. Dovolatel dále uvedl, že „skutkový závěr soudu, že žalovaný
při uzavírání smlouvy jen mylně považoval žalobkyni za pouhou zástupkyni
německého prodávajícího znamená, že právně ke vzniku žádné smlouvy nemohlo
dojít“. Omylem uzavřená smlouva není smlouvou uzavřenou v omylu, skutečný omyl
v osobě druhé smluvní strany ve smyslu § 49a ObčZ je jednostranným omylem a
spočívá v záměně osoby na opačné smluvní straně. V dané věci se navíc jednalo o
omyl oboustranný, když žalobkyně se mýlila v tom, že objednávka žalovaného byla
činěna vůči ní, a žalovaný v tom, že objednávku akceptoval žalobkyní
zastupovaný německý podnikatel jako prodávající. Dovolatel nepovažuje za
rozhodující, zda žalobkyně byla skutečným vlastníkem předmětného zboží, neboť
rozhodující je existence kupní smlouvy, kterou lze platně uzavřít v obchodních
vztazích i s nevlastníkem zboží. Podle názoru dovolatele nenáležela žalobkyni
práva uplatněná v tomto řízení také z toho důvodu, že v rozhodné době měla
živnostenské oprávnění pouze pro zprostředkování nákupu a prodeje zboží, což ji
opravňovalo pouze ke zprostředkování obchodů v tuzemsku, nikoliv však k
vlastnímu zahraničnímu obchodu, takže přiznání uplatněného nároku žalobkyni by
bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 ObchZ. Nedovoleným podnikáním žalobkyně by tak byl žalovaný nucen uhradit dlužné
faktury podruhé, neboť se s D. L. dohodl ohledně dlužných faktur na přímém
vyrovnání oproti svým nárokům ze vzájemné obchodní spolupráce. Za porušení
rovnosti účastníků řízení v uplatnění jejich procesních práv považuje dovolatel
neprovedení jím navrženého důkazu výslechem svědka D.
L., který „je základním a
nenahraditelným důkazem ve věci“, neboť pouze on by dokázal sdělit, komu své
zboží prodal, za jakých podmínek, a zda žalovaná oprávněně vystupovala jako
zástupkyně německého podniku L. – E., E., G. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila za účelové tvrzení žalovaného, že
obchodoval s jiným subjektem, než je žalobkyně. O tom svědčí i chování
žalovaného, který obdržel od žalobkyně celkem 57 dodavatelských faktur, z nichž
45 faktur zaplatil na účet žalobkyně vedený u K. b., a.s., Z důvodu
nezaplacených 12 faktur žalovaným se žalobkyně dostala do druhotné platební
neschopnosti vůči svému dodavateli, který hrozil soudním sporem, a proto svůj
nárok vůči žalovanému uplatnila u soudu celkem šesti žalobami, z nichž jedna
věc již byla pravomocně ukončena tak, že žalovaný byla zavázán zaplatit
žalobkyni za dodané zboží, úhrada zbývajících 11 faktur je předmětem tohoto
řízení. Ke sporu s dodavatelem žalobkyně nedošlo, neboť „firma“ G. H. k nejprve
odkoupila pohledávky firmy L. E. vůči žalobkyni a poté s žalovaným uzavřela
dohodu o měsíčních splátkách ve výši 70 000 Kč po dobu 10 měsíců
prostřednictvím účtu žalobkyně, čímž se měl snížit jeho dluh vůči žalobkyni. I
z toho je podle žalobkyně patrně, že žalovaný si byl vědom, s kým obchoduje, a
ke komu má finanční závazky za odebrané zboží. Žalobkyně poukázala na seznam
svých obchodních partnerů, který předložila v řízení, týkající se celkem 88
odběratelů žalobkyně, včetně žalovaného, kteří neměli pochyb o tom, s kým
obchodují. O tom, že žalovaný věděl, s kým obchoduje, a ke komu má finanční
závazky za odebrané zboží, svědčí i ta okolnost, že si žalovaný na základě
celoroční objednávky, znějící na odběr zboží dle vlastního výběru, zboží od
žalobkyně prokazatelně odebral, toto odvezl vlastním vozem a dále prodával,
aniž by za převzaté zboží žalobkyni zaplatil. Žalobkyně zdůraznila, že nikdy
ve své korespondenci nepřipisovala ke svému jménu jméno D. L., nedopustila se
nedovoleného podnikání, neboť celní i finanční úřady byly obeznámeny s jejím
výpisem z obchodního rejstříku a vždy řádně hradila clo, dovozní přirážky a daň
z obratu (nyní DPH). Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném
případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. l o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však
ve všech těchto případech není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci napadá žalovaný rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši
38 717 Kč s příslušenstvím, ve výši 15 926 Kč s příslušenstvím, ve výši 31 410
Kč s příslušenstvím, ve výši 33 990 Kč s příslušenstvím a ve výši 37 363 Kč s
příslušenstvím a ve výši 5 878 Kč s příslušenstvím, ve výši 57 719 Kč s
příslušenstvím, ve výši 38 869 Kč s příslušenstvím, ve výši 45 600 Kč s
příslušenstvím a ve výši 19 369 Kč s příslušenstvím. Jednalo se přitom o vztah
mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle § 261 odst.
1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami
je z hlediska procesního, tedy i z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
věcí obchodní. Ačkoliv součet těchto částek převyšuje hranici 50 000 Kč, je
jednoznačné, že se skládá z více samostatných nároků se samostatným skutkovým
základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu má
ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost
dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky
byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.
Jestliže s výjimkou nároku na zaplacení částky 57 719 Kč, jež byla vyúčtována
fakturou č. 290292 ze dne 18. 2. 1992 a s výjimkou nároku na zaplacení částky
84 469 Kč, jež byla vyúčtována fakturami č. a č. ze dne 25. 2. 1992, žádným z
dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50
000 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením zmíněného § 237 odst. 2
písm. a) o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že
součet výše plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud poté posoudil dovolání žalovaného ve zbývajícím rozsahu, ve
kterém směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu do výše částky 141 188
Kč s příslušenstvím.
Dovolání žalovaného v uvedeném rozsahu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. písm. c) o. s.
ř. Tato přípustnost je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmene
b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a
dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm
meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Dovolací soud tedy není při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně
může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelem uplatněný dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či
není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ
nejedná.
Podstatou problému je jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu
věci, ze kterého vycházel odvolací soud, a skutkového stavu, který tvrdí
dovolatel. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že kupní smlouvy na dodávku
elektrotechnického zboží byly uzavřeny mezi žalobkyní jako prodávající a
dovolatelem jako kupujícím. Tímto skutkovým zjištěním odvolacího soudu je
Nejvyšší soud vázán, neboť není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami,
takže není oprávněn přezkoumávat ani skutkové zjištění odvolacího soudu
ohledně subjektů předmětných kupních smluv. Dovolatel si v dovolání činí z
provedených důkazů vlastní skutková zjištění, když tvrdí, že kupní smlouvy
uzavřel s jiným smluvním partnerem, než byla žalobkyně, která jednala podle
jeho tvrzení jen jako zástupkyně jiného subjektu, a na nich pak buduje i své
vlastní a od odvolacího soudu odlišné skutkové závěry. Pokud dovolatel v této
souvislosti ve svém dovolání uvádí, že „skutkový závěr soudu, že žalovaný při
uzavírání smlouvy jen mylně považoval žalobkyni za pouhou zástupkyni německého
prodávajícího …“, pak se mýlí, neboť ani soud prvního stupně ani soud odvolací,
jak vyplývá z jejich rozsudků, k takovému skutkovému závěru nedošel. Odvolací
soud neučinil žádné skutkové zjištění, že byl dovolatel uveden v omyl v osobě
jeho smluvního partnera, naopak, jak výše uvedeno, vyšel ze skutkového
zjištění, že kupní smlouvy byly uzavírány mezi dovolatelem a žalobkyní.
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových zjištěních a závěrech buduje odlišný
právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale
skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující.
Dovolací soud však není, jak výše uvedeno, oprávněn při zkoumání přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními
otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem
rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které
účastníci uvedli v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím,
jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový
stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat
změny.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištění, že projev vůle žalovaného
směřoval k uzavření více kupních smluv s žalobkyní, dospěl k závěru, že podle §
275 odst. 4 ObchZ byl úkonem nevzbuzujícím pochybnost o přijetí návrhu na
uzavření kupní smlouvy s určeným druhem, množstvím a cenou zboží, převzetí
zboží žalovaným, za něž je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni kupní cenu, nemá
napadené rozhodnutí v dané věci po právní stránce zásadní právní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku
platného uzavření kupní smlouvy a aktivní legitimace žalobkyně v rozporu s
hmotným právem.
Zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu nemůže založit ani
námitka dovolatele týkající se výkonu práv žalobkyní v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku pro nedostatek jejího živnostenského oprávnění.
Žalovaný spatřuje výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy v tom, že
tímto jednáním byl uveden v omyl v osobě prodávajícího. Vzhledem ke shora
uvedenému skutkovému zjištění odvolacího soudu je však tato námitka
neopodstatněná.
Nebyla-li v dané věci nastolena právní otázka, která v rozhodování odvolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem řešena rozdílně, a protože Nejvyšší soud ČR neshledal ani jiné
okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání v dané věci není přípustné.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání se dovolací soud nemohl zabývat namítanou
vadou řízení, neboť k vadám řízení přihlíží dovolací soud pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Výjimečně sice může být z
hlediska posouzení zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu
relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v
případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných
právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se
však o takový případ nejedná.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, § 150 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné
žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu